autor: Iva Novotná, Ester Havlová
POLITIČNÍ VĚZNI V OBDOBÍ OKUPACE
S diktafonem za poznáním
Když nám pan profesor zadal téma práce k malé maturitě, vůbec jsme netušily, kde začít. Maminka Ester, Olga Havlová, pracuje jako zdravotní sestra Domácí péče města Soběslav. Díky svému zaměstnání poznala paní Vančurovou, kterou chodí ošetřovat.
Protože Ivy dědeček, Miloslav Novotný byl stejně jako František Vančura politickým vězněm, rozhodly jsme se, že se o nich pokusíme dozvědět něco víc.
Vyzbrojeny diktafonem, blokem a tužkou, odhodlaně jsme vyrazily na setkání s rodinami obou, do této chvíle pro nás téměř neznámých mužů.
Při vyprávění obou starých paní se před námi začaly odvíjet příběhy z pro nás tak vzdálených a nepochopitelných dob okupace, kdy se z kluků stávají muži , z mužů vězni a z vězňů jen řízením osudu otcové rodin, naši blízcí či sousedé, které můžeme potkat na ulici, aniž bychom si na první pohled mohli všimnout stop, jež na nich prožité zanechalo.
Když jsme se poté sešly nad příběhy obou mužů, táhlo nám hlavou, kolik takových ještě mezi námi zbývá, ať uznaných hrdinů, oceněných řády, či těch bezejmenných, kteří o svých prožitcích jen zřídkakdy hovořili nahlas.
Chtěly bychom poděkovat všem, kteří svým vyprávěním přispěli k tomu, že tato práce mohla vzniknout a že jména bojovníků proti fašismu jsou stále živá.
František Vančura
František Vančura se narodil 28.dubna 1913 v malé vesničce Val číslo popisné 37nedaleko Veselí nad Lužnicí. Žil zde s rodiči a šesti sourozenci. Matka Anna, otec Matěj, bratři Jan, Antonín, Josef a sestry Marie a Anna. Rodina byla z chudších poměrů. Jediné, co jí drželo nad vodou, bylo malé hospodářství. František byl zcela obyčejný kluk. S ostatními chlapci ze vsi si rád hrával na bandity a dělal různé klukoviny. Byl velmi zvídavý a nejvíce ho bavila škola. Učení mu nedělalo žádné potíže. Na základní školu chodil ve Veselí nad Lužnicí.
Vyučil se malířem-natěračem. Před okupací mezi léty 1938 až 1939 byl František zaměstnán u malíře Františka Kartáka v Lomnici na Lužnicí jako malířský pomocník. 1939 až 1941 pracoval na různých místech republiky.
V roce 1941 nastoupil do lomu Theodora Žahoura z Mezimostí nad Lužnicí, kde lámal kámen. Třaskaviny které "vyšetřil", schovával u svých rodičů ve Valu. Později je chtěl použít proti okupantům. Dne 13. července 1941 byl úřadem v Českých Budějovicích totálně nasazen do Karlových Varů.
Toho roku provádělo gestapo ( tajná státní bezpečnost ) ve Valu domovní prohlídky a v domě Vančurových našlo zbraně. Bratr Jan byl pod hrozbou vězení přinucen vypovědět, komu zbraně patří. Hned na to byl 6. září 1941 František v Karlových Varech zatčen za nelegální držení třaskavin. Gestapo mu zabavilo všechny doklady, vkladní knížku i veškeré cennosti. Neměl ani čas si zabalit, a tak odjížděl bez zavazadel.
Nejprve byl František eskortován do Prahy na Pankrác,kde byl odsouzen k pěti letům káznice. Dne 9. března byl převezen do rakouských káznic Stein-Kremu a Silberdorfu. Zde prožil nejdelší a nejhrůznější tři roky a sedm měsíců svého života. V káznici se jeho život zcela změnil. Strava dělníků byla opravdu hrozná. Díky nedostatečným přídělům jídla a tvrdé práci mnoho jeho tamních kamarádů zahynulo. Velký hlad ho donutil vyhrabávat si zbytky z odpadu a kompostu. Jedl i syrové houby. Jednou si ho při vyhrabávání zbytků všimla německá žena, které se ho zželelo a potají mu nosila chléb.
