Narodila jsem se 26. prosince 1924 v Lipníku nad Bečvou. V roce 1928 jsem se spolu s rodiči a bratrem přistěhovala k dědečkovi do Olomouce. Dědeček byl sluhou, šámesem v synagoze. Žili jsme v rabínském domě sousedícím se synagogou, kde byly kanceláře, čtyři byty a bydlel tam rabín.
Hned 15.3. 1939 nacisté olomouckou synagogu zapálili. Můj dědeček měl okna směrem na synagogu. V noci si všiml požáru a vzbudil nás se slovy: "Děti, vstávejte, synagoga hoří." Zbyla z ní jen okna. Naše rodina byla vystěhována. Nejdříve jsme bydleli na Palackého ulici, ve stejném domě byla i Židovská obec. Po přijetí norimberských zákonů jsme se přestěhovali na Hradisko. Tam jsme si našli jednopokojový sklepní byt, kde jsme bydleli sami. Lidé se tehdy stěhovali převážně k příbuzným nebo známým. V tu dobu jsem navštěvovala obecnou školu na tř. Spojenců, pak měšťanku na Dvořákově ulici.Ta nesla název V.B.Plumlovské. Poslední školní rok 1939/40 jsem chodila do 4. měšťanky. Chtěla jsem studovat obchodní akademii, ale rodiče mi to vymluvili. Připadalo jim lepší, abych se vyučila. Maminka byla švadlenou, tak jsem v školním roce 1939/40 absolvovala jeden rok na učňovské škole. Pak přišel zákaz chodit do školy. Chtěla jsem pracovat v židovské firmě,ale to nešlo, takže jsem byla bez práce. Proto, že jsem se učila švadlenou, tak mě jedna švadlena přijala do práce. Později mě stejně propustila. V roce 1942 začaly z Olomouce odjíždět první transporty.
V souvislosti s norimberskými zákony přišly zákazy pro Židy a já musela chodit na práci 5 km pěšky z Olomouce až do Chomoutova k sedlákovi na řepu. 5. července 1942 jsem s rodiči a bratrem odešla do školy na Hálkově ulici, kde bylo shromaždiště před nástupem do transportu.Tři dny jsme tam zůstali v karanténě. Před odchodem jsme náš byt pouze zamkli. Co se stalo s věcmi, které jsme tam zanechali, nevím. 8. července jsme nastoupili do transportu do Terezína. Kam a proč jedeme, jsem moc nevnímala, bylo mi teprve 17 let. Mysleli jsme, že nás vezou někam na práci.
Terezín byl v době našeho příjezdu už hodně obsazený, přišla tam řada transportů z celé republiky a taky z Německa. Náš transport ještě nemohl dojet do Terezína, přijeli jsme do Bohušovic a odtud šli pěšky. Lidé z transportů, kterými jsme přijeli my, ještě dostali svá zavazadla. Limit byl 50 kg. Ale copak bych já unesla 50 kilo? Nebo můj 13-letý bratr?
To bylo vyloučené!
Později, po vybudování vlečky do Terezína židovští zaměstnanci po příjezdu transportu museli vagony vyprázdnit a zavazadla vyházeli ven. Každý něco chytil, a to mu zůstalo. Zbylá zavazadla se shromažďovala v jedněch kasárnách. Mám dojem, že se to posílalo do Německa jako Winterhilfe (zimní pomoc) pro vybombardované Němce.
V době našeho příjezdu už bylo v Terezíně tak přeplněno, že místo v kasárnách ubytovávali nové lidi v soukromých domech. Nás ubytovali v dvoupokojovém bytě, dva pokoje a kuchyň. Nahnali nás dovnitř, v malém pokojíku spalo na zemi deset lidí. Společně byly ubytovány ženy, muži šli do kasáren. Bratr bydlel nejdříve s maminkou, pak šel do chlapeckého domova. Později se začaly stavět kavalce, v těchto domech byly dvoupatrové, v kasárnách třípatrové. Krátce po tom, co jsme byli ubytováni, jsem musela jít pracovat. Pracovala jsem na Bauhofu, tam se dělaly postele a všechny předměty ze dřeva. Muži dělali těžší práci, my ženy jsme nosily dřevo, kam bylo potřeba. Prostě pro mne, jako 17-letou holku, to byla těžká práce. Ale na Bauhofu jsem dlouho nezůstala, protože se otevřely dílny - krejčovská, ševcovská, instalatérská a řada jiných.Přešla jsem do krejčovny, abych využila své dovednosti jako švadlena. Zařadili mne do dětského oddělení. Tam se vybralo oblečení ze zabavených kufrů a z velkých věcí se šily malé pro děti. Něco zůstalo v Terezíně, zbytek posílali do Německa. Pracovali jsme v dřevěných barácích mezi kasárnami Hannoverem, Hamburgem a Magdeburkem.
