DIÁŘ AKTIVIT STUDENTŮ

BESEDA S PAMĚTNÍKEM HOLOCAUSTU

Beseda s pamětníkem holocaustu pátek 9. února 2007 Nedávno nám paní učitelka Voldřichová oznámila, že je možnost vyslechnout pamětníka holocaustu. Mnoho z nás to velice zaujalo, a tak jsme se 9. února 2007 sešli v 7. třídě, kde již byly přichystané židličky pro posluchače. Ráda bych Vás vyvedla z omylu, že toto zaujalo jen žáky naší školy, ale přišli i dospělí a také středoškoláci.

Přijel velmi příjemný pan Spitzer i se svou manželkou. Na první pohled by nás snad ani nenapadlo, že by pan Spitzer prožil něco tak hrozného, čím HOLOCAUST bezpochyby je. Myslím, že byl mile překvapen zájmem tak mladých lidí o toto téma.

Na začátku besedy nám pan Spitzer pustil videokazetu, kde byl s ním natočen rozhovor o prožití tohoto velmi těžkého období. Po vzniku Portektorátu jeho rodina odešla z Jihlavy do Kutné Hory k příbuzným. Jihlava byla nepřátelská – německá. V Kutné Hoře se měli docela dobře. 2. června 1942 byli kutnohorští Židé odtransportováni do Terezína. Tady pan Spitzer pracoval v kuchyni, kde třeba musel rukama umíchat těsto z metráku mouky. Bylo mu tehdy šestnáct let. Ale služba v kuchyni měla i příjemné stránky – on ani jeho blízcí netrpěli hladem.

Největší oporou mu byl po celou dobu pobytu v různých koncentrácích jeho o dva roky starší bratr. Maminka pana Spitzera v ghettu pomáhala starým lidem, kteří po příjezdu museli absolvovat pěšky několikakilometrový pochod z Bohušovic do Terezína. Nosila jim těžká zavazadla. Potom, co byla nachytána strážníkem, že kouří (to byl v ghettu jeden z nejhorších prohřešků), byla v lednu 1943 odvezena do Osvětimi, kde šla zřejmě rovnou do plynové komory. Na začátku října 1944 odjel do Osvětimi i pan Spitzer. Měl velké štěstí, prošel selekcí a dokonce se tu setkal i s bratrem a bratrancem. Pobyl v tom hrozném lágru jen asi deset dní. Pak byli on a jeho bratr a bratranec odvezeni do Kauferingu, což byl pracovní tábor v dnešním Rakousku. Podmínky zde byly velmi těžké, o čemž svědčí i to, že na denním pořádku byl plesnivý chléb. Jeho příděly se neustále zmenšovaly, dostávali na den třeba jen půl krajíčku. Někteří vězni byli z hladu tak zoufalí, že jedli i trávu. Práce byla velice namáhavá, podmínky pro život přímo strašné. Hlavně nebylo kde se umýt, vyprat si oblečení… Každý den lidé umírali ve velkém počtu. Pan Spitzer tu prodělal skvrnitý tyfus. Měl velké štěstí, za pomoci bratra ho přežil.

Když se blížila fronta, byli vězni, co přežili, vlakem odvezeni do hlavního tábora Dachau. Cestou zažili i bombardování. Konec války a hrozného utrpení se už ale blížil. Když byl pan Spitzer 19. dubna 1945 osvobozen, vážil jen kolem 32 kg! Do Osvětimi se po několika letech vrátil, aby uctil památku maminky. Nyní rád jezdí do Kutné Hory, kde během války pobýval, má zde mnoho přátel. Pokud máte zájem se o panu Spitzerovi dovědět víc, tak 8. února 2007 o něm vyšel článek o v Jihlavském deníku.

Po zhlédnutí kazety byl prostor na otázky. Zezačátku se mnoho z nás stydělo, ale časem zábrany opadly a rozvinula se celkem dobrá debata. Pan Spitzer rád na vše odpověděl… Musím se přiznat, že komunikovat s někým, kdo přežil něco tak hrozného, je opravdu zvláštní. Má to takové zvláštní kouzlo a docela se divím, že o tom chce mluvit, já bych se snažila zapomenout.

Manželům Spitzerovým jsme věnovali kytičku, kterou jsme je velmi potěšili. Poté se však čas krátil, beseda už trvala přes dvě hodiny, a tak jsme se museli rozloučit. Ještě jsme je požádali o podpis do naší kroniky a s milým panem Spitzerem jsme se rozloučili. S hlavou plnou informací, možná i otázek, jsme se rozešli domů.

Denisa Jelínková (8. třída)