TELČ, Dům dětí a mládeže, Gymnázium Otokara Březiny

Osudy rodiny Neumannů za II. světové války

S paní Plačkovou jsme se seznámili v roce 2004. Zjistili jsme totiž, že otec paní Plačkové, MUDr. Zdeněk Neumann, zahynul během II. světové války. Jeho jméno je společně s ostatními obětmi napsáno na Pamětní desce v kostele sv. Ducha. Paní Marie Plačková nám vyprávěla o osudu své rodiny a zapůjčila nám rodinné fotografie a některé dokumenty.

Paní Marie Plačková svého otce Zdeňka Neumanna znala jen ze vzpomínek maminky Františky Jiřiny Neumannové, roz. Mikulíčkové a ostatních příbuzných.
Zdeněk Neumann a jeho sestra Věra se narodili v Telči v rodině MUDr. Otty Neumanna a Elsy Neumannové. Starší Věra se provdala za Julka Poláka a odstěhovala se do Prahy. Bydleli ve vile, kterou jim postavili rodiče. Z celé rodiny Neumannových šla Věra do transportu jako první, protože deportace židů do Terezína probíhala nejdříve v Praze. Zahynula v Terezíně.

Zdeňek Neumann vystudoval medicínu na Univerzitě Karlově. Chtěl působit jako vojenský lékař, ale na přání maminky převzal praxi po svém otci Ottovi. Za studentských let se svým otcem i sám scestoval téměř celou Evropu, byl i jedním z mála prvorepublikových radioamatérů, radiostanici i vysílačku měl registrovanou pod nízkým číslem. V roce 1921 požádal o vystoupení z izraelitského náboženství.
Na svatbě své sestřenice Helenky Neumannové se seznámil se slečnou Jiřinou Mikulíčkovou, katoličkou. Občanský sňatek uzavřeli Neumannovi v roce 1935, katolický potom až 13. 7. 1939. Po svatbě žila mladá rodina už jen s maminkou, paní Elsou Neumannovou, neboť starý pan doktor zemřel, na náměstí v Telči v domě č. p. 39. V roce 1936 se narodil syn Ota. Neumannovi byli velmi oblíbeni v širší telčské společnosti jak židovské, tak katolické a nic na tom nezměnil ani rok 1939.

Protože Jiřina byla "árijka", nebyl Zdeněk po roce 1940, podle Norimberských zákonů, hned zařazen do transportu. Do 1. 9. 1940 pomáhal jako lékař a praktikoval pro židy. Potom byl ,,totálně nasazen" (nucené práce ve prospěch Říše) jako dělník do autoopravny pana Skokana. Také pracoval na stavbě trati a každý týden se mohl vracet domů. Když na jaře 1943 odmítl příkaz asistovat při konfiskaci židovského majetku, byl zatčen a odvezen do jihlavského vězení, potom na gestapo do Brna. Úřední informace zněla, že byl transportován do koncentračního tábora v Osvětimi. Po válce v roce 1946 obdržela manželka Jiřina doklad o tom, že 24. února 1943 zemřel pan Zdeněk v Osvětimi. Teprve v pozdějších letech bylo úřady sděleno, že byl umučen na gestapu v Brně. V Telči zůstala jen paní Jiřina Neumannová se synem Otou a dcerou Mařenkou, která se v říjnu 1943 narodila, už jako pohrobek. Tatínka poznala jen z vyprávění a fotografií. Na výchovu dětí i jejich hmotné zabezpečení zůstala paní Jiřina už navždy sama.
Marie Neumannová vystudovala telčské gymnázium (tehdy JSŠ). Při výběru vysoké školy jak Ota, tak Marie měli určité problémy, neboť poválečná doba - padesátá léta, i když skrytě, ovlivňovala i výběr povolání. Paní Marii bylo umožněno studium na VŠ zemědělské, ekonomický směr. Zde také poznala svého budoucího muže M. Plačka. Plačkům se narodila dcera Zdeňka. Dnes žije paní Marie v Telči sama, její bratr Ota zemřel.

