Slovo vedoucí projektu

Když se dnes ohlédnu zpět, musím přiznat, že jsem na začátku neměla vůbec tušení, do čeho jsem se to vlastně pustila, když jsem své žáky nadchla pro projekt Vzdělávacího a kulturního centra Židovského muzea v Praze "Zmizelí sousedé". Věděla jsem, že nemohu mít ambice vytvořit se třináctiletými dětmi odbornou práci. Chtěla jsem je ale naučit některým zásadám vědeckého bádání, jako je shromažďování faktů, jejich třídění a kritické hodnocení. Zdálo se mi ideální využít k tomu téma holocaustu, na nějž stále, ač téměř šedesát let po válce, narážíme.

Pečlivě připravený bodový scénář projektu odnesly už srpnové povodně. Další koncepce se pak hroutila po částech spolu s postupujícím pátráním. Každých pár týdnů bylo zkrátka všechno jinak. Kde jsme zdánlivě narazili na "zlatou žílu", ukázala se být jen ojedinělá zrnka, jinde z hlušiny zasvítil nádherný nugget. Myslím, že všichni si už dovedeme představit, co asi cítili zlatokopové.

Pro konečnou prezentaci výsledků naší společné práce jsem zvolila formu příběhů. Vyprávějí o lidech, kteří v místech nám důvěrně známých žili, chodili do školy i do tanečních, obchodovali a ze dne na den bez důvodu a viny zmizeli, aby se už nikdy neobjevili.

Tato forma nám zároveň poskytuje jakési alibi. Dopátrat se pravdy není snadné a s určitostí tvrdit něco, co se opírá o pilíř lidské paměti, nemůžeme. Naši pamětníci si často vzájemně odporovali, na čem se shodli, nepotvrdil archív. Snažili jsme se všechny údaje, které jsme se rozhodli použít, ověřit z několika stran. Ale jestli se mezi čtenáři najde někdo, a nepochybně ano, kdo vidí věci jinak, můžeme ho jen požádat, aby své vzpomínky zpracoval a odevzdal, stejně jako činíme i my, do archivu Židovského muzea v Praze.

Děkuji svým žákům, členům badatelského týmu, za nadšení a pečlivost, se kterými se realizace projektu ujali. Jejich rodičům patří dík za pochopení, bez něhož bychom se neobešli, a ředitelství naší školy, Základní školy na Zámecké ulici v Litomyšli, za vstřícnost a toleranci.

Svému manželovi pak děkuji za nekonečnou trpělivost.

Dagmar Burdová