KRNOV, Základní škola
Lucie Grohmanová, Petr Vávra , Jiří Meca, Robin Peška, Mgr. Hana Janáková, Markéta Procházková, Veronika Bernardová, Veronika Skorčíková, Radim Šnirch

Jeden ze 70-ti osudů krnovské synagogy


Naše pátrání a detektivní práce začala asi před 2 roky, když se paní učitelka Janáková vrátila ze semináře Jak vyučovat o holocaustu, který se konal v Terezíně. Vyprávěla nám o dětech, které se pustily do pátrání po židovských obyvatelích svého města, o tom, jak pomalu a sami odkrývali osud některých z nich , aby se dozvěděli, že jejich cesta skončila v některém z koncentračních táborů. Vyprávění nás natolik zaujalo, že jsem se rozhodli pustit se taky do pátrání…

Na začátku to byla práce opravdu těžká. Chtěli jsme odkrýt osud nějakého bývalého žáka naší školy, protože jsme věděli, že před válkou byla naše škola Chlapecká obecná a měšťanská škola.určitě najdeme nějaké fotky, třídní knihy, nebo jiné dokumenty, které nám práci usnadní! Zklamání na sebe nedalo dlouho čekat… Po zjištění, že na škole už žádné dokumenty z doby před 2. světovou válkou nejsou, jsme se vydali hledat do Okresního archívu v Bruntále , kde měly být údajně uloženy. Jenže i tam nás čekalo zklamání…z naší školy žádné dokumenty, záznamy nebo fotografie v archívu nebyly. Byly zničeny už za války, nebo v průběhu dalších let, nebo je zničila povodeň v roce 1997? Tohle pro nás nebylo důležité. Pro nás to znamenalo, že musíme začít znovu, hledat jiné osudy.

Navštěvovali jsme pamětníky našeho města, zašli do domova důchodců, povídali jsme si se starými lidmi a kontaktovali také občanské sdružení Krnovská synagoga.A najednou jsme měli náměty na tři příběhy a ve skupinkách jsme je pomalu začali zpracovávat a zjišťovat víc a víc informací. Jedním z příběhů byl osud rodiny pana Langshura ,váženého profesora krnovského gymnázia. Zjistili jsme, že jeho syn Hugo se zachránil a nyní žije v Kanadě.

Osud Huga, kterého v roce 1938 (v 16 ti letech) poslali rodiče, v obavách o jeho život, k příbuzným do Anglie, nás nejvíce oslovil. Získali jsme emailovou adresu na pana Huga a zjistili, že je to velice vstřícný pán, který je ochotný svěřit nám svůj příběh a poskytnout fotografie a další potřebné dokumenty.

Před očima se nám pomalu začal odvíjet příběh spokojeného nadaného chlapce , žijícího před válkou v našem městě. Tatínek profesor na gymnáziu, maminka, která se doma o něj stará… a pak … přichází rok 1938 a všechno je najednou jinak. Mladý Hugo se musí rozloučit s rodiči ( tehdy ještě netuší, že je vidí naposled ) a odjíždí k příbuzným do Anglie.

Pan Hugo nám zaslal své vzpomínky, fotografie s rodiči a také fotografie přátel a své první lásky se vzpomínkou, jak ji poprvé políbil, odpovídal na naše dotazy a ochotně vzpomínal, přesto, že to pro něj muselo být velice těžké.

Vzpomínky na Trude

"...Trude byla inteligentní, šarmantní, krásná. Byla o rok nebo o dva starší. Pubertální kluk jako já musel obdivovat její poprsí. Nějaký čas jsem se o ni ucházel, ale Trude mne mile odradila, aniž by se příliš dotkla mé hrdosti..."

Trude byla zavražděna v Osvětimi 6.9.1943

Vzpomínka na Edith Schmerler (překlad z kanadské francouzštiny)

"Nemohu vám říci, jaká byla, protože můj zájem o ni byl čistě vášnivý. Ne romantický, ale vášnivý. Stalo se, že během oslav narozenin Grete Fried jsme hráli jednu pubertální hru. A my jsme se v jedné chodbičce beze světla líbali. Pro mne to bylo poprvé, co jsem poznal sladkost políbení. Ten polibek byl docela nevinný, ale stačil mi k tomu, abych pocítil dosud nepoznané vzrušení. Avšak Edith, která byla mnohem zkušenější než já (to mi došlo až později) se líbil víc Leo Schwarz. Byla to má první porážka ve dvoření se ženám."

