ŽIDÉ V PROTEKTORÁTU

16. března 1939 vydal A. Hitler v Praze výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Postupné zhoršování nacistického útlaku namířeného proti židovskému obyvatelstvu mělo jediný cíl: nejprve jej vyloučit z politického, kulturního i běžného života, posléze jednou provždy "vyřešit židovskou otázku". V březnu 1939 bylo Židům zakázáno pracovat v advokacii, veřejné správě, u soudů, v lékařské praxi. V červnu 1939 vstupují na území Protektorátu v platnost norimberské zákony, Židům se zakazuje prodávat nemovitý majetek a hospodářské podniky. V říjnu 1939 mohou zaměstnavatelé propustit Židy k prvnímu měsíci bez udání důvodu. V listopadu 1939 jsou zřízeny vázané židovské účty, jimiž smějí Židé disponovat jen se souhlasem finančních úřadů. Je zavedena daň z vystěhování, která činí 25% veškerého majetku emigranta. V únoru 1940 jsou Židé povinni nahlásit stav majetku k 31.12. 1939, Židům zakázány návštěvy divadel a kin. V srpnu 1940 byl vydán zákaz přijímání židovských žáků do škol s českým vyučovacím jazykem a definitivně je Židům zakázán vstup do restaurací a kaváren. V listopadu 1940 je Židům zakázáno měnit bydliště a opouštět jeho obvod. V lednu 1941 jsou Židům odebrány telefony, řidičské průkazy, rybářské lístky. Od března 1941 nesmí Židé dostávat poukázky na šaty, příděly cukru a luštěnin. V září 1941 je nařízeno všem Židům od 6 let věku být viditelně označeni žlutou židovskou hvězdou.

Treblinka - patřila mezi vyhlazovací tábory tzv. "Akce Reinhard" (nazvané na památku Reinharda Heydricha). Nacházela se v severovýchodní řídce obydlené části Generálního gouvernementu na trase Varšava - Białystok (Polsko), v blízkosti stávajícího trestního tábora, který byl založen v roce 1941. Treblinka byla skutečná továrna na smrt - ihned po výstupu z vlaku šli lidé do plynové komory. Žádné tetování, žádné baráky s dřevěnými palandami, žádné vši, ani těžká práce.

Od začátku byly v provozu tři plynové komory, které měly rozměry 4 x 4 metry a kapacitu 300 až 500 lidí za hodinu. V září 1942 přibylo dalších deset komor s mnohem větší kapacitou. V nich mohlo být během hodiny usmrceno 1000 až 2000 osob. Transportní vlaky přibližně o čtyřiceti či padesáti vagónech, v nichž bylo deportováno 6-7 tisíc vězňů, končily svou cestu na nádraží v obci Treblinka, vzdálené 4 km od tábora. Odtud byly po 20 vagónech posílány do tábora. Deportovaní byli vyhnáni z vagónů, muži byli odděleni od žen a dětí a všichni byli donuceni svléknout se donaha. Potom byli šlauchem (úzká ulička mezi přijímací a vyhlazovací částí tábora) nahnáni do umýváren, v nichž během asi 15 minut zemřeli na otravu plynem. Po skončení procedury židovští vězňové vytahali mrtvoly zadními dveřmi. Ze začátku se těla pohřbívala do hromadných jam, později byla spalována. To platilo i pro oběti již pohřbené, proto musely být hromadné hroby otevřeny a těla spálena. Ostatky byly spolu s popelem naházeny zpět do jam. Ve vyhlazovacím táboře Treblinka zemřely paní Růžena Fišerová, paní Matylda Reinerová a paní Františka Poláčková s dcerou Annou. Dachau - jeden z nejstarších nacistických koncentračních táborů. Leží zhruba 15 km severozápadně od Mnichova. Jeho zřízení oznámil Heinrich Himmler 20. března 1933, tedy necelé dva měsíce po uchvácení moci nacisty. O dva dny později byli do Dachau přivezeni první vězni, především komunisté a sociální demokraté.

