DIÁŘ AKTIVIT STUDENTŮ

24 HODIN V TEREZÍNĚ

Je 24. listopadu 11:45 a my (já, Eva, Monika a pí. uč. Voldřichová) už nedočkavě stojíme na vlakovém nádraží v Havlíčkově Brodě.

Hned na začátku naší výpravy se nám stala první příhoda. Na nástupišti sedělo několik opilců a jeden tam vyváděl tak, že na něj museli zavolat policii. Vlak měl 15 minut zpoždění, ale i přesto jsme měly po příjezdu do Prahy na autobusovém nádraží čas. Určitě ho bylo dost na to, aby si Eva stačila zalepit ruku žvýkačkou.

Po chvíli nám jel autobus a my pokračovaly dál – do Terezína. Celou cestu jsme se docela nudily. Autobus byl dost plný, takže jsme ani nemohly sedět spolu. Naštěstí mezery mezi námi nebyly tak velké, abychom si nemohly povídat. Cesta se vlekla celkem pomalu, ale i tak jsme se dostaly na místo. Najednou pí. uč. Voldřichová zahlédla pí. uč. Burdovou z Litomyšle, která šla stejně jako my do Magdeburských kasáren. Celou dobu jsme za ní pospíchaly, ale dostihly jsme ji až v kasárnách. Tady už na nás čekali dva pánové a ti dali paní učitelce kartičku se jménem. A pak nám řekli, že budeme ubytované v Malé pevnosti. Všechny jsme ztuhly, myslely jsme, že budeme, stejně jako ostatní učitelé, ubytované v Magdeburských kasárnách. Za chvíli přijelo auto a odvezlo nás do naší ubytovny. Celou cestu nám vrtalo hlavou, co asi bylo tam, kde spíme. Pan řidič nám řekl, že neví, ale vedle prý byly konírny. Nakonec jsme usoudily, že je to možná lepší nevědět. Pokoje se nám celkem líbily, až na to, že zde byly dvoupatrové postele, a ty se při každém pohybu dost hýbaly… Při příchodu nás přivítal takový podivný pan domovník se slovy: „Nebojte se, tady nestraší.“ Ale vypadalo to, že má nahnáno víc než my. Jen jsme si stihly dát věci do pokoje a už přišel nedočkavý řidič, že prý máme jít. Jely jsme opět do kasáren. Byla už tma a my projížděly Terezínem kolem Malé pevnosti a skrz městem. Ve tmě vše vypadá tak nějak strašidelněji.

Chvíli jsme počkaly, porozhlédly se a spěchaly na večeři. Přišly jsme sem první, ale odcházely jako poslední. K jídlu byly americké brambory, maso, vajíčko a zelenina. Po celou večeři jsme si připadaly jako hlavní atrakce, protože nikdo nevěděl, proč tam jsme. Následovalo představení divadelního souboru Miriam, kde vystupovala i Ester Janečková. Pravdivé příběhy nám připomínaly, jak strašná byla doba druhé světové války, a tak se vystoupení neobešlo bez slz. Po divadle jsme se ještě chtěly dostat na počítač, abychom si mohly prohlédnout dokumenty na prezentaci, ale opět přišel již zmiňovaný řidič a zlobil se, že nás musel hledat, a ať už jdeme.

Netrvalo dlouho a my opět viděly naše ubytování v Malé pevnosti. Už jsme zde ale nebyly samy. Přijela škola z Heřmanova Městce – tedy paní učitelka se dvěma děvčaty a jedním chlapcem. Vešli jsme dovnitř a začali diskutovat na téma Zmizelí sousedé. To nám vydrželo až do půl dvanácté a pak jsme se odebrali do svých pokojů. Evě se udělalo špatně a byla pěkně protivná, takže když nám paní učitelka chtěla říct, o čem máme mluvit, pořád se vztekala, že to ví apod. Tak v půlnoci jsem usnula, takže nevím, co se dělo potom, ale Eva prý celou noc nespala a paní učitelka taky ne.

