OBSAH:
- Píseň
- Místo úvodu
- Holocaust - úvaha
- Objasnění pojmů - holocaust,genocida, genocida českých
Židů a počátek deportací
- Jak to tenkrát bylo? - Vzpomínky pamětníků
- Židé v Ústí nad Labem před II. světovou válkou
- Transporty z Ústí nad Labem
- Závěr
Píseň
Hra už je skončena
všední den začíná
šedá zeď slunce nám zastírá.
Útrapy kupíme,
v zajetí úpíme,
zlost a zášť svět pro nás zavírá.
Jednou však přijde den,
vyjdeme z ghetta ven
a život se na nás usměje.
Hámanům navzdory
zlomíme závory –
kupředu vede nás naděje.
Neznámý dětský autor
Místo
úvodu
Naše skupina se
rozhodla, že se v rámci projektu vyhlášeného Ministerstvem školství,
mládeže a tělovýchovy ČR pod názvem „Zmizelí sousedé" pokusí o
pohled zpátky. 0 takové docela malé ohlédnutí do doby, která patří k
nejsmutnějším v lidských dějinách a zároveň z pohledu dnešního mladého
člověka k nejabsurdnějším a nejzrůdnějším.
Mysleli jsme si, že nám tato práce pomůže najít odpovědi
na naše otázky. Jenže opak je pravdou. Čím více jsme se dovídali, tím
větší množství dalších otázek se objevovalo. Tušíme, že na hlavní otázku
- jak je to vůbec možné? – odpověď nenajdeme. Přesto se budeme ptát
dál.
Žáci 8. a 9. tříd ZŠ a ZUŠ v Husově ul.
19 v Ústí nad Labem
Holocaust
I dnes, po uplynutí více jak padesáti let od konce
II.světové války, se v médiích, knihách, učebnicích a jinde můžeme setkat
s termínem holocaust. Věřím, že především starší generace, které II.
světovou válku zažily na vlastní kůži, vědí, co se pod tímto slovem
skrývá. Doufám ale, že i dospělí lidé, narození po válce, o holocaustu
vědí a uvědomují si, jaké útrapy lidem přinesl. Je tedy vůbec nutné
v současné době o holocaustu hovořit, psát či zmiňovat se o šoa jinou
formou?
Já osobně si myslím, že toto je naprosto nezbytné, neboť velké procento
mladé generace se buď s tímto pojmem nesetkalo, nebo neví, co přesně
si má představit. Dále se domnívám, že porážkou fašistického Německa
se nepodařilo zničit fašismus jako takový. Vždyť i dnes působí ve světě
celá řada neofašistických organizací, hnutí a skupin, jako např. celosvětově
známé hnutí skinheads. Přívrženci těchto organizací jsou právě mladí
lidé, kteří nejenže o holocaustu nemají žádné povědomí, ale dokonce
se ztotožňují s názorem, který zpochybňuje jeho samotnou existenci.
Jak je možné, že tito mladí lidé dokáží takový názor přijmout? Vědí
tito mladí lidé, že holocaust znamená násilný útisk určitých ras lidí
a jejich postupnou fyzickou likvidaci? Vědí, že s touto hrůznou myšlenkou
přišlo fašistické Německo v čele s Adolfem Hitlerem? Vědí, že mělo dojít
k plošnému vyhlazení židovské a romské rasy? Vědí, že v důsledku holocaustu
za II. světové války zahynula krutou smrtí spousta naprosto nevinných
lidí? Vědí o zvěrstvech, kterých se fašisté dopouštěli na těchto lidech?
Ráda bych věřila, že tito mladí lidé, kteří se k neofašistickým myšlenkám
hlásí, si tyto skutečnosti vůbec neuvědomují, „filozofii" fašismu
neznají, a tudíž tak činí nevědomě a nechávají sebou manipulovat. Myslím
si, že přirozená inteligence těchto lidí je na tak nízké úrovni, že
si nedokáží uvědomit, že nikdo z lidí nemůže za to, komu, kde a s jakou
barvou pleti se narodí,a že nejenom lidé, ale všechny živé bytosti mají
právo na důstojné prožití života. Jsem přesvědčena o tom, že v opačném
případě, byli-li by schopni si tyto skutečnosti uvědomit, by nemohli
s myšlenkami fašismu sympatizovat.
Jsem nesmírně ráda, že demokraticky smýšlející lidé vládnou ve státech
světových mocností a společně s OSN bdí nad tím, aby se již obdobná
situace jako v předválečném a válečném Německu, kdy se fašismus v čele
s Hitlerem dostal k moci, za žádných okolností neopakovala.
Nedávná vlna odporu, kterou světové společenství rozpoutalo v souvislosti
s účastí strany Jörga Haidera v rakouské vládě, spojená s různými sankcemi
a světovou izolací Rakouska, je toho důkazem.
V. K., 15 let
žákyně 9.B třídy
Objasnění
pojmů holocaust, genocida a deportace
Informace pro tuto kapitolu jsme čerpali z následujících pramenů:
Newman Ja’akov, Sivan Gavri’el: „Judaismus od A do Z", Sefer 1992
http://www.hrad.cz/kpr/holocaust/hist_zid.html
(Kárný Miroslav: Genocida českých Židů, Ghetto beze zdí, Začátek deportačního
proudu)
http://www.etf.cuni.cz/~stehlik/sbor/kazani/5/dt7_1nn.htm
A) Holocaust,
ha-šo’a
Toto slovo označuje hromadné vyvražďování národa. V
souvislosti s II. světovou válkou hovoříme o holocaustu evropského židovstva.
Celkovou zkázu židovského lidu (podle slov nacistů „konečné řešení židovské
otázky") naplánovali ideologové a zorganizovali vůdcové gestapa
a SS. Společně s Židy měli být vyhlazeni i Rómové.
Na počátku stálo „označení člověka", následovalo vyvlastnění jeho
majetku, koncentrace a – likvidace. V„praxi" tento proces začal
zatýkáním a diskriminačními opatřeními (1935 - norimberské zákony),
nepokoji a ničením (1938 - Křišťálová noc) a zřízením prvních koncentračních
táborů na území Německa.
