anotace


Samota…strach…bezpráví…v takovém měřítku, které si my v jednadvacátém století dokážeme jen stěží představit - to znamenal pro Židy a jiné utlačované národy holocaust druhé světové války. Bezprávím byli tito lidé provázeni takřka na každém kroku a neustále je pronásledoval strach o rodinu, o přátele, o sebe samého… Snad ještě samota se dala nějakým způsobem ovlivnit. Co by tehdy každý člověk, který žil skrytě v ústraní, dal za jakýkoliv náznak solidarity zvenčí či důkaz, že společnost, ve které dříve beze strachu žil, stále existuje… A co takové odloučení muselo znamenat pro mládež, jež je zvyklá bavit se pospolu bez žádných omezení? Byla to pro mladé lidi jistě velká rána, a tak se u nás v Českých Budějovicích zrodil nápad, jak bývalou společnost opět stmelit, jak poznat nové přátele anebo, chcete-li, jak nahradit chybějící kulturu. Vždyť Židům byl zakázán vstup do divadel, nesměli vlastnit radiopřijímače, a tak jim byl vlastně znemožněn přístup ke světu.

Budějovická mládež začala tedy vydávat časopis. Měl putovat od rodiny k rodině, z ruky do ruky a spojovat tak rozdělené lidské osudy. A právě tak, jak měl časopis tajně putovat a seznamovat své čtenáře s děním venku i v této společnosti, dostal tento skvělý nápad název Klepy. Měl oživit chmurnou atmosféru doby, osvěžit nahořklou příchuť vzduchu a především vrátit lidem z této komunity to, co jim bylo ze závisti či z nenávisti odňato lidskou společností.

Dnešní českobudějovická společnost včetně nás však o této významné a jedinečné literární památce neměla donedávna ani potuchy. Jak jsme se tedy s Klepy seznámili? Na počátku stál náš krajan, pan Jan Freund. Člověk, jehož starší bratr navštěvoval naše gymnázium. Člověk, který jako dítko školou povinné prošel živý pobyty v koncentračních táborech. Nyní žije v Kanadě, ale na svou původní vlast nezapomíná. Před několika lety se tu objevil, aby seznámil mladé lidi se svým příběhem a osudy svých blízkých. Záznam tohoto setkání je stále uchován na videokazetě, takže jsme měli možnost vrýt si slova pana Freunda do paměti. Ke konci svého vyprávění si náš pamětník připravil překvapení - přivezl s sebou kopie několika čísel Klepů, se kterými byl jeho dětský život úzce spjat. Později jsme se k tomuto zdroji cenných informací a poznatků o tehdejším životě mládeže dostali my a byla nám tak umožněna detailní analýza památky důležité pro pochopení situace mladých židovských lidí za druhé světové války.

Vyšlo celkem 22 čísel Klepů. Jejich prostřednictvím si mladí lidé sdělovali své zážitky, hledali naději v těžkých časech a hlavně - měli chuť žít dál.

Úvodní řeč Rudy Stadlera k jubilejnímu číslu (10. a 20.):
"Máme dokázat, že v nás ještě existuje zdravý duch a smysl pro humor a že nejsme zruinováni těžkostmi doby do té míry, abychom nebyli schopni ve chvílích oddechu zabývat se něčím hodnotnějším, i když je to někdy jen humor a vtip."