DIÁŘ AKTIVIT STUDENTŮ

REPORTÁŽ Z EXKURZE DO OSVĚTIMI

Byla sobota 2. 6., hodně lidí ještě slaví dětský den. Avšak 45 „nadšenců“ se vydalo na dlouhou poznávací cestu do Osvětimi (Muzeum Auschwitz-Birkenau v Polsku). Cesta začala už v Chotěboři, odkud jsme měli objednaný autobus. Nejdříve se nabrali lidé v Havlíčkově Brodě a před šestou hodinou ranní už stál autobus ve Štokách, kde nás nastupovalo nejvíce. Poté jsme se vydali do Jihlavy pro poslední účastníky naší cesty. Už zde se vyskytla menší komplikace, která paní učitelce na klidu nepřidala, a to když jí jedna žákyně jihlavského gymplu oznámila, že si doma zapomněla pas. Museli jsme tedy počkat na jejího ochotného tatínka, který jí pas dovezl, a my jsme mohli v klidu pokračovat dále. Bylo hodně brzy ráno, takže většina lidí ještě spala a připravovala se na to, co je čeká. Jen ze zadních sedaček se občas něco ozvalo… :-)) Cesta po dálnici probíhala kupodivu v klidu, nepotkali jsme žádné zácpy ani havárie, takže jsme si vesele svištěli k našemu cíli. Občas byla nějaká zastávka na benzínce, kde nás bavil pan řidič svými vtipy. V klidném duchu jsme tedy pokračovali, až jsme uviděli cedule hlásající “Státní hranice“. Všichni začali hledat pas nebo občanku. Po chvíli čekání se do autobusu nahrnul celník a všechny zkontroloval. Poté jsme projeli a byli v Polsku. V této chvíli většina lidí zbystřila. Začali jsme si všímat polských nápisů a postřehli jsme rozdíly i na polské dálnici. Pak se projevila naplno paní učitelka, když se začala ptát na údaje o Polsku – nejvíce toho samozřejmě věděli osmáci, kteří jí odpovídali ze zadní části autobusu. Cesta po polských dálnicích trvala něco málo přes hodinu. Lehce po poledni jsme stanuli před Muzeem Auschwitz–Birkenau, tedy naším cílem. Přijeli jsme dříve a všichni byli plni očekávání, co nás čeká, především jestli vůbec budeme mít české průvodce. Zamlouvání prohlídky a komunikace s Muzeem přes mail byla totiž docela legrační – na maily v angličtině nám odpovídali velmi stručně polsky a s velkým zpožděním. V autobuse jsme se rozdělili na dvě skupiny a tak jsme se drželi celý den.

Měli jsme štěstí, vzali nás na prohlídku asi o dvě hodiny dříve. Kupodivu a k našemu velkému potěšení se tam ukázal pán a slečna, oba dva mluvící česky. Naše prohlídka začínala v Muzeu Auschwitz u brány, pod kterou každý den vězni procházeli na práci. Poté jsme si prošli jednotlivé bloky. V prvním jsme se dozvěděli nějaké obecné informace o Osvětimi, v dalším o těžkém životě vězňů. Zavítali jsme i do bloku, kde byli maďarští vězni. Zde jsme zhlédli autentické video a viděli jsme model jednoho vagónu, kterým byli vězni převáženi. Na spoustu z nás také zapůsobil blok, kde byly vidět pozůstatky věcí od lidí z celé Evropy. Na některých kufrech byla i adresa – Brno, Praha… Hromady bot, hrnců, brýlí… Bylo vidět, že ti lidé netušili, co je všechny čeká… Nejdepresivněji snad v tomto bloku působily hromady vlasů. A i na nich, jak jsme se dozvěděli, dokázali nacisti vydělávat - vlasy se prodávaly, dělaly se z nich látky! Poslední blok, který jsme zde navštívili, byl nám nejbližší - byl věnovaný obětem z Protektorátu Čechy a Morava. Zvláštní být v cizí zemi a vidět naši vlajku, u ní na zdi básničku od českého spisovatele a okolo věnce a spoustu kytek. Během naší prohlídky českého bloku se rozpršelo, takže to pak na “dvoře smrti“ mělo snad ještě více depresivní atmosféru. Cestou k plynové komoře jsme se zastavili u místa, kde stojí šibenice. Bohužel byla použita jen jednou pro správný trest, a to když na ní byl po válce pověšen Rudolf Höss, velitel celého koncentračního tábora. Jelikož pršelo, vydali jsme se k plynové komoře, která byla postavena jako jedna z prvních a byla jen “provizorní“ - tedy „jen“ na 700 lidí, a dodnes jako jediná zůstala stát. Tam jsme se chvíli zdrželi a dozvěděli se vše o “fungování“ plynové komory a krematoria. Zde i naše prohlídka Muzea Auschwitz končila. Přesunuli jsme o tři kilometry dál do druhé části - do Březinky (Birkenau).