Rasová definice židovství byla zavedena v norimberských zákonech. Po
roce 1933 se útočištěm mnoha židovských uprchlíků z Německa stalo Československo.
Ovšem po mnichovském diktátu se vlna teroru rozpoutala i na odtrženém
území a v březnu 1939 i v Protektorátu. Adolf Hitler prohlásil v Říšském
sněmu v roce 1939, že židovská rasa v Evropě bude zničena. Židé byli
určeni k fyzické likvidaci.
Při posledním předválečném sčítání v roce 1930 se k židovskému náboženství
přihlásilo v Čechách 76 301, na Moravě a ve Slezsku 41 250 lidí. Z těchto
117 551 osob se hlásilo téměř 43 tisíc k národnosti české, 37 tisíc
k národnosti židovské, 35 tisíc k národnosti německé, ostatní k různým
jiným národnostem. V těchto číslech nejsou zahrnuti lidé, kteří nebyli
židovského náboženství, ale přesto se podle norimberských zákonů měli
stát obětmi židovské genocidy.
Židé, kteří zatím nebyli deportováni, museli své oděvy viditelně označit
žlutou hvězdou. Jejich další život na „svobodě" byl citelně omezen
nejrůznějšími zákazy. Nesměli vycházet z domu po osmé hodině večerní.
Nesměli si najmout byt. Byly jim zapovězeny vinárny, hostince, biografy,
divadla, koncerty. Neměli povolen vstup do městských parků, v tramvajích
směli používat jen poslední vlečný vůz. Nákup v obchodech byl časově
omezen, stejně tak jako jednání s úřady. Byly jim odebrány telefonní
i rozhlasové přístroje. Bylo jim zakázáno opustit bez povolení policie
hranice města, ve kterém byli přihlášeni k pobytu. Nesměli být členy
žádných spolků. Nesměli navštěvovat školy. Sňatky mezi Židy a jinými
občany byly přísně zapovězeny. Židé přicházeli o zaměstnání, jejich
majetek a firmy byly zabavovány ... 1)
To však byl jen začátek „konečného řešení".
E. N.,l4 let
Z. N.,l4 let
Žákyně 8.A tříd
B)Genocida
Slovo genocida bylo utvořeno v tomto století a vzniklo
ze slova homicida, což znamená zabití, vražda, pobíjení. Rozebereme-li
slovo homicida, zjistíme, že homo je člověk a cido je tlouci, jde tedy
o zabití jedince. Genocida je vybití celého rodu, kmene či národa.
Podle mezinárodního práva je genocida, příprava genocidy, přímé a veřejné
podněcování ke genocidě i pokus o spáchání genocidy trestné:
Resoluce Valného shromáždění Spojených národů č. 260 A(III) ze dne 9.
12. 1948 kodifikovala genocidu jako mezinárodní zločin vyhlazování příslušníků
národních, etnických, rasových nebo náboženských skupin s cílem tyto
skupiny úplně nebo částečně zničit, a to zabíjením, nebo tělesným či
mentálním týráním, nebo svévolným uvedením do životních podmínek, ve
kterých hrozí celková či částečná záhuba, nebo zavedením opatření k
omezení porodnosti, nebo násilným odebíráním dětí. Tato konvence vstoupila
v platnost 12. 1. 1951 ratifikací prvních dvaceti smluvních stran.
Proč ale byly a jsou takovéto násilné útoky prováděny? Vždyť nikdo z
nás nemůže za to, jakou má barvu pleti, jaké je národnosti. Slovo genocida
pro mě znamená něco hrozného. Něco, co je neomluvitelné a nemorální.
V. D., 15 let
Žák 9.A třídy
C)Genocida českých
Židů a počátek deportací
V noci ze 14. na 15. 3. 1939 byl prezident Hácha hrubým
násilím donucen podepsat smlouvu o vzniku Protektorátu.
l5. březnem začíná potlačování židovské minority na našem území. Hitler
vyvlastnil skoro všechen majetek Židů, kteří emigrovali nebo byli vystěhováni.2)
Do konce roku 1939 odjelo z Protektorátu asi 19016 a v roce 1940 ještě
6176 Židů. V příštích dvou letech už jenom 817 Židů.
V Evropě nastala nová etapa - doba „velkého zúčtování se Židy",
kterou ohlásil Hitler a jeho stoupenci.
Ve dnech 12. a 27. 10. 1939 odjely první dva židovské transporty s 1
292 muži z Moravské Ostravy a Frýdku-Místku do železniční stanice Nisko
(východní část Lublinska). Mělo tak být „očištěno" Katovicko.
Co je to deportace, víme asi všichni. Znamená to přesun,
odsun, přesidlování. Židé byli deportováni nejdříve do ghett a později
do koncentračních táborů. Většina z nich tyto cesty plné utrpení nepřežila
a z táborů smrti se nevrátila. A jaký byl vlastně začátek deportací,
kam vedly první z nich a kdo je měl na starosti? Dne 17. 9. 1941 se
sešel Hitler s Himmlerem, aby projednali „židovskou otázku". Příštího
dne odeslal Himmler dopis Arthuru Greiserovi, místodržiteli vartské
župy, a požadoval přijetí 60000 Židů ze Staré Říše a Protektorátu do
Lodžského ghetta. Kvůli přeplnění ghetta musel být tento počet zúžen
zhruba na třetinu. l0. 10. Heydrich prohlásil, že 50000 Židů pojede
do Rigy a Minska. Deportace všech Židů měly být provedeny do 31. 12.
1941. To se ale ukázalo jako nereálné. Vzniklo tedy přechodné řešení
— Terezín. Terezín však neměl plnit pouze funkci sběrného a pracovního
tábora, ale měl ještě třetí poslání — decimační. Časem se ukázalo, že
evakuace českého židovského obyvatelstva potrvá dlouhou dobu, byla proto
zahájena ghettoizace. Do Terezína měly denně odjíždět 2 až 3 vlaky po
1 000 lidech. Každý deportovaný člověk s sebou mohl mít zavazadlo do
50 kg a potraviny na 2—4 týdny. Heydrich prohlásil, že v Terezíně může
být „pohodlně" umístěno 50-60 tisíc osob. l9. 11. 1941 nařídil
SS-Obersturmführer Siegfried Seidl představitelům Židovské náboženské
obce v Praze, aby v pondělí 24.11. ve 12 hodin nastoupilo komando výstavby
v Terezíně. Poté, co se za 342 muži zavřela brána Sudetských kasáren,
vznikl terezínský koncentrační tábor.
