CO JSME ZJISTILY

MUDR. ARTUR PACHNER

Artur Pachner se narodil 24. března 1874 v Německém Brodě. Studoval na Gymnáziu v Německém Brodě v letech 1883-1891 a poté medicínu na Karlově univerzitě v Praze. Stal se zubním lékařem, ale atestace měl i z jiných oborů (praktický a dětský lékař, internista a laryngolog). Znalosti v oboru si rozšířil studiem na univerzitě v Berlíně. Byl úspěšný lékař, používal při práci mnoho nových metod. Měl velké pochopení pro lidi a obětavě jim sloužil. Byl vědecky činný, přednášel na lékařských sjezdech (např. v polské Poznani v roce 1933), vydával různé publikace, např. napsal články Hojení ran pomocí koloidního stříbra, Metalurgie a nauka o spájení kovů atd. O významu Arturovy práce svědčí i to, že jsme jeho jméno našly v Ottově slovníku naučném, a to v dodatcích z roku 1937. Rád četl a také překládal, např. román Bernharda Kellermana Devátý listopad.

Byl také ohromný přítel zvířat. Měl doma malého aligátora, který vyrostl a pak snad skončil v zoologické zahradě. Spolu s bratrem Arnoštem jako medici měli velkého psa, který se jednou při procházce na pražském korze vyřítil na děkana univerzity. Naštěstí vše dobře dopadlo.

Artur měl v plánu založit si soukromou zubní ordinaci v Praze, ale protože to bylo finančně hodně nákladné, usadil se v roce 1899 v Chrudimi. Během první světové války působil jako vojenský lékař v lazaretu ve Vysokém Mýtě a údajně zachránil mnoho mladých mužů před odchodem na frontu.

Zřejmě v roce 1903 se Artur oženil s Gabrielou Schillerovou, narozenou 13. března 1881 v Polné u Jihlavy. Gabrielu v rodině oslovovali Ella. Vládla v kuchyni, byla zručná kuchařka a k vaření nechtěla nikoho pustit, ani dceru. Na pomoc měla hospodyni, ale ta jen škrábala brambory a myla nádobí. Ella byla prý upjatější a nedůvěřovala lidem. Z manželství Artura a Elly se narodila jediná dcera - Milada. Vnuk Martin si na Ellu vzpomíná jako na milující babičku, která ho zahrnovala dárky.

Rodiče Elly, Ludvík Schiller a Anna, rozená Hallerová, vlastnili obchod a koželužnu v Polné a kromě Gabriely měli ještě dva syny, Viktora (byl advokát, bydlel v Praze a zahynul s manželkou a synem v ghettu v Lodži) a Huga (byl ředitelem v bance a válku přežil ve Francii). Rodina Schillerových prý byla zbožnější, ale po zkušenostech s hilsneriádou se Anna přimlouvala za to, aby její vnučka Milada byla pokřtěná, což se nakonec nestalo. Byla však prý velmi ráda, že se Milada aspoň provdala za muže nežidovského původu. Netušila tehdy, že si tím vnučka zachrání život… Ludvík Schiller zemřel v období první světové války. Anna, matka Elly, byla vzdělaná a velice schopná žena, hrála šachy a manželovi vedla obchod a účty. Narodila se 19. září 1857 v Kalištích u Humpolce. Ve věku 84 let byla odtransportována do Terezína (transport AAr z Prahy dne 16. července 1942) a dále pokračovala 19. října 1942 transportem Bw do Treblinky. Před odjezdem z Terezína napsala své dceři a zeťovi dopis na rozloučenou. Dopis ze 14. října 1942 se v opise zachoval v deníku Artura Pachnera.

Moji milí,
slyším, že transport z venkova brzy přijde. Je mi hrozně, že tu hrůzu taky proděláte. Ráda bych aspoň s Vámi byla pohromadě. Pro mne jsou dvě cesty. Tu jednu nemám odvahu podniknout, a tak to musím jako druzí prodělat.
Jedině vás prosím, jestliže přivezete nějaké potraviny, dejte nějakou maličkost Fandě. Byli ke mně moc pozorní, vůbec všichni. Budete sami vidět, jak to zde chodí.
Jsem už dva dny v transportě. Kdybychom už byli na místě, když si to hůře než zde představuji. Dozvíte se, že Ida zde zemřela. Není zapotřebí jí litovat.
Budu-li moci psát, tak Vám napíšu. Ráda bych něco slyšela o Skálových, ale nejde to.
Líbá Vás, na shledanou, matka

Nejhůř je, že nemám teplé věci. Jen mám starost, jak jste se vypravili. Každý to dělá tak špatně. Musíte být zde moc pozorní s jídlem, hlavně první čas, než si zvyknete. Bylo by zde vidět dost utrpení, jen zda to někdy přestane. Počasí je špatné a kdoví, kam nás zavezou. Aspoň kdybych měla teplé boty… Darmo mluvit.

