TELČ, Dům dětí a mládeže, Gymnázium Otokara Březiny

Rodina Hahnových z Telče

Hned po prvním kontaktu s panem Henry Hahnem nám bylo zřejmé, že jsme našli někoho, kdo náš projekt nejen podpoří jako zprostředkovatel informací, ale že bude i konzultantem při naší cestě za objevováním opomíjených skutečností v minulé historii. Kontakt nebyl osobní - informace, otázky, fotografie, ale i rady cestovaly z Ameriky do Telče e-mailem, přes internet.
Pan Henry Hahn poskytl naší skupině i rodinnou kroniku v anglickém originále, kterou přeložila paní Marie Rodová.
Tuto kroniku psal pan Hahn pro své blízké v rodině tak, aby své dceři Anitě, synovi Jeffovi i vnoučatům přiblížil evropské kořeny rodu a pomohl pochopit identitu i z důvodů příslušnosti k židovské kultuře. Při psaní určitě netušil, jak osloví jeho vzpomínky nás v Telči. Jsou dokladem charakteru doby před i za 2. světové války v Evropě, v našem městě. Některé vzpomínky jsou tak autentické, že se svolením autora budeme některé okamžiky citovat.
Těšíme se na osobní setkání, neboť v květnu 2005 pan Hahn přijede do Telče a my ho budeme moct provést výstavou - výsledkem našeho společného snažení.

Dědeček pana Henryho - Hanuše Hahna, Herman Hahn, se přistěhoval s manželkou Adélou, roz. Schwarzovou do Telče z Dačic v roce 1870. Rodina byla obdařena devíti dětmi, ale kojenecký věk přežily jen čtyři: Alfréd, který žil a zemřel později ve Vídni, jediná dcera Hedvika, provdaná v Telči za ing. Laufera, zemřela v roce 1935, a Ludvík a Oskar, nástupníci Hahnova rodu v Telči. Zakladatel rodu Herman Hahn zemřel v roce 1899.
Ludvík a Oskar se stali spolumajiteli firmy, která sídlila ve Furchově ulici na Podolí. Obchodovalo se především s obilím, později k obchodnímu artiklu patřil i mák a lněné semínko. Firma rozšiřovala nejen sortiment, ale po 1. svět. válce expandovala i do Německa, Rakouska, na Slovensko. V některých obchodech byl společníkem i pan Taub. Bylo zde zaměstnáno několik pracovníků, k základně patřily sklady, konírna, kancelář.
Název firmy "Sklady obilí - Herman Hahn a synové" je čitelný dodnes a nepodařilo se ho zamalovat ani nacistům, ani komunistům. Říká se mu "stálí Hahnové".



Rodina Ludvíka Hahna - strýce pana Henryho Hanuše Hahna

Ludvík Hahn se oženil s Marií (Mitzi) Mannabergovou, rodačkou ze Zakopaného v Polsku. Bydleli v dnešní Svatoannenské ulici č. 125 nahoře v domě, dole byla kancelář firmy. Dnes je zde obchod Praktik.
Ve 20. letech Hahnovi adoptovali holčičku Vandu, pocházející z židovské rodiny, která se do Telče dostala v době 1. svět. války. Brzy po adopci Vandy se narodil syn Kamil (Kamillo). Obě děti vyrůstaly spolu. Vanda byla moc hezká dívka, spolu s Kamilem jezdili na koni Alanovi, hráli tenis na kurtech v Lannerově parku, v Telči měli spoustu přátel. Kamil studoval na telčském gymnáziu, později na anglické střední škole v Praze. Rád jezdil po Telči na motorovém kole s přáteli. Vanda se ve třicátých letech provdala za JUDr. Ernsta Kohna a bydleli na velkostatku v Jemnici. Měli jednoho syna Alexandra.
Rodina praktikovala židovské náboženství, pan Ludvík byl členem Chevra Kadiša a jako člen tohoto spolku dal na vstupní bránu židovského hřbitova zasadit dvě černé desky s nápisy "Nemáme všichni stejného Boha?" a "Neuctíváme všichni stejného Boha?"


Přišel 15. březen 1939 a už od června 1939 začalo židovské obyvatelstvo podléhat rasovým zákonům, které se postupně stupňovaly, zasahovaly do všech sfér života.
Do firmy byl dosazen německý správce, později pan Ludvík už nesměl docházet do kanceláře. Kamil nemohl dostudovat a nastoupil jako cukrářský učedník.
Vroce 1940 byla zavřena i synagoga a tak Hahnovi slavili v krásné místní synagoze poslední svátky Roš Hašana a Jom Kippur.
Rodina Ludvíka neuvažovala o emigraci a spolu s ostatními židovskými přáteli se rozloučila s rodinou bratra Oskara Hahna, která se vydala na nejistou a dalekou cestu pronásledovaných do exilu.