E. D., 15 let
žákyně 9.B tříd
Jak
to tenkrát bylo?
V této kapitole bychom chtěli uveřejnit vzpomínky lidí,
kterým válka a holocaust změnily život. Měli jsme možnost osobně se
setkat s paní ing. Vierou Siladiovou, která přežila Osvětim, přes internet
korespondovat s paní Rachel Isserow, jež musela se svou rodinou opustit
Ústí nad Labem. Měli jsme možnost nahlédnout do autentických deníkových
záznamů pradědečka naší spolužačky a seznámit se vzpomínkami babiček
dalších dvou spolužaček. Nejedná se o vzpomínky vyčtené z knih. O to
jsou tyto výpovědi pro nás cennější.
Vzpomínky paní
ing. Viery Siládiové
Paní
Viera se narodila r. 1922 na jižním Slovensku v rodině židovského lékaře.
Jelikož je židovského původu, vztahovaly se na ni v době II. světové
války norimberské rasové zákony. Rok 1944 se pro ni a její rodinu stal
osudným. Její otec byl společně s dalšími dvěma sty lékaři zatčen. Viera
a její matka byly po týdenním pobytu v ghettu transportovány do polského
vyhlazovacího tábora Osvětim-Brzezinka. Cesta do tábora smrti probíhala
ve stísněných podmínkách přeplněného vlaku, kde se vjednom vagónu tísnilo
několik desítek lidí. Viera, její matka, spolucestující - nikdo netušil,
co přesně je v Osvětimi čeká.
Po příjezdu byli vězni rozřazováni - zdraví jedinci
vlevo, staří a nemocní vpravo. V tomto případě slovo vpravo znamená
cestu na smrt, cestu do plynových komor. Převážná část rodiny paní Viery
šla cestou vpravo ... Na radu polských vězňů Viera uvedla, že její maminka
je její sestrou. Tato záměna zachránila mamince život.
Co dál? Oholení vlasů, přidělení hadrů, vyhlazovací
lágr B3. Strašné místo. Nebyla zde voda, kanalizace, dívky musely ležet
na zemi bez přikrývek, možnost umýt se byla zhruba jednou za 14 dní
v „lázních". Neustále je doprovázela obrovská nejistota: jdou skutečně
do „lázní"? O plynových komorách Vieru informoval jeden polský
důstojník.
Vězňové byli vystavováni nejen fyzickým, ale i psychickým
útrapám. Každodenní apely, nekonečné počítání a stání v pětistupech,
ponižující boje o pitnou vodu, klečení s kamenem drženým nad hlavou,
podávání slaných jídel s cílem vyvolat velkou žízeň, snaha zlikvidovat
osobnost, mlácení. Často se stávalo, že na dívky byli poštváni psi,
kteří jim způsobili zranění. Jak to všechno přežít? Viera byla svědkem
případů, kdy si dívky dobrovolně sáhly na život - skočily do drátů.
Mezi strašné zážitky patří den, kdy byl likvidován cikánský lágr. Viera
slyšela pláč, křik, volání o pomoc ...
V hrůzných podmínkách lágru chytila Viera spálu, po
níž následoval zánět kloubů. Díky přátelství a solidaritě se jí podařilo
svou nemoc skrýt a tím i přežít. Vieřině mamince pomohla solidarita
srbských partyzánek přežít selekci.
Obě, Viera i maminka, byly z Osvětimi transportovány
do dalšího koncentračního tábora Ravensbrück. Zde byly šest týdnů. Byly
zde i Češky - lidické ženy. Vězni v tomto táboře byli označeni a navzájem
odlišeni různobarevnými trojúhelníky. Trojúhelníky politických vězňů
měly červenou barvu, věřících fialovou, Židů žlutou s nápisem Jude,
... Vtomto táboře Viera našla novou přítelkyni. Češku Boženu Němcovou.
Třetím a posledním táborem, kterým musely Viera a její
maminka projít, byl Buchenwald. Pracovaly v továrně na kabely na denních
i nočních směnách, které trvaly 12 hodin. Volno bylo pouze v neděli.
Ubytovací podmínky i stravování bylo lepší než v lágrech předchozích.
V dubnu 1945 začala evakuace tábora – pochod smrti. Vězni museli denně
ujít kolem třiceti kilometrů, k dispozici měli pouze velmi málo potravin
(cukr a chléb), byli nedostatečně oblečeni, po cestě byli mláceni (jizvy
po ranách má paní Viera dodnes). Několik kilometrů před Chebem Vieře,
její mamince a čtyřem dalším pomohla skupina Francouzů. Po ukrývání
v seně následovalo osm dní ukrývání v lese. Poté se Viera mohla poprvé
po dlouhé době svobodně nadechnout - válka skončila. Návrat domů. Viera
i maminka přežily. Tatínek byl zastřelen 6. 10. 1944.
Po válce paní Viera Siládiová vystudovala Vysokou školu
chemicko-technologickou v Praze, získala akademický titul inženýrka,
roku 1950 se přestěhovala do Ústí nad Labem.
A. B., 15 let
V. K., 15 let
V. D., 15 let
žáci 9.A a 9.B třídy
Pradědečkův
deník
Stránky
ze zápisníku, které jsou přiloženy za tímto textem, jsou vlastně stránkami
deníku mého pradědečka. Psal vněm hlavně o své malé dceři Haničce -
mé babičce z tatínkovy strany, avšak mezi tím se někdy vyskytne úryvek
o tom, jaká omezení mají Židé v protektorátě a koho z rodiny či přátel
čeká transport. Například zde uvádí, že Židé mají zákaz koupání na veřejném
koupališti, nesmějí navštěvovat kavárny, biografy a výletní restaurace,
nesmějí být členy spolků a mají zakázáno chodit ven po osmé hodině.
Když můj pradědeček deník psal, zřejmě předpokládal, že ho někdo bude
později číst. Je zde např. s jistou dávkou ironie poznamenáno: „...