Po příchodu Němců byl manželům Pachnerovým zabaven jejich dům na Resselově náměstí č. p. 134/1, který vlastnili od roku 1905. Bydleli pak nějaký čas v podnájmu u jiné židovské rodiny v Chrudimi. Tam se s nimi tajně v noci přijela před jejich odjezdem do Terezína rozloučit dcera Milada. Jet ve dne si již nemohla dovolit, měla jako Židovka zákaz opustit Prahu. Podle svědectví pamětníků Artur dlouho věřil, že se mu transporty vyhnou a on se jako schopný lékař a objevitel mnoha nových metod zachrání tím, že bude léčit osoby židovského původu.

5. prosince 1942 Artur a Ella odjeli transportem Cf z Pardubic do Terezína. Tady pobyli rok. Artur si psal v Terezíně deník a sociologickou studii o Židech. To svědčí o jeho velké odvaze, protože kdyby někdo jeho zápisky našel, čekal by ho strašný trest (vězení, bití holí, přesun do Malé pevnosti v Terezíně, smrt…). Psal nalezeným zbytkem tužky do malých sešitů vyrobených z nakrájeného balicího papíru. Propašoval díky českým četníkům vše ven z ghetta do Prahy. Po válce měla tyto texty dcera Milada a chtěla je vydat, ale nedošlo k tomu. Část deníku byla otištěna v roce 1947 v Sociologické revui. Tento text je důkazem, že lidé zvenčí vůbec netušili, co se děje v Terezíně a co je dál čeká. Vypovídá také o hrozném každodenním životě v ghettu. Starší lidé samozřejmě nesli mnohem hůř ponížení, zimu, nemoci, špínu a nedostatek jídla. Artur se chtěl v Terezíně jako lékař zapojit a pomáhat, ale vzhledem k věku mu to nebylo dovoleno, a léčil tedy tajně i přesto, že mu za to hrozily tresty. Do deníku si třeba zapsal záznam o tom, jak za jakousi radu nemocnému spoluvězni za odměnu dostal dvě syrové brambory - v podmínkách ghetta to byl samozřejmě velký dar!

Ukázky z deníku, který si psal Artur Pachner v Terezíně v roce 1943:

"Dne 13. července 1942 byla naše drahá maminka ve svém 85. roce deportována do neznáma, podle doslechu do Terezína. Nebyla nám dopřána, ani účast na tomto pohřbu zaživa a plakali jsme jen skrytě, abychom se navzájem svou bolestí nedrásali. Dne 2. prosince 1942 postihla deportace i mne a mojí manželku. Naděje, že se v Terezíně sejdeme s maminkou a že pak poneseme svůj osud společně, byla nám útěchou, ale byli jsme krutě zklamáni. V evidenční kanceláři bylo nám řečeno, že číslo AA V 958, tj. naše drahá maminka, byla dne 19. října 1942 za nevlídného počasí bez zavazadel a chatrně oblečena, deportována z Terezína pod novým číslem BW 1251 dále "nach dem Osten". Kam a je-li toto číslo ještě naživu, nevědí. Zápis se nevede. Dobrý přítel naší rodiny předal nám v Terezíně tři drobné, tužkou narychlo psané, pomačkané útržky papíru, kterými se ubohá stará paní s námi loučí."

"Je lehké psát záznamy, máme-li plnící pero, psací stůl, papír a světlo. A máme-li kousek soukromí. Nemám, než malý kousek tužky, vylovený na smetišti "altmateriálu", kus pomačkaného balicího papíru z balíčku z domova, pelech 70 cm široký a 1 m 80 cm dlouhý v tmavém koutě na půdě, vydlážděné měkkými cihlami, jejichž rudý prach třísní lůžko, šatstvo, boty i tělo. Jen malým vikýřem vniká sem trochu denního světla. Svítíme dnem i nocí dvacetisvíčkovou žárovkou, abychom ustavičně neklopýtali přes trámoví. Honosně nazývají tuto lidskou posadu "ubikací". Na několika čtverečních metrech je nás uskladněno třicet. Muži i ženy pohromadě. Žijeme, jíme, spíme a umíráme na svých slamnících, stěsnaných vedle sebe bez uliček. Lucus a non lucendo, nejsou plněny slámou, nýbrž hrubou zchumlanou dřevitou vlnou, prosáklé močí i výkaly a zavšivené. Dědictví po mém předchůdci, kterého včera shltlo krematorium. Byla doba - je neuvěřitelně dávná - kdy jsem měl všechno, co teď tak bolestně postrádám. Těch několik tisíc slov, se kterými se po týdny mořím, byl bych za jediný den hodil na papír. Vždyť jsem měl i psací stroj, Underwood č. 5. Kdo neviděl bídu tohoto inferna, stěží si je představí. Vzpomínám si, že v hlubinách Macochy, kde nic již nežije a neroste, jsem k nemalému svému údivu zahlédl ubohoučký trs bledězelenavého mechu, vegetujícího z tepla a světla žárovky. Ale žil, a právě tak "žijeme" i my. A protože žiju, otvírám ventil svému zoufalství a pokouším se psát. Pro tmu nevidím, co jsem napsal. Občas mi spadne na hlavu nebo na papír se stropu hladová, čile pobíhající štěnice - všechno je zde hladové - v domnění, že je noc, doba hodů. Sta a sta blech skáče po podlaze a škrábe se po mém těle. Co chvíli musím se protlačit k vikýři, abych zkontroloval, co jsem napsal. Světlo vysoko zavěšené slabé žárovky nestačí. Omrzlé prsty zebou, sotva držím pero. Bůhví, jakým zázrakem se podařilo ženě opatřiti konvičku teplé vody k zahřátí rukou. V pekle, hustě osídleném znervosnělými, hladem pološílenými a skrz naskrz nemocnými lidmi, z nichž každý desátý nese v tváři pečeť brzkého skonu, snažím se spořádat své myšlenky…"

