autor: Šárka Kuttelwascherová a Monika Korandová
Dříve bydlelo v Tučapech několik židovských rodin. Žily ve shodě s ostatními obyvateli a nikoho ani nenapadlo snažit se je kvůli jejich původu a vyznání od sebe separovat. S nástupem 2. světové války však všechny tyto rodiny posupně zmizely. Ani rodina Ančerlových nebyla výjimkou. Jednoho dne odjeli a ještě dlouho trvalo, než se lidé dozvěděli, co se s nimi stalo. První zprávy o jejich osudu se objevily až po skončení války. Jisté však je, že jméno Ančerl díky jednomu členu této rodiny bude známo ještě hodně dlouho.
Život Ančerlových před 2. světovou válkou
Ančerlovi žili již od konce 19.století v Tučapech na okraji návsi v domě č. 68. Hlavou rodiny byl Leopold Ančerl. Byl původem z Jihlavy, kde se 2.3.1873 narodil. Jeho žena se jmenovala Ida, rozená Preiszová. Ida pocházela ze Žiliny, kde měl její otec sodovkárnu. Byla narozena 16.3.1884, tedy téměř přesně 11 let po Leopoldovi. Oběma se 11.8.1908 narodil syn Karel. Nezůstal však dlouho jedináčkem, neboť o 3 roky později, roku 1911, dostal dárkem sestřičku Hanu (ta však nežila příliš dlouho, asi ve dvaceti letech totiž zemřela na zánět mozkových blan) .
Celá rodina mezi sebou mluvila především německy.
Otec byl pevných zásad, přímý, spravedlivý, zkušený a měl velký rozhled. Jeho oblibou bylo kouření doutníků. Ida, jako dobrá manželka, matka i hospodyně, byla pořádkumilovná osoba a byla pověstná znamenitou kuchyní. Oba dva v sobě měli lásku k lidem. Ida byla jako hospodyně velmi pohostinná, ani 20 lidí ke stolu ji nikdy nevyvedlo z míry. Leopold, živitel rodiny, vždy rád podal pomocnou ruku. Podle svých možností i půjčil peníze, a to jen na dané slovo. Úpisy nebo potvrzení nevedl, takže byl proti nepoctivým dlužníkům bez písemného dokladu bezbranný. Utrpěné ztráty však na těchto jeho způsobech nic nezměnily.
Obživu rodiny zajištovala výrobna lihovin, likérů a rumu, která se nacházela v podsklepení jejich dvoupatrového domu. Výroba zde však probíhala spíše po domácku, nežli po továrensku. Na rozvážku svého zboží měl Leopold koně (ve třicátých letech je vyměnil za automobil, který rodina využívala podle potřeby jako osobní nebo nákladní). Rodina kromě již zmíněného domu vlastnila i stáje, kde byli ustájeni koně, stodolu a prádelnu. Dále sklad sudů (v domě, do kterého se později nastěhovala rodina Markových). Ančerlovi též zaměstnávali služku.
Pro Karla vytvořili rodiče prostředí plné pohody a štěstí. Karel na nich i na své sestře Haně přímo lpěl. Jako malého ho zvláštní silou přitahovala zahrada, na které se nacházela bouda Lédinky - jejich obrovské bernardýnky. V její boudě malý Karel dokonce po nějaké té výplatě i jednou přespal. Také byli jeho velkou láskou otcovi koně. Před 1.světovou válkou otec zakoupil gramofon - tenkrát to byla v Tučapech velká rarita. Byl to vůbec jediný gramofon ve vsi. Díky tomuto přístroji se Karel dostal k hudbě. Obzvláště se nemohl nasytit Carmen. Při jednom výletu do Prahy si Karel právě kvůli ní vynutil návštěvu Nového německého divadla. Z představení byl strašně rozčilen, a když začal úvod, který dokonale ovládal z desky, nedal se udržet, seběhl uličkou až k orchestru a tam stejně soustředěný jako vyjevený doslova hltal dobře známou hudbu. Všechno ostatní pro něho v tu chvíli přestalo existovat. (Už tehdy vlastně stál u orchestřiště, ve kterém se o mnoho let později ocitnul u dirigentského pultu, neboť právě zde se po 2. světové válce usídlila Opera 5. května.) Během 1. světové války v roce 1914 nastoupil Karel do tučapské obecní školy, kterou po 3 letech opustil a byl vyučován soukromou učitelkou. Hlavním účelem tohoto soukromého vyučování bylo osvojit si dobře německý jazyk. Také se začal učit hře na housle u učitele Josefa Menšíka. Dělal velké pokroky, uměl si do houslí vtělit celý svůj dětský svět a bývaly mu útočištěm v dětských žalech a zklamáních. Po nedorozuměních s rodiči, či dokonce trestu celé hodiny hrál a hrál a ostatní často užasle poslouchali za dveřmi.
