B
ylo 7. května 2012, všichni jsme byli slavnostně oblečeni, očekávání a obavy zdali to vše vyjde už vrcholily. V posledních vteřinách tam bylo slyšet jen jakési mumlání, protože si všichni nervózně přeříkávali text a dodělávali úpravy.
Ve chvíli kdy jsem si v duchu říkala, že už je vše hotovo, vešli dveřmi do synagogy lidi. Bylo hezké vidět, že je tolik lidí se společným zájmem, ale pohled na ten dav, co nás bude poslouchat mě kapku vyváděl z míry.
Pomalu se tóny hudby začínaly rozeznívat uvnitř synagogy, a tak předpřipravily atmosféru chystající se proříznout svým úvodem paní učitelka Helena Štumarová, která tento projekt vede.
Úvod skončil a na řadu jsme přišli
my s příběhy od pamětníků. Postupně jsme se vystřídali a seznámili je s osmi třešťskými židovskými rodinami, s tím že každá z nás měla svou rodinu, která byla jako ostatní Židé odvlečena do Třebíče, odsud do Terezína, který se pro některé stal konečnou stanicí, ale pro většinu pouze tou přestupnou do Osvětimy.
Soucitný pohled se ve tvářích posluchačů objevil s každým osudným – nepřežil!
Po dokončení projevu jsme se rozmístili k panelům, kde jsme jim osudy rodin přiblížili, podle jejich zájmu. Fotky jsme získávali od našich
pamětníků spolu s informacemi, které jsme získali i z různých archivů.
Hudební doprovod a dramatizaci příběhů zajistil se svými žáky pan učitel Luboš Vonka, občerstvení připravila s kroužkem vaření paní Mirka Hamerníková. Do přípravy akce se zapojily i pracovníci TIC a Města Třeště. Velký dík patří i všem ostatním, kteří s realizací tohoto projektu pomáhali.
Na vernisáž dorazila i naše nejstarší pamětnice paní Pádivá, která o den později oslavila krásné 104. narozeniny.
Naši spolužáci z druhého stupně navštívili výstavu o týden později. Připomněli si tak, že od odchodu třešťských Židů do transportu uběhlo přesně 70. let.
Tuto výstavu viděli i žáci z brněnského ústavu. I přes očekávání znuděných obličejů jejich reakce na naše vyprávění byla úžasná, všichni smutně přikyvovali a nevěřícně kroutili hlavou nad německou krutostí.
Marie Rodová
Výstavu navštívil i archivář Ladislav Vilímek… (jak atmosféru výstavy vnímalo publikum)
,,Prostorem zněly židovské písně. Žáci jeden po druhém přicházeli na pódium a předčítali nejen jména obětí holocaustu, ale i vzpomínky těch, kteří je dosud mají ve své paměti. Staří, hodně staří pamětníci. Jedné z pamětnic už bylo pár let po stovce. Člověk v tom podivném tichu stál a poslouchal a díval se kolem sebe. Synagoga byla plná lidí. Jako tenkrát. Před více jak sedmdesáti lety. Tehdy tady sedával pan Meissner, pan Münch, pan Bondi vystěhovaný z Jihlavy a další a další. A kdesi na galerii seděla tiše paní Böhmová s dcerami. Její manžel neunesl tíhu vyšetřování na gestapu a spáchal sebevraždu. I ona byla vystěhována z Jihlavy do Třeště.
Dívám se kolem sebe a sleduji ten neradostný pořad báječných třešťských školaček a školáků co navrací Třešť do minulosti, kdy Židů byla plná Židovská ulice. Čas utekl jak voda, písně dozněly, návštěvníci se procházeli kolem panelů. Některá jména zdejších Židů dokreslily dochované fotografie. Úžasná galerie obrovského smutku. Lidé odcházeli tiše. Pamětníci si odnášeli červenou růži. Dostal jsem také takovou. Mám ji před sebou ve vázičce. Za pár dnů uvadne, ale vzpomínky na báječné třešťské školáky mi zůstanou. Bylo to krásné pondělní odpoledne.´´
Ladislav Vilímek