Na vysvětlenou, žijeme totiž ve věku, kdy je nebezpečno posvítit si
na schodech. Na ulicích i ve velkých městech je v noci veliká tma, osvětlená
okna se zapisují a obyvatelé jsou pokutováni. To vše, aby nás nenašla
nepřátelská letadla, která mají na nás v protektorátě strašně spadeno.
Dosud od počátku války jsme zde ani jedno neviděli."
Dále zde píše o Davidově hvězdě, kterou musel nosit na levé straně prsou.
Často zmiňuje rodinné příslušníky, kteří nastoupili transport. Zmiňuje
se o tom, že strýc Karel je v Buchenwaldu - Weimaru, že strýc Hugo byl
z Terezína přemístěn do Rigy (transportní číslo H 375). S kolínským
transportem zmizeli další: babička (Cl 506), teta Emma (AAv 140), strýc
Emil (AAc 583). Všechny čekala cesta do neznáma.
Díky tomu, že můj pradědeček měl za manželku Němku, odešel až s posledními
transporty a jako jediný z rodiny se vrátil živý. Jeho jediní zbylí
příbuzní, Kabeláčovi, emigrovali do Francie.
Z. B., 14 let
žákyně 8.A třídy
Naše skupina se při návštěvě terezínského archivu ghetta
mimo jiné zaměřila i na dopátrání osudu Zuzčiných příbuzných. Tady jsou
výsledky:
-strýc Hugo Lederer, H 375, *22. 6. 1906, 9. 1. 1942
transportován dále do Rigy (transport. 1000 vězňů/přežilo 105), nepřežil
-strýc Emil Filip, Aac 583, *27. 4. 1874, 22. 10. 1942 transportován
dále do Treblinky (transport. 2018 vězňů/nikdo nepřežil), nepřežil
-teta Emilie Rixová, Aav 140, *14. 12. 1886, přežila v Terezíně
-babička Ida Ledererová, Cl 506,*26.4. 1872, 15.12. 1943 transportována
dále do Osvětimi (transport. 2504 vězňů/279 přežilo), nepřežila
Poznatky o transportech, se kterými odešla babička,
teta a strýc Emil Filip:
-transport Aav: místo odjezdu Praha, 30. 7. 1942 příjezd
do Terezína, transportováno 1000 vězňů, z toho 33 přežilo v Terezíně
a 39 jinde
-transport Aac: místo odjezdu Kolín, 9. 6. 1942 příjezd
do Terezína, transportováno 724 vězňů, z toho 18 přežilo v Terezíně
a 13 jinde
-transport Cl: místo odjezdu Mladá Boleslav, l3. l.
1943 den příjezdu do Terezína, transportováno 550 vězňů, z toho 24 přežilo
v Terezíně a 4 jinde
Vzpomínky paní Rachel Isserow
S paní Rachel jsme se kontaktovali díky panu dr.Kaiserovi,
archiváři ústeckého archivu. Paní Rachel, která Ústí opustila v roce
1938 a jejím novým domovem je po americkém pobytu Izrael, nám poslala
několik dopisů, díky kterým jsme se dozvěděli i nové informace o ústecké
židovské komunitě před II. světovou válkou. Naši korespondenci přikládáme.
Poslední dopis od paní Rachel přikládáme isčeským překladem.
1. dopis do Jeruzaléma (2. 4. 2000)
Pdd Mdd, pupil of 8.B
ZS a ZUS Husova 19
400 07 Usti nad Labem
Czech Republic
Dear Rachel,
My name is Pdd Mdd and I am the leader of a group of
junior secondary school students from Usti nad Labem, the Czech Republic.
We have decided to make a survey on life stories of Jewish residents
of our town in the period of the Nazi occupation.
We are writing to you having a contact from Dr. Kaiser who has ieformed
us about a group of former residents of our town who now live in Israel.
Unfortunately our home (Czech) sources confine themselves only to general
facts, while we are interested in particular stories of real people.
That is why we would like to ask you and would be very grateful if you
could give us information concerning the period we are interested in,
either by yourself or through your friends who experienced that period.
We realize that remembering Holocaust is very painful for most of the
people. However, as we would like to learn as much as possible, we will
be very glad if you can help us in our research.
We hope you can understand our intentions and we are
looking forward to hearing from you soon.
Yours sincerely
Pdd Mdd, age: 13
E-mail address to my history teacher ddddddddddddddddd
l. dopis z Jeruzaléma (4. 4. 2000)
Dear Pdd: Thank you for your nice letter. I would really like to help
you in your interesting and important project. You should know that
I was born in Usti in 1932 and left with my parents in 1938. So I did
not experience life under the Nazis. I do have recollections of the
early years when the Nazis started to enter the Sudeten. If you are
interested I can write something about my family in Usti when I was
a little girl and tell you how we got out just before the Nazis took
over our country. It may take me a little time to write this but I have
planned to do it anyway so maybe I can begin with you. Let me know if
you are interested in the memories of a little girl who was lucky to
be saved along with her family and came to the USA in 1939, just as
the real war started. We experienced no horrible things but it was not
easy to be a refugee.
Rachelle
2. dopis do Jeruzaléma (13.4. 2000)
Dear Rachel,
we want to thank you, for your help with our project about Holocaust.
We will be happy for any information about your emigration from homeland.
We met this week with Viera Siladiova which told us about her life in
concentration camp. We are really happy when somebody want to co-operate
with us. We would like to know if you have contact with some people
which left Usti through the same circumstances as you. Any information
from any person which live through this period is so much serious for
us. If you want, we will send you all new information about our project.
Best wishes from Pddd and her schoolmate: Mddd Sddd,
Vddd Kddd, Eddd Dddd, Addd Bddd, Mddd Zddd, Vddd Dddd, Zddd Bddd, Zddd
Nddd, Lddd Sddd, Jddd Vddd, Bddd Cddd,Kddd Gddd, Pddd Sddd, Pddd Sddd,
Sddd Sddd.
ddddddddd
ddddddddd
2. dopis z Jeruzaléma (13.4. 2000)
In December 1998 my husband and I visited Usti nad Labem
and found ample records of my family living there till 1938 when we
were forced to flee because of the Nazi occupation.
I would like to give you a short background history.
