O NÁS

Havlíčkobrodští Zmizelí sousedé, ZŠ Štoky

Naše skupina se skládá z devíti děvčat a paní učitelky. Do projektu Zmizelí sousedé jsme se zapojily v srpnu 2006, ale už několik týdnů předtím jsme se událostmi druhé světové války zabývaly a dávaly jsme dohromady smutný příběh jedné židovské rodiny. Ptáte se, proč jsme to dělaly? Vlastně to celé vzniklo díky setkání s člověkem, který se holocaustem již několik let zabývá a který nás dokázal svým vyprávěním zaujmout. Napomohla tomu i naše paní učitelka, která nás vzala na místo úzce spojené s utrpením tisíců lidí. Se školou jsme totiž v květnu roku 2006 jely do Terezína a několik dní předtím i na výstavu na židovský hřbitov do Jihlavy. Tam jsme při besedě poznaly jihlavského archiváře pana Ladislava Vilímka, který nám navrhl, zda bychom nechtěly udělat nějakou výstavu v již nepoužívané obřadní síni na hřbitově. My s nadšením souhlasily a za několik dní se sešly na první schůzce. Tenkrát nás tam bylo opravdu dost, určitě přes dvacet, ale postupem času se počet snížil nejdříve na patnáct a po odchodu některých dívek ze základní školy na současných devět.

Neměly jsme představu, kde začít. Věděly jsme, že v této oblasti toho ještě není mnoho napsáno a že lze asi dost příběhů objevit, ale zrovna téma Štoky a Židé je již několik let zpracované jedním místním historikem. Ze Štoků je to však jen dvanáct kilometrů do Havlíčkova Brodu. Tady se prakticky nikdo o toto téma nezajímal. Ale stále jsme netušily, kde začít hledat. Naštěstí si paní učitelka vzpomněla na rodinu Pachnerovu, na kterou zcela náhodou narazila v havlíčkobrodském archivu při studiích na vysoké škole. Měly jsme tak alespoň nějaký výchozí bod, a proto jsme si pro svou práci vybraly právě tuto rodinu. Netušily jsme, kolik informací dáme dohromady, ale věřily jsme, že něco se nám určitě podaří objevit.

Naše první kroky vedly do studovny Krajské knihovny v Havlíčkově Brodě. Byl začátek července, prázdniny. Naši spolužáci si je v klidu užívali a my se probíraly knihami, sborníky a almanachy. Našly jsme nějaké inzeráty na firmu a obchod, který Pachnerovi vlastnili, pak také článek o jejich domě. V almanachu gymnázia jsme nalezly hned několik studentů se jménem Pachner.

Na další schůzce jsme se vydaly do havlíčkobrodského archivu. Šlo nás čtrnáct, zaplnily jsme celou badatelnu. Naštěstí pracovníci archivu pro nás měli velké pochopení a pomáhali nám vyhledat všechny možné zdroje informací. Kartony, které nám donesli, jsme se probíraly s velkým očekáváním. Začaly jsme v arších se sčítáním obyvatel z konce 19. a počátku 20. století. Konečně se nám tak podařilo dát dohromady všechny členy rodiny, jejich celá jména, data a místa narození. Začaly jsme získané údaje porovnávat s Terezínskou pamětní knihou a objevily jsme první jména obětí holocaustu z této rodiny. Procházely jsme dobový tisk, často plný zlých a nesmyslných protižidovských článků. Strašné také bylo číst válečné vyhlášky namířené proti Židům - zákazy navštěvovat knihovny a půjčovat si knihy, chodit do kina, vycházet z domu po 20. hodině, příkaz nosit správně přišitou hvězdu… Bylo jich mnoho.

Dalším velkým zdrojem informací pro nás v počátcích byly dopisy, které před válkou i za války psali členové rodiny Pachnerovy. Dopisy jsou uloženy v archivu v pozůstalosti místního spisovatele Josefa Jahody (1872-1946). Jahoda a Pachnerovi byli blízcí přátelé, studovali spolu na německobrodském gymnáziu (Havlíčkův Brod se až do roku 1945 jmenoval Německý Brod). Nejvíce zachovaných dopisů je z roku 1935, zastoupeny jsou ale i dopisy z období první a druhé světové války. Autory dopisů a pohlednic jsou nejčastěji Arnošt, Artur, František a Oskar.