Odtud šel František "pochod smrti". Šel dlouhou strastiplnou cestu, kterou mnoho jiných vězňů nepřežilo. 25. dubna byli v malé vesničce Subenu na řece Inn osvobozeni americkou armádou. Když se František vrátil domů vážil pouhých 42 kilogramů. Bratr Jan si celý život vyčítal, že František kvůli němu za války tak trpěl.
Po válce se František dozvěděl, že se dělá nábor do Státní národní bezpečnosti (SNB), ochotně se k nim přihlásil a stal se strážmistrem. Vstoupil do komunistické strany. V roce 1946 se stal členem Českého svazu protifašistických bojovníků. Při výkonu služby v Českých Velenicích eskortoval dva muže do Českých Budějovic. V zápětí byl uvězněn. Údajně měl při eskortě muže navést, aby vyhodili všechny své doklady. Byl vězněn čtyři týdny v Táboře, a protože byl nevinný, nechtěl žádného advokáta. Proto mu byl úředně přidělen. Při přelíčení u Nejvyššího soudu v Brně muži vypovídali v jeho prospěch, a tak byl shledán nevinným.
Poté byl František převelen do Veselí nad Lužnicí. Když sloužil v Borkovicích, náhodně se setkal se svou budoucí manželkou Marií Šustrovou. Vzali se 12. dubna 1947 a žili spolu v Borkovicích. Měli dvě dcery-mladší Zdenku, dnes Třískovou (47 let) a straší Hanu, vdanou Pešťákovou (55 let).
Františkovým největším koníčkem byla myslivost. Když zrovna nebyl ve službě, věnoval se jí každou volnou chvíli.
Jednoho dne dostal se svým spolupracovníkem rozkaz zadržet osobu podezřelou z přechodu státní hranice, podle popisu: muž, maximálně pětadvacet let, černovlasý, dvě aktovky a tyrolácké boty. Zatýkání se však neobešlo bez přestřelky, ve které byl zabit jeho kamarád a on sám byl těžce zraněn. Byl střelen do boku a kulka mu poškodila močový měchýř. V Praze byl operován a v budějovické nemocnici se pak léčil po celý rok. Vančurova rána hnisala šest let. Hrozné bolesti mu nedovolily , aby si v noci lehnul.Léta spával vsedě. Po návratu z nemocnice nastoupil do služby. Dostal sedavou práci na Správní skupině okrasního oddělení v Táboře. Vykonával svojí práci,i když mu rána opět začala hnisat. Odumřela mu ledvina a ve stáří dostal rakovinu prostaty. Na následky tohoto onemocnění v roce 1985 zemřel.
Marie Vančurová se narodila 12.4.1922 v Borkovicích. Pracovala jako dělnice v závodě Lada v Soběslavi. Bydlí v Riegerově ulici č.p. 404, kde jsme ji také navštívily. Je to velmi milá starší paní, která ač si už hodně věcí nepamatuje nám, ochotně tento celý příběh vyprávěla. František na válku opravdu nerad vzpomínal a mluvil o ní jen málokdy.
Miloslav Novotný
Miloslav Novotný se narodil 19. září 1929 v Táboře ve Fišlovce (Lužická ulice číslo popisné 446). Zde žil se svojí matkou Antonií, která pracovala jako uklízečka, a otcem Jaroslavem, zednickým mistrem. Měl čtyři sourozence, sestry Hanu, Marii, Irenu a bratra Jaroslava.
V sedmnácti letech se vyučil jirchářem a začal pracovat v Táboře v koželužně. Zde tento příběh začíná. Miloslav se svými kamarády z továrny nosil partyzánům do tamnějších lesů jídlo.
Partyzáni jim byli vděční a chtěli, aby se k nim chlapci přidali. Nabádali je k páchání různých sabotáží. Chlapci tedy začali přeřezávat řemeny od strojů a snažili se bránit továrně ve výrobě. Brzy se však zjistilo, co všechno mají na svědomí, a proto je přišlo zatknou gestapo. Bylo zatčeno několik mladých učňů. Miloslav měl se svým kamarádem štěstí. Podařilo se jim utéct a schovali se v Táboře u doktora Broukala, kde pracovala Miloslavova sestra Irena. Doktor je ukryl do sklepa. Tam jim Irena nosila každý den jídlo. Gestapo však Miloslava usilovně hledalo. Při jedné z razií ve Fišlovce pohrozili rodině, že jestli Miloslava nevydají, postřílejí celou rodinu. Irena se obávala o osud rodiny. Šla za Miloslavem a všechno mu řekla. Ten nemohl dopustit, aby kvůli němu bylo někomu ublíženo. Přišel domů a matka ho odvedla na gestapo. Z domu kde sídlilo šel strach. Uvnitř na stěnách v hlavní místnosti visely po celém obvodu obušky. Jeden gestapák řekl s velkou nechutí Antonii: "Víte co jste vychovala? To je největší vyvrhel v Táboře." Pro výstrahu jí ukázal, kde mučí vězně. V jedné místnosti byly obrovské kádě s ledovou vodou. Když se na ně Antonie podívala pořádně, zhrozila se. Vězňové, celí nazí, byli až po krk ponořeni ve vodě. "Tak takhle dopadne "řekl ten gestapák s klidem. Od té doby už Antonie svého syna neviděla.