I was born Rachel Aviva
Rosenberg on May 18,1932. My father, Israel Rosenberg, was the Oberkantor
in Usti till 1938 when we were forced to flee from the Nazis. Our immediate
family managed to escape to the United States in December of 1939 after
almost two years of wandering and hiding in the Carpathian Mountain
towns. Both my parents were born in that region. My father came to Usti
in 1930. You can find more information about him and the Jewish Community
in the 1930‘s in the Usti Archives where Mr. Kaiser is the Director.
He was most helpful in providing us with records and with pictures.
I sent him some pictures of the Synagogue which was destroyed during
the war and is now a large Market. The entrance to this house of Jewish
worship is now a public WC!
My memories of Usti as young child are very pleasant
ones. I lived a nice peaceful life and was much loved by my father’s
congregants. My father had me recite several times at holiday parties
in the city Opera House. I attended a Montessori kindergarten somewhere
in the center of the city. We spoke German and Hebrew at home. We were
very proud to be Czech citizens and admired Presidents Maszaryk and
Benes. The fall of Czechoslovakia was a major tragedy because we saw
it a true democracy that was swallowed up by the forces of Nazi evil.
My first memories of the Nazi presence were when on a May 1,1938 parade
the Jewish leaders were not allowed to march in the front with the other
important townspeople. Instead we had to march in the back with the
Gypsies! There were other signs of anti- Semitism such as grafitti on
our house. When I once saw a pleasure ship in the Elbe River in Usti
which had a Nazi flag and I shouted to my mother, "Look a Swastika!"
(in German). She quickly put her hand on my mouth so that no one would
hear me. We were afraid.
During the summer of 1938 my family (my mother and my brother, who is
two years younger than I) were in the Carpathian Mountains to visit
our family.
In September of 1938 the Nazis entered Usti and so we never came back.
I was supposed to start Grade 1. My father had to lie and tell the officials
that I had the measles so I could not start school on time. He and other
Jews were taken by the Germans and locked in the Synagogue yard. They
heard shootings and knew they were in danger. Fortunately, some wealthy
people bribed the Nazi soldiers and my father and his friends were able
to escape. Because of the war my father was unable to join us in the
Carpathian region. We were hiding as Stateless without passports. We
were not re-united for almost two years. But we were lucky to be able
to immigrate to New York. It was truly a miracle since all our relatives
perished in the Ghettos and death camps. Only one aunt and 5 cousins
survived the war. We once had well over one hundred relatives. I was
a little girl in 1938-9 and yet I have very vivid memories so the experience
must have made a strong impression on me.
The forced evacuation caused us much hardship. I remember being a nervous
and sad little girl. The loss of educational opportunities in my native
country and the subsequent difficulties as an unwilling immigrant to
a strange country resulted in significant stress to the family. Fortunately
the USA is a great country for immigrants.
I had a good education in elementary and high school I went to Hunter
College in NYC. I received a Master’s Degree and so was a speech therapist
for 25 years in a Boston suburb Public School. Imagine, I came to the
USA without knowing any English and was able to teach others how to
speak English correctly. My brother, adentist, also lives in Israel.
His children and grandchildren live in Israel. My two daughters are
in the US. Our connection with Israel is very strong. My father organized
the Jewish young people in Usti to join Zionist clubs so that most of
them were saved as they came to Israel before the war. Unfortunately
I am not in touch with any of them as so many years have gone by. By
now many are old and some are no longer with us.
My family lived in New York City till 1955 when my father assumed the
post of Rabbi in Wharton, Texas. In 1954, after my marriage to Dr. Saul
Isserow, 1 lived in the Boston, Massachusetts area. In September 1995
my husband and I retired to live in Jerusalem.
I hope I have helped you. If any of you come to visit Israel be sure
to contact us. Good luck on your work. It is important not to forget
what evil dictators can do. Democracy and equality for all make a great
nation and so a good world. You have a wonderful country and a great
future. Guard it as treasure. Shalom / Peace. Rachelle
Rachelle and Saul Isserow
ddd
ddd
ddd
Překlad: V prosinci 1998 jsem s mým manželem navštívila
Ústí nad Labem a našli jsme hojné záznamy o mé rodině žijící zde do
roku 1938, než jsme museli uprchnout před nacisty.
Ráda bych Vás seznámila se svou historií. Jmenuji se Rachel Aviva Rosenberg.
Narodila jsem se 18. května 1932. Můj otec, Izrael Rosenberg, byl oberkantor
3) vÚstí do roku 1938, kdy jsme
byli donuceni uprchnout před nacisty. Naše rodina dokázala uprchnout
do Spojených států v prosinci 1939 po téměř dvou letech putování a skrývání
se ve městech v oblasti Karpat. Oba moji rodiče se v tomto kraji narodili.
Můj otec přišel do Ústí v roce 1930. Více informací o něm iožidovské
komunitě v Ústí třicátých let můžete najít v ústeckém archivu, ve kterém
je ředitelem pan Kaiser. On nám byl nejvíce nápomocen při poskytování
záznamů a fotografií. Poslala jsem mu fotografie synagogy, která byla
zničena během války a na jejímž místě je dnes obchodní centrum. Na místě
vstupu do této synagogy je nyní veřejné WC!
Mé vzpomínky na dětství v Ústí jsou velmi příjemné. Žila jsem příjemný
a klidný život a byla jsem velmi milována členy otcova společenství.
Můj otec mě nechal několikrát recitovat na svátečních setkáních v městské
opeře. Docházela jsem do montessorské školky někde ve středu města.
Doma jsme mluvili německy a hebrejsky. Byli jsme velmi hrdi na to, že
jsme čeští občané a obdivovali jsme prezidenta Masaryka a Beneše. Pád
Československa byl velkou tragédií, protože my jsme ho viděli jako skutečnou
demokracii pohlcenou silami nacistického zla. Mé první vzpomínky na
nacistickou přítomnost jsou spojeny s prvním květnem 1938, kdy židovským
představitelům nebylo povoleno jít vpředu průvodu sostatními důležitými
představiteli města. Místo toho jsme museli jít vzadu s Romy! Byla zde
i další znamení antisemitismu, například grafitti na našem domě. Když
jsem jednou viděla výletní loď’ na řece Labi v Ústí, která měla nacistickou
vlajku, vykřikla jsem na maminku: „Podívej se, svastika!" Rychle
mi dala ruku na má ústa, takže mě nikdo nemohl slyšet. Měli jsme strach.