Zpočátku jsme ani nedoufaly, že budeme mít nějaké fotografie. V archivu byly jen předválečné snímky domu, který Pachnerovým patřil. Situace se změnila, když se nám podařilo nalézt potomka této rodiny a spojit se s ním. Ale ani to nebylo lehké. Naše cesta k tomuto objevu totiž byla trochu zvláštní. Vedla přes internet. Zkrátka jsme do vyhledávače zadaly jméno Pachner a po chvíli se nám objevilo několik odkazů. Nejčastěji to bylo přesměrování na "Petrovy rumové stránky", a to dokonce v několika jazycích. A díky těmto stránkám jsme získaly první obrázek - etiketu od rumu, který Josef Pachner vyráběl. Měly jsme z ní obrovskou radost a často jsme si ji prohlížely.

Stále to ale nebylo to, co jsme od hledání čekaly. Nevěděly jsme, jak ti lidé vypadali, jaké měli radosti a starosti. Jedné z nás to nakonec nedalo a na všechny mailové adresy, které k tomuto jménu našla na internetu, napsala zdvořilý e-mail o tom, kdo jsme a co děláme. Po několika odpovědích, které nám nemohly pomoct, napsal jeden pán a jeho e-mail nám všem udělal velkou radost. Stálo v něm totiž, že tento pán je potomkem Pachnerových a že s námi bude rád spolupracovat. V tento okamžik pro nás nastal veliký zlom, protože jsme se dozvídaly spoustu informací a po pár týdnech už jsme byly v kontaktu téměř se všemi žijícími členy rodiny. Měly jsme obrovské štěstí, protože všichni z nich nás v práci podporovali a podporují a jsou moc rádi, že něco takového děláme. Prakticky všechny fotografie a různé dokumenty, které máme, jsme získaly od nich.

Součástí práce na projektu bylo i povídání s pamětníky. Každá schůzka s nimi byla velmi zajímavá a často i dost dojemná. Tito lidé nám ne vždy povídali zrovna o tom, co jsme potřebovaly, ale my jsme byly za každou informaci rády. Pamětníky jsme nejdříve sháněly přes maminku paní učitelky. Časem jsme se seznámily s paní, která se po škole učila v obchodě u jedné brodské židovské rodiny. Tato paní bydlí v Domově důchodců v Havlíčkově Brodě a zná tam hodně lidí. Další schůzky byly již domluvené díky ní.

Při zahájení výstavy na židovském hřbitově v Jihlavě jsme poznaly velice milou starší paní. Ta při prohlížení naší práce poznala svou vzdálenou příbuznou, která se přivdala do rodiny Pachnerovy. Její zásluhou jsme pak navázaly kontakt s dalším členem rodiny a dozvěděly jsme se některé detaily, které by jinak byly navždy zapomenuty.

Setkaly jsme se také s pánem, který jako malý chlapec žil v předválečném Havlíčkově Brodě. Společně s rodiči odešel do Prahy, odkud byl odsunut do Terezína, kde se dožil konce války. Jeho příbuzní už ale takové štěstí neměli. Zajímavé setkání bylo i s paní, jejíž tatínek byl ve 30. letech 20. století starostou Německého Brodu a na začátku války dobrovolně ukončil svůj život, aby ochránil rodinu před pronásledováním nacisty. Díky těmto lidem jsme se dozvěděly mnoho informací o životě obyvatel v předválečném Havlíčkově Brodě. Tématem naší práce však zůstala rodina, kterou jsme si zvolily jako první.

Pro pořádek ještě dodáváme, že citace z korespondence a z deníku jsou ponechány ve své původní podobě tak, jak je napsali sami autoři. Pravopis ani větná skladba proto velmi často neodpovídají zvyklostem současného jazyka. Domníváme se ale, že původní podoba písemných poselství dokonale dokresluje atmosféru té doby.