Ráno jsme vstávaly v šest hodin. Monča byla naštvaná, protože se jí nechtělo z postele. V sedm jsme už musely být sbalené a připravené k odjezdu. Pan řidič nás opět odvezl a my se vydaly rovnou na snídani. V jídelně byly švédské stoly, takže si mohl vzít každý, co chtěl.

Všichni učitelé šli na přednášku a my čekaly na paní Vančurovou a paní Kuželovou. Seděly jsme v místnosti u divadla a povídaly si s ostatními. Všichni měli trému, protože asi tak za hodinu a půl začínala naše prezentace. Už nás nebavilo čekat, a tak jsme se vypravily o pár poschodí níž, do jídelny. Přes prosklené dveře bylo vidět dovnitř, a tak jsme zahlédly pí. Vančurovou a pí. Kuželovou, které právě snídaly. Pozdravily jsme se a sedly si k nim. Protože už bylo hodně hodin, vyhnali nás z jídelny.

Přiblížila se hodina H, na kterou jsme se všechny netěšily. V sále sedělo přes sedmdesát učitelů. Kromě Čechů jsme zahlédly i Američany, Poláky a Němce. Než se dostala řada na nás, stihly jsme si hodně povědět s ostatními. Všechny jsme měly obrovskou trému, takže se naše prezentace neobešla bez různých přeřeknutí, ale aspoň se mohli učitelé zasmát. Nakonec nám hodně zatleskali a my byly rády, že to máme za sebou. Pak nás zastavily dvě paní a moc nás chválily. Bylo to příjemné poslouchat, jak vás někdo stále chválí, ale čas utíká, a s ním se blížil i náš odjezd. Po obědě jsme vedly dlouhý rozhovor, kdy pojedeme. Naše konečné rozhodnutí bylo, že využijeme toho, že tu jsme a že máme vše zdarma a zůstaneme tu až do čtyř. Rozloučily jsme se a vyrazily do muzea. Tady na nás čekal největší objev dne. Na jednom panelu Monča našla nelegální dopis od člena „naší“ rodiny. Hned jsme se šly zeptat, jak bychom mohly získat kopii, a teď jen pevně doufáme, že se nám to podaří.

V muzeu jsme si nechaly naše batohy a vypravily se do Malé pevnosti. Prohlédly jsme si muzeum, ale už nám nezbývalo moc času, a tak jsme si pospíšily na autobus a jely domů. Cesta utekla jako voda a už jsme byly v Havlíčkově Brodě, kde na nás čekal jeden tatínek a manžel paní učitelky. Ještě jsme se zasmáli pár zážitkům a jeli s dobrým pocitem domů.

( Eliška Konupková, 8. třída)

reakce na příspěvek:

Prezentace žáků ze ZŠ Štoky v Památníku Terezín byla přijata s velkým ohlasem nejen mezi učiteli, ale také mezi zahraničními pozorovateli.
Jsme rádi, že Památník Terezín takto přijal poprvé do oficiální prezentace projektu Zmizelí sousedé přímo Vás, tvůrce projektu a musím říci, že jste jej zase posunuli o kousek dál. Všichni, včetně nás byli překvapeni úrovní prezentace i týmové spolupráce, obsahem i zpracováním (Vaše plakáty - již digitalizované!). Víme, že má na tom velkou zásluhu Vaše škola, jmenovitě Vaše paní učitelka Barbora Voldřichová a také všichni ostatní u Vás, kdo projekt podpořili a kdo Vám pomohl získat tolik zážitků, zkušeností a informací. Děkujeme! A blahopřejeme k novým setkáním i objevům a k dalším úspěšným akcím, jak o nich čteme ve Vašich zprávách a v tisku. A tak nelitujeme, že jsme Vám kvůli nedostatku místa na spaní ustoupili, a jeli jsme do Terezína až ráno prvním autobusem. Hlavně, že jsme se našli (byla domluvena jídelna, že je tam teplo a v době těsně po snídani i volno). Díky za Vaši práci a hodně štěstí s kamerou.

Marta Vančurová, koordinátorka projektu Zmizeli sousedé