Příběh o prostořekém studentovi

Sladkusovi bydleli v Litomyšli nejprve v ulici, která se dnes nazývá Rektora Stříteského, později v nájmu na dnešní ulici B. Němcové v čísle 160. K bytu patřila tři okna v prvním patře, vedla do náměstí. Jejich sousedé, rodina Pohorských, byli pekaři a měli ve svém domě pekárnu s krámem.

Sladkusovi měli v dnešní ulici B. Němcové číslo 150 (dnes sídlo ČESKÉHO TELECOMU, a.s.) firmu, kde se šilo pánské prádlo, především košile a spodky. Vedle vchodu vystavovali zboží ve velké výkladní skříni. V přízemí domu pracovaly šičky, v patře byla žehlírna, kde bylo asi deset zaměstnankyň. Pro firmu ale šily i jiné ženy z Litomyšle - chodily si ke Sladkusovým pro materiál, pracovaly doma a hotové zboží odváděly. Výrobky se rozvážely do mnoha krámů i mimo Litomyšl, ale známí a obchodní partneři majitelů si mohli zboží objednat na míru a koupit přímo v továrně. Paní Anna Musilová, manželka ředitele litomyšlské mlékárny, u nich dávala šít pro manžela pánské košile: Přinesla košili na míru, vybrala si ze vzorníku látku, knoflíky a nechala ušít např. 6 košil najednou. Poslíček jí je pak přinesl až domů zabalené a převázané stužkou. Stejné to bylo se spodky a pyžamem.

Na Vánoce si mohly zaměstnankyně vybrat jako dárek pyžamo, nebo pánskou košili. Některé dostaly jako svatební dar jídelní servis (např. talíře). Když už Sladkusovi věděli, že půjdou do transportu, udělali tajně výprodej zboží.

Paní Berta Sladkusová (narozena 25. června 1889) napadala na jednu nohu a byla hodně šetrná.

Rudolf Sladkus (narozen 6. února 1889) byl menší zavalitý pán, chodil dost pomalu, nosil brýle, uprostřed brady měl výraznou rýhu, ale ne jizvu, ve městě ho každý znal. Byl velmi hodný, pozdravil i děti, pohovořil s nimi, zeptal se, jak se má např. maminka, a nechoval se povýšeně.

Jiří Sladkus se narodil 26. dubna 1922. Byl to milý kluk, vyšší postavy, větší než otec. Měl tmavě hnědé oči, černé kudrnaté vlasy skoro jako černoch, trochu zahnutý nos a nosil brýle. Měl hodně kamarádů, přátelil se dokonce i s mladšími dětmi na "Špitálku" (dnes Toulovcovo náměstí). Jako malý nosil bílý plátěný klobouček proti sluníčku. Děti z této části města si společně hrávaly na dnešním Šantově náměstí pod kostelem. Pan Metyš si pamatuje na dobu, kdy se tam stavěl dům číslo 154. Když se jednou kluci na stavbě prali, Jirka spadl do vápna a všichni se mu hrozně smáli.

Jiří Sladkus chodil nejprve do chlapecké školy, později na gymnázium. Tam byl jeho spolužákem od primy do sexty Vincenc Schejbal, se kterým seděl i v lavici.

Vincenc byl menší postavy, jeho maminka pracovala u Sladkusových v továrně. Schejbalovi byli velmi chudí, bydleli v nájmu v dnešní ulici Matěje Kuděje číslo 14. (Dům patřil rodině Plchových, kteří žili ve Spojených státech, spravoval ho advokát Novotný.) Vincek se od rodičů a sourozenců odlišoval: byl chytrý, uctivý, nosil brejličky, měl elegantní vystupování.

Jirka a Vincenc chodili všude spolu. Ta dvojice vypadala legračně, protože jeden byl vysoký a druhý droboučký. Jirka bral každý den chudého kamaráda k sobě domů na oběd a paní Sladkusová to považovala za normální.

Jirka byl k dospělým uctivý, ale mezi vrstevníky dost prostořeký. Když na gymnázium nastoupila nová profesorka, Jirka o ní hned před školou řekl: "Ta má takovej sprostej vobličej." Takhle mluvil o většině vyučujících. K některým se to doneslo a opláceli mu to špatnými známkami. Jirka se učil průměrně, škola ho moc nebavila a míval při vyučování drzé poznámky. Rodiče ale chtěli, aby studoval a pak vedl továrnu. Jednou dal na mikulášské zábavě všem spolužákům jako dárek malého skleněného foxteriéra.

Pan Sobotka si pamatuje, jak navštívil s Jirkou, Karlem Pakostou a ještě s jedním spolužákem v Gregorce kartářku. Ale už si nevzpomíná, co jim věštila. Ví ovšem, že kartářka prý vypadala jako čarodějnice a věštění stálo 5 Kč.

Jirkovi doma říkali Icik. Byl to skaut a kluci měli někdy pocit, že se nad ně vyvyšuje. Měl totiž perfektní skautský kroj, nejlepší ze všech, a k němu i skautský klobouk, což si mohl dovolit málokdo. Na tábor do Budislavi museli všichni kluci z Litomyšle pěšky, ale Jirku vozili rodiče autem.

Když byla v roce 1938 vyhlášena mobilizace, skauti chodili v 21:30 hodin jako pomocníci policie kontrolovat po městě zatemnění. Icik také, ale odmítal chodit kontrolovat židovské rodiny.

Když president Beneš na podzim 1938 odletěl do zahraničí, říkal pan Sladkus: "Beneš je chytrej jako liška, on nás zachrání." Pan Sladkus prý chtěl, aby on a jeho rodina odletěli do Ameriky, že se uchytí. Několikrát se před lidmi zmínil, že sám tam kdysi byl a "nadělal tam peníze". Ale jeho manželka nechtěla republiku opustit.

Když nemohli židé chodit do školy, hodně času Jirka trávil s Květou Eisnerovou, pamětníci si myslí, že se do sebe zamilovali. Pořád spolu chodili po procházkách.

Sladkusovi všichni odjeli transportem 3. prosince do Pardubic a 5.12. přijeli do Terezína. V Terezíně prý Jirka vzpomínal i na spolužáky. Před odchodem do transportu na východ prosil paní Bubeníčkovou, aby od něj pozdravovala Marii Kadlickou, dnes Pechancovou. Ta přání vyřídila po válce, když potkala paní Marii náhodou v Umrlčí uličce.

Jiří odjel z Terezína 6. září 1943 transportem Dl do Osvětimi jako číslo 1904. Rudolf a Berta Sladkusovi odjeli do Osvětimi až 15.12. 1943 transportem Dr, Berta měla číslo 1884, Rudolf 1885. Tam zřejmě všichni zahynuli.

Šimon a Václav Machů