CO JSME ZJISTILY

OSKAR PACHNER

Narodil se 29. ledna 1880 v Německém Brodě. V letech 1890-1896 studoval na německobrodském gymnáziu. Po otci převzal obchod s lihovinami. Od roku 1922 byl vlastníkem domu č.p. 104. Oskar zemřel 13. března 1937 v Německém Brodě, je pohřben na Novém hřbitově společně s manželem své dcery Věry.

Marta Pachnerová s dětmi (vlevo Věra, vpravo Hugo) a vychovatelkou

Oskarova žena Marta se narodila 3. srpna 1886 ve Vídni. Byla příbuzná hudebního skladatele Gustava Mahlera, zřejmě byla vnučka jeho strýce. Po smrti manžela žila Marta v Praze (doloženo pro rok 1938) a pak snad na Letné č. p. 477 v Německém Brodě. Její osudy po roce 1939 neznáme, ale zřejmě se přestěhovala do Prahy. 6. července 1942 byla odvezena transportem AAq z Prahy do Terezína a odtud 14. července transportem AAx do Malého Trostince, kde zřejmě zahynula ihned po příjezdu.

Manželé Oskar a Marta měli syna Huga a dceru Věru.

Hugo se narodil 3. března 1908 v Německém Brodě. V letech 1918-1928 studoval na německobrodském gymnáziu. Vystudoval medicínu na Karlově univerzitě v Praze. Z dochované korespondence jeho otce víme, že byl pečlivý student, ale velký trémista. Nikdy se neoženil, lékařskou praxi zpočátku zřejmě provozoval v rodném městě. Po březnu 1939 byl donucen odstěhovat se do Prahy a 20. listopadu 1942 byl odvezen transportem Cc z Prahy do Terezína. 1. února 1943 pokračoval transportem Cu do Osvětimi. Jeho další osud není znám.

Věra se narodila 11. října 1911 v Německém Brodě, v letech 1922-1928 studovala na gymnáziu a stala se učitelkou. Vzala si učitele Aloise Pokorného, který se narodil 11. února 1908 v Chotěboři. Na Aloise se nevztahovaly Norimberské zákony a Věra díky němu přežila válku. S manželem žila v Brodě, ul. Žižkova č.p. 284, později č.p. 1431. Byli bezdětní. Alois byl od podzimu roku 1944 vězněn v pracovních táborech v Postoloprtech u Loun a v Čakovicích u Prahy. Tyto tábory byly určeny pro židovské míšence a pro manžele/manželky Židů. Podle seznamu obětí holocaustu z Havlíčkova Brodu ve sborníku Havlíčkobrodsko v národním odboji si podobným táborem na Hagiboru v Praze prošla i Věra. Dostala se do něj 23. října 1944 a 4. února 1945 odtamtud pokračovala do Terezína, kde se dožila osvobození.

Alois byl po válce učitelem na jedenáctileté střední škole v Brodě a zemřel 18. ledna 1961. Věra ho přežila o 29 let. Zemřela 6. října 1990. Své vzpomínky na léta německé okupace Věra vydala ve sborníku Havlíčkobrodsko v národním odboji.

Nejvíce nás zaujaly tyto části jejího vyprávění:

"Jakmile bylo jasno, kdo je podle zákona židem, stupňoval se rychle útisk. Nesměli jsme opustit obvod města a ve 20 hodin jsme museli býti vždy doma. Byli jsme vyloučeni ze všech veřejných korporací, dokonce i z krematoria. Nesměli jsme chodit do zábav, veřejných místností, biografů, divadel, čítáren, knihoven, sportovních stadionů, do veřejných sadů. V Havlíčkově Brodě byl tento zákaz vydán r. 1941, kdy také nákupní doba byla omezena od 15 do 17 hodin, kdy už zásoby byly většinou rozebrány."

"Měli jsme a někdy i musili odevzdati všechno šatstvo, které nepatřilo k nejnutnější potřebě, zvláště kožichy. Dále bylo nařízeno odevzdati lékařská nařízení, psací a šicí stroje, auta, motocykly, kola, gramofony, hudební nástroje, šperky, zlato, stříbrné a umělecké předměty, sportovní výzbroj a rozhlasové přijímače. Když se pak židům omezoval styk s veřejností, nesměli jsmechodit ani k holiči. Školní mládež byla nejprve vyloučena ze škol vysokých, středních a měšťanských, později nesměla ani do obecných."

"10. srpna 1939 nařídili všem židům v Havlíčkově Brodě odstěhovati se do Prahy. Brod musilo opustit asi deset starousedlých rodin. V Brodě zbylo pak asi sto dvacet vyděděnců. Stále a stále nás něčím strašili a obtěžovali, prodělali jsme několik tzv. registrací, lékařských prohlídek, o kterých jsme nikdy nevěděli, k čemu jsou, stěhovali jsme se stále do menších a horších příbytků. R. 1941 bylo řízeno označení židů žlutou hvězdou. Toto označení mělo být oficielní potupou, ale bylo hlavně hrůzou. Neměli jsme příčiny se stydět, ale právem se bát. Neoznačený žid nebudil dříve u nás žádnou pozornost a ztratil se v ostatním davu lidí, nelišil se. Nyní byl psancem pro Němce a postrachem pro své české známé, protože pozdrav nebo zábava se židem byly jakousi demonstrací a byly pranýřovány v Arijském boji, který z těchto afér žil. Chodit bez označení bylo smrtelně nebezpečné. Tak zemřela paní Švestková z Chotěboře, která si bez označení šla ke studni pro vodu. Byla udána, odvezena do koncentračního tábora a do tří neděl věděl už manžel i synek, že maminka je mrtva. V Praze byli zastavováni podezřelí a prohlíženy jim legitimace. Označeným nearijcům byly prohlíženy kabelky i aktovky. Běda, bylo-li nalezeno něco závadného, a závadné bylo skoro všechno. Noviny, které židé nesměli odbírat, ohryzek z jablka, na které neměli nároku, nedopalek cigarety. Za takové provinění číhal koncentrační tábor a bídná, člověka nedůstojná smrt."

"V roce 1944 nařídil vládní komisař Münzberger, že židovský hřbitov v Havlíčkově Brodě bude zrušen a na něm zřízeno hřiště pro Hitlerovu mládež."