Obětí holokaustu v domě č.p. 39 se stal

MUDr. Zdeněk Neumann, Telč I/39
nar. 16.6. 1905
zahynul 24.2. 1943 v Brně

---

(Z dopisů babičky Helenky pro Karlovy paměti)

Cesta, která nás dovedla k tomuto příběhu, začala v Telči.
Ing. Marie Plačková, která nás informovala o osudech své rodiny, navázala ve svém vyprávění i na rodinu svých příbuzných, Neumannů, z domu č.16 na telčském náměstí.
Z tohoto domu pocházela i aktérka tohoto příběhu, paní Helena Mikulíčková - Neumannová. Její vzpomínky uspořádala a zaznamenala snacha, paní Jindřiška Mikulíčková.
Ing. J. Mikulíčková nám v Praze předala k publikaci nejen tuto kroniku, ale i autentické fotografie rodiny a dokumenty.
Během přípravy naší výstavy se z Velké Británie ozval i pan Karel Neumann z anglické větve Neumannů. Vzpomínky na Telč, na mládí, autentické zážitky z II. světové války vydal vlastním nákladem ve Velké Británii jako "Letters to Marina". S jeho svolením předkládáme knížku v anglickém originále a "Dopisy Marině" budou přeloženy do češtiny.

Hned po příchodu Němců v r. 1939 byl jako první z rodiny Neumannů v Telči zatčen tatíček Neumann. Ale to byla jen první krátká episoda, při které ještě prakticky o nic nešlo. Byl zatčen jen proto, že patřil mezi členy městské rady v Telči a po výslechu byl zase propuštěn.

Toho roku na podzim, když začalo po 17. listopadu hromadné zatýkání studentů, jste s Otou utekli ze studentských kolejí do Telče a bydleli pár měsíců doma. Když Němci zavřeli vysoké školy,tajně jste se usnesli, že utečete za hranice a dáte se k Francouzům do armády k cizinecké legii. Za hranice se tehdy utíkalo z Moravy nejsnáz na Slovensko přes beskydské pohraniční stezky a tak jste to naplánovali tak, že pojedete v zimě jako na hory lyžovat a přejedete hranice po sněhu na lyžích.

Pamatuji se jako dnes na ten den v zimě r. 1949, kdy jste se chystali utéct. V našem domě jste stáli na schodech, šťuchali se lyžemi a hádali se.Já moc brečela a pořád jsem vám říkala, že budete mít teď už jen jeden druhého, ať se tedy snášíte. Odcházeli jste od nás a já to měla vysvětlit rodičům. Moc jsem se toho bála, ale maminka nakonec řekla, že to stejně tušila, že se už nevrátíte.....

To vy už jste byli bůhví kde, někde na cestě mezi Slovenskem, Balkánem a Sýrií, kde se dalo prchnout k francouzským jednotkám. O tom, že jste se šťastně dostali na druhou stranu jsme se dozvěděli až když přišel lístek z Maďarska. Byla to fotka malého Ivana s podpisem "Aranka". To byla tajná domluva, abych jako mohla říkat, že mi posílá fotku svého dítěte jedna z mých vídeňských kamarádek.

Jinak jsme o vás nevěděli nic. Ani vy jste ještě nevěděli, že se nakonec dostanete s francouzskou jednotkou po moři až do Anglie a tam zakotvíte jednou na celý život. Ale přesto vlastně už od těch dob se dá počítat začátek rozdělení rodiny Neumannů z Telče na větev českou a větev anglickou.

Osudy větve anglické ses rozhodl popsat pro potomky ty, jakožto její "praotec". Ale v těch pamětech by neměla chybět taky vzpomínka na příslušníky větve české, kteří tenkrát zůstali doma a z nichž většina se konce války nedožila....

