| DIÁŘ AKTIVIT STUDENTŮ | KONTAKT | ČESKY | ENGLISH |
Je nás devět, každá jsme jiná, ale všechny jsme měly stejný cíl - vypátrat osudy rodiny Pachnerových z Havlíčkova Brodu. Chceme lidem ukázat, že i dějiny 20. století, moderní doby, mohou skrývat taková zvěrstva, týrání a ponižování páchaná na lidech. Mám na mysli 2. světovou válku a tzv. holocaust.
Největším problémem celého projektu je asi čas. Žádná z nás nepředpokládala, že by tato práce mohla trvat tak dlouho a mít tolik různých výstupů (výstava, články, panel, sborník, různé prezentace). Zato si ale myslím, že nám přinese mnoho nových poznatků, zajímavých setkání a hlavně zkušeností do života. Sami teď můžete posoudit, zda naše práce a úsilí věnované tomuto projektu stály za to.
Přemýšlím… Je to jak prokletí mít na klopě žlutou hvězdu… A pak jednoho dne přijde noční klepání na dveře... "Policie, otevřete!" Evropské státy zradily své Židy… Objeví se zástupy lidí… S obavami hledí na přistavené dobytčáky, nevěří, že jsou pro ně… Na konci té nekonečné cesty vlakem je největší peklo, ozývá se jen: "Ty vlevo! Ty vpravo!". Jména se ztrácejí, stávají se z nich jen čísla… Z komínů stoupá dým. Opodál se muž vrhá na dráty… Jednoho dne se vše změní. Objeví se vojáci. Lidé se vrátí domů, aby zjistili, že žádný domov už není. Ti, kteří mají vše na svědomí, se ztrácí po celém světě a většinu jich již nikdo nespatří. Těm, co přežili, zůstávají vzpomínky, které občas spustí z očních víček slzy po tváři. Na náhrobcích přibývá kamenů... A dnešní mladá generace opět zdvihá pravice… Adolf Hitler se rozhodl, že všechny rasy jsou "podřazené" rase germánské. Ale co ho k takovému názoru vedlo? Proč měl potřebu vyzdvihnout "árijce" nad ostatní? To se my už asi nikdy pořádně nedozvíme, a já jen skrytě doufám, že doba jeho myšlenek se nevrátí, že naše práce možná někomu otevře oči… Dnešní doba bohužel dává prostor zapomenout na to, co se dělo v minulosti. Rozmáhá se trend, že to, co bylo v historii, se nás netýká, a já jen doufám, že ten, kdo tento sborník přečte, pochopí, že z historie se toho můžeme mnoho naučit a zapomenout na to, co se událo, je ta největší chyba, které se můžeme dopustit.
Projekt mi toho dal hrozně moc. A samozřejmě i vzal, je to přímo neuvěřitelný žrout času. Přesto pozitivní věci neustále převažují nad těmi negativními. Tak co pro mě znamená nejvíc?
Za tu dobu společné spolupráce jsem konečně pochopila, proč se lidé snaží zapomenout na veškeré hrůzy, co se kolem nás dějí. Kdykoliv se nás ptali, proč jsme se zapojily, odpovídaly jsme: Protože nesmíme zapomenout. Jenže čím více víte o jednotlivých členech rodiny, jak postupně odhalujete jejich životní osudy, nedá vám to, musíte si představovat jejich pocity. Na co člověk myslí, když stojí na jedné noze ve vagonu, kolem sebe několik desítek dalších stejně páchnoucích, unavených, hladových a zoufalých lidí a jede do neznáma? Těžko říct, nedovedu si představit ani setinu té hrůzy.
Válka je hrozná. Zabíjení je hrozné. Nejhroznější je to, že se vraždí lidé mezi sebou. Pro co? Přesvědčení. Názor. Nic víc, nic míň. Je to dostatečný důvod? Čím hlouběji se noříte do děsů historie, bojíte se. Máte strach, aby se něco takového neopakovalo… A tak chcete zapomenout, že se to stalo. Jenže to skutečně není dobře. Díky této práci jsem si konečně definitivně uvědomila, jakým směrem se vydat. Co je správné a co ne, ale hlavně, proč to tak je.
Projekt mi dal do života opravdu hodně. Nové zkušenosti a mnoho jiných věcí. Ale samozřejmě má i nějaká negativa - mnoho času stráveného po odpoledních. Ale je to fajn!
Čas, čas a zase čas. To je ta věc, která omezuje celý svět a také nás. Je to jediná věc, která je záporem tohoto projektu. Toho času, jenž jsem na projektu strávila, však nikdy nebudu litovat, stojí to za to. A projekt mi hlavně dal. Nejde jen o to podepsat se pod nějaký text, ale také se do situace rodiny vžít. Čím víc se toho o nich dozvídáte, tím víc chcete vědět... Pak si představujete, co asi říkali, jaké měli z čeho pocity… Ten příběh, který skládáte dohromady, se stane vaší součástí, kterou vám už nikdo nikdy neodpáře. A člověk, který má to štěstí a zúčastní se tohoto projektu, nebude mít čeho litovat. Naučíte se spolupracovat, jednat s lidmi a získat si svůj názor. Lidé, co na projektu pracují, nikdy nepropadnou věcem jako je neonacismus apod.
Cokoliv, co si vybereš sám, dobrovolně, jako tomu u nás bylo v případě Zmizelých sousedů jako celku - tedy jeho podstaty, a co máš rád, tě nezabije. Jinak bys to, v zemi momentálně svobodné a řídící se demokratickými pravidly, nedělal.
Byly i nepříjemné střípky z toho kolosu, přirozeně, dokonce často jsme je sbíraly, ač se s nimi třeba prvotně nepočítalo. A bolelo to. Ale i ony nás nakonec posílily. Snad budeme tedy silné. Za naše, kvůli našim a po vzoru našich zmizelých sousedů. Máme je rády. A letitá cesta s nimi nebyla vůbec vždy růžová. Žádný trvalý a blízký vztah ale asi není…
Každopádně byl pro mě projekt velká životní zkušenost. A co mi vzal? No, určitě čas. Ale poznala jsem za ten rok spoustu nových lidí, míst atd. Naučila jsem se díky němu i komunikovat s lidmi a dělat každou práci pečlivě.
Je to velmi zajímavý projekt, který mi dal moc. Jsem ráda, že jsem se do něj přihlásila, i když jsem ze začátku váhala. A co mě naučil? Lepší chování na veřejnosti a vyjadřování.
Do projektu jsem se zapojila, protože jsem byla strašně zvědavá, co to je. Navíc místa, která jsou s tím spojená, mě strašně lákala. Když se řeklo o archivu, hned jsem si uvědomila, že jsem tam nikdy nebyla a asi bych se tam ani jinak nedostala. Nikdy by mě nenapadlo, že se do něčeho takového zapojím, ale můžu říct, nelituji toho.