ÚVOD

Metodika k nově prezentovaným plakátům u příležitosti Konference k projektu Zmizelí sousedé k 10. výročí projektu

Nápad začít pátrat po osudech divišovských Židů byl inspirován semináři "Jak vyučovat o holocaustu", které organizuje pro pedagogy již řadu let Památník Terezín. Když jsem tam při prezentacích rozličných školních projektů na vlastní oči viděla, jakou práci dokáží odvést studenti středních škol i žáci základních škol, s jakým zaujetím točí videa, pořádají výstavy a divadelní představení s tématem holocaustu, přišlo mi samozřejmé, že se pokusím oslovit své žáky a zkusím jim nabídnout práci na obdobném projektu. Fakt, že v Divišově existovala tradice židovského osídlení, že je zde zachována synagoga a hřbitov a že povědomí obyvatel o tomto fenoménu je stale živé, ale tématem se soustavně doposud nikdo nezabýval, mne jednoznačně dovedl k rozhodnutí, že ideálním projektem budou "Zmizelí sousedé", jehož podstatou je samostatné pátrání žáků po osudech odsunutých židovských spoluobčanů za druhé světové války.

Základ pracovní skupiny tvořilo původně 5 děvčat z devátého ročníku, ke kterým se po půl roce - v době konání putovní výstavy Zmizelí sousedé v divišovské synagoze - přidaly další dívky ze sedmého ročníku. Pokud jsem z počátku měla pochyby, zda - především mladší žákyně - zvládnou komunikaci s pamětníky, soustavnou a systematickou práci se získanými informacemi a především zdlouhavou a ne příliš atraktivní práci v archivech, na konci prvního roku bylo jasné, že se úkolu zhostily veleúspěšně. Díky podpoře školy jsem mohla projekt vést jako nepovinný předmět, posléze jako zájmový útvar. Veškeré práce a cestování za informacemi se tak odehrávalo výhradně ve volném čase žáků. K vedení projektu jsem od začátku přistupovala tak, že je to projekt žáků, moje úloha je pouze organizační. Například veškeré domluvy s pamětníky a jejich oslovení byly v rukou děvčat a tam, kde jim tento pro někoho možná nevěrohodný zájem o historii dveře zabouchl, jinde je naopak otevřel a byly přivítány více než vřele.

Největší přínos projektu - úplný jmenný seznam divišovských židovských obětí nacistické perzekuce - je syntézou informací získaných z jmenného seznamu českých obětí holocaustu, který je napsán na zdech Pinkasovy synagogy v Praze, Terezínské pamětní knihy obsahující na 80 000 jmen českých a moravských Židů odvlečených v transportech do koncentračních táborů, kartotéky odvlečených, která je vlastnictvím Federace židovských obcí v ČR a zároveň originálním dobovým pramenem. Všechna jména a data narození byla ověřena v židovských matrikách uložených v Národním archivu v Praze. Za unikátní považuji nález opisu ohledacího listu Růženy Reinerové - Blochové provedeného Karlem Justicem. Dokument je uložen ve fondu ŽNO Divišov v Archivu Židovského muzea v Praze. Nejenže se nám potvrdila informace, o které mluvili pamětníci, píše o ní například František Kafka nebo tzv. Anonym v Sešitech o dějinách Divišova, byla to hlavně pro žáky obrovská motivace pro práci v archivu.

Pokud jsem výše uvedla, že největším přínosem projektu je úplný jmenný seznam všech obětí, musím znovu potvrdit, že je, ale pouze ve striktně faktografickém smyslu, z pedagogického hlediska je mnohem důležitější zažitá zkušenost, nazvala bych to "dějepis na vlastní kůži", který, jak mi date jistě za pravdu, se pamatuje líp než ten zapsaný do sešitu ve školní lavici.

Vendula Dvořáková