Příběh o bratrech a jejich rodinách

Manželé Oskar Štolc (narozen 7. února 1892) a Anna Štolcová (narozena 23. listopadu 1896) měli dvě děti, Věru a Zdeňka. Žili v nájmu v domě Vernerových v dnešní Jiráskově ulici číslo 140. V přízemí byl obchod s dámským zbožím manželů Šverchových, v patře bydleli Vernerovi a Štolcovi. Ke Štolcovým se šlo po strmých dřevěných schodech. U dveří do bytu byl zvonek. Vešlo se do kuchyně se světlíkem, který procházel celým domem odspoda ke střeše jako komín. Kuchyň byla malá s velmi hlučnou ledničkou a vodovodem (to nebylo v domech na náměstí obvyklé, většinou lidé měli vodovodní kohoutek na chodbě pro celý dům jeden). Tři okna velkého obývacího pokoje směřovala do ulice k poště, ložnice byla rohová místnost s okny k poště a na Olivetskou horu. Měli ještě jednu malou obývací místnost. Byt byl dobře zařízený kvalitním nábytkem, broušeným sklem, krásnými koberci. Koupili také na Záhradí domek se zahradou.

Štolcovi měli hospodyni, kterou brali jako člena rodiny, něco jako babičku. Říkali jí Baruška.

Pan Oskar Štolc vlastnil spolu se svým bratrem Vilémem obuvnickou firmu. Ta sídlila v Jiráskově ulici v čísle 14, bylo ji vidět přímo z obývacího pokoje Štolcových. Zaměstnávali především domácí dělníky, takže sami neměli žádné stroje.

Rodina měla automobil, čtyřmístnou Tatru hnědé barvy s plátěnou skládací střechou. Pan Štolc uměl řídit, ale když potřeboval, objednal si u firmy pana Bydžovského řidiče. Sám řídil jen ve výjimečných případech, například když s dětmi a jejich spolužákem Vladimírem Davidem jel do Prahy na pohřeb prezidenta Masaryka. Tímto autem jezdili Štolcovi na dovolenou, většinou asi na tři týdny. Cestovali hlavně po republice, bydleli vždy v hotelu. Byli určitě v Bechyni, kde je navštívil Vladimír David, také v západních Čechách, snad v lázních. Dokonce se jeli koupat do lázní Opatia do Itálie, dnes je Opatija v Chorvatsku. Tam se u moře potkali s litomyšlskou rodinou Kadlických (on byl profesorem latiny na litomyšlském gymnáziu, od kvinty byl třídním Štolcových dětí).

Věra a Zdeněk byli dvojčata. Narodili se 21.srpna 1921. Zdeněk měl kulatý obličej, černé vlasy, byl poměrně vysoký, trochu silnější a taky temperamentní. Věra byla krásná černovláska, často lítostivá. Oba měli velké hnědé oči a větší nos.

Chodili v Litomyšli na gymnázium. Věru škola nebavila, zato Zdeňka ano, a to hlavně jazyky. Uměl německy, latinsky, francouzsky. V němčině byl nejlepší ve třídě, zato matematika mu kazila vysvědčení. Spolužáci říkají, že možná jenom proto, že měli na matematiku pana profesora Štemberka, kterému přezdívali Pijón. Byl malý, mstivý a neměl rád vysoké lidi, což Zdeněk (a vlastně skoro každý) byl.

Zdeněk nepil alkohol, nekouřil a ani ho nelákalo řídit auto. Asi se to ani neučil.Věra byla upřímná a každému hned řekla, co si o něm myslí, i když to třeba nebylo nic hezkého. Občas ale byla i drzá, proto jí taky pan profesor Kudrnáč káral: "Štolcová, nebuď ústnatá." Někdy se chovala namyšleně, byla "dáma". Zato se Zdeňkem prý byla zábava, nezkazil žádnou legraci. Proto se u nich doma scházelo hodně spolužáků. K náboženství měli oba vztah spíš vlažný.

Na zahradě na Záhradí měli Štolcovi dva stoly na stolní tenis. Chodili tam hrát Zdeněk, Věra, Vladimír David a Rudolf Mikeš, všichni spolužáci a kamarádi. Zdeněk byl velmi dobrý hráč, nejlepší z nich.

Věra a Zdeněk chodili do sokolovny na čaje (neděle 17 - 19 hodin) do sálu hospody "Hluchanda" (dnes Tyršova ulice, firma Litex). Tancovali tam hlavně mladí. Paní Pechancová na to vzpomíná: "Při valčíku se Zdeněk rychle točil dokolečka a to na mě nebylo, točila se mi hlava." Víme ale, že byl výborný tanečník a dívky o něj stály.

Zdeněk uměl dobře zpívat, zpíval rád tehdejší "šlágry", a měl smysl pro rytmus.

Se Zdeňkem kamarádila Věra Březinová, dcera ředitele školy v nedalekých Morašicích. Snad už od kvinty ho milovala. Zdeněk ji měl také rád, ale podle Vladimíra Davida ,,byl takovej opatrnej". Chodili spolu ještě v oktávě. Jejich vztah se hlavně odehrával ve škole, ale chodili spolu tancovat i na plesy. Paní Štolcová to neviděla ráda, Věra se jí zdála pro syna moc obyčejná, i když se moc dobře učila. Po maturitě přišla paní Březinová ke Štolcovým a po této návštěvě se Věra se Zdeňkem rozešli.

