autor: Věra Mikešová a Monika Přibylová
Motýl
Ten poslední ten zcela poslední
tak sytě hořce oslnivě žlutý
snad kdyby slunce slzou zazvonilo o bílý kámen
taková taková žluť
vznášel se lehce tak do vysoka
šel jistě jistě chtěl políbit svět svůj poslední
na sedmý týden tu žiji
ghettoisiert
mí mě tu našli
pampelišky tu na mne volají
i bílá větev v dvoře kaštanu
motýla jsem tu neviděl
ten tenkrát byl poslední
motýli tady nežijí
v ghettu.
Pavel Friedmann, 7.1.1921-29.9.1944
Rády bychom chtěly poděkovat panu Musilovi za poskytnutí dostatečných informací o Renée Evě Jellinkové, panu Matoušovi, který nám také velmi mnoho pomohl, dále paní Janě Mikešové, jež nám přiblížila život Aloisie Blaschke a všem ostatním, kteří nám pomohli s touto prací. Nejvíce ovšem děkujeme našemu třídnímu učiteli, protože nás přivedl na myšlenku zpracovat toto téma a poskytl nám přitom všestrannou pomoc. Díky této práci jsme poznaly těžký život Židů za druhé světové války. Naše práce má ukázat, k čemu vede touha po moci, ovládnutí světa a zcela nesmyslná rasová nenávist. Projekt má varovat, ne inspirovat.
Všem velmi děkujeme.
ÚVOD
Když jsme se dozvěděly o tématu k malé maturitě, nazvaném "Zmizelí sousedé", domluvily jsme se, že ještě týž den se určitě zeptáme všech členů našich rodin, zda neví o někom, kdo se dostal do koncentračního tábora. To jsme také udělaly a podle očekávání jsme získaly první stopu.
Pan Jaroslav Mikeš (Věřin děda) nám poradil, abychom se zeptaly jeho kamaráda a také souseda pana Matouše. Pan Matouš bydlí v Klečatech, takže nebylo obtížné se k němu dostat (ve stejné vsi totiž bydlí Věra). Je to starý, ale velice milý a hodně si pamatující pán, s kterým jsme strávily téměř hodinu, kdy jsme se toho mnoho dozvěděly o jeho otci, panu Josefu Matoušovi. Jeho povídání bylo velice poutavé, ale již po 15 minutách nám bylo jasné, že jde o něco trochu jiného. Pan Matouš totiž nebyl, jak jsme se domnívaly, v koncentračním táboře, ale v německém vězení. Přesto jsme ale do našeho projektu napsaly krátce i o něm…
Po první mylné stopě jsme dlouho nemohly najít nějakou osobu, o které bychom mohly napsat do našeho projektu. Věřina maminka, Jana Mikešová, si ale vzpomněla na svou soukromou učitelku němčiny z Ostravy, paní Aloisii Blaschke. Bohužel její jediný syn nám o ní nic nemohl říct, jelikož před několika lety zemřel. Ale podle vyprávění paní Jany Mikešové jsme zapracovaly do tohoto projektu její velmi zajímavý a také i smutný příběh…
A nakonec jsme ještě náhodou získaly jednu osobu. Pan Kříž (strýc Věry) nám sehnal kontakt na pana Musila, který znal jistou židovskou dívku, jež se dostala do Terezína. Pan Kříž nám s panem Musilem domluvil schůzku a protože nám právě začínaly jarní prázdniny, rozhodly jsme si udělat malý naučný výlet do Ivanovic na Hané. Pan Musil nám toho dost pověděl. Trochu nám i usnadnil práci tím, že nám důležitá fakta sám sepsal. Takže zde máme samozřejmě i tento příběh…
Otazníky s odpovědí
K čemu je lidstvu krásná věda?
K čemu je krása krásných žen?
K čemu je svět, když není práva?
K čemu je slunce, když není den?
K čemu je Bůh? Snad aby trestal?
Či aby lidstvo lepší bylo?
Či snad jsme zvíře, které trpí
pod jhem svých citů, aby hnilo?