Během léta roku 1938 moje rodina (má matka a můj bratr, který je o2roky
mladší než já) byla v Karpatech navštívit naše příbuzné. V září 1938
nacisté vstoupili do Ústí, a tak jsme se nikdy nevrátili. Měla jsem
jít do první třídy. Můj otec musel lhát a říct úředníkům, že jsem měla
spalničky, a tudíž jsem nemohla začít školu včas. On a další Židé byli
zatčeni Němci a zavřeni na dvoře synagogy. Slyšeli střelbu a věděli,
že byli v nebezpečí. Naštěstí nějací bohatí lidé uplatili nacistické
vojáky. Můj otec a jeho přátelé byli schopni utéci. Kvůli válce se náš
otec nemohl s námi spojit v karpatské oblasti. Skrývali jsme se bez
státní příslušnosti a bez pasu. Nesešli jsme se téměř 2 roky. Ale naštěstí
jsme byli schopni emigrovat do New Yorku. To byl opravdu zázrak, protože
všichni naši příbuzní byli odpraveni v ghettech a táborech smrti.
Pouze jedna teta a pět bratranců (sestřenic) přežilo válku. A to jsme
měli hodně přes sto příbuzných. V letech 1938-39 jsem byla malé děvče,
a přesto mám velmi živé vzpomínky, takže ty zkušenosti musely být pro
mne velmi silnými zážitky.
Vynucená evakuace byla příčinou mnoha utrpení. Vzpomínám, že jsem byla
nervózní a smutné malé děvče. Ztráta vzdělávacích příležitostí v mé
rodné zemi a následující obtíže nedobrovolných přistěhovalců do cizí
země měly za následek značný tlak na rodinu. Naštěstí USA je báječná
země pro přistěhovalce. Dostalo se mi dobrého vzdělání na základní a
střední škole a navštěvovala jsem Hunterovu univerzitu v N.Y.C. Obdržela
jsem titul magistra, a tak se stala na následujících 25 let na bostonském
předměstí logopedkou na státní škole. Představte si, přišla jsem do
USA bez znalosti angličtiny, a přesto jsem byla schopna učit druhé,
jak správně mluvit anglicky. Můj bratr, zubní lékař, také žije v Izraeli.
Jeho děti a vnoučata žijí v Izraeli . Mé dvě dcery jsou v USA. Náš vztah
k Izraeli je velmi silný. Můj otec organizoval mladé Židy v Ústí, aby
se přidali k sionistickému klubu, takže většina z nich byla zachráněna,
protože přišli do Izraele před válkou. Bohužel nejsem ve spojení s žádným
z nich po té, co uplynulo tolik let. Dnes jsou mnozí staří a někteří
už nejsou dále mezi námi.
Moje rodina žila v New Yorku do roku 1955, kdy můj otec převzal úřad
rabína ve Whartonu v Texasu. V roce 1954 poté, co jsem se provdala za
doktora Saula Isserowa, jsem žila v Bostonu, ve státě Massachusetts.
V září 1995 jsme se můj manžel a já přestěhovali na penzi do Jeruzaléma.
Doufám, že jsem Vám byla nápomocna. Jestliže někdo z Vás přijede navštívit
Izrael, určitě nás kontaktujte. Hodně štěstí ve vaší práci. Je důležité
nezapomenout, kolik zla diktátoři mohou vyvolat. Demokracie a rovnost
pro všechny vytváří velké národy a tím dobrý svět. Máte překrásnou zemi
a velkou budoucnost. Chraňte to jako poklad. Shalom/Peace.
Rachelle
Překlad M. Š., 15 let
žákyně 9.B
Vzpomínky paní Marie Farkašové
Má
babička Marie Farkašová (narozena 22.9.1931 v Košicích) nesla II. světovou
válku a uvedení norimberských rasových zákonů do praxe velmi těžce.
Je totiž romského původu. V roce 1943 byla společně s dalšími Rómy a
i Židy násilně umístěna do prostor košického pivovaru. Tomuto aktu předcházelo
napadení její rodiny ve večerních hodinách. Do pivovaru byla babička
převezena pouze v noční košili. Snažila se prosit, aby si mohla vzít
něco na sebe, protože jí byla zima, ale jedním z nacistů byla nejdříve
slovně a poté i fyzicky napadena.
Babička mi se slzami v očích pověděla, že v tento den
měla začít její cesta smrti. Měla být převezena do Komárna (tehdy maďarského)
a odtud nastoupit cestu do koncentračního tábora. Při chystaném převozu
ji potkalo snad největší možné štěstí, které jí v její bezmoci pomohlo.
Jistá paní, se kterou byla na cestě do Komárna, měla více dětí a mou
babičku si vzala za svoji. Tím jí zachránila život a babička byla propuštěna.
Dodnes si babička říká, že ji musela zachránit bytost, která na zemi
představuje dobro.
Babiččině mamince se transport vyhnul, ale její nevlastní otec Alois
Budaj přežil Osvětim a Buchenwald. Z lágrů se vrátil fyzicky i psychicky
podlomen a poznamenán. Od babičky jsem se dověděla, jak bylo s lidmi
v lágrech zacházeno a jak byli týráni. Babiččin nevlastní otec po několika
málo letech zemřel. I jeho první žena Ilona Budajová byla transportována
do koncentračního tábora. Nevrátila se. Byla zaživa upálena v peci.
V koncentračním táboře byli i babiččini známí: František
Horváth (1912), Jozef Polák (1913), Alexandr Hudi (1910). Všichni tito
muži se vrátili, byli však navždy tragicky poznamenáni a jejich život
po návratu z lágru netrval déle než čtyři roky. Jediný dosud žijící
babiččin známý, který přežil lágr, je Alois Krok (1926), jenž v táboře
prodělal TBC. Dodnes je jeho psychika podlomená. V současné době žije
na Slovensku.
V. K., l5 let
žákyně 9. B třídy
Babiččiny vzpomínky
Má babička z matčiny strany mi vyprávěla příběh naší
příbuzné Maxmiliány Kratochvílové, která byla tetou babiččina otce.