Edith byla zavražděna v Osvětimi

Z židovského muzea v Praze získali také informace o jeho rodičích, zjistili jsme transportní čísla rodičů, kteří byli v roce 1942 odvezeni v transportu směrem na východ . Cestou je vyvedli z vlaku a všechny postříleli do připravených hromadných hrobů. Silně na nás zapůsobily dopisy, které nám pan Hugo poskytl. Byly to poslední dopisy od maminky a tatínka, které svému synovi napsali v předvečer transportu a poslali přes rodinného přítele. Už věděli, že se svým synem nikdy nesetkají , vzpomínají v nich na společné chvíle a loučí se s ním.


Komentář k dopisům od rodičů:
Tyto dopisy napsali rodiče svému synu Hugovi krátce před svým transportem do Terezína. Poslali je po člověku, kterému důvěřovali. Pan Herbert Hugo Langshur je později svěřil svému synu Erikovi jako památku na prarodiče, které nikdy nepoznal. Sám pan Hugo k nim říká: "Poslední dopisy, které jsem od rodičů dostal, mi stále ještě trhají srdce. Doufejme,že hrůzy jako holocaust se již nebudou opakovat. Ale lidská bytost je bohužel velmi nedokonalá. Proč jsou psány anglicky? Oba mí rodiče uměli anglicky dobře.Dokonce se přes angličtinu seznámili - při soukromé výuce, kterou můj tatínek své budoucí ženě dával. Myslím, že ty dopisy napsali v angličtině proto, aby tím podtrhli, že mi začal nový život."

Všechny vzpomínky a materiály jsme dávali dohromady a třídili a v závěru nás čekalo milé překvapení. Z razítka na vysvědčení, které nám pan Hugo zaslal, jsme zjistili, že než přešel jako nadaný student na gymnázium, byl 4 roky žákem naší školy ( tehdy Chlapecké a měšťanské školy). A tak se splnil naše původní přání, zjistit osud žáka naší školy.

Materiály byly nachystány a teď přišla na řadu tvorba panelu. Zapojili jsme do práce naše spolužáky, kteří navštěvovali již čtvrtým rokem třídu s rozšířenou výukou informatiky a ti panel navrhli a dotvořili graficky tak, aby mohl být vytištěn v potřebných rozměrech.

Práce na panelu se blížila ke zdárnému konci a my jsme měli jedno veliké přání. Sejít se s panem Hugem osobně. Přesto, že vzdálenost mezi Krnovem a Kanadským Qebeckem je obrovská a panu Langshurovi je 84 let, pozvali jsme jej na slavnostní odhalení panelu, které jsme naplánovali na květen 2006 na naší škole. A pan Hugo naše pozvání přijal.

13. května 2006 přiletěl do Ceské republiky i se svými dvěma syny a my jsme mu připravili slavnostní uvítaní a odhalili za jeho panel. Bylo to setkání plné dojetí a nikdo z nás na něj určitě nikdy nezapomene.


Vzpomínky z dopisů Herberta Huga Langshura, Kanada

Má matka, Erna Kohn, se narodila 3. února 1890 v Krnově (Jägerndorf) ve Slezsku. Můj otec, Dr. Sigmund Langschur, přišel na svět 8. června 1884 v Poběžovicích (Ronsperg) v západních Čechách. Do Krnova se dostal ještě jako mladý a stal se profesorem na zdejší německé reálce. Chtěl narukovat k vojsku, ale po krátké vojenské službě byl poslán zpět k učitelskému úřadu. Vyučoval německou literaturu, francouzštinu a angličtinu, soukromě také latinu. Bydleli jsme v Krnově na Horním náměstí (Oberring) č. 30 přímo naproti městské kavárny. Z našich oken bych se mohl chlapům dívat do karet.