K čemu je život, když živí trpí?
Proč je zas svět jen velký val?
Věz synu, vše je tady proto,
bys mužem byl. A bojoval!
Hanuš Hachenburg, 12. 7. 1929 -10. - 12. 7. 1944
Renée Eva Jellinková
Ivanovice na Hané je menší město s ani ne 5000 obyvateli, které leží u okresního města Vyškov. Právě v tomto městečku se jednoho dne, bylo to 19.6.1923, narodila židovské rodině holčička, která dostala jméno Renée. Její matka Alice se narodila 26.5.1899 a otec Evžen 29.12.1893. A právě o jejich dceři, a krátce i o nich, bychom rády vyprávěly velmi zajímavý, ale smutný příběh.
Jak už jsme zmínily, Renée Eva Jellinková se narodila v Ivanovicích na Hané, kde také prožila své hezké dětství. Její rodiče byli dosti zámožní. Otec vlastnil větší košíkářský podnik. Maminka se starala o domácnost a Renée se vyučila dámskou krejčovou. Na veselé zážitky z dětství pan Musil rád vzpomíná: "Renée byla milá, veselá, družná, upřímná a také moc krásná dívka…"
Datum 15.3. 1939 nebylo jistě pro nikoho z českých občanů právě nejpříjemnější. Příchod Němců na naše se území se dotýkal každého, i když třeba jen vzdáleně. Nejhůře na tom byli Židé. Plno vydaných zákazů proti Židům ovlivnilo život i v Ivanovicích. Rok po Reniných osmnáctých narozeninách přišlo nemilé "překvapení". Jednoho dne, právě roku 1942, byli Jellinkovi a ještě další židovské rodiny žijící v Ivanovicích na Hané "pozváni" do koncentračního tábora Terezín. Všem byl zabaven majetek. Renée s rodiči byla odvezena transportem Ah z Brna dne 4.4.1942 do Terezína.
V Terezíně se Renée dařilo lépe než ostatním vězňům, poněvadž byla přidělena jako pomocná síla do vězeňské nemocnice. To již ovšem dávno nebyla Renée, ale vězeň číslo... Zde se jednomu z lékařů moc líbila, proto se jí snažil, pokud to vůbec bylo možné, život v koncentráku ulehčit. Došlo to tak daleko, že spolu tajně začali udržovat milostný poměr. Něco podobného ale bylo Němcům přísně zakázáno, protože oni přece byli čistá árijská rasa. O něco později se však na jejich poměr přišlo a bylo zle…
Renée byla strašlivě zbita, zkopána, měla přeražená žebra a k tomu všemu ještě dostala skvrnitý tyfus. Ocitla se na pokraji svého života... A jak to dopadlo s doktorem, který se jí snažil pomoci? To už se Renée nikdy nedozvěděla. Avšak nám se podařilo zjistit, že byl zastřelen.
Den po odhalení tohoto "skandálu", což bylo 10.11.1943, byla Renée zadržena gestapem a deportována do Osvětimi. Jejím rodičům i hlídce v Terezíně bylo utajeno místo, kam byla odvezena...
A přežila Renée v Osvětimi...? Ano, přežila. Avšak nyní si musela zvyknout na kruté zacházení s vězni. Jako ostatní byla trýzněna hladem a často i bitím. "Denně museli vykonávat těžké práce a kdo prý nevydržel, byl prostě zastřelen", zavzpomínal pan Musil na vyprávění Renée…
Domníváme se, že šla pochod smrti z Osvětimi do Dachau, ale bohužel tuto informaci nemáme podloženou žádnými dokumenty.
A jaký byl další osud jejích rodičů v Terezíně? Necelých osm měsíců před koncem války ( 6.9.1944 ) byli s dalšími vězni odvezeni do Osvětimi, kde je čekala smrt v plynové komoře.
