HELENKA BÖHMOVÁ

Narozena 5. 6. 1923 v Jihlavě.

Helenka neměla s Malým Beranovým nic společného, nejspíš tam ani nikdy nebyla a přesto ji náš příběh velmi zasáhl.

V Malém Beranově žije pamětnice válečných časů, paní Oraná. Dvě z děvčat za ní zašla, aby se s nimi podělila o své vzpomínky na Malý Beranov. Paní Oraná dala děvčatům článek ze starých Jihlavských listů, kde žďárský fotograf pan Vilém Frendl hledá totožnost neznámé židovské dívky, která se u něj před transportem nechala vyfotografovat. Snímek zaplatila dopředu, že si pro něj přijde, až bude "po všem". Nikdy už nepřišla a on její jméno zapomněl a proto se obracel na veřejnost, zda ji někdo pozná. Paní Oraná ji poznala a nás poprosila, zda bychom mohli zjistit něco víc.

S pomocí pana Vilímka jsme zapátrali v archivu a začal se před námi odkrývat její osud. Helenka žila s rodiči a bratrem v Jihlavě. Rodiče vlastnili firmu na výrobu kožených výrobků. Dařilo se jim dobře. Pak přišla válka a Böhmovi se ze slunného bytu v prvním patře museli vystěhovat a veškerý majetek odevzdat Němcům. Osud je zavál až do Žďáru nad Sázavou a pak odjeli transportem do Terezína a později do Lublinu, kde všichni zemřeli v plynových komorách. Podařilo se nám získat i Helenčino vysvědčení. Další z mnoho tragických osudů.

Napsala jsem panu Frendlovi dopis. Odpověděla mi jeho dcera. Pan Frendl bohužel před Vánocemi zemřel.

Poté jsme uspořádali v naší škole besedu s paní Oranou, panem Vilímkem a přijela i paní redaktorka Lenka Kopčáková, která o našem objevu napsala článek do Jihlavských listů.



Poslední stránka smyšleného deníku Helenky Böhmové
Autor: Pavla Matějková

Když jsem se dnes vzbudila, necítila jsem se zrovna nejlépe. Ovšem takovýto pocit jsem měla v poslední době často. Tedy od té doby, co nás přestěhovali sem, do Žďáru. Nejraději bych dál ležela, ale ihned jsem běžela pomoci mamince. Avšak úkol jsem dostala od tatínka. Poslal mne, abych se šla podívat, jestli mu nepřišel dopis ohledně našeho bývalého obchodu. Dopis nepřišel, což tatínka velice rozčílilo, ale přišel jiný, s takovou kartičkou. Za chvíli si mne a bratra Zdeňka zavolali rodiče. Sdělili nám, že pojedeme všichni do Terezína. Podrobnosti neznali, ale podle toho, že si prohlíželi dopis, pochopila jsem, že to bylo napsáno na té kartě. Počítali jme s tím, že tam jedeme jen na krátkou dobu, proto jsme si sbalili jenom nejnutnější věci.

Za pár dní jsme šli na domluvené místo.Po nahlášení nás zahnali do vlaku, na kterém byl nápis Av. Ovšem bylo nás tam mnoho a já po chvilce neviděla ani bratra ani rodiče. Začínalo se mi to zdát podezřelé, jelikož vagóny neměly žádné vybavení. Po nekonečně dlouhé cestě vlak začal zastavovat. Po vystoupení jsme museli nastoupit do řad. Přistoupil k nám muž v uniformě a vybral pár mužů, kteří s ním potom odešli. Poté jsme všichni museli odevzdat své věci i oděvy, co jsme měli na sobě a každý dostal jenom nějaký kousek oblečení.Mnoho lidí si stále myslelo, že sem jedeme pracovat, ale já ne. Co bychom měli v těch budovách dělat? Touto otázkou jsem se moc nezatěžovala a raději se ohlížela po rodině. Ale nikoho jsem neviděla. Musela jsem jít do místnosti, kde nás bylo mnoho. Několik lidí mělo jednu postel dohromady. Postele byly dvoupatrové a plné havěti. Já jsem měla smůlu a ležela jsem dole. Neustále se mi na hlavu padali nějací brouci, z čehož se mi zvedal žaludek. Takto jsem strávila čtyři dny, které mi připadaly jako celá věčnost. Jedna paní, která spala nade mnou, byla natolik hodná, že si to se mnou vyměnila, prý, abych si "odpočinula". Každý den k nám chodili nastrojení muži a vždy si vybrali několik "spolubydlících", které jsme už nespatřili. Zajímalo mě, jestli je to pro ně dobře.

Ale já jsem si zde připadala jako ve vězení. Podmínky hrozné, rodinu jsem neviděla, neustále jsem měla hlad, ale nikdo nám nevěnoval ani trochu pozornosti. Mohla jsem být ráda alespoň za to, že jsem v docela dobrém zdravotním stavu. Někteří lidé už doopravdy trpěli. Velký problém představovaly i deprese. Šest dní jsme neviděli hezké světlo a nevěděli jsme, co se děje venku. Další den opět přišel muž. Dnes jsem ovšem mezi vyvolenými byla i JÁ! Šli jsme stejnou cestou, jako před týdnem. Týdnem, který se nedá popsat slovy. Najednou jsem si uvědomila, že nás asi chtějí někam převést. Nastupovali jsme opět do vlaku, tentokrát s nápisem AZ-KT Lublin. Něco mne donutilo ohlédnout se. Kousek za mnou nastupovali rodiče s bratrem. Nejraději bych se radovala, ale nevěděla jsem, co nás tam čeká. Tentokrát nás jelo ještě více. Cesta ubíhala ještě pomaleji. Po několika hodinách jsme vystupovali. Zjistila jsem, že jsme v Lublinu. Tento název mi nic neříkal. Po nastoupení do řad k nám přistoupilo několik mužů. Tentokrát si vybrali tatínka i Zdeňka. Chtěla jsem křičet, ale bála jsem se, a ani jsem neměla síly. Odvedli nás do místnosti, kde se téměř nedalo dýchat. Naštěstí tam se mnou byla maminka, která se mě snažila podpořit. V Terezíně byli lidé plné nadějí, ale tady všechny napadaly jenom špatné myšlenky. Často jsem vzpomínala na "hezký" Terezín. Jeden den mi zde připadal jako deset let. Nejhorší bylo, že jsme nevěděli, co nás čeká. Většina myslela už jenom na smrt. Za několik dnů si muži v uniformách vybrali i mne a maminku. Po nahlášení nás zahnali do budovy, odkud jsme nikoho neviděli vycházet…