Po skončení povinné školní docházky složil zkoušky na pětitřídní chlapecké škole v Praze, nastoupil však na střední školu do Soběslavi. Tehdy měl již za sebou obrovské hudební zážitky z Národního divadla. Jelikož v soběslavském ústavu studovalo několik starostenských synků z Tučap a každý budoucí učitel musel do jisté míry umět hrát na hudební nástroj, založili společně první orchestr, ač určený pouze k muzicírování po hospodách.
Po neúspěšném pokusu připojit se ke kočovné operetě se Karel rozhodl "dělat muziku" a toužil jít studovat konzervatoř. To však odmítal jeho otec. Leopold tvrdil, že by mu hudba nevynášela dost peněz. Chtěl mít z Karla právníka, tudíž byl Karel nucen jít studovat sedmileté reálné gymnázium do Prahy, které se nacházelo na Vinohradech ve Slovenské ulici. Zde v Praze bydlel u Leopoldovy sestry. Jelikož to byl čilý mladík, náchylný k různým žertíkům a neplechám, hodně si s ním užila. Psala jeho otci dopisy plné žalob a to třeba i kvůli tomu, že hrál fotbal.
Do Tučap se Karel vracel vždy o prázdninách a o svátcích. Byl primáriem zdejšího hudebního kvarteta a jezdil s tučapskými žáky soběslavského učitelského ústavu hrát (dělali tzv. akademie). V Praze chodil do divadel na opery, operety i koncerty a dostával se do kontaktu s později slavnými muzikanty. Na škole příliš nelpěl a spíše se věnoval hudbě. Nadále toužil po studiu na konzervatoři, což nakonec vyřešil velice "zajímavým" způsobem. V kvintě schválně propadl a byl donucen k jejímu opakování. Úředně mu přišlo doporučení k opuštění ústavu. Doma ovšem předstíral další studium. Mezitím složil přijímací zkoušky na konzervatoř v Praze. Vstoupil na ni v polovině září 1926, zapsal se na skladbu, dirigování, komorní hudbu a bicí nástroje (v dirigování byl žákem Václava Talicha ). Jeho rodiče se nakonec s konzervatoří smířili. Roku 1930 dosáhl Karel Ančerl absolutoria jako skladatel a dirigent. Na jeho závěrečném vysvědčení měly drtivou převahu nejlepší známky. Ještě před synovým absolvováním konzervatoře Leopold prováděl větší opravu domu a přestěhoval nábytek do skladiště. To i s nábytkem vyhořelo den před Karlovým návratem. Toto skladiště tedy prodali. Další významnou událostí v rodině Ančerlových byl Karlův sňatek s Valerií, sestřenicí z matčiny strany (roz. 21.6.1908).
Dirigentské schopnosti Karlu Ančerlovi zajistily angažmá v Osvobozeném divadle, kde v alternacích s Jiřím Srnkou působil jako dirigent a houslista. Šťastné období v divadle vystřídal po dvou letech za práci v rozhlase. Roku 1935 poprvé řídil Českou filharmonii.
Období během války
15. března roku 1939 Československou republiku obsadili Němci.
Idyla u Ančerlových netrvala příliš dlouho. Již po 9. březnu byl Karel i se svou ženou nucen vrátit se z Prahy do Tučap. Když totiž Němci zabrali zbytek již předem okleštěného státu, přišel Karel o práci a byl nucen nosit potupnou žlutou hvězdu. Trvalo to však pouhý jeden rok, než Němci obsadili i jeho rodný dům a nastěhovali tam svého lékaře. Staří i mladí Ančerlovi našli ubytování ve dvou pronajatých místnostech v domku č.87 na okraji Dírné, z nichž jedna měla funkci kuchyně. Karel jezdil 4x týdně na kole do Choustníku na zámek Rohanů, kde učil jednoho osmiletého Rohana hře na housle, aby vydělal rodině na živobytí. Četník mu však pohrozil, že ho udá gestapu, a tak se Karel již nesměl vzdalovat z Dírné. Dále už pracoval jen jako dělník nebo lesník.