Miloslav byl odvezen do věznice na Pankráci. Byl vzpurné povahy, nerad se podřizoval a to ho také málem stálo život.Jednou kopal spolu s ostatními vězni příkop. Vždy, když šel dozorce kolem, museli se poklonit. Miloslav se samozřejmě nepoklonil. Dozorce vztekle sebral ze země lopatu a už by ho umlátil, kdyby mu v tom nezabránil jeden cikánský spoluvězeň. To chtělo ovšem pořádnou dávku odvahu, protože klást odpor tam znamenalo smrt. Naštěstí dozorce poznal ve způsobu obrany chvaty juda a chtěl je naučit. Oběma to zachránilo život.
Gestapáci chtěli z Miloslava vytlouct, kde se schovávají partyzáni. Ten to však ani při mučení neprozradil.
Po těle měl mnoho jizev a jen málokdy se zmínil, od čeho je má.
Ve věznici byly hrozné podmínky. Každé ráno, když měli vězňové rozcvičku na nádvoří a chodili kolem zdí, dozorci do nich stříleli. Když někdo náhodou vykoukl z okna zastřelili i jeho. V celách byli pronásledováni pronikavým zvukem gilotiny, která popravovala jejich spoluvězně. Každé zasvištění stroje znamenalo jednoho popraveného. Čekali jen na to, kdy tento zvuk utne i jejich životy. Na Miloslava už byl vydán rozsudek smrti. Naštěstí přišli ruští vojáci a pankráckou věznici osvobodili dřív,než byl tento rozsudek vykonán. Celý pobyt v Pankráci mu doktor Broukal posílal vitaminy a aspoň tak ho udržoval při životě.
Jednoho dne někdo přišel oznámit rodině Novotných,že si mají přijít pro syna na nádraží. Nebyl schopen se postavit na nohy. Vážil totiž pouhých 40 kilogramů. Domů ho přinesli v náručí.Ale i přesto, že už byl Miloslav doma, neměl zcela vyhráno. Po celém těle měl zažrané vši tak hluboko, že jim byly viděl jenom zadečky. A tak už po třetí mu zachránil život doktor Broukal. Předepsal mu mastičku na to, aby vši vylézaly postupně a zabránil tak u Miloslava dehydrataci a později i smrti.
Po uzdravení se stal střelmistrem v jednom kladenském dole. Jednou se odstřel nezdařil a Miloslav byl zavalen. Celý rok pak promarodil. Do Kladna jezdil vlakem, kde se seznámil s Martou, svojí budoucí ženou. Ta pracovala jako průvodčí. Měli dva syny Milana a Romana. Miloslav, vzhledem k tomu, co všechno prožil, měl podlomené zdraví, a tak v necelých 44 letech 6. června 1973 zeřel.
"Svět je malý"
Těsně před tím, než jsme měly tento projekt odevzdat tento projekt, jsme již po druhé navštívily paní Martu Novotnou. Během povídání jsme si prohlížely staré fotografie. Na jedné z nich jsme na první pohled poznaly paní Hanu Pešťákovou (Vančurovou).
Paní Marta nám pak pověděla,že rodinu Vančurových velmi dobře zná. Tyto dvě rodiny se seznámily až po smrti Miloslava. Syn Marty Milan totiž kdysi chodil tři roky s dcerou Františka se Zdenou. Tento vztah však nevydržel a rozešli se. Ale dodnes se tyto rodiny vídají.
Závěrem bychom chtěly velmi poděkovat panu profesora Jindrovi, který téma našeho projektu vymyslel, dále paní Martě Novotné a Marii Vančurové za jejich pohostinnost a ochotu vyprávět nám své příběhy.