V Sudetských kasárnách bydleli jen muži, v Drážďanech byly jen ženy a v Hamburgu také jenom ženy. Ve velkých kasárnách byla jedna kuchyň a ta vařila pro všechno obyvatelstvo, co bylo v Terezíně. Ti, co bydleli v kasárnách, si chodili do kuchyně se šálky, ti, co bydleli v Terezíně v baráčkách, těm se to rozváželo. Takže do každého baráčku přišel termos podle počtu lidí, v každém tom domě bydlel domovník. Ten měl za úkol starat se o dům, pokud to šlo, a taky rozdělovat stravu. Když přišla polívka, každému, kdo přišel, dal půl litru, což byla jedna naběračka.
Strava byla velice ubohá, v polívce se málokdy něco našlo. Oni totiž Němci, pro tahle místa, jako byly koncentráky, měli jednotnou stravu. Všude byla stejná. Ráno byla špinavá voda jako káva. To nebyla káva, to byl odvar z nějakých obilovin. Bez cukru, nemělo to žádnou chuť. Někdy to bylo už taky studené, než to rozvezli a rozporcovali. V poledne bývala obvykle polévka, tu vařili z tuřínu, to byl druh krmné řepy, tam plaval kousek bramboru, celkem nic moc. Maso, to vůbec nebylo, dále těžko pojmenovatelná omáčka. Takže výživná hodnota byla fakticky velmi nízká. Občas jsme dostali jeden kynutý knedlík, vevnitř nebylo vůbec nic. Poléval se omáčkou, ta se vařila z karamelu, trošky margarínu. Jednou za týden nebo 14 dní jsme dostali buchtu, to byl kousek upečeného těsta. Anebo byly brambory. K večeři byl kousek chleba, tenkrát se vyrábělo tzv. medové máslo, tak jsme dostali kousek kostečky. Chleba, to byl kilový bochník, rozčtvrcený na čtyři díly, k tomu byl umělý med, nebo kousek marmelády z červené řepy. Lidé se snažili opatřit si stravu za každou cenu. Pud sebezáchovy byl tak silný, že byl člověk schopen udělat cokoliv. Bylo málo těch, co dostávali balíčky. Ze začátku jsme vůbec nemohli dostávat balíčky.Teprve později to šlo. Když balíčky přišly, tak je nejdříve dostaly do rukou Němky, těm se říkalo berušky, protože braly. Ty ty balíky rozbalovaly, a když tam bylo něco hodnotnějšího, třeba sardinky, tak si to nechaly. Takže zůstal většinou plesnivý chleba. Z Terezína se smělo po určité době poslat zprávu někomu známému, či rodině. Ale nesmělo se napsat konkrétně o jídlo. Proto se používaly různé šifry, např. v Praze byl pekař Odkolek, tak se třeba napsalo: "Navštiv Odkolka" a oni tomu rozuměli. Můj tatínek měl sestru, ta byla provdaná za árijce, takže ještě transportem neodešla. Smíšená manželství šla do Terezína až v únoru 1945. Té jsme posílali dopisy, že žijeme, ona tu a tam poslala balíček. Aby ten chleba nebyl plesnivý, tak ho nakrájela na kostky a vysušila, byla tam i kostka medu nebo sklenička marmelády. Ale vcelku se nedalo nic moc posílat. Nebo když, tak to ty berušky vykradly. Lidé se také báli posílat. Za tři roky, co jsme v Terezíně byli, jsme dostali asi 5 balíčků, jak od rodiny, tak od známých.
Z krejčovny mě poslali na Glimmer, na štípání slídy. Ti, co tam pracovali, byli chráněni před transporty. Moje maminka pracovala v krejčovně, tatínek pracoval v ševcárně. Rodiče byli zařazeni několikrát do transportu. Ale tatínka potřebovali, protože tam opravoval obuv pro vojáky, tak nás celou rodinu z transportu vyreklamovali.
V roce 1944 přišla kontrola z Červeného kříže, prováděli zástupce po Terezíně a ukazovali, jak je Terezín krásný, jak se tam mají lidé dobře. Po jejich odjezdu začaly nové transporty. Začaly odjíždět od září 1944. Z Terezína odešlo 10 transportů po tisíci, po dvou tisících lidech, vždy po třech dnech jeden. Němci říkali, že jedou na práci. Všechny tyto transporty směřovaly do Osvětimi.