Najednou se objevilo gestapo a rodinu uvěznilo v Táboře, následovaly nucené práce v soběslavském Teeragu, odkud Karla každé ráno odváželi, aby čistil sklepy.
16.11.1942 byla celá rodina deportována transportem, označeným jako transport Cb, z Tábora do Terezína. Leopold s číslem 331, Ida 332, Karel 333 a Valerie 334. Zde byli Karel a Leopold odděleni od Idy a od Valerie. Tady, v budovách přeplněných k prasknutí, Ida 28.2.1943 porodila dítě (uváděné je v některých případech jako syn Jan, jinde jako dcera Jana).
Karel zpočátku nosil a skládal uhlí. Dlouho trvalo, než se zapojil do terezínského hudebního dění. Nebyla to však jeho vina. Nedostalo se mu totiž toho privilegia, aby po odpracování 100 dnů na "černé práci", jak to v Terezíně nově příchozí museli podstoupit, se dostal do některého oddělení Freitzeitgestaltung, a tak se mohl věnovat hudbě. Zásluhou příznivců hudby mezi členy židovské samosprávy se dostal Karel do kuchyně. Nejdříve kontroloval poukázky na jídlo, posléze postoupil na místo pomocného kuchaře.
Spolu s kolegou Rafaelem Schächterem se vzájemně podporovali.
Ještě v roce 1943 se spolu rozhodli založit orchestr. Nápad byl sice vymyšlen a rozvržen rychle, avšak uskutečňoval se jen obtížně. Lidé totiž z Terezína neustále odjížděli transporty na východ a naproti tomu neustále přicházely nové a nové tváře. Nebylo proto vůbec jednoduché orchestr sestavit. Jelikož měli hodně smyčcových a málo dechových nástrojů, vytvořili orchestr smyčcový. Nástroje propašovali do Terezína za pomoci jednoho pražského židovského spolku. V knihovně v ghettu našli něco málo not (např. Händelův Koncert v F-dur, Mozartovu Malou noční hudbu a Bachův Koncert v e-moll). Jinak byly s notami potíže. Byl žalostný nedostatek papíru. Nějaký papír dostávali od židovské samosprávy, hodně ho však museli i krást. Využili každičký kousek papíru, a to i balicího. Po nocích ho potom linkovali a opisovali do něj noty.
Tento tzv. Ančerlův terezínský smyčcový orchestr byl ojedinělý v historii koncentračních táborů. Skládal se z 12 prvních houslí, 10 druhých houslí, 8 viol, 8 violoncell a 1 kontrabasu - ten musel Karel kvůli "rovnováze" posílit dvěmi violoncelly. Až na jednu ženu, která hrála právě na kontrabas, tvořili orchestr výhradně muži.
Hudbě se však Karel Ančerl mohl věnovat jen v době volných večerních hodin. Také měl vedlejší činnosti - třeba přednášky v kasárnách pro seniory s tématem moderní české hudby (30.11.1943, 25.2.1944 a 18.3.1944). Orchestr řídil bez taktovky a zpaměti. Zkoušky byly obtížné, protože členové orchestru přes den pracovali, a večer proto byli unaveni, avšak přesto na nich málokdy někdo chyběl. Hodně lidí je chodilo na jejich zkoušky poslouchat. Na prvním koncertu byl sál naplněn k prasknutí. Měli tak velký úspěch, že se báli, že se to nebude nacistům líbit. Koncert několikrát opakovali a zároveň začali nacvičovat nové představení. Bylo věnováno české hudbě - byla to Dvořákova Serenáda pro smyčcové nástroje, Meditace nad chorálem sv. Václava od Josefa Suka a Fantazie pro smyčcové nástroje, kterou speciálně pro ně složil Pavel Haas. Ani tento orchestr nebyl ušetřen propagačního natáčení dokumentu "Město darované" , jenž se natáčel v srpnu roku 1944, který přesvědčoval veřejnost o lázeňské pohodě v terezínském ghettu. Když nacvičili nový program, přišel rozkaz, aby uspořádali v sále kavárny, vyzdobeném květinami, koncert. Orchestr sice tušil, že tím Němci sledují něco nekalého, avšak neměl na vybranou. Všichni vyfasovali černé obleky a kolem orchestřiště byly postaveny květináče s květinami, aby nebylo vidět na jejich dřevěné boty. Při natáčení neměli publikum, ač se měli chovat, jako by tam bylo. Pavla Haase měli představit jásajícímu posluchačstvu, ale vše se jen předstíralo. Příští den měli normální koncert pro obyčejné posluchače. Dva dny nato byl celý orchestr včetně Ančerla, jeho ženy i syna, poslán transportem "Er" do Osvětimi. Karel odcestoval s číslem 837, Valerie s číslem 838 a Jan/Jana 839. Do transportu "Er" nastoupilo celkem 2500 lidí. Toto byl konec Ančerlova terezínského smyčcového orchestru, existoval tedy téměř rok. Válku z něj přežil jen Karel a tři jeho kolegové. Ostatní po příjezdu do Osvětimi zemřeli v plynu.