První je do Terezína povolána Vanda s rodinou Kohnových. Všichni zahynuli ve vyhlazovacím táboře v Polsku.
Ludvík, paní Mici a Kamil odjíždí s ostatními telčskými židovskými rodinami do Terezína a odtud 1. 9. 1942 transportem Be do Raasiky na východě Evropy. Z rodiny nikdo holokaust nepřežil.


Rodina pana Henryho - Hanuše Hahna

Rodiče Henryho Hahna, Oskar Hahn a Helena /Heli/, rozená Gottliebová, bydleli po svatbě v roce 1923 v Telči dnešní Svatoannenské ulici. Dům je dnes částí objektu Strojírenské, a.s. (dříve Motorpal).
Oskar Hahn spolu s bratrem Ludvíkem byli spolumajiteli firmy H. Hahn a synové a ve skladech i kanceláři často pomáhala i paní Heli.
V roce 1928 se manželům narodil syn Hanuš, o rok později dcera Suzi, která zemřela ještě v kojenecké věku.

Rodinný dům byl rozlehlý a pohodlný, k domu patřila zahrada a hospodářské zázemí. K domácnost Hahnových patřila znamenitá kuchařka paní Růžena Kalinová, anglická guvernantka Betty Pour, správce Pollák, kočí Tajml, zahradník Čermák a služebná.
Hahnovi měli v Telči spoustu přátel jak mezi židovskými rodinami Furchtových, Taubových, Schreckerových, Bohmových, Heiligových, tak mezi ostatními telčany. Se společností jezdili na Dobrou Vodu, hráli tenis na kurtech v Lannerově zahradě, byli součástí kulturního života v Telči. Rodina ráda cestovala, ať už v zimě na lyže do Tater, či poznat Evropu, vedl je k tomu zájem o historii a umění.
Rodina nebyla ortodoxní, ale malý Henry docházel na hodiny židovského náboženství k panu Freudovi, který vykonával funci učitele, kantora i šocheta pro místní židovskou obec.

Henry byl žákem Obecné školy v Telči do jedenácti let, soukromě byl vzděláván v jazycích - angličtině a němčině, v hudbě - učil se hrát na housle u pana Hýži. V roce 1939 byl přijat do primy tehdejšího gymnázia jako jediný židovský student, jak dovolovalo nařízení z roku 1939.
Většina dětských přátel Henryho nepřežila holokaust - Karel a Ota Lauerovi, Nolda Taub, Fritzek Holzbauer. K spolužákům z primy patřili hlavně Josef Remeš a M. Šanda - kontakt s nimi byl udržován donedávna. K "učiteli", který u Henryho vypěstoval zálibu k filatelii tak, že se stala největším koníčkem s kvalifikací dodnes, patřil holič Matěj Šindler.

Ještě v listopadu 1938 se rodina spolu s ostatními snažila vést normální život. Hahnovi spolu s dědečkem a babičkou Gottliebovými se z dovolené ve Francii vrátili s určitými obtížemi - francouzskými aerolinkami už nesměli jako židé letět přes Německo, ale i přes obsazenou Vídeň se přece jen dostali vlakem do Telče.
Židovští přátelé v Telči si ještě až do 15. března vzájemně předstírali, že je vše v pořádku.

Na 15. březen 1939 pan Hahn vzpomíná...

