Příběh o velkorysosti

Hugo Popper (narozen 28. září 1879) byl asi nejbohatší litomyšlský žid (podle záznamu o poplatku israelitské obci z roku 1929). Lidé si ho pamatují jako vysokého muže s pleší, který nosil brýle bez obroučky. Snadno se rozčílil, i kvůli maličkosti. Zaměstnával dvě ženy, které mu vedly domácnost. Ze vzpomínek paní Mencákové víme, že tyto slečny také vykupovaly králičí kůže.

Bydlel v dnešní ulici Na Lánech v domě, který sousedil s tzv. " sommerovými baráky". Později byl přestavěn, dnes je součástí firmy Litex.

Pan Popper měl dvě "továrny" na obuv. Jednu na konci Dolní ulice (dnes Havlíčkova) a druhou v ulici Na Lánech. Vedl je společně se slečnou Zrnovou. Vlastnil také prodejnu bot v Praze Měl asi společníka Löbela, protože na krabicích bylo napsané Popper-Löbel. Ale o panu Löbelovi nikdo v Litomyšli neví. Zaměstnával hlavně domácí ševce, kteří si chodili pro materiál a pak nosili zpátky hotové boty.

Firma vyráběla luxusní boty z krokodýlí a hadí kůže. Pro obchodní partnery měl pan Popper tzv. vzorky v nejmenší dámské velikosti (asi 34), ty si od něj pak některé litomyšlské dámy s menší nohou kupovaly, např. paní Hromádková, rozená Kaizerlíková. Jeho obuv byla známá po celé republice, ale Litomyšlanům šili jen se známosti.

Paní Vovsová a pan Šplíchal si pamatují, že se ve 30. letech rozšířila mezi dětmi a studenty ve městě písnička, která měla tahle slova: Popper Löbel Popper Löbel Popper Löbel Popper Löbel Breitenfeld to jsou ty židi co lidi šidí Popper Löbel Breitenfeld. Ačkoli ji rodiče zpívat zakazovali, stejně zněla při nejrůznějších příležitostech: u ohýnků, při rytmické práci, do pochodu. Píseň ovšem vůbec nebyla chápána nepřátelsky, jak by se mohlo zdát. Spíše jde o studentskou recesi, protože existovalo mnoho dalších slok (uvedená byla v pořadí druhá) a první zněla: Páka kladka páka kladka páka kladka kolečko na hřídeli ó klíne šroube ó klíne šroube kolečko na hřídeli.

Hugo Popper byl vášnivým myslivcem a nevynechal žádný hon, byla to pro něj prestižní věc. Každý pátek chodil do hospody "Hluchanda" ke Skřivanovým na koňskou svíčkovou. Měl auto Fiat Monaquart, čtyřsedadlové s plátěnou zasunovací střechou, vyrobené v Turíně.

Jeho žena se jmenovala Marie, rozená Nováková. Byla moc krásná, měla nádherné vlasy a zuby, pěkně se strojila a česala, krásně psala a uměla výborně německy. Prý dělala v Popperově pražském obchodě prodavačku a byla velmi úspěšná. Když si ji pan Popper namlouval, jezdil pro ni kočárem. Najímal si ho u Skřivanových. Kůň, který kočár táhl, byl vzácný shagia. Kočí se jmenoval Jindřich Doležal.

Kočár s kočím a nápadníkem zastavil před "Mariiným domem" (bydlela s rodiči na dnešním Smetanově náměstí v čísle 133), ona celá nastrojená nastoupila a pak jeli někam na výlet.

Po svatbě spolu Popperovi bydleli v domě Na Lánech. Paní Marie vypravovala Mencákovým, že mívali často společnost, že se jedlo a pilo až do rána. Scházel se prý u nich úzký okruh lidí a "všechno bylo nejdřív nažehlený a ráno hrůza".

Paní Popperová pak propadla alkoholu, měla i vidiny. Léčila se v ústavu. Manžel se s ní rozvedl, ale zajistil jí nadosmrti byt v domě číslo 133 a zaplatil jí obědy v hotelu "Na Hrádku" (dnes Nádražní ulice 406).

Když se židé museli "sestěhovávat", pan Popper opustil svůj krásný dům a nastěhoval se na Dolní ulici (dnes Havlíčkovu) k paní Bedřišce Sgallové. 5. prosince 1942 byl odsunut transportem Cf z Pardubic do Terezína a poté 15.12.1943 transportem Dr pod číslem 1660 do Osvětimi. Jako datum jeho úmrtí je uvedeno datum odjezdu transportu z Terezína, tj. 15.12.1943. Obuvnickou firmu árizovala paní Konvalinková, podle občanství snad Němka.

Po válce byla budova Popperovy továrny přestavěna a stala se sídlem jednoho ze závodů n.p. Botana.