Zpočátku, když se Terezín zaplňoval, tak posílali na východ staré lidi, aby ti mladí mohli Terezín řídit. Když se blížil konec války, v roce 1944, začali mít Němci obavu, že když budou mít v Terezíně 60 tisíc mladých lidí, takže to bude potencionální nebezpečí. Tak místo starých začali posílat mladé do 40 let. Když byl Terezín v roce 1945 osvobozený, tak tam byli většinou staří lidé, nebo ti, co pracovali na štípání slídy.
Já jsem byla chráněná, ale v září 1944 na mě také došlo. Tatínek byl ze začátku také chráněný, asi třikrát jsme byli zařazeni do transportu, ale vždycky jsme byli nějakým způsobem vyreklamováni. Ale v září šly první tři transporty mužů, údajně na práci do Německa. Tatínek byl v tom třetím transportu, maminku i s bratrem zařadili do čtvrtého.
A mě nezařadili. Šla jsem na ústředí v Magdeburských kasárnách, kde bylo terezínské židovské vedení, a přihlásila jsem se dobrovolně do transportu.
Takže jsem šla s maminkou a bratrem a dojeli jsme do Osvětimi.V říjnu 1944 odjelo 10 posledních transportů. To už byl Terezín tak přeplněný, že ty lidi museli někam poslat. Většinou se šlo do Osvětimi. Transporty, co šly dříve, např, moje babička, která šla v roce 1942, tak ty poslali do Treblinky, do Majdanku. Tam, až na výjimky jeden, dva lidé, celý transport postříleli, nebo zplynovali. Když jsme s bratrem a maminkou dojížděli branou do Osvětimi, pohybovala se tam spousta lidí. Všichni měli takové pruhované uniformy a pruhované čepice. Maminka říkala:"To se mi nelíbí, to je tady něco divného. To nebude dobrý." Úplně instinktem a opravdu to tak bylo. Když vlak přijel, vytáhli nás ven, ještě jsme měli nějaká zavazadla, ale všechno zlikvidovali. Pak jsme se museli seřadit do pětistupů a postupovat dopředu. Tak já jsem šla s maminkou a bratrem, když jsme se blížili tam, kde stáli na rampě esesáci, tak řekli, že všechny děti mají jít na bok. Můj bratr měl tenkrát 13 let, nebyl nějaký veliký, tak tam musel. Stály tam děti, chlapci, děvčata dohromady, my jsme postupovaly dál a dál, až jsme přišly k jednomu esesákovi, jmenoval se Mengele. Maminku poslal na jednu stranu, mě na druhou. Takže jsem se zachránila tím, že jsem šla na práci. No, a s tatínkem, to muselo být asi také tak. Tatínek už tenkrát nebyl zdravý, měl astma. Šel určitě z rampy rovnou do plynu.
Po příchodu do baráku jsme se musely svléknout donaha, všechno dát na hromadu, jít dál, všechny jsme se musely osprchovat. Pak nám dali nějaké hadry z těch kufrů, co ukradli. Bylo to na podzim, říkaly jsme si, že v takovém oblečení asi zmrzneme. Pak nás nahnali do baráků a teď nás počítali. Chraň bůh, aby se jeden spletl, okamžitě bylo zle, esesáci řádili. Tak to jsme stávaly třeba hodiny v pětistupech před barákem, i když pršelo, nebo byla zima a pořád nás počítali. Esesačky chodily kolem s bičíkem, kdo nestál, toho praštily tím bičíkem. Některé ženy byly těhotné, ale nebylo to na nich ještě vidět. Bylo jim zle, padaly, omdlévaly, ty ostatní je zvedaly, protože kdyby zůstaly ležet, tak je zastřelí. Takové apely byly někdy 2x denně, ráno a večer, podle toho, jak se jim to hodilo, aby šikanovali lidi. U sčítání to bylo tak, že esesáci přišli k bloku, tam stál vedoucí bloku a řekl:"Poslušně hlásím, blok č.10 počet živých, počet mrtvých." Mrtví leželi za barákem, tak je šli spočítat. Když počet nesouhlasil, to se třeba spletli ti, co počítali, nebo vedoucí bloku, tak se počítalo znovu a znovu. Když někdo utekl, začaly houkat sirény. Málokomu se podařilo utéct, většinou uprchlíka zastřelili.
