O židech v Litomyšli

Kdy se na území Litomyšle trvale usadili židé, nevíme. Existuje sice několik pramenů, ale ty se rozcházejí o téměř 150 let. Rozhodně na konci 16. století v Litomyšli žili. Jak uvádí F. Lašek v knize Litomyšl v dějinách a výtvarném umění (vydána 1945), v té době se návrší, na němž stojí zámek, říkalo "Židovský kopec". Prý podle židů Salomona a Markuse, kteří si na něm koupili domy. Oficiální jméno návrší ale už od poloviny 12. století znělo (a dodnes zní) Olivetská hora.

Naše pátrání bylo zaměřeno především na 30. léta 20. století, proto jsme se zajímali, kolik židovských obyvatel tehdy Litomyšl měla. Snažili jsme se to zjistit podle členů israelitické obce náboženské v Litomyšli (první zápisy z jejích schůzí jsou z roku 1901). Podle stanov jejím členem mohl být žid starší 20 let, pokud se sám o členství ucházel a pokud ho někdo k přijetí doporučil. Tím je vlastně řečeno, že členství bylo dobrovolné. Zavazovalo pak k placení pravidelných příspěvků, jejichž výše se odvozovala od příjmu dotyčného. Čím víc vydělával, tím víc platil. Díky tomu si dnes můžeme udělat představu o majetnosti jednotlivých členů obce.

V roce 1929 byla náboženská daň rozdělena ve výši Kč 16 684. Součástí protokolu ze schůze rozvrhové komise je i seznam členů obce spolu s částkou, kterou odevzdávali (viz obrazová část). Z Litomyšle je uvedeno 50 osob. Jedná se převážně o muže, žen je pouze 6. Domníváme se proto, že v případě rodin platila se částka jediná, osaměle žijící osoby pak platily za sebe. Takže ani z tohoto seznamu se počet litomyšlských židů nedozvíme.

Pokud bychom se obrátili k údajům v archivu Židovského muzea v Praze a nahlédli do seznamu židů deportovaných z Litomyšle, ani z nich nebudeme znát správný údaj. Číslo 92 totiž zahrnuje jen stav zhruba k začátku prosince 1942, kdy došlo k hromadné deportaci do Pardubic. Jenže ta se netýkala například smíšených manželství. A navíc před fašistickou hrozbou někteří židé emigrovali (např. Jan Finger), jiní se na začátku protektorátu z Litomyšle odstěhovali (např. JUDr. Fischer s rodinou), další byli zatčeni dříve (např. Leopold Eisner).

Pokud zkombinujeme uvedené prameny a výsledky našeho projektu, zdá se, že by se počet litomyšlských židů ve 30. letech mohl pohybovat kolem čísla 200.

Židé v Litomyšli bydleli ve všech částech města. Majetnější ve vlastních domech (např. Sgallovi), jiní v nájmu. Těch bylo podstatně víc, ale z bydlení v nájmu nelze podle našich poznatků usuzovat na velikost majetku.

Většina rodin se zabývala obchodováním. Z obrazové přílohy je patrné, že pakliže bychom se prošli před válkou po hlavním náměstí, možná třetina krámů byla židovských. Židovští obchodníci měli ve městě výbornou pověst. Byli velmi slušní, ochotní, prodávali i na dluh, jakékoli zboží dovedli sehnat a dodat až do domu.

Židům v Litomyšli patřila i řada řemeslnických dílen (např. Friedovi) a malých továrniček. V některých byly stroje a dělníci tam denně docházeli do práce (např. firma Sladkus), jiné zaměstnávaly i domácí dělníky (např. firma Linka). Nejvíc domácí práce poskytovaly firmy obuvnické (např. Kobrak pana Löwingera,Popper, Löbel, Štolc).

Navzdory značnému bohatství některých rodin se o židech v Litomyšli mluví jako o skromných lidech. Neodlišovali se výstřelky v oblékání ani na odiv stavěným přepychem, jejich děti neměly pověst "zlaté mládeže".

Za zmínku také stojí fakt, že nešlo o semknutou skupinu stojící proti ostatním či ignorující ostatní. Naopak se běžně přátelily rodiny židovské a árijské, děti spolu kamarádily bez jakýchkoli předsudků. Jeden prvek pouze židovské spolupráce jsme však zaznamenali: Když některý žid potřeboval peníze, aby si mohl založit či rozšířit živnost, komunita mu pomohla půjčkou, kterou pak ale musel splácet. Výhodnost takové pomoci spočívala v její bezúročnosti.

Náboženské prostředí malého města bylo velmi tolerantní. Židovské rodiny slavily hlavní židovské svátky, ale také nadělovaly dětem "na mikuláše" a rozsvěcovaly vánoční stromeček.

Společným znakem židovské komunity bylo velké vlastenectví. Její členové nechyběli při žádné příležitosti, kdy se prezentovala. Například i svátek Tóry byl spojen s máváním československými vlaječkami, na oslavy 28.října bylo věcí rodinné prestiže vybavit do tradičního průvodu dítě lampiónem s portrétem Prezidenta osvoboditele.

V období Mnichova se i v Litomyšli začaly objevovat protižidovské nálady. Na zdech lidé ráno nacházeli židovské hvězdy a upozornění JUDE (např.vzpomínka paní Frankové na dům s kanceláří jejího otce). Paní Skálová nám vyprávěla, jak její maminka ukryla v hospodské kuchyni v Morašicích Zdeňka Štolce, židovského studenta z Litomyšle, před pronásledováním rozvášněného litomyšlského fašisty.

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava se s postupující diskriminací život židů i v Litomyšli zhoršoval. Nekonečná série zákazů a až absurdních nařízení (např. zákaz kupování česneku nebo čepic) lidi stresovala tak, že někteří i s úlevou přijali výzvu k transportu. Zdálo se jim, že už je konečně rozhodnuto. Že je čeká doba těžká, ale bude z nich sňato břemeno úzkostlivého čekání na cosi neznámého a hrůzostrašného (např. vzpomínka paní Frankové). Netušili, jak velmi se mýlí.

Ráno 3. prosince 1942 odjeli všichni litomyšlští židé (ještě tři dny zůstala tříčlenná rodina pana Freye, správce obce), kteří se předtím shromáždili i se zavazadly u synagogy, z místního nádraží vlakem do Pardubic. Odtud 5.12. transportem Cf 486 do Terezína. Pro některé to byla cílová stanice, jiní pokračovali po čase na východ, do Osvětimi. Pouhá hrstka z nich měla štěstí. Holocaust přežili. Často jako jediní z rodiny.

V Litomyšli po nich zůstaly domy, zařízení bytů, předměty denní potřeby a vzpomínky. A také dvě lokality, které jsou tradičně se židovstvím spojovány: synagoga a hřbitov.

Dagmar Burdová