Ze všech Židů, kteří byli odsunuti z Ivanovic do koncentráků - bylo jich asi 40 - se vrátily pouze dvě ženy. Jedna z nich byla právě Renée. Vrátila se po osvobození ve strašně zuboženém stavu. "Byla jen kost a kůže, měla svrab po celém těle a také vši," podotkl pan Musil. Brzy se však z toho dostala a zapojila se do normálního života. O pět let později se vdala. Vzala si nějakého zlatníka ( Poláka ) z Brezna nad Hronom, kam se také přistěhovala. Měla dvě děti, dceru Alici a syna Petra. Později se s celou rodinou odstěhovala do nově vzniklého židovského státu, Izraele, kde doposud, podle informací získaných od pana Musila, ještě žije.
Jelikož žije Renée v Izraeli, bylo by velmi obtížné se za ní dostat, i když věříme, že dosti zajímavé. Takže jsme se za ní nevydaly, přestože bychom se jistě dozvěděly více. Ale jak uznáte, bylo by to značně finančně náročné pro studentky, jako jsme my.
Poznámka autorek:
Před odjezdem do Terezína jsme již měly částečně zpracován tento příběh. Od pana Musila a dalších Reniných přátel jsme dostaly mylnou informaci (jelikož Renée nerada mluvila o životě v koncentračních táborech ), že v Terezíně byla jen krátce a až do osvobození byla v Dachau. Ale pan profesor Jindra nás upozornil na to, že Dachau byl koncentrační tábor pouze pro muže.
Při našem vzdělávacím semináři v Terezíně nám paní Chládková umožnila nahlédnout do archivu. Zde jsme přišly na to, že Renée byla zadržena a odvezena gestapem, ale nevěděly jsme proč a kam. To nás donutilo znovu kontaktovat pana Musila. Povedlo se nám ho přesvědčit, že nemohla být během války v Dachau. Pan Musil nám opět ochotně nabídl svou pomoc. Spojil se se svým dávným přítelem z Prahy a ten nám z židovského muzea zaslal pravdivé informace. A proto bychom chtěly poděkovat také jemu. Mimo jiné jsme se od něj dozvěděly, že nedávno potkal Renée ve Vídni, tam se mu svěřila, že se z Izraele chystá odstěhovat do Ameriky.
Píseň
Hra už je skončena,
všední den začíná,
šedá zeď slunce nám zastírá.
Útrapy kupíme,
v zajetí
,
zlost a zášť svět pro nás zavírá.
Jednou však přijde den,
vyjdeme z ghetta ven
a život se na nás usměje.
Hámanům na vzdory
zlomíme závory-
kupředu vede nás naděje.
Neznámý dětský autor
Aloisie Blaschke
V úvodu jsme se už zmínily o příběhu paní Blaschke, který nám ochotně vyprávěla paní Jana Mikešová. Díky ní se nám podařilo sestavit Aloisiin příběh z Terezína.
Paní Mikešová se s touto ženou seznámila náhodně, nebot' bydlela poblíž ní. Zaujala jí špatná výslovnost češtiny, a tak se dozvěděla, že paní Blaschke je napůl Židovka a napůl Němka. Později k ní začala chodit na soukromé hodiny němčiny. Během těchto sezení se sblížily natolik, že se studentka němčiny (Jana Mikešová, rozená Hlubinková) dozvěděla mnoho podrobností z jejího pohnutého života.
Lili (Aloisie) se narodila 14. 6. 1889. Jako dívka byla ,,služebným děvčetem" k malým dětem v bohatých německých rodinách a dostala se dokonce i do Budapešti. Aloisie se svými rodiči a mladší sestrou žili v pohraničí ve Slezsku. Poté, co se Lili vdala, odstěhovala se s manželem Antonínem Blaschke do Ostravy - Přívozu. Zde se jí narodil chlapec Pavel.
Když přišla válka a začaly se nad životy Židů "stahovat mračna", Blaschkeovi se snažili zachránit rodinu tak, že se rozvedli, aby byl zachráněn manžel a syn. 22. 9. 1942 odjela Aloisie i se svou sestrou Fridou transportem Bi 529 ze svého bydliště z Ostravy ( z Mariánských Hor = Marienberg ) do Terezína. Tam zůstala až do osvobození.