Když transport dorazil do Osvětimi, byli lidé tříděni na třídící rampě do dvou skupin. Karel byl odloučen od své ženy a dítěte. On šel díky hudbě, své tělesné zdatnosti a ovšem i náhodě doprava, Valerie s dítětem, kterému tehdy bylo pouhých 18 měsíců, šla doleva. To, že levá strana znamenla plynovou komoru a pravá prodloužený život, se Karel dozvěděl až po válce. (Pravděpodobný den skonu Valerie a Jana/Jany - 17. 10. 1944) Krátce po Karlovi, 28. 10. 1944, byli do Osvětimi transportem "Ev" odesláni i Karlovi rodiče - Leopold s číslem 504 a Ida 505. Oba šli nalevo...
Posledním zastavením Ančerlovy křížové cesty byl koncentrační tábor Friedland ve Slezsku - jeden z pobočných "závodů" tábora Gross Rosen. Do Friedlandu dorazil v noci. Opět se octnul na třídící rampě a opět mu byla určena pravá strana. Zde se díky vysoce postavenému příbuznému, bratrovi manžela Karlovy sestřenice, dostal na místo kalfaktora u SS komanda. To však nebyl nijak snadný ani příjemný úkol. Jeho funkce by se dala nazvat "děvečkou pro všechno". Přesto nezapomněl na to, že není v táboře sám a každý večer přivážel z bytu lágrkomandanta mísu rýže s masem, kterou dal lidem. A tak dny monotónně plynuly a opět se přiblížil čas změn. 19. května totiž přišla sovětská vojska.
POVÁLEČNÝ ŽIVOT
Z původních tisíců vězňů v táboře přežilo jen 400. Ti byli propuštěni a Karel mezi nimi. Spolu s přítelem z koncentračního tábora se vydal pěšky do Terezína, kde měl jeho přítel manželku. Karel pátral, zda přežil někdo jiný z jeho rodiny, ale jediný, koho nalezl byl strýc z matčiny strany, doktor Preis a jeho syn Saša. V Terezíně také Karel potkal Hanu (rozenou Glücklichovou), kterou si později vzal za ženu. Hana se narodila v Táboře. Na začátku války se provdala za rabína, protože si myslela, že to může během války pomoci její rodině (avšak nepomohlo). O svého manžela i rodiče, stejně jako Karel, přišla v koncentračním táboře.
Karel s Hanou se později společně nastěhovali do Prahy. Bydleli na Vinohradech v Lucemburské ulici (Palác Metro na Národní třídě). Karel přijal místo dramaturga Velké opery 5. května a stal se šéfdirigentem rozhlasového orchestru. V roce 1946 se mu narodil syn Jiří a o dva roky později druhý syn Ivan. Mazlíčkem rodiny se stal pes Astor - střední knírač.
Koncem 50. let koupili od rodiny Kodetů pozemek v Klenovicích poblíž chalupy, kterou Kodetovi vlastnili. Karel se tam vždy velice rád vracel.
Když emigroval Rafael Kubelík, který po tři roky po válce vedl Českou filharmonii, byl Karel Ančerl v prosinci roku 1950 jmenován Zdeňkem Nejedlým šéfdirigentem České filharmonie. Stalo se tak bez domluvy s orchestrem, takže první léta poznamenalo napětí. Ančerl však prokázal své kvality.