Maxmiliána se narodila roku 1878 a jako mladé děvče šla do služby. Pracovala
v Teplicích - Šanově v rodině židovského obchodníka Duba. Nejdříve pracovala
v jeho domě a protože byla schopná a šikovná, vzala ji jeho rodina do
obchodu a nechala ji vystudovat obchodní školu. Maxmiliána byla pro
rodinu Dubů velkou oporou, dokonce se provdala za jejich slepého syna,
který ovšem hned na počátku II. světové války zemřel. Obchodník Dub
měl ještě dceru Henrietu, která se provdala za právníka židovského původu
dr. Steina. Henrietě a jejímu manželovi se podařilo na počátku války
dostat se do Velké Británie, kde již zůstali.
Teta Maxmiliána se po smrti muže odstěhovala do vily
v Praze-Střešovicích. Přestože byl její muž židovského původu, ona k
judaismu nekonvertovala a zůstala katoličkou. Snad i proto problémy
s nacisty neměla. Po dobu války ovšem nedostávala potravinové lístky,
a tak ji jídlem zásobovala právě rodina mé babičky.
Po válce se Maxmiliáně podařilo dostat se za svou dcerou
do Velké Británie, zemřela ovšem v Praze ve věku 70 let. Její dcera
přestala udržovat se svými českými příbuznými kontakt, a proto nic dalšího
o jejích osudech nevíme.
M. Š., 15 let
žákyně 9.B třídy
ŽIDÉ V ÚSTÍ NAD LABEM PŘED II. SVĚTOVOU VÁLKOU
Informace pro tuto kapitolu jsme čerpali v knihách:
-Hugo Gold: „Židé a židovské obce v Čechách v minulosti
a vpřítomnosti", Židovské nakl., Brno-Praha 1934
-kol.: „Dějiny města Ústí nad Labem",vydalo město
Ústí nad Labem vlastním nákladem, 1995
V pamětní knize královského města Ústí nad Labem od
Friedricha Sonnenwenda (1839) stojí, že do r. 1839 nežila ve městě žádná
židovská rodina. První Židé se zde natrvalo usadili po roce 1848. Nejbližšími
místy s trvalou židovskou komunitou před r. 1848 byly Teplice, Sobědruhy
a Roudnice.
Roku 1863 byl v Ústí založen židovský kultovní spolek,
jehož modlitebna se nacházela v rohovém domě č. 286 v Bílinské a Malé
Hradební ulici a v jehož čele stál teplický lékař dr. Angelus Bauer.
5. 11. 1866 ve 14 hodin bylo rabínem Davidem Pickem
vysvěceno místo židovského hřbitova. Na tomto „starém" hřbitově
se pohřbívalo do r. 1893, tehdy bylo založeno samostatné židovské oddělení
na nově vytvořeném centrálním hřbitově. Toto oddělení bylo zrušeno r.
1953. Na místě tohoto hřbitova je dnes provoz epichlorhydrinu ústecké
Spolchemie.
Roku 1866 byl dále zakoupen dům v Malé Hradební pro
stavbu synagogy. Její stavba začala 1. 4. 1880, umožnila ji sbírka 30
židovských rodin (celkem bylo vybráno 26 000 zlatých). Synagoga byla
vysvěcena téhož roku teplickým rabínem Dr. Rosenzweigem.
Roku 1870 byla v Ústí povolena izraelitská náboženská
obec, jejímž prvním správcem se stal učitel Lippmann Deller.
Roku 1872 byla založena Chevra Kadischa v čele s Löwi
Hammerschlagem (1872-1916), Paulem Löwym (1916-1919) a Emanuelem Guttmannem
(od r. 1919).
Od roku 1878 fungoval ženský spolek, v jehož čele stály
Jenny Neuschul, Anna Hammerschlag, Anna Pick a Johanna Kohn.
Ve městě fungoval i pěvecký chrámový spolek (od r. 1901),
židovský lidový spolek (od r. 1911), sportovní spolek „Makkabi"
(založ. r. 1919 ing. E. Theinem).
Přehled představených náb. obce:
- MUDr. Angelus Bauer - 1869-1892 ; z Teplic
- MUDr. Jakob Mendl - 1892-1903 ; z Teplic
- JUDr. Siegfried Mahler - 1903-1912
- MUDr. Wilhelm Wittenberg - 1912-1914; syn litoměřického rabína Joachima
Wittenberga)
- Oskar Pick - 1914-1919
- Moritz Glauber - od r. 1919
Přehled duchovních správců:
- Lippmann Deller - do r. 1879
- Löwi Winterberg - do r. 1888 ; z Mladé Boleslavi
- Salamon Bass - do r. 1910 ; z Mikulova
- Dr. Arthur Rosenzweig - 1909 -1918 ; první rabín (v době I. sv. války
působil jako polní rabín)
- Dr. J. Stássler - od r. 1921
Správci synagogy:
- Löwi Hammerschlag - 1880-1916
- Michal Kohn - 1916-1924 - rezignoval na funkci; syn rakovnického rabína
Simona Kohna
- Semi Katz - syn rabína Joachima Katze
Další významné osobnosti města Ústí nad Labem:
Jacob Weinmann
Narodil se 25. 9. 1852 v Dobré u Kladna. Založil firmu
obchodující s hnědým uhlím, která se kapitálově účastnila v mnoha dolech
severočeské pánve, Sokolovské pánve a dalších podnicích. Financoval
stavbu městského sirotčince, domova pro šestinedělky, slepecké školy,
městské knihovny atuberkulózního sanatoria. Zemřel 6. 10. 1928 v Ústí
nad Labem.
Ignaz Petschek
Narodil se 14. 6. 1857 v Kolíně. Pracoval u Weinmanna
a poté se osamostatnil a založil vlastní firmu s hnědým uhlím. Zavedl
výrobu briket z méně hodnotného uhlí. Stal se mecenášem města. Financoval
výstavbu dětského pavilonu, chlapecký výchovný domov a mnoho jiných
projektů. Zemřel 15.2. 1934.