Hrůzy hitlerovského pronásledování začaly hned brzy potom, co jste s Otou utekli.

V r. 1940 nastala v Telči druhá vlna zatýkání v souvislosti se šířením protifašistických letáků po městě. Maminka se ráda zúčastňovala tajného roznášení zakázaných letáků, přestože ji tatínek pořád varoval jak je to nebezpečné. Sama si ještě pamatuji, jak letáky strkala na dno nákupního košíčku a pak s nimi "nenápadně" chodila po obchodech. Němci tenkrát kvůli letákům postupně pozatýkali spoustu lidí, až nakonec přišla řada i na maminku. Byla zatčena i s tetou Kamilou. Všichni byli odvezeni do kriminálu v Jihlavě. Do prázdného domu, kde zůstala jen teta Růža, už se nikdy nevrátili....

Poslední, co mohli pro svoji Telč ještě udělat bylo, že při výslechu na gestapu nikoho nejmenovali, když Němci vymáhali další jména těch, co měli něco společného s letáky. A tak se stalo, že jako zázrakem po jejich zavření zatýkání v Telči skončilo a nikdo další už kvůli letákům po nich zavřen nebyl. Neumannovi byli na konci řetězového zatýkání v r. 1940, ale tím se ocitli na samém začátku toho, co přišlo potom a z čeho už nebylo naděje na návrat.

Nastal rok 1941 a Němci začali v Protektorátě Čechy a Morava uplatňovat Norimberské zákony. Tyto "zákony" vymysleli nacisti původně už v roce 1935 pro Německo, ale během války se rozšířily do všech okupovaných zemí v Evropě. Sloužily nacistům k tomu, aby mohli začít "legálně" systematicky vyvražďovat miliony těch, kteří podle nich patřili k tzv. "méněcenným rasám" a neměli čistokrevný "árijský" původ. Zákony měly být "právním zdůvodněním" existence koncentráků, vyhlazovacích táborů, transportů smrti, plynových komor a všech dalších absurdních a šílených metod hromadné likvidace, které jsou tak neuvěřitelné, že je pozdější generace dneska ani nepovažují za možné a jsou náchylné pokládat je za výmysl a fantazii. Ale my jsme to zažili sami na sobě... Podle Norimberských zákonů bylo proviněním mít "neárijský původ", mít jakékoliv židovské příbuzné a kdo je měl, ztratil právo na normální občanský život.

Omezení života bylo odstupňováno od zákazu jezdit v předních vozech tramvají, přes zákaz vstupu do hospody nebo do kina, až po zákaz chodit do střední školy, žít ve městě a nakonec žít vůbec. V podstatě se čekalo jenom na to, o kolik měsíců komu bude oddáleno zařazení do transportu smrti. Odstupňování ortelů se řídilo podle toho, jak moc "znečištěná" byla rasa v rodině postiženého. Tak například sestřenice maminky, teta Olga, byla mnohem "čistší" případ, když měla za manžela árijce a dokonce příslušníka lepší německé rasy Huffera, než maminka, která měla neárijského původu nejen oba rodiče, ale i manžela.
Jestlipak by bylo někdy napadlo dědečka, který tak dbal na správný výběr ženichů pro své dcery, že odvážný sňatek s jinověrcem, kdysi odsuzovaný málem jako důvod k vyobcování z rodiny, se absurdním zvratem okolností stane jednou poukázkou na přežití a ten správný uspíší ortel smrti...

Maminka s tatínkem na tom byli nejhůř nejen podle Norimberských zákonů, ale navíc taky ještě proto, že byli v době, kdy Němci zahajovali svůj vyhlazovací program, drženi v jihlavském kriminále kvůli letákům jako "nepřátelé Říše". Na takové se vztahovala samozřejmě ta nejpřísnější měřítka a tak byli zařazeni do transportu hned mezi prvními. Bylo to v roce 1940. Tatínek byl odvezen do Buchenwaldu, maminka do Rawensbrücku.

