OSUDY RODIN - POLÁČKOVI

Františka a Josef Poláčkovi měli sedm dětí - Marii, Rudolfa (zemřel v dětském věku), Bohumila, Karla, Otu, Arnošta a Annu. Rodina bydlela v domě čp. 122 a patřila k těm chudším v Divišově. Pan Poláček byl rolník a obchodník, kluci vykupovali kůže a vozili vodu. Podle pamětníků nosila paní Poláčková vlasy stažené do "drdolu", dětem rozdávala křížaly a hrušky, měli menší hospodářství.

Na Poláčkovy vzpomíná v Židovské ročence 1979 František Kafka: "Městečko bylo známo jako sídlo řezníků, kteří nakupovali na Benešovsku dobytek a přiháněli jej do Prahy. Z nejlepších se pak stali i komisionáři, kteří měli své kanceláře. Tohle povolání bylo vyhraženo - až na našeho souseda pana Poláčka, nebohatého a dětmi nad míru obdařeného - jen křesťanům. … Ojediněle žili v té době ještě po vesničkách drobní Židé, v Třemošnici - na cestě k Sázavě - měl například smíšený obchod bratranec našeho pana Poláčka, jehož dva synové v neděli přicházeli na hodiny náboženství do někdejší židovské školy. … Chlapci Poláčkovi z Třemošnice sem docházeli stejně upraveni a jako ze škatulky, jako byli i jejich chudí bratranci divišovští, i když během týdne tomu bylo všelijak. … Když jsme však zasedli do škamen, nebylo rozdílu mezi dítětem šámesa naší synagogy Otou Lifšicem a mladým Voglem z Dalov, mezi mnou a včerejším otrhánkem Arnoštem Poláčkem nebo mezi Růženkou Reinerovou a Evičkou Reichovou." (Kafka, František: "Naše městečko" in Židovská ročenka 1979, s. 53-56.) Václav Ottl v knize Uvěřitelné divy uvádí několik vzpomínek na klukoviny, kterých se účastnil spolu s Poláčkovými: "Z ohniště sálalo teplo a kluci se učili kouřit … Ota Poláčků "našel" někde korunu a koupil v trafice Honzy Rámuse čtrnáct zorek, které koupil "pro tatínka na šábes" … Ota se s námi bratrsky rozdělil … Občas zorganizoval jeden ze synů kůžičkáře Poláčka stávku školáků s demonstrací na rynku. Místo do školy šli jsme jako na tělocvik do sokolské zahrady a pak jsme obcházeli kolem školy, zpívajíce revoluční píseň: "Nemelem, nemelem, na školu se vy…" … Poláčkovi kluci vedli podivné debaty s pány učiteli a provokovali, kde mohli.

Na pana děkana si netroufli, ačkoliv na jeho hodiny nechodili. Rád s nimi, hlavně s nejstarším, filozofoval a politizoval. Poláček žasl, co všechno pan děkan znal z Hegela, ale i z Marxe, Engelse a Lenina. O tragickém osudu básníka Jesenina slyšel Poláček od pana děkana poprvé. … Hned za betonovou pavlačí tam sušil pan Poláček odborně napjaté králičí, zaječí a jiné kožky. … Zavedl Šimlíka do parádního pokoje, tam byl pravý stříbrný sedmiramenný svícen a ještě další svícínky na kredenci." (Ottl, Václav: Uvěřitelné divy, Zürich 1993, s. 199, 200, 239 a 241.)

Podle pamětníka hrál pan Poláček rád karty a stávalo se, že prohrál i velké sumy. Nic si z toho prý nedělal a byl vždy plný vtipu a žertu. Na začátku druhé světové války obývali dům čp. 122 už jen maminka Františka Poláčková, čtyři synové a dcera Anna.

Brzy po upevnění protektorátní vlády začalo první zatýkání v Divišově. Jako člen komunistické strany byl zatčen nejstarší syn Bohumil Poláček, zemřel 15. 9. 1942 v koncentračním táboře Dachau. V roce 1942 si přijelo gestapo i pro další bratry. Pamětnice vzpomíná: "Z auta vystoupili dva muži, po chvíli vyvedli Otu z domu a na dvoře ho surově mlátili. Nadávali mu, že je Žid a komunista. Ota se sám přiznal a řekl: Ich bin komunista! V tu chvíli ho jeden z mužů surově uhodil, Ota měl rozbitou hlavu a všude po dvoře byla krev. Jeho matka se psychicky zhroutila." Arnošt Poláček byl popraven v koncentračním táboře Mauthausen 22. 6. 1942, Ota a Karel byli popraveni 23. 6. 1942 tamtéž. Františka Poláčková s dcerou odjely transportem 4. 9. 1942 do Terezína, společně potom transportem Bx 22. 10. 1942 do vyhlazovacího tábora Treblinka. Z výše jmenovaných nikdo nepřežil. Dcera Marie údajně přežila, do Divišova se však nevrátila.

Dům Poláčkových čp. 122


Dům čp. 122 - dobová fotografie


"Nový" náhrobek Poláčkových na židovském hřbitově