TRANSPORTY Z ÚSTÍ NAD
LABEM
Informace o transportech z Ústí nad Labem jsme čerpali
z literatury a pramenů, které nám byly poskytnuty archivem ghetta v
Terezíně. Jednalo se o následující materiály:
- Wlaschek M.Rudolf: „Juden in Böhmen", München
1996, kapitola 9, str. 165 -194
- Kárný Miroslav a spol.: „Terezínská pamětní kniha I., II.", Melantrich
1995
- „Transporty z Ústí nad Labem do Terezína" Seznamy osvobozených,
Orig. Yad Vashem - MF 385/3
- Kaiser Vladimír: „Židovská komunita v Ústí nad Labem v 19. a 20. století",
Archiv města Ústí nad Labem
Ve druhé polovině 30. let žilo na celém ústeckém okrese
1250 osob hlásících se k židovské náboženské obci. Od roku 1936 docházelo
v Ústí k projevům rasové nesnášenlivosti. V této době začínají zvláště
bohatší Židé město opouštět (mezi nimi např. i rodiny Petschků a Weinmannů).
Ve městě docházelo k protižidovským výtržnostem (poškození synagogy,
vytloukání oken židovských obchodů). Koncem roku 1941 bylo z města odvlečeno
15 - 20 židovských sportovců. Nacisté o nich roztrousili zprávu, že
byli povoláni na práci do Říše.
Ústečtí Židé byli evidováni v kartotéce obyvatel města
a jejich karty byly označeny písmenem „J" a dvěma červenými jezdci,
u tzv. míšenců jezdcem jedním. Pouze u několika karet je uvedena poznámka
z r. 1942 „odstěhoval se neznámo kam", pouze u karty Karla Löwyho
je uvedena poznámka o transportu do Polska.
Celkem žilo v českém a moravském pohraničí před mnichovským
diktátem cca 30000 židovských občanů. Po odtržení pohraničí a vytvoření
„Sudetské župy" zbyla na tomto území necelá desetina původní židovské
populace (1939/2373 obyvatel). Transporty do Terezína ze Sudetské župy
odjížděly z Ústí nad Labem, Karlových Varů a Opavy od 13. 11. 1942 do
7.3. 1945. Z 2373 obyvatel spadajících pod norimberské zákony bylo v
tomto období transportováno 612 mužů, žen a dětí. Osvobození se dožilo
pouze 247 osob. Ústečtí Židé byli umisťováni do internačního tábora
na zámku v obci Krásný Les v Krušných horách a odtud byli dále transportováni
do Terezína.
Z Ústí odešlo 12 transportů, deportováni byli Židé z
celého Ústecka. Ústečtí Židé odcházeli v transportech XIX/5, 6 a 8.
Přehled transportů z Ústí přikládáme.
Na základě materiálů z Yad Vashem jsme zjistili jména židovských občanů
našeho města, kteří byli transportováni z Terezína dále na východ a
jména těch, kteří přežili.
1. Ústečtí Židé, kteří transport nepřežili:
a)Transport XIX/5, 11. 6. 1943
Glässner Adolf, *15. 12. 1899, ÚL, deportován z Terezína do Osvětimi,
EV 1736, + 28.10.1944
Glässnerová Hedvika Marie, * 7. 10. 1889, Praha, deportována z Terezína
do Osvětimi, EV 1737, + 28. 10. 1944
Glässnerová Anita,* 25. 8. 1924, ÚL, deportována z Terezína do Osvětimi,
EV 1738, + 28. 10. 1944
b)Transport XIX/6, 10.1. 1944
Grünfeld Josef, *9. 10. 1882, deportován z Terezína do Osvětimi, Ev
1648, + 28. 10. 1944
Neumannová Helena, * 31. 1. 1897, transportována z Terezína do Osvětimi,
Ep, + 9. 10. 1944
2. Ústečtí Židé, kteří byli osvobozeni:
a)Transport XIX/6, 10. 1. 1944
Glöcknerová Rosa, * 1. 9. 1882, osv. Terezín
Hohlerová Olga Paula,* 20. 3. 1880, osv. Terezín
Kunzová Berta,* 9. 7. 1875, osv. Terezín
Richterová Bella, *14. 5. 1893, osv. Terezín
b)Transport XIX/8,6.2. 1945
Ginsburg Filip, * 8. 4. 1884, osv.Terezín
Glässner Quido, * 31. ?. 1884, osv. Terezín
Pick Josef, * 14. 12. 1875, osv. Terezín
Singer Arthur, * 11. 12. 1882, osv. Terezín
Wernerová Marta, * 26. 9. 1898, osv. Terezín
Haberlová Emma, * 26. 7. 1886, osv. Terezín
Po válce se do Ústí vrátily z emigrace a táborů jen
tři rodiny. Leo Pick z Tel Avivu se pokusil po válce evidovat členy
předválečné ústecké obce. Zjistil, že na našem území jich žije 20, v
Británii a západní Evropě asi 35, v Izraeli 80, v Kanadě a USA 35, Jižní
Americe asi 20 a Austrálii 5.
Společná práce žáků
ZÁVĚR
Do této chvíle jsme se nezmínili o tom, co nás vedlo
k tomu, že jsme se do projektu „Zmizelí sousedé" zapojili.
Každý z nás se práci na projektu věnoval ze své vlastní
vůle a všechny nás spojovala určitá zvědavost dozvědět se nejen něco
více z minulosti našeho města, ale i něco o tom, jak žili naši spoluobčané
v době protektorátu.
Zároveň si myslíme, že je velmi důležité, aby se naše
a i budoucí generace dověděly více o tom, kam až může člověka zavést
fanatismus a nenávist ke svému bližnímu, o tom, jakou zkázu dokáže člověk
připravit člověku.
Žáci 8. a 9. tříd ZŠ a ZUŠ Husova 19, Ústí nad Labem
POZNÁMKY
K TEXTU
1) (redakční poznámka) Užívání hvězdy bylo nařízeno
až v roce 1941 a to deportace teprve začínaly (do Terezína). Sankce,
které jsou jmenovány dále, užití hvězdy předcházely.
2) (redakční poznámka) Hitler vyvlastnil majetek všech
Židů, nejen emigrantů. Pojem vystěhování je zde na místě pouze v případě,
že by se týkal Židů ze Sudet.
3) (redakční poznámka) oberkantor – vrchní kantor