Pokud jde o jeho repertoár, volil obvykle velmi rychlá tempa. Zkoušky s ním nebyly procházkou růžovým sadem. Vyžadoval naprostou koncentraci, budil dojem studeného a odměřeného patrona. Držel si odstup (pravděpodobně kvůli prožitkům z války). V osobním styku to však byl velmi laskavý člověk.
S Českou filharmonií cestoval po celém světě. Od roku 1950 do konce roku 1967 řídil celkem 56 zahraničních orchestrů: 4 v Anglii, 1 v Belgii, 4 v Bulharsku, 3 ve Francii, 1 v Nizozemí, 3 v Itálii, 2 v Polsku, 3 v Maďarsku, 1 v Monte Carlu, 4 v bývalé NDR, 8 v NSR, 1 v Rakousku, 1 v Rumunsku, 6 v bývalém SSSR, 3 ve Švýcarech, 1 v západním Berlíně, 5 v Austrálii, 1 v Kanadě, 1 na Novém Zélandě, 2 v Tasmánii a 1 v USA ( v Austrálii se také jednoho dne znovu setkal se Zdeňkou Fantlovou - autorkou knihy "Klid je síla, řek' tatínek", která byla jejím životopisem a popisovala mimo jiné život v Terezíně a jiných koncentračních táborech. Karel se se Zdeňkou znal z Terezína).
Byly však i věci, které mu velice ztrpčovaly život. Měl cukrovku a museli mu pravidelně vyměňovat krev. Také Sověti mu dělali potíže. Měl s nimi konflikty kvůli tomu, že byl Žid. Podobně, jako před ním Kubelík, ani Ančerl od jisté chvíle nehodlal snášet absurdity režimu a roku 1968 emigroval do Kanady, kde působil jako šéfdirigent torontské filharmonie.
O pět let později, roku 1973, kvůli cukrovce a částečně jistě i kvůli narušení zdraví při pobytu v koncentračních táborech trochu předčasně v Torontu zemřel. Bylo mu 65 let. Jeho a Haniny ostatky byly později roku 1993 k 20. výročí jeho úmrtí převezeny do České republiky, kde byly uloženy na vyšehradském Slavíně v Praze.
Jeho syn Ivan si vzal za ženu modelku Jindřišku, zemřel v Kanadě. Jiří měl dceru Maxmiliánu (která dodnes žije). Žil na chatě v Klenovicích. Chatu však nakonec prodal a následně v ní byl nalezen mrtev. Je pohřben na židovském hřbitově v Tučapech.
Karel Ančerl v dramaturgii otevřel dveře hudbě 20. století, ale stejnou měrou stojí za pozornost jeho nahrávky s díly 19. století: vyznačují se přesností, dokonalostí, ve výraze jakýmsi nadhledem. Romantika tak leckdy přestává působit odtažitě ve své rozevlátosti a hymničnosti, zní projasněně a pořád dost sugestivně na to, aby oslavila i posluchače současné. Přesto v Česku není jméno Karla Ančerla veřejně tak proslulé jako Talichovo nebo Neumannovo. Přitom to byl právě on, kdo svými nároky a schopnostmi dovedl filharmonii k technické virtuozitě a mezinárodní proslulosti. Mezi odborníky se dokonce říká, že lépe než za Ančerla už Česká filharmonie nikdy nehrála.
VZPOMÍNKY NA KARLA ANČERLA
· 29.9.1966 byl Karel Ančerl jmenován národním umělcem.
· V Kanadě jsou dodnes staveny každoročně 3 velké národní vánoční stromy. Jeden z nich bývá věnován právě Karlu Ančerlovi.
· Roku 1998 byla na zeď Obecního úřadu v Tučapech umístěna pamětní deska tohoto slavného rodáka.
· Roku 2002 se Supraphon rozhodl rozjet svůj nejrozsáhlejší ediční počin - do roku 2005 se chystá vydat 42 titulů, které zachycují v podstatě vše, co s Českou filharmonií natočil dirigent Karel Ančerl. Myšlenka vydat tento soubor se zrodila během práce na ediční řadě ke 100. výročí České filharmonie. Edice nazvaná Ančerl Gold obsahuje mimo jiné Smetanovu Mou vlast, dále díla Strausse, Kabeláče a Mahlera.