Tatínkovi bylo 64 let a měl chatrné zdraví. Do roka přišla urna s oznámením, že zemřel. Teprve během doby jsme se dozvěděli od jednoho známého z Třebíče, že se znal s tatínkem přes mříže a věděl, že ho usmrtili jako práce neschopného injekcí do srdce...

Mamince bylo 52 roků a byla by možná i přežila, protože v Rawensbrücku ji dozorkyně nedávaly do těch nejhorších podmínek v táboře. Uměla dělat krásné ruční práce a Němkyně ji potřebovaly pro sebe. Ale přišla heydrichiáda a Němci jako pomstu za atentát určili, že každý desátý český vězeň půjde do plynu. Jednou jsme se dozvěděli od známé z Přerova, že byla svědkem toho, jak maminka byla právě desátá...

Tatínek ani maminka nemají nikde svůj hrob, ale jejich jména patří do dlouhé řady těch, které nechala československá obec židovská vytesat do kamenných desek, kterými byly hustě pokryty stěny velké pražské synagogy. Za komunistů byla synagoga dlouho zavřená a nápisy poničené, ale teď se znovu opravují, aby po letech obnovily památku umučených příslušníků české židovské obce, mezi nimi i dlouhý seznam jen z rodiny Neumannů z Telče...

Z našeho domu sem patří kromě tatínka a maminky taky teta Kamila, která byla zatčena s nimi současně a taky odešla do transportu z kriminálu v Jihlavě. A patří sem i teta Růža, která musela odejít na smrt s transportem, vypraveným o rok později z Telče.

I druhý dům Neumannů na náměstí v Telči zůstal skoro prázdný. Z rodiny strýce Oty odešla jako první do transportu naše sestřenka Věra se svým manželem Julkem Polákem. V té době žili už v Praze, kde jim rodiče postavili vilu. Z tohoto domu musela Věra s Julkem odejít do transportu dřív než ostatní, protože v Praze byli lidé stíháni nejdřív. Stejně tak se uspíšil odchod do transportu tetě Matyldě, tatínkově sestře, která byla provdaná z Telče do Prahy a měla obchod blízko Stavovského divadla.
Neštěstí Věry neunesla její maminka, teta Elsa a spáchala sebevraždu. Protože byla zvyklá pomáhat doma v Otově ordinaci, nebylo pro ni problémem píchnout si sama smrtelnou dávku morfia, které dostávala od svého syna Zdeňka proti bolestem postupující rakoviny. Nechala po sobě dopis, aby bylo jasné, že si to sama přála a že už neměla vůli čekat na další neštěstí.
Strýc Ota byl mrtev už dřív a v domě zůstal jen Zdeněk s Jiřinou a malým Otíkem. Protože Jiřina Mikulíčková měla správný "árijský původ", byl Zdeněk počítán do trochu lepší kategorie nežádoucích osob a nebyl zařazen do transportu, který se hromadně vypravoval z Telče. Jen v něm pomáhal jako lékař ošetřovat shromážděné, kteří sem byli sváženi z celého okolí před deportací do koncentráků. Nebyl s nimi transportován do tábora, ale byl "totálně nasazen", jak se říkalo nuceným pracem ve prospěch Říše. Pracoval na stavbě trati a každý týden se mohl vracet domů. Ale ani jeho "smíšené" manželství ho nezachránilo před osudem ostatních z rodiny. Na jaře 1943, když odmítl rozkaz jít pomáhat konfiskovat majetek po lidech odvlečených do transportu, byl odvezen do jihlavského kriminálu a nakonec v Brně na gestapu umlácen k smrti. Nikdy už se nedozvěděl, že se mu toho roku na podzim narodila dcera Mařenka....