18. prosince 1943 Artur i Ella nastoupili do transportu Ds do Osvětimi. Podle našich poznatků se nejspíše u tohoto transportu neprovedla po příjezdu obvyklá selekce. Oba se dostali do tzv. rodinného tábora v Březince (Arbeitslager Birkenau bei Neu Berun = Pracovní tábor Březinka u Nové Beruně), kde byli již od září 1943 soustředěni čeští Židé z Terezína. Tento tábor měl sloužit pro sehrání divadla při případné kontrole Červeného kříže (něco podobného se stalo v červnu 1944 v Terezíně). Panovaly tu o něco lepší podmínky než ve zbytku Osvětimi, ale i tak byla úmrtnost obrovská (nemoci, hlad, vysílení...).

Artur zemřel zřejmě vysílením někdy na konci ledna 1944. V březnu roku 1944 pak byli během jedné noci (z 8. na 9. března) téměř všichni ze zářijových transportů zplynováni - ženy, muži, děti... Celkem 3 792 lidí! V první polovině července 1944 se tento rodinný tábor zrušil úplně - téměř 6 500 starších a nemocných lidí a dětí nacisté postupně zlikvidovali v plynové komoře a 3 500 mužů a žen schopných práce odeslali na různá místa. Ella zemřela v plynové komoře. Dle svědků však byla relativně zdravá a v dobrém stavu. Za jiných okolností měla tedy velké šance vše přežít.

Milada, jediná dcera Artura a Elly, se narodila 21. listopadu 1904 v Chrudimi. Zemřela 28. března 1997 v Arizoně (USA). Studovala Gymnázium ve Vysokém Mýtě (1915-1919) a pak školu Ècole des hautes études sociales et politiques (Vysoká škola sociální a politická) v Paříži. Dokončila ji roku 1926 a získala diplom. Pracovala poté v Praze na ministerstvu zdravotnictví a brzy se z ní stala spisovatelka - autorka ženských románů, povídek pro děti, dramatička a publicistka. Překládala také z francouzštiny. Při psaní jí s některými tématy pomáhal i otec. Společně vydali např. drama Cherubín (1937), které se zabývá tématem dědičnosti. Za okupace nemohla publikovat kvůli svému původu.

Roku 1932 se provdala za JUDr. Jakuba Skálu a žila v Praze. Měli dvě děti, syna a dceru. Díky dochované korespondenci víme, že Milada posílala potravinové balíčky mamince a tatínkovi do Terezína i Osvětimi. Její syn si pamatuje, že posílání balíčků byl každodenní obřad. Také byl s matkou nakupovat snad stovku nebo dvě stovky modrých a červených krabic příslušných rozměrů ve velkoobchodě v Praze-Košířích. Některé krabice zbyly, když válka skončila. Šance, že balíčky došly do správných rukou, byla mizivá… To se ale Milada dozvěděla až po válce. Podobné balíčky posílali svým příbuzným i ostatní členové rodiny.

Díky smíšenému manželství Milada přežila válku; jako jedna z mála v celé rodině neprošla ani Terezínem. Na začátku války měla připravenou skrýš v lese na chatě v Jílovém u Prahy, ale nikdy ji nevyužila. Díky manželovým kontaktům vlastnila kabáty s hvězdou i bez ní, legitimace s "J" i bez něj na své i na cizí jméno a po celou okupaci je používala podle předem důkladně promyšleného plánu. Nechodila na procházky, sama téměř nevycházela z bytu. Syn Martin vzpomíná na příhodu, kdy jednou jeli tramvají z očkování a jemu se udělalo nevolno a pozvracel se. Matka se tehdy musela legitimovat, ale naštěstí měla u sebe tu správnou legitimaci bez "J". Jezdit tramvají bylo v té době již Židům zakázáno a přistižení by mělo tragické důsledky…

Miladin manžel se zachoval statečně, nerozvedl se s ní a byl za trest ke konci války odsunut do pracovního tábora někde v Horním Slezsku. Odtud v lednu 1945 uprchl a skrýval se. Prožité útrapy a psychický tlak po celou dobu okupace poznamenaly jeho zdraví, zemřel v roce 1963. Milada na konci války pomocí známých získala potvrzení, že je roznašečka bacilů, a v bytě to páchlo dezinfekcí, kdykoli hrozila návštěva gestapa. Němci se začali bát, byli méně důslední v provádění příkazů a Milada jim tak unikla. Po smrti manžela v roce 1966 odešla i s dětmi do ciziny.