| DIÁŘ AKTIVIT STUDENTŮ | KONTAKT | ČESKY | ENGLISH |
František, nejmladší syn Josefa a Barbory, se narodil 21. ledna 1882 v Německém Brodě, kde v letech 1892-1900 studoval na gymnáziu a poté přešel na Lékařskou fakultu UK do Prahy. Po promoci nastoupil na Leopoldovu gynekologickou kliniku v Drážďanech. Nějaký čas také pracoval v brněnské porodnici. Tam ho zaujalo nelehké postavení porodních asistentek, a proto pro ně později na objednávku ministerstva zdravotnictví vydal příručku s názvem Učebnice pro porodní asistentky. Rovněž založil školu pro jejich výuku.
V roce 1911 přišel do Ostravy jako odborný gynekolog. O tři roky později se stal primářem v nemocnici na Slezské Ostravě. Krátce poté vypukla první světová válka, a protože okolní lékaři byli povoláni do vojenské služby, byl jediným lékařem široko daleko, který uměl pracovat se skalpelem.
3. února 1912 se František oženil s Boženou, roz. Sovadinovou, díky které, protože nebyla židovského původu, přežil druhou světovou válku. Božena se narodila 2. dubna 1886. Pocházela z Brna-Jundrova. Za svobodna působila krátce jako učitelka, potom byla v domácnosti. Měli spolu dvě děti - Petra a Evu.
Po vzniku Československa se nemocnice na Slezské Ostravě přeměnila na oddělení ženské a porodnické. V nových podmínkách byla jeho práce velmi úspěšná. Rozvíjel nové léčebné a ošetřovací postupy, na oddělení vychoval řadu lékařů, z kterých se později stali známí primáři. Zasloužil se o to, že zde byl v roce 1923 zřízen Útulek pro opuštěné ženy a děti. Z útulku se stal později 1. Masarykův kojenecký ústav. Mimo jiné v tomto období napsal knihu O ženské neplodnosti. O Františkových aktivitách jsme také nalezly záznam v dodatcích k Ottovu slovníku naučnému z roku 1937.
Roku 1932 si František a Božena koupili vilku v Ostravě v Blahoslavově ulici, kde žili až do roku 1938. Ihned po příchodu Němců byl František jako neárijec zbaven primariátu, přišel o majetek a odešel i s rodinou z Ostravy do Valašského Meziříčí, kde chvíli žili dokonce jen v jakési kůlně. Zřejmě si tím poprvé zachránil život, protože z transportů, které byly vypraveny v říjnu 1939 z Ostravy směrem na východ do Niska nad Sanem, se téměř nikdo konce války nedožil. Poté si na jméno manželky postavili domek ve Zlíně, kde také přečkali válku. Tam se potkával se starými přáteli a poznal i spoustu nových lidí, kteří ho navštěvovali a pomáhali mu.
12. října 1944 byl i on povolán do internačního tábora Hagibor v Praze, což byla přestupní stanice do Terezína. Měl ale obrovské štěstí. Byl diabetik, dostal tam chřipku a byl na tom se zdravím velmi špatně. Příteli Josefu Jahodovi o tom v dopise ze dne 12. září 1945 napsal:
"V říjnu jsem se už nemohl ubránit a musel jsem do koncentráku Hagibor (pro židy ze smíšených manželství). Ale po 12 dnech mne pro bídný zdravot. stav propustili. Je to neuvěřitelné, ale tamní SS nade mnou zakroutil hlavou a pustil mne. V prosinci mne tam tahali znovu, ale neposlechl jsem a dobře jsem udělal. Všechny odtáhli do Terezína a pochybuji, že bych se byl vrátil."
Až do konce války se víceméně skrýval a každé zazvonění zvonku u dveří pro něj muselo být strašné. Ze sourozenců Pachnerových zůstal František sám. Ve válce ztratil velkou většinu svých příbuzných. Kde přesně zahynuli, to se zřejmě nikdy nedověděl. Ve výše citovaném dopise totiž mimo jiné píše:
"O bratřích, jejich ženách a velké většině svých příbuzných mám jen zlé a nejhorší zprávy. Bratři a jejich ženy zahynuli patrně všichni. Zmizeli v Polsku všichni a mimo Artura, o jehož smrti máme určitou zprávu, nevíme o nikom nic. O ostatních příbuzných, bratrancích a sestřenicích Ti ani nepíšu, pochybuji, že je znáš. Zahynuli takřka všichni. Zatím se nemohu ještě dopočítat, ale už teď jsem zjistil, že je v nejbližší naší rodině asi 27 mrtvých."