Nešťastná paní Marie se stala typickou litomyšlskou postavou. Chodila po hospodách (hlavně do Slunce) a dopíjela ze sklenic zbytky alkoholu. Ve městě se říkalo: Budeš nametenej jako stará Popperová. Na Smetanově náměstí je na domě číslo 139 výklenek, bývala v něm socha panny Marie. Paní Popperová se vždycky, když šla kolem, pokřižovala a chodila se tam i modlit.

Paní Popperová byla nesvéprávná, jejím poručníkem byl pan Bárta, po jeho smrti pan Bednář, klempíř. Když jednou několik dní nevycházela z bytu, šel ji pan Bednář navštívit, ale nepřišla mu otevřít. Přinesl si žebřík a vlezl do kuchyně oknem. Paní Marie ležela pod stolem mrtvá. Po její smrti v bytě našli obraz nějakého svatého, který byl celý probodaný nožem. Manželé Mencákovi si myslí, že to nějak souvisí s tím, že někdy v noci slyšeli z jejího bytu rány doprovázené Mariinými výkřiky: "Budiž prokleta!"

Petr Tměj

Informace, kterými v srpnu 2004 doplnila tento text paní Helga Hošková-Weissová:

Hugo Popper měl čtyři sestry. Známe ale jen jména Milka (Emilie), Hela (Helena) a Žofie.

Žofie Popperová se provdala za Emila Weisse. Manželé žili v Pardubicích a oba zemřeli před válkou. Žofie snad v roce 1938, její manžel o pár let dříve.

Postupně se jim narodilo pět dětí. Syn Max zemřel jako velmi malý, dcera Františka se snad také nedožila dospělosti. Olga zahynula v Osvětimi, Marie holocaust přežila.

Jejich syn Otto (narozen 4.července 1898) se v roce 1929 oženil s Irenou Fuchsovou. On byl bankovním úředníkem, ona švadlenou. Dne 10. listopadu 1929 se jim narodila dcera Helga. Celá rodina byla 10. prosince 1941 transportována do Terezína.

Otto už před deportací psal básně. Ukládal je v paměti a papíru je svěřil až v definitivní podobě. Před transportem je ale zničil, a tak se do ghetta dostaly opět jen v jeho paměti. V Terezíně pan Weiss své básně znovu zapsal, vzniklo tam i mnoho veršů nových a také satirická povídka "I viděl Bůh, že je to špatné". Povídku svěřil k ilustrování výtvarně nadané dceři Helze a společné dílo dostala paní Irena jako dárek k 38. narozeninám. Povídka se zachovala spolu s básněmi, deníkem a Helžinými realistickými kresbami života v ghettu díky Josefu Polákovi, který všechno zazdil v terezínských Magdeburských kasárnách. Otto Weiss odjel transportem z Terezína do Osvětimi 1. října 1944. Kdy a kde zemřel, není známo. Patrně šel hned po příjezdu do Birkenau do plynové komory.

Paní Irena a Helga holocaust přežily. Helga, dnes Hošková, uchovává jako poklad panenku Hanku. Dostala ji už před válkou a vzala si ji s sebou do Terezína. Babička Žofie, která byla v rodině známá jako zručná a nadšená pletařka, panenku postupně vybavila rozsáhlou garderobou. Hanka a Helga měly dokonce úplně stejné pletené šaty. Panenčin šatník se šťastnou náhodou zachoval dodnes.

V roce 1998 vydala Terezínská iniciativa verše Otta Weisse pod názvem Tak bolely hvězdy.

Pro nás zatím bezejmenná sestra Huga Poppera měla dceru Irmu, provdanou Willnerovou, která válku přežila v Buenos Aires.

S Hugem žily v Litomyšli sestry Emilie (narozena 18.ledna 1875) a Helena (narozena 2.června 1886), obě svobodné. Z Litomyšle byly deportovány 3.prosince nejprve do Pardubic, pak do Terezína. Emilie zemřela v ghettu, snad na rakovinu, Helena odjela 6.září 1943 transportem do Osvětimi. U tohoto data stopa po ní končí.

Továrna pana Poppera má zajímavou historii. Nejprve byla výrobna v domě č. 463 na dnešní ulici Na Lánech (dnes firma Litex). V roce 1928 došlo k přemístění dílen na dnešní Komenského náměstí do domu č. 409. Tam byl i byt pro obě slečny Popperové. Budova na Lánech prošla rozsáhlou přestavbou na honosné soukromé sídlo pana Huga.

Když měla jít rodina Otta Weisse do transportu, dostali všichni její členové od strýce Huga z Litomyšle nové vysoké šněrovací boty.

Po válce pozůstalí žádali rodinný litomyšlský majetek zpět. V souvislosti s tím se sešla 15. srpna 1947 v Popperově bývalé firmě schůze dělnictva a na ní bylo zaprotokolováno: Zaměstnanci se staví proti restituci, protože restituenti jsou židé. Přes toto neuvěřitelné stanovisko stát firmu rodině vydal, ale továrna byla po několika týdnech znárodněna.

Dagmar Burdová