Protože jsme v Osvětimi nepracovaly, musely jsme být pořád v baráku, nebo při apelu před barákem. Nebyla jsem tam sice dlouho, z Terezína jsem odjela transportem 5. září 1944, ale selekci jsem prožila třikrát. Všechny jsme musely slézt dolů z kavalce a postavit se podél komína. Esesáci stáli u vchodu do baráku a musely jsme nahé vystupovat ven. Tu poslal, tu nechal tam. Mně bylo 19 let.
Baráky tvořily vždycky ulice, pak tam byl jeden barák jako záchod. To byl barák, kde byly desky a v nich vyříznutá kola. Na záchod nás vyhnali, kdy oni chtěli, buď ráno, jednou za den, málokdy dvakrát. Prostě nebylo možno udělat svou potřebu, umývárny byly to samé. Zase řada kohoutků, někdy voda tekla, většinou studená, takže hygiena tam nebyla vlastně žádná. My jsme spaly v barácích na třípatrových kavalcích. Na kavalci nás leželo pět, takže když se chtěla jedna v noci obrátit, tak se musely obrátit všechny.
Když jsme přišly do Osvětimi, ostříhali nás dohola, všechno nám sebrali, pak nás nahnali do baráků. Druhý den začala první selekce, posílali ty, které se jim nezdály. Jednou také přišli esesáci vybírat a poslali nás, ty, co vybrali, na rampu. Tam nám dali jiné oblečení, abychom lépe vypadaly. Vzadu na kabátě nebo na šatech měla každá z nás barvou namalovaný pruh a na něm napsaná písmena KL. Z rampy nás nahnali do dobytčáků, nalezly jsme do nich a říkaly si:"Kdo ví, kam nás vezou, ale hlavně, že jsme odtud pryč."
Dostaly jsme se na práci do Německa, do Freibergu, blízko Drážďan. Tam se vyráběla letadla, hlavně křídla V2. My jsme pracovaly v leteckých dílnách. Bydlely jsme v té samé budově, kde jsme pracovaly. To bylo dobře. Budova se vytápěla, Němci tam měli nějaké kanceláře. Spaly jsme na třípatrových kavalcích. Tam byly větší místnosti, více pokojů, tam byly umývárny, kde jsme se mohly po práci umýt. Byli tam mistři, ti nám půjčovali vše, co bylo potřeba pro práci. Já jsem třeba nýtovala křídla letadla V2, to byly německé bombardéry. Naštěstí jsem tam měla solidního mistra, který se s námi sice nebavil, asi to měli zakázáno, ale snažil se nám pomáhat. Například chodil do kantýny na jídlo, a když šel z oběda, tak nám přinesl šlupky z brambor, tam se dřív brambory neloupaly. My jsme byly šťastné, že si zaplníme žaludek. Pracovala jsem tam ještě s jednou kamarádkou. Na pracovišti jsme jíst nesměly. Tak jsme šly společně s ní na toalety do jedné kabinky. Šlupky nám křupaly mezi zuby, byly celé od písku, ale my holt byly šťastné, že aspoň něco můžeme jíst. Ve stejnou dobu přišla na toalety jedna Němka a řvala, abychom vylezly ven. My jsme si netroufly, protože jsme ještě neměly ty šlupky snězené. Nakonec tak dlouho řvala, že jsme musely vylézt, zmlátila nás. Naštěstí nepřišla na to, že jsme se tam dojídaly těmi zbytky z kantýny. Takže tak těžko člověk přežil.
V roce 1945 začaly nálety. Zde ve Freibergu jsem také zažila onen velký nálet na Drážďany. Esesáci nás zamkli v továrně a sami se šli schovat. My jsme se bály a celou dobu čekaly, kdy bude továrna také zasažena. Pak nás z továrny vystěhovali, měli obavy, že ji budou spojenci bombardovat a Němci pracovníky potřebovali. Tak nás nastěhovali do dřevěných baráků, které byly daleko za městem. Do práce do továrny jsme musely chodit brzy ráno, dříve než začali Němci chodit do práce, aby nás neviděli. A večer zase zpátky. V továrně se dělaly 12 hodinové šichty, jenomže my jsme měly tenkrát velmi špatné oblečení, žádné prádlo. Já jsem měla jen černé šaty, dřeváky, nic na nohy, nic na ruce. Před odjezdem z Osvětimi jsem vyfasovala kabát, který měl uvnitř oteplený vatelín. Ten jsem vytrhala a zabalila si nohy a ruce. Esesák si toho nesměl všimnout, jinak by mě potrestal.