Paní Jana Mikešová vzpomíná na Lilinčina slova: "Žily jsme v místnosti, kde nás bylo natěsnáno asi 60 žen. Spaly jsme na pryčnách, ve třech patrech nad sebou. Já jsem spala dole. Dostaly jsme čísla a každé ráno jsme nastupovaly na táborovém dvoře, kde nám vydávali rozkazy, co budeme ten den dělat. Od té chvíle jsme byly bezejmenné. Někdy se stalo, že vyjmenovali zvláště některá čísla, která musela předstoupit dopředu. Brzy jsme pochopily, že tyto ženy nedostanou zvláštní úkol, ale pojedou dál transportem na východ. A dokonce se k nám doneslo, že asi zemřou v plynové komoře. Právě nyní jsme se začaly obávat toho nejhoršího - může to potkat i nás.
Chodily jsme pracovat do továrny. Vždy na jaře a v létě jsme si cestou okolo plotu ghetta potajmu trhaly lebedu a vařily si jí jako náhražku špenátu. Byla to pro nás jediná čerstvá zelenina, jako zdroj vitaminu C. Dostávaly jsme polévku z nastrouhané řepy, v níž plavaly spíš než brambory jejich slupky, a ty ještě napůl shnilé. K tomu jsme měly krajíček otrubového černého chleba, který nebyl moc dobrý. Stále jsme měly hlad. Když jsem se vrátila, vážila jsem asi jen 40 kg. Také na nás zkoušeli účinnost nějakých léků, protože nám píchali injekce, po kterých jsme měly různé reakce (někdo zvracel, někdo měl zimnici nebo vyrážku). Také jsem musela mít pod slamníkem cihlu a následky mám dodnes, protože trpím na hemoroidy.
Jednou při nástupu nás opět vybírali do následného transportu. Když padlo mé číslo, má sestra Frida, která stála hned vedle mě, okamžitě reagovala a vystoupila z řady. Již jsem ji nikdy neviděla. Touto obětí mi dala další šanci na možné přežití a na návrat k rodině, kdyby válka skončila. Odešla a rozloučila se se mnou jenom pevným pohledem a obě jsme věděly, že to, za co jsme se spolu modlily, aby se nestalo, se právě děje. Že budeme rozloučeny, ona pravděpodobně zemře a já při troše štěstí přežiju..."
A skutečně! Po osvobození koncentračního tábora Terezín dne 8.5.1945 se Lili mohla vrátit ke svému manželovi a synovi. Avšak její sestra zahynula v plynové komoře v Osvětimi a míru se nedočkala...
Rozhodly jsme se krátce zmínit i o naší první stopě, panu Matoušovi, který sice nebyl v koncentračním táboře, ale "pouze" ve vězení.
Josef Matouš
Pan Matouš se narodil 14.6.1885 v malé vesničce Klečaty poblíž Soběslavi. Byl synem chalupníka.
30.4.1943 byl zatčen německou policií pro úschovu nepatrné zásoby asi 330 kg pšenice a téhož dne byl také odsouzen k třem a půl letům vězení. Trest si odpykával ve věznici Untermassfeld über Meinngen v Německu. Ve vězení byl 2 roky a 25 dní.
Koncem dubna bylo vězení Untesmassfeld osvobozeno angloamerickým vojskem. Pan Matouš se po porážce Německa št'astně vrátil domů... Po návratu z vězení se jeho zdravotní stav dosti zhoršil. Dne 15.3.1962 zemřel na dlouhotrvající zápal plic.
PRAMENY
Různí autoři: Kronika Klečat, 1924 - 2004
POUŽITÁ LITERATURA
Bezchlebová, M. , Franková, A. , Štichová, E. : Cesta - cíl neznámý, nakladatelství AV ČR, Praha 1995
V. a kolektiv : Téma:Holocaust - informační materiál pro učitele k výuce na základních a středních školách, nakladetlství Tauris
Federace židovských obcí v České republice - Praha
