„Ten bol a to zoufalství, co jsem tenkrát prožil byl k neporovnání ke všem fyzickým útrapám, které jsem později prodělal.
První týdny v Birkenau byli strašlivé, hlad, bití, těžká práce a zima.
Začátkem března přišli do lágru první cikáni. Tak jsem se stal lékařem v cikánském táboře. Vstávali jsme ve čtyři hodiny ráno a do jedenácti hodin v noci bylo zaměstnání. Nejhrubší práce. Mytí podlah, nošení těžkých kotlů s jídlem z půl kilometru vzdálené kuchyně, nošení beden s výkaly atd… To byly přídavky k pseudo-lékařskému zaměstnání.
Po krátkém působení u těch ubohých rodin, s obrovským počtem dětí jsme byli všichni židovští lékaři posláni do hlavního mužského tábora v Birkenau. Zde jsem působil jako blokový lékař pro příchozí z Řecka, většinou Židé ze Soluně.
Všichni tito mladí lidé onemocněli v tom studeném, vlhkém prostředí katary horních cest dýchacích. Když jsem se dozvěděl, že takto nemocný je odeslán do plynu pro podezření na skvrnitý tyf, snažil jsem se těmi primitivními léky, které jsem měl k dispozici, ty horečnaté stavy potřít.
Po uplynutí karanténní doby přišel hlavní táborový lékař, polský vězeň na kontrolu. Přestože vězni byli až na malé výjimky bez horečky, obvinil mě, že sabotuji nařízení a jsem vinen rozšířením skvrnitého tyfu. Nařídil mi, abych se večer dostavil do táborové nemocnice. Odtud jsem měl být převeden na blok č. 7, s příkazem k odeslání do plynu.
Než jsem ale mohl nastoupit přijel hlavní zubní lékař z Osvětimi Hauptstrumführer dr. Teubner a vyžádal si mě jako zubního lékaře do pracovního tábora, do Golešova u Těšína.
Přijel jsem tam 5. 5. 1943. Po třech měsících v Birkenau a těch hrozných duševních útrapách jsem vážil 39 kg.
Můj příjezd do Golešova začal bitím. Měl jsem několik zlomených žeber. Přesto stal se ten pobyt tam časem snesitelným.
Ve spolupráci s hlavním písařem jsme při selekcích zachraňovali mladé lidi. Falšovali jejich čísla a nastrčili mrtvé nebo umírající na místo již určených vězňů. V Golešově jsem působil až do 19. 1. 1945.
19. ledna 1945 začala další etapa našeho utrpení. Pěšky a v otevřených vagónech jsme byli transportováni přes Oranienburg do Flossenbürgu. 1050 nás bylo v Golešově, sotva 250 nás přišlo 6. února do Flossenbürgu. Pracoval jsem napřed jako patologický anatom, totiž prováděl jsem sekce houfně tam umírajícím vězňům. Pak jsem se dostal na oddělení skvrnitého tyfu.
Ve Flossenbürgu jsme byli 25. dubna 1945 osvobozeni. 23. května 1945 jsem se vrátil do osvobozené vlasti“.
Na pokraji svých psychických i fyzických sil se Alfréd Blumka vrací do Bzence – sám.
Pokouší se dát svůj život dohromady. Opraví dům, otevře ordinaci, ožení se…
Ale hrůzy koncentračního tábora, vzpomínky na ženu Zděnku a své děti ho provází celý zbytek života.
MUDr. Alfréd Blumka, když jako mladý lékař přišel do Bzence
rodina Blumkova
Jirka s maminkou
Jirka s tatínkem
MUDr. Blumka s dětmi
do nástupu nacistů k moci žili spokojeným životem…
Jirka - 1 rok
Jirka - 2 roky
Jirka s maminkou
Evička - 2 roky
Evička - 4 roky
Poslední fotografie Jirky a Evičky