Naštěstí jsme i tohle přežily. Ale potom Němci rozhodli, že už tam pracovat nebudeme a že jdeme na práci jinam. Zase nás naložili do dobytčáků, bylo nás 50 v jednom vagonu, jeden kyblík pro všechny na celou cestu. Jely jsme přes bývalé Československo. Jedna ze spoluvězeňkyň byla od Plzně. V noci na každém vagonu vpředu a vzadu hlídali esesáci se zbraní, aby nikdo nemohl utéct. Jedna z děvčat náhodou škvírou viděla města, kterými jsme projížděly. Pomohla jsem jí do okna vagonu a ona vyskočila. Řekla jsem ostatním, že Marie vyskočila a utekla. Druhá taky vyskočila, pak ještě několik, kterým jsem pomohla do okna. Vlak jel pomalu. Každá někde jinde přespala, protože víc děvčat pohromadě si lidi netroufali ukrýt. Proč jsem také neutekla? Věděla jsem, že musím přežít, aby se měl kdo postarat o mého bratra. My jsme z Freibergu nakonec dojely až do Rakouska, do Mauthausenu. Tam nás 5. května 1945 osvobodili Američané, tak jsem se vlastně zachránila.
14 dní po osvobození byla v táboře karanténa, skoro všichni dostali úplavici. My zdravé jsme se mohly po Mauthausenu volně pohybovat. Tak jsme tam s děvčaty hledaly, kde bychom našly něco k jídlu a na oblečení. Jídlo nám sice dávali, ale taky takové nijaké. Přišly jsme do hlavní budovy, kde měli kanceláře esesáci. Ti samozřejmě utekli, zůstaly tam plné sklady prádla, povlečení. Tak jsme si každá vzala jeden polštář, vypůjčily jsme si jehlu. Vrátily se do baráků, z dek, kterými jsme se zakrývaly, jsme vytáhly nitě. Z polštářů jsme si ušily sukně. Dodnes si pamatuju, že to byla taková modrá kostečka. Protože Mauthausen byl mužský lágr a nebylo tam pro ženy oblečení, musely jsme vše ušít v ruce. Když jsme odjížděly domů, dostaly jsme každá pánské spodky, jednu košili, druhé, trošku lepší dřeváky, chlebník, trochu chleba na cestu a pár maličkostí. Pak nás dopravili autobusy do Českých Budějovic. Tam jsme přesedly do jiných autobusů směr Praha. V Praze na nádraží jsme šly na Červený kříž, tam nás zaevidovali, dali nám doklady, že jsme přišly z koncentráku. Dali nám volnou jízdenku a běžte každý domů. Bylo nás tam pár z Olomouce, náhodou jsem v Mauthausenu potkala, jak jsme bloudily po esesáckých ubytovnách, jednoho známého z Olomouce, který tam byl jako mladý kluk zavřený. V Praze jsme se potkaly s některými dalšími děvčaty, některá byla přímo z Prahy, tak už tam zůstala. Sedly jsme do jiných vlaků a každý jel domů.
Tak jsem přijela do Olomouce na nádraží, zase jsme museli projít kontrolou, nevěděla jsem, kam mám jít. Rodiče nebyli, hledala jsem, jestli se někdo z rodiny nevrátil. Obrátila jsem se na Červený kříž. Známý z Mauthausenu měl v Olomouci příbuzné, nebyl Žid, odešel k nim. Já jsem šla na Červený kříž, na Mořickém náměstí, tam jsem se hlásila, že jsem přišla z koncentráku a nevím, co mám dělat, kam mám jít. Dali mi doklad, že v Pötingeu je ubytovna pro partyzány a pro vězně a dali mi legitimaci na stravenky. Tam jsem mohla bydlet, na oběd jsem chodila do mořické školy. Hledala jsem, jestli se někdo vrátil, hledala jsem si bydlení. Na Legionářské ulici byla Židovská obec, tam úřadovali lidé ze smíšených manželství, kteří se už vrátili z Terezína. Ti mi pomohli, dali mi nějaké oblečení z UNRY. Pak jsem si našla bydlení, zaměstnání, jeden čas jsem nemohla pracovat, byla jsem strašně slabá. Když jsem se vrátila z koncentráku, měla jsem 35 kg. Spolužáci, které jsem potkala, mě ani nepoznali.Ke známým, s nimiž jsme byli zadobře, jsem se šla zeptat, jestli tam nezůstalo něco po rodičích. Ti mi všecko zapřeli, tak jsem si musela všecko vybudovat.