Pocta obětem

ROZHOVOR S PAMĚTNÍKEM PANEM JANÍKEM

• Chodili vaši rodiče do školy se židovskými dětmi?

Ano, moje maminka i tatínek chodili se židovskými dětmi do školy.

• Je pravda, že Židům byl odebrán všechen majetek?

Měli majetek, ale když chtěli odcestovat tak dům, zvířata a pozemky museli prodat. Šperky, obrazy a telefon mohli si vzít sebou. Za 1.světové války to pro židy bylo jednodušší.   

• Když jste se narodil, jaká byla politická situace v Polešovicích?

V Polešovicích převládali Lidovci-zemědělci, statkáři a kravaři. Byli tu i komunisté. Za 2.světové války Hitlerovi stoupenci na domy v Polešovicích malovali vápnem znaky Hitlera.

• Víte o někom z obce, že byl vězněm v koncentračním táboře a jak s ním fašisté zacházeli?

Ano, vím jmenovali se :Tomáš Bartošík, František Gris a Jan Daníček.

Tomáš Bartošík:byl to komunista, Němci ho odvedli 15.března 1935.

Jako náhodou pan Tomáš přežil.Ale nikdy jsem ho neslyšel vyprávět, jaké to   v koncentračním táboře bylo. 6 let byl vězněm v koncentračním táboře.

František Krys:byl Němci odveden, nepřežil, byl popraven.

Jan Daníček:56 souzený za drobné krádeže, byl to pytlák

Když byl u soudu, tak ho soudce odsoudil k smrti, ale až za 1 rok a to bylo pro to ho člověka hrozné, když věděl, jak mu ten čas utíká.

• Setkal jste se s německým vojákem při osvobozování Polešovic?

Němci do Polešovic často nezavítali, protože tady nic důležitého nebylo. Chodili sem jen z okresního úřadu za ženami a na pijatiku.V Polešovicích byli i zrádci, byli to převážně staří lidé, ale byli zrádci jen proto, že je Němci donutili. Jako kluci jsme se dívali ze sklepa obchodu Přikrylů na Němce, u kostela se totiž soustřeďovali.Vojáci jezdili na kole do Polešovic, byli to asi telefonní jednotky .V Polešovicích byli i partyzáni.

• Jak se chovali Němci na konci 2.světové války?

Při boji Němci do Polešovic stříleli minomety 50, které pár domů v Polešovicích poškodilo. Lidé byli tak zlí, že domy si ještě více ničili, aby dostali za to náhradu.

Poté do Polešovic jezdil i jeden ruský voják za ženami. Rusové ženy znásilňovali i v Polešovicích.

Schůzka 1.

V roce 1918 se všechny 3 rodiny z Polešovic odstěhovaly do Vídně. Mluvili německy, aby se zamaskovali.

Shimerlick Moritz bydlel na Městečku (dříve to byl obchod)

Stossler Rudolf: Naproti panny Marie (tam, kde bydlí paní učitelka Pleváková)

A naproti kostela bydlela ještě jedna rodina, její jméno si už nepamatuji.

Kroniku za 2.světové války v roce 1918 až do roku 1945 vedl pan učitel Emil Bazalka.Ale nevím, jestli jsou tam uvedené záznamy o židech. Na pomníku padlých se až na spodu desky nachází jméno žida pana Stosslera Rudolfa, umřel v roce 1914.

Já osobně jsem židy nezažil, jen z vyprávění mojí maminky židy znám.

Zapsala: Julie Drobilová

V neděli 28. října 2012 od 14 hodin proběhne v Ratenicích vzpomínkové setkání u příležitosti 70. výročí deportace ratenických Židů do koncentračních táborů. Jeho součástí bude též dvojdenní výstava z cyklu „Zmizelí sousedé“ v budově obecního úřadu.

Program setkání:
– Bohumil Baštecký – duchovní slovo
– Manželé Jouzovi – svědectví pamětníků
– Zahájení výstavy z cyklu „Zmizelí sousedé“
– Promítání dokumentu „Sedm světel“
– Ochutnávka židovských pokrmů

Součástí akce je položení „kamenů zmizelých“ jejich autorem Gunterem Demnigem, které se z organizačních důvodů uskuteční druhý den dopoledne. Setkání je organizováno v rámci projektu Oživlá historie Ratenic.

Schválený přístup na tento web. Stali jste se redaktory a můžete přspívat.

Říjen 1938: S příchodem židovských emigrantů z Nové Bystřice začalo se projevovati i antisemitské hnutí: lepeny na hostince nápisy „Židé nejsou vítání“, vhozen v noci kámen do bytu, pomazány zdi protižidovskými hesly, lékařská župa zdejší jednala i o omezení práv a vyloučení svých židovských členů.

1939: Hned v prvních dnech po příchodu Němců byly židovské obchody označeny dvojjazyčnými nápisy „Židovský obchod“ a v hotelích musely být vyvěšeny výzvy „Juden unerwünscht“.

Od 8. srpna 1939 byla okresním úřadem zakázána Židům návštěva hostinců, plovárny, lázní a biografů, židovské podniky byly pak postupně buď opatřeny tzv. „Freudkändry“, nebo převzaty zdejšími, či sem nastěhovanými Němci.