Po válce František odmítl výzvu děkana Masarykovy univerzity v Brně, aby nastoupil na místo přednosty Gynekologicko-porodnické kliniky jako řádný profesor. Připadal si prý pro tento nelehký úkol již příliš starý. Přednášel však na Lékařské fakultě v Brně, prosadil zřízení kojeneckých ústavů v Luhačovicích a poblíž Valašského Meziříčí. Psal články do novin i do odborného tisku. Vydal několik knih, např. Kdo je I. F. Semmelweis, Za životy matek. Staral se o vnoučata, pracoval na zahrádce, často se stýkal s bratrancem Františkem Langerem, který na něj vzpomíná ve své knize Byli a bylo. V roce 1964 náhle onemocněla jeho manželka a zanedlouho zemřela. Františka její smrt zasáhla natolik, že ji ani ne za měsíc, 27. července, následoval.
Syn Petr se narodil 12. dubna 1913. Studoval medicínu. Studium dokončil těsně před válkou. Poté nastoupil do nemocnice ve Zlíně jako sekundář na hygienické stanici, protože mu ředitelství kvůli Norimberským zákonům nepovolilo styk s pacienty. 19. července 1941 se ve Zlíně oženil s Marií Waldekovou. V roce 1944 byl jako míšenec odsunut do pracovního tábora v Postoloprtech, kde pracoval jako dělník. 4. dubna 1945 z tábora utekl a do konce války se ukrýval ve Zlíně. O tomto nepříjemném úseku života nikdy příliš nemluvil.
Po válce působil až do roku 1963 v Ostravě jako vedoucí odboru Hygieny práce a chorob z povolání na Krajské hygienické stanici. Od roku 1963 působil v Praze, po uvolnění režimu v roce 1968 získal místo u Světového úřadu práce a rok a půl působil v Barmě. O významu vykonané práce svědčí i to, že se na jeho počest pořádají opakovaně kongresy českého pracovního lékařství s názvem Pachnerovy dny pracovního lékařství - poslední, XXXII. ročník, se konal v květnu 2007 v Mladé Boleslavi. Doc. MUDr. Petr Pachner, CSc. působil až do své smrti 26. října 1978 na Krajské hygienické stanici Středočeského kraje v Praze.
Dcera Eva se narodila v Ostravě 18. listopadu 1917. Studovala v Praze na Karlově universitě až do 17. listopadu 1939, kdy byly vysoké školy v Protektorátu Čechy a Morava uzavřeny. Aby nebyla poslaná na práci do říše, šla do školy pro porodní asistentky v Pardubicích. Po škole byla zaměstnaná jako porodní asistentka v Hradci Králové. Jelikož její tatínek byl Žid, v Hradci Králové dlouho pracovat nemohla. Odešla do Prahy do soukromého sanatoria MUDr. Záhorovského, který byl natolik odvážný, že ji i přes její původ zaměstnal. Před koncentračním táborem Evu zachránilo to, že v roce 1944 onemocněla záškrtem a za pomoci známých lékařů zůstala jako nosička této nemoci nejdříve v nemocnici v Praze na Bulovce a pak doma ve Zlíně.
Po válce dokončila studium medicíny a stala se lékařkou se specializací na porodnictví a gynekologii. V roce 1946 se provdala za internistu a hematologa MUDr. Ottu Soyku, CSc., se kterým má dva syny. Chvíli působila v Jaroměři, pak byla asistentkou prof. MUDr. Karla Klause na Porodnicko-gynekologické klinice 1. LF UK v Praze a nakonec odešla s manželem do nemocnice ve Zlíně. V letech 1964 až 1968 žila a pracovala v Kladně. MUDr. Eva Soyková, CSc. od roku 1968 žije s celou rodinou ve Švýcarsku.