Já jsem se narodil 15. prosince 1921. V květnu 1938 mě rodiče poslali do Londýna. Žili tam naši příbuzní - nejstarší sestra mé matky se tam vystěhovala spolu s manželem okolo roku 1900. Můj otec, který byl velmi váženým učitelem a těšil se ve městě dobré pověsti, si nedokázal představit, že by se jemu a jeho paní mohlo něco stát. Zároveň nechtěl "těm gaunerům" přenechat svou penzi. Navíc se jeho hrdost zpěčovala přijetí pomoci nabízené rodinou mé matky. A tak když se mí rodiče přece jen rozhodli odejít, bylo už pozdě. Po Mnichovu Krnov opustili. Přístřeší nalezli v Olomouci u Theodora a Pauly Briessových (byli to příbuzní mé matky a potkal je stejný osud). Z Olomouce museli mí rodiče v červenci 1942 do Terezína. Odtud byli několik dní po příjezdu odvezeni do vyhlazovacího tábora Baranoviči.



Poznámka:

Baranoviči (Baranowicze) je město ležící v západním Bělorusku. Do roku 1939 bylo součástí Polska, pak jej zabral Sovětský svaz. Před válkou zde žilo 12000 Židů, více než polovina obyvatel. Po přepadení SSSR německou armádou bylo v Baranoviči zřízeno židovské ghetto.

Transport AAy z Terezína byl jediný, který byl do tohoto místa vypraven. Z 1000 lidí zařazených do transportu nepřežil nikdo. Mnoho let nebylo známo, kam dojel. Podle svědectví tamních obyvatel nebyli čeští Židé v transportu AAy dopraveni do ghetta, ale ihned po příjezdu všichni zastřeleni do připravených hromadných hrobů poblíž Baranoviči.

Herbert Hugo Langshur

…se narodil 15. prosince 1921 v Krnově, byl jediným synem svých rodičů a prožil v kraji Nízkého Jeseníku šťastné dětství.V letech 1927 až 1932 navštěvoval chlapeckou obecnou školu na Dvořákově okruhu (Hasnerring), v jejíž budově je nyní naše základní škola. V květnu 1938 jej rodiče poslali do Londýna, kde žila sestra jeho matky, teta Wanda s rodinou.V Londýně získal technický diplom. V dalších letech bojoval v britském vojsku proti nacismu a za svobodu Evropy. Z armády odešel až v roce 1948. Pak pracoval v továrně na výrobu leteckých motorů. Roku 1951 se vystěhoval do Kanady, kde v Montréalu našel uplatnění ve svém oboru u velké americké firmy Pratt and Whitney. Dnes žije ve městě Saint-Lambert v provincii Québec. Pan Langshur je podruhé ženatý. Z prvního manželství má tři syny. Dnešní doby se dožili dva, Alexander Thomson Langshur (nar. 1961) žije v Bostonu a má dva syny, Eric Lawrence Langshur (nar.1963) žije v Chicagu a má tři děti (dva syny a dceru).

Jako vzpomínku na krnovské oběti holocaustu jsme uspořádali sbírku na rekonstrukci lavice v krnovské synagoze pro první lásku pana Huga… Edith a na panel umístili další jména krnovských obětí.

Projekt "70 míst - 70 osudů"

V roce 2004 občanské sdružení Krnovská synagoga zakoupilo od římsko-katolické farnosti v Olšanech u Prostějova historické dubové lavice. Jedná se o zachráněnou část lavic, které sloužily v synagoze v Olomouci. Byly z ní odvezeny krátce před její likvidací v roce 1939. Sedm řad o 49 místech sdružení umístilo v synagoze ve slezském Krnově, tři řady o 21 místu poskytlo do synagogy v severomoravských Lošticích. Do každého ze 49 míst bude umístěna cedulka se jménem jedné z obětí šoa. Ve skutečnosti nacisté zavraždili minimálně dvě stě židovských občanů Krnovska. Koupi, opravu lavic a zřízení památníku můžete podpořit zasponzorováním připomínky jednoho konkrétního člověka. Výška daru je 3000,- Kč, částky za sedadla v první řadě byly vyšší. Webové stránky sdružení: www.mujweb.cz/www/synagoga