Pan Stanislav Kunert, student litomyšlského gymnázia, který bydlel na dnešním Komenského náměstí číslo 426, nám vyprávěl, že jednoho rána viděl cestou do školy asi v půl osmé, jak před Štolcovým domem stojí černé gestapácké auto a u něj dva gestapáci. Do domu byly otevřené dveře a po schodišti utíkali Štolcovi hnáni dalšími gestapáky. Vepředu utíkal pan Štolc. Nebyl slyšet žádný křik ani pláč. Štolcovi neměli žádné zavazadlo. Vypadali vyděšeně a zakřiknutě. Druhý den byla jména rodičů na plakátech se seznamy zastřelených za schvalování útoku na Heydricha. Ale asi se jednalo o jiné lidi, protože podle terezínských transportních listin byla rodina do Terezína odvezena transportem Cf 5.12.1942 z Pardubic. Do Osvětimi byli všichni odesláni 6. září 1943 transportem Dl, měli tato čísla: Anna 2157, Oskar 2158 (oba uvedeni jako Stolzovi), Zdeněk 2294, Věřino číslo neznáme.

Věra byla osvobozena v Neuengamme a vrátila se do Litomyšle. Se Zdeňkem se vídala téměř do konce války. Věřila tedy, že se vrátí i on, a stále na něj čekala. Asi ještě v roce 1945 se odstěhovala do Prahy. Vzala si doktora Petráně. Paní Müllerová se s Věrou v Praze setkávala a pamatuje si, že to byla veliká láska. Petráňovým se narodil syn, který se později vyučil elektrikářem nebo snad automechanikem. Ten syn byl na světě určitě v roce 1950, kdy se paní Müllerová přestěhovala zpátky do Litomyšle. Věra se prý nedokázala zcela vrátit do poválečného světa, trpěla depresemi. To byl asi důvod, proč v roce 1954 spáchala sebevraždu.

Martin Hubinka a Štěpán Kotyza

Mladší bratr Oskara Štolce se jmenoval Vilém (narozen 12. listopadu1894). Byl spíše středně vysoké silnější postavy, nekuřák. Jako legionář bojoval v 1. světové válce. Jeho manželka Emílie (narozena 16. března1903) byla drobná, srdečná paní, ráda četla a velice dobře vycházela se sousedy. Syn Josef se jim narodil 14.4.1927. Bydleli na dnešním Smetanově náměstí v domě č. 44 v nájmu. Dole v domě bylo holičství Josefa Pejšmana.

Měli předsíň, velký obývací pokoj s okny do náměstí, velkou kuchyň s oknem na chodbu, jednu místnost bez oken a suchý záchod. Byt byl zařízen "nejlepším nábytkem", v obýváku měli perský koberec a "americká kamna" se slídovým okénkem. Voda byla do domu zavedena asi v roce 1936. Do té doby se nosila z veřejného stojanu u protějšího podloubí. Proto také ve výčtu místností chybí koupelna.

Za domem byla směrem k řece zahrada s jednou hrušní a trávníkem, kde si Štolcovi užívali sluníčka. Paní Emílie tam štupovala ponožky a zašívala prádlo, pan Vilém odpočíval na lehátku se stříškou. Pepík si na zahradě často hrál s míčem a trefoval se jím do vrat, což se moc nelíbilo sousedům Sobotkovým, protože to prý byly "strašné rány". Vzpomínají, jak se jednou Pepík zranil a maminka ho honila po zahradě s jodovou tinkturou.

Josef se učil ševcem u pana Prášila v Umrlčí uličce (měl dílnu v přízemí domu, kde v patře pracovali Friedovi). Všichni v rodině uměli dobře německy, jezdili každý rok na dovolenou, ale byli to spíše šetřiví lidé.

Do rodiny docházela každý den posluhovačka, která vedla celou domácnost a byla vlastně členem rodiny.

Před transportem si dali Štolcovi k Sobotkovým do úschovy koberec. Pan Štolc říkal: "Natáhněte si ho a šlapte po něm." Ale Sobotkovým se nikam nevešel. Byl moc velký, a tak ho uložili do skladiště, pak k němu ještě přidali skládací lehátka a obrovský kufr (byly v něm šaty na ramínkách). Do bytu po Štolcových se měla nastěhovat německá důstojnická rodina, prohlédla si ho, ale zřejmě se jí nelíbil, a tak k tomu nikdy nedošlo. Po válce Sobotkovi všechno vrátili paní Bubeníčkové, sestře Viléma, která si pro bratrovy věci přišla.

Štolcovi odjeli z Litomyšle transportem 3. prosince 1942 do Pardubic, odtud 5.12. do Terezína. 23. ledna 1943 byli transportem Cr odesláni do Osvětimi (Vilém číslo 1182, Emílie číslo 1183, Josef 1184). Tam také zahynuli.

Vojtěch Jána

Poznámka: Oskar a Vilém měli sestru Valérii, ještě před válkou provdanou Bubeníčkovou. Její dceru Marii Hoffmanovou, která žije v Pardubicích, jsme kontaktovali telefonicky. Slíbila nám své vzpomínky s tím, že se sama ozve, až si na nás udělá čas. To se ale nestalo.

Dagmar Burdová