V táboře byli zpočátku vězněni političtí odpůrci režimu - především komunisté, sociální demokraté a odboráři. Později k nim přibývaly další skupiny vězňů - svědkové Jehovovi, Romové či homosexuálové. Přibývali také židovští vězňové. Během války přibývaly do Dachau nejrůznější další skupiny vězňů z okupovaných zemí. Z Dachau se stále více stávalo místo masového vraždění. V táboře byly až do osvobození prováděny popravy, plynová komora byla postavena, ale nezačala nikdy sloužit masovému vraždění. V koncentračním táboře Dachau zemřel pan Bohumil Poláček. Flossenbürg - tábor byl otevřen počátkem května 1938, volba místa poblíž československé hranice (směrem od Norimberka) nebyla náhodná - již v této době plánovalo německé vedení a armáda zničení Československa. Velkou roli však hrála též přítomnost významných granitových nalezišť, neboť Flossenbürg patřil mezi tábory, jejichž cílem bylo maximální využití otrocké síly vězňů ve prospěch válečného zbrojení nacistického Německa. První vězňové tábora patřili mezi tzv. "kriminální", přičemž se jednalo jak o těžké zločince, tak o lidi, kteří se do konfliktu s nacistickým režimem dostali kvůli drobným přestupkům. V roce 1943 bylo v táboře vězněno na 4 000 převážně politických vězňů: především Poláků, sovětských zajatců, Čechů, Belgičanů, Francouzů a Holanďanů. Vězňové pracovali v nelidských podmínkách, bez dostatečné stravy a za neustálé šikany ze strany kápů. V tomto koncetračním táboře zemřel pan Karel Justic. Mauthausen - rakouský tábor byl od roku 1938 prvním koncentračním táborem mimo vlastní území Německa. Tábor patřil do tzv. III. stupně pro nepolepšitelné, jejichž návrat byl nežádoucí. Koncentrační tábor Mauthausen patřil k nejhorším nacistickým likvidačním koncentračním táborům. Vězňové byli vystaveni nelidskému zacházení, byli naháněni do drátů nabitých elektřinou, usmrcováni petrolejovými injekcemi. Likvidace probíhala masově v plynových komorách nebo v pojízdném plynovém autobusu. Nejhorší ovšem bylo psychické týrání a těžká fyzická práce, hlavně v kamenolomu, kde po schodech smrti, 186 strmých schodech vytesaných do žuly, vězňové v kolonách vynášeli na zádech několikrát za den bez odpočinku za neustálého bití a střelby mohutné kvádry žuly. Do jara roku 1941 bylo do tábora zavlečeno jen velmi málo Židů. Teprve později do tábora přijížděly židovské transporty, z nichž první byl vypraven z Čech. Židům bylo v Mauthausenu určeno ještě brutálnější zacházení než ostatním vězňům a jejich šance na přežití tak byly minimální. V koncetračním táboře Mauthausen zemřeli bratři Arnošt, Karel a Ota Poláčkovi. Malý Trostinec - původně kolchoz založený asi 12 km jihovýchodně od běloruského hlavního města Minska, přeměněný za války na statek SS.

Od května 1942 začal fungovat jako vyhlazovací tábor. Byli sem přiváženi Židé z Německa, Rakouska, Protektorátu Čechy a Morava a také z ghetta v Minsku a okolí. V letech 1942 -1943 byla většina obětí zastřelena přímo do masových hrobů na popravčím místě v lese u Blagovčiny, v bezprostřední blízkosti bývalého kolchozu. Od října 1943 se nacisté snažili zastřít stopy po masových vraždách. Bylo sestaveno zvláštní komando, které mělo za úkol exhumovat masové hroby a pálit mrtvoly.

Před příchodem Rudé armády v roce 1944 byli zbývající vězni tábora zavražděni a spáleni. Sovětská vojska přijela do tábora 4. července 1944. V tomto likvidačním táboře zemřela většina divišovských Židů: Otakar a Olga Blochovi, Otto, Anna a Milada Justicovi, Otto a Zdeňka Klauberovi, Rudolf a Růžena Pickovi, Viktor, Eliška a Ema Reinerovi. Terezín - byl vybudován v letech 1780 - 1790 jako pevnost střežící severní přístupy do vnitrozemí Čech. V roce 1782 mu byl udělen statut města, jehož život byl těsně spjat s vojenskou posádkou. Malá pevnost, tvořící součást terezínského pevnostního systému, proslula v dobách habsburské monarchie jako věznice a trestnice pro vojenské i politické vězně. Nejtragičtější období v dějinách města představují léta 2. světové války. Němečtí okupanti nejprve v červnu 1940 zřídili v Malé pevnosti policejní věznici pražského gestapa a poté 24. listopadu 1941 ve městě samotném ghetto. Tento sběrný a průchozí tábor byl určen nejprve pro Židy z tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava, později také z Německa, Rakouska, Nizozemska, Dánska a Slovenska. Díky stálému přílivu nových transportů dosáhlo ghetto v září roku 1942 hranice své ubytovací kapacity. V tomto měsíci se v něm již nacházelo až 58 491 vězňů ve srovnání s 12 968 v dubnu téhož roku. Často nastával nepopsatelný zmatek - všechno bylo promícháno, nově příchozí transporty byly jen s největšími potížemi ubytovávány na půdách, v kasematech starého opevnění i v kůlnách na dvorech domů. Mezi dubnem a zářím se proto zvýšil počet vězňů čtyřikrát, počet úmrtí však více než patnáctkrát. Na vyřešení problému přeplněnosti ghetta měli však SS jednoduchý recept - odesílání tisíců lidí do míst vyhlazování na Východě. Kromě bratrů Poláčkových a pana Justice odjeli všichni divišovští Židé z Prahy do Terezína transportem Bd 4. 9. 1942. Většina z nich, která odjela do Malého Trosince transportem Bk 8. 9. 1942, se tedy v Terezíně zdržela maximálně čtyři dny. Paní Fišerová s paní Reinerovou odjely transportem Bv z Terezína do Treblinky už 15. 10. 1942, Františka a Anna Poláčkovy je následovaly transportem Bx 22. 10. 1942 tamtéž.

Zdroje: www.cs.wikipedia.org, www.holocaust.cz, www.zmizeli-sousede.cz

Dobová vyhláška


Dobový oběžník


Dobový oběžník


Dobový oběžník


Dobový oběžník