1941: Židovské obyvatelstvo v zimě 1941 poprvé použito k čištění ulic.

Od června 1940 byl jim zakázán vstup do sadů, prodej v krámech jen od 11 do 12 h.

1942: K odklízení sněhu byli opět komandováni Židé, který Čech si jich všimnul, dostal jako oni žlutou hvězdu a musel jim pomáhat.

18. května byli vyvezeni z Jindřichova Hradce a okolí všichni Židé většinou do Terezína, naposled starosta židovské obce Fleischner. Zůstali tu jen příslušníci smíšených manželství.  Majetek židovských rodin byl zabaven a rozprodán mezi Němce, synagoga pustla.

Podzim roku 2010

     Naše pátrání po židovských obětech Slánska začalo celkem nevinně. Jedna paní učitelka nás zapojila do projektu „Krokus“, a tak se k nám na školu dostaly cibulky krokusů – na pohled drobné, zranitelné, malé kvítky – živý symbol jara.
Květy krokusů… proč? Květy krokusů nám připomínají svým tvarem, ale i barvou Davidovu hvězdu. Uctívají památku všech Židů, kteří zahynuli během holocaustu. Květy, které i po té nejkrutější zimě znovu vyrostou a vykvetou. Osudy židů nás natolik zaujaly, že jsme se rozhodli tomuto tématu věnovat mnohem podrobněji v projektu „Květiny obětem“.  K našemu školnímu projektu přibyl ještě projekt „Zmizelí sousedé“ ve spolupráci se Vzdělávacím a kulturním centrem Židovského muzea v Praze, které nám zapůjčilo putovní výstavu panelů. Díky této výstavě jsme se dozvěděli mnoho zajímavých informací o osudech Židů v některých obcích a městech v Čechách a na Moravě. Z informací, fotografií, výpovědí a dalších materiálů, které se nám podařilo v průběhu projektu nashromáždit, jsme se rozhodli vytvořit panel našich „Slánských zmizelých sousedů“.

domovské stránky projektu Slánští zmizelí sousedé

Žáci 3. ZŠ Slaný

Do projektu Zmizelí sousedé jsme se přihlásili na jaře r. 2011.  Seznámil nás ním pan učitel Kössl a tím nám nabídl možnost lépe poznat dobu II. světové války, zároveň udělat něco užitečného. S tímto projektem jsme již zažili mnoho zážitků a dozvěděli se zajímavé, ač hrůzné, věci. Jsme rádi, že jsme měli možnost se do tohoto projektu zapojit. Myslíme si, že konečně víme, jaký měli život lidé v dřívějších dobách. Nebyl zrovna moc pozitivní, ale my se proto snažíme pomáhat druhým.

Nejstarší zmínka o židech ve městě nad Vajgarem pochází z 25. července 1294. Tehdy český král Václav II. udělil Oldřichu II. z Hradce privilegium, aby „ve městě svém Jindřichově Hradci směl chovati toliko osm židů s jejich rodinami“ a aby mu „plody odváděli a sloužili“.

Není však jisté, zda hradecký pán této možnosti plně využil, neboť první dochované písemné doklady o zdejším židovském osídlení pocházejí až z 1. poloviny století následujícího. V roce 1682 tu žilo šest a v roce 1779 devět rodin. V polovině 19. století získali židé rovnoprávnost, což vedlo k jejich stěhování do velkých měst.

V období mezi dvěma válkami žilo ve městě více než 200 obyvatel židovského vyznání.

Do osudu českých židů tragicky zasáhla okupace Československa nacistickým režimem, který občany židovského původu krutě pronásledoval. Židovská komunita existovala v Jindřichově Hradci do května 1942, kdy byla převážná část jejich příslušníků deportována do Terezína a odtud do koncentračních a vyhlazovacích táborů. Někteří jindřichohradečtí židé zemřeli v Terezíně, nejvíce jich ale zahynulo v Osvětimi. Další přišli o život v Treblince, Lublinu – Majdanku a jiných táborech a část jich podlehla nelidsky krutým podmínkám při transportech.

Pro náš začátek jsme navštívili židovský hřbitov, který leží v blízkosti naší školy.

Chtěli jsme nalézt jména lidí, kteří zemřeli v období II. světové války. Správce hřbitova pan Stručovský nás seznámil s historií Židů v Jindřichově Hradci.

Na začátku školního roku 2011/12 jsme si zapůjčili ze Židovského muzea v Praze výstavu prací základních a středních škol z projektu Zmizelí sousedé, která nám byla motivací a zároveň inspirací do další práce. Vernisáže se zúčastnil i starosta Jindřichova Hradce Stanislav Mrvka a další představitelé města. Paní Eva Kuželová z Židovského muzea proškolila vybrané studenty z 9.A.

Naší výstavou jsme prováděli žáky nižších ročníků a také žáky z jiných škol.

Po shlédnutí reportáže v místní televizi se nám ozvala paní Ivana Krejčová. Pozvala nás k sobě domů, napekla výborné koblížky a vyprávěla nám smutné příběhy jindřichohradeckých Židů. Zároveň nám poskytla dobové fotografie.

?page=zmizeliSousede