...sekyra spadla 15. března 1939, ten den ve čtyři hodiny ráno přišel telefonní hovor z Prahy, který informoval Oskara, že začala německá okupace a německá armáda má dorazit do Telče kolem půl osmé ráno. Telefonický hovor přišel k Hahnům, protože jedině oni a hrabě Lichtenstein na zámku měli noční telefonní spojení. Okamžitě vzbudili starostu a šéfa policie, aby zajistili klid, až Němci vstoupí do města. Vzkaz ke starostovi a šéfovi policie přinesl Henry, který šel později do školy. Těsně před začátkem vyučování kolem osmé hodiny ranní se německé tanky, obrněná vozidla a dělostřelectvo začalo shromažďovat na náměstí, kde se zastavili.
Učitel nás poslal domů a žádná panika nevznikla. Čeští vojáci drželi stráž u zámeckých kanceláří a němečtí vojáci dostali volno k nákupu zboží, které v Německu nebylo k dostání. Henry, jelikož uměl německy, směroval vojáky do různých obchodů mimo náměstí a asistoval v Lauerově obchodě při prodeji textilu, kávy a jiného zboží. Okamžitě vznikla směnárna - jedna německá marka byla za deset Kč - poměr nesmírně výhodný pro Němce. Německá armáda zabrala školu a na školním dvoře vznikl velký nepořádek. Ze Sokolovny a jiných větších budov udělali ubytovny pro vojáky a důstojníci byli ubytováni v soukromých bytech, včetně Hahnů. Důstojník ubytovaný u nás byl nesmírně zdvořilý vůči rodině, ale požadoval používání vozů Chrysler se šoférem a za několik dnů zmizel s vozem do Vídně. Šofér se vrátil vlakem bez auta i důstojníka. Po několika dnech začala škola opět vyučovat a Němci odešli. Město se vrátilo k normálnímu životu. Několik českých nacistů se objevilo v tesárně, oblékli se černě s hákovými kříži na páskách na rukávech a nosili černé boty, většinou byli německé národnosti. Později jednoho z nich utopili čeští vlastenci v nedalekém rybníku.
Pomalu, ale jistě se život začal měnit. V té době začal Henry chodit na měšťanskou školu spolu se dvěma jinými židovskými chlapci ve třídě, Karlem Lauerem a Arnoldem Taubem. Přišlo nařízení, že jenom jeden z nich může chodit do gymnázia a druzí dva musí zůstat na měšťance. Z neznámých důvodů byl pro gymnázium vybrán Henry.
Do Oskarova a Ludvíkova obchodu byl dosazen německý inspektor, ačkoliv Oskar a Ludvík mohli stále docházet do své kanceláře. Hela se začala intenzivně učit anglicky s Betty Pourovou, ale Oskarův přístup zůstával pevný a optimistický. Věřil že "to" pomine a odmítl uvažovat o emigraci.
Počátkem září 1939 se Hahnovi dozvěděli o napadení Polska a krátce potom došlo k zatčení, věznění na Gestapu i vzdálených příbuzných z Jemnice. Na naléhání příbuzných z USA se tedy otec Oskar Hahn rozhodl k co nejrychlejšímu útěku před nacisty s celou rodinou.
Středoamerická a jihoamerická víza byla konzuly "prodávána" za vysoké ceny. Pan Oskar Hahn sehnal pro celou rodinu na chillském konzulátu pasy označené červeným "J" a tranzitní víza do Itálie. Takto označené pasy zřejmě znamenaly JEW - Žid, ale běžně byly známy jako Journalist passport (žurnalistický pas). Rodina byla vyslýchána na Gestapu v Petschkově paláci v Praze, musela odevzdat všechen majetek nacistům a slíbit, že se již nikdy nevrátí.
Po komplikovaném a traumatizujícím vyjednávání za tísnivé atmosféry s nejnutnějším osobním zavazadlem odjela rodina 14. 1. 1940 do italského Janova. Odtud měli lodí Orazio odjet do chillského Vallparaisa. V Itálii došlo ke komplikaci s doklady a odjezd z Evropy se prodloužil na několik měsíců. Sled dalších událostí byl dramatický. Úředníci zjistili, že víza jsou neplatná a Orazio odjelo bez Hahnových. Právě Orazio, které mělo vézt Hahnovy, vyhořelo po náhodném náletu a pasažéři zahynuli. Panu Oskaru Hahnovi se podařilo sehnat tranzitní víza do Španělska a v srpnu 1940 žila rodina v Barceloně. Henry dočasně navštěvoval švýcarskou školu s vyučovacím jazykem německým, zároveň se učil španělsky. V prosinci 1940 konečně dostává rodina dočasná víza na Kubu. Ze španělského Bilbaa odplouvají do Lisabonu. Cesta přes Atlantik trvala asi deset dnů a po Novém roce 1941 přistávají v Havaně, pak se rodina nalodila na americkou loď Oriente s cílovým přístavem v New Yorku. Všechny zde přivítala rodina strýce Ernesta Gottlieba a tetou Margot. S babičkou a dědečkem Gottliebovými, kterým se podařilo utéct před nacisty do Anglie a odtud do USA, se rodina setká na jaře 1941.

V USA začíná další životní etapa rodiny Hahnových z Telče...