Kolem čtvrté hodiny odpolední jsme stanuli před snad nejznámějším místem v Osvětimi a to před bránou, kudy vjížděly vlaky do tábora, který nese název Březinka – Birkenau. Už na první pohled se tábor liší od Osvětimi. Je mnohem rozlehlejší a hlavně zde už nestojí vysoké zděné budovy, ale jen dřevěné baráky - i když dnes už většina nestojí, zbyly po nich jen základy a komíny, přece jenom je 62 let po válce… Prošli jsme si dva z mužských baráků. Lidé leželi na dřevěných palandách, tři patra nad sebou, až 1 000 vězňů v jednom baráku. Dolů, kde bylo nejvíce vlhko, šli nově příchozí. Postupem času a s přibývajícími chorobami se posouvali více a více nahoru. K několika takto podlouhlým velkým barákům připadal jeden se sociálním zařízením - pokud se tomu tedy dá tak říkat. V táboře neexistovala žádná hygiena, vody bylo málo a vězni ji radši vypili. Po příjezdové rampě, kde byla prováděna selekce (většinou doktorem Mengelem nebo nějakým příslušníkem SS), jsme šli k barákům, kde byly umístěné ženy. Na rozdíl od mužských bloků to byly nízké zděné baráky, protože zde vyrostly díky cihlám z rozbouraných domů v blízké vsi Březinka. Zde jsme se dozvěděli o těžkém životě žen a dětí. Jak těhotné matky trpěly a neměly šanci s malým dítětem přežít. Průvodce hovořil o pokusech na dětech, které prováděl doktor Mengele – přezdívaný také právem “Anděl smrti“. Odtud jsme zamířili k místům, která vystihují Březinku asi nejvíce. K místům, kde stávaly plynové komory a krematoria. Dnes jsou tam jen ruiny. Němci je při svém spěšném odchodu stačili vyhodit do povětří. O několik metrů dál je památník obětem, které zahynuly v koncentračním táboře Březinka. Jsou zde desky ve všech jazycích ze zemí, odkud oběti pocházely. Došli jsme až k desce, kde to bylo napsáno v českém jazyce: „Nechť toto místo, na kterém Hitlerovci vyvraždili kolem půl druhého milionu mužů, žen a dětí, hlavně židů z různých zemí Evropy, zůstane navěky výkřikem zoufalství a výstrahou pro lidstvo“. My, dívky z projektu, jsme tu zapálily pět svíček za pět obětí z “naší“ rodiny. A mlčky jsme pokračovali alejí stromů do budovy, kde se třídily věci těm vězňům, kteří měli to štěstí (?) a prošli selekcí. Byla tu i stěna s fotkami dětí, celých rodin, žen a mužů. Fotky bez popisků. Už se nikdy nedozvíme, kdo je na které fotografii, jaký žili život než přišla válka a s ní i jejich odsouzení na smrt. Na tomto místě naše prohlídka oficiálně skončila. Vraceli jsme se k rampě. Někteří z nás vystoupali na strážní věž a prohlídli si Březinku z výšky. V tuto chvíli si asi každý pořádně uvědomil, jak je tábor obrovský. Kolem sedmé hodiny večerní už většina lidí byla v autobuse. Vydali jsme se tedy za nimi a vyrazili po dlouhém dni domů. Všichni jsme to měli ještě „v sobě“ a já doufám, že v každém z nás to něco zanechalo. Ročně navštíví Osvětim asi milion lidí, tak snad na věčné časy bude toto místo existovat jako svědek zločinu proti lidskosti, který spáchali nacisté. Je jen a jen na nás, zda dovolíme, aby se znovu zrodilo něco podobného. Možná, že každý nad tím ještě přemýšlel, protože cesta probíhala v klidu až na hranice, kde nás čekala opět kontrola. Když jsme přijeli do Čech, byla už noc a spousta lidí spala. V jednu hodinu v noci nastal ale budíček - rozloučení se se studenty z Jihlavy – a poté pokračování do Štoků a rozloučení se s velkou částí účastníků naší exkurze do Osvětimi.

Monika Křížová, 8. třída