Úplné genocidě celé rodiny unikly tety Marta a Ida, tatínkovy sestřenice, které žily ve Vídni a podařilo se jim z Rakouska včas před nacisty utéct.
Teta Ida se dostala až do Austrálie a její jediný syn Felix tu strávil prakticky celý život jako Australan. Své příbuzné přišel hledat do Telče až když mu bylo skoro 70 let. To už tu našel ovšem jedinou paní Neumannovou a to byla právě Jiřina.
Teta Marta se snažila zachránit sebe a svoje děti útěkem na západ. Dostala se do Francie, odkud se podařilo jejímu synovi uniknout před nacisty do Ameriky, ale její dcera zemřela ve Francii na záškrt. Teta Marta se odstěhovala v padesátých letech do Anglie a stala se tak také součástí Neumannovské větve anglické.

Z naší větve české zůstala tedy tenkrát ve válce doma jen Jiřina, rozená Mikulíčková, se dvěma malými dětmi, Otíkem a Mařenkou. A pak jsem tu zůstala já, Helena Mikulíčková, rozená Neumannová, také se dvěma malými dětmi, Jirkou a Ivanem, ale navíc taky ještě s manželem Jendou. Díky jemu jsem na tom byla podle tehdejšího "práva" podobně jako Zdeněk. Jenda byl ze stejně "rasově čisté" rodiny Mikulíčků jako Jiřina a tak naše manželství bylo taky smíšené. Jenže mělo to dvě stránky. "Zákony" sice činily na jedné straně "lepšími" ty, kteří by jinak museli rovnou na smrt, ale na druhé straně odsuzovaly ty z "lepší" poloviny, že se "smíšeným" manželstvím "dopouštějí" prznění rasy.
Takto špatné árijce odsuzoval zákon také k různým postihům, mimo jiné nesměli být státní zaměstnanci. A Jenda byl profesorem na státním gymnáziu v Třebíči...

Nesnesla jsem pomyšlení, co by kvůli mě čekalo celou rodinu, kdyby manžel ztratil zaměstnání a navíc děti by byly vedeny jako "míšenci", nezpůsobilí pro školu. Za každou cenu jsem chtěla vymoci na Jendovi rozluku a rozvod. Takových případů bylo tenkrát v Třebíči víc mezi našimi známými a po městě se o tom hodně mluvilo. Někteří odsuzovali, že je hanebné obětovat kvůli kariéře manželku, ale na druhé straně jsme zažili i to, že jedna moje přítelkyně, když nemohla tento účelový rozvod na svém manželovi vymoci, spáchala radši sebevraždu....

Abych si rozvod vymohla, vyhrožovala jsem tím taky. Jirka měl tenkrát od očního doktora předepsaný atropin a já byla odhodlaná ho vypít. Když nás nakonec advokátka v Jihlavě ujistila, že děti po rozvodu připadnou árijskému otci a nebudou považovány za "smíšené", tatínek konečně připustil, že to tedy provedeme, ale po válce že se zase hned vezmeme.
Do rozvodových papírů jsme museli uvést "nepřekonatelný odpor z rasových důvodů a trvalé hádky"... Přitom svědek Jozka, Jendův bratr, který naše manželství znal, div nebrečel, když musel svědecky potvrzovat, jak jsme si odporní a jak se hádáme... Abych demonstrovala odluku, odstěhovala jsem se v r. 1942 zpátky do Telče. S sebou jsem si vzala Ivana, kterému tehdy ještě nebylo ani šest roků a nebyl vázaný v Třebíči na školu. Jirka už do školy chodil čtvrtý rok a protože tenkrát se chodilo do primy ze 4. obecné, byl by měl zrovna toho roku začít chodit do gymnázia. Jenže na to nebylo ani pomyšlení. Na střední školy se směly hlásit děti jen čistě árijského původu a kdo měl třeba jen jednoho pradědečka židovského, nebyl vůbec ke zkoušce do gymnázia připuštěn. Na farách se sháněly opisy prastarých křestních listů až do čtvrtého kolena. Takže náš rozvod nic nepomohl k tomu, aby děti byly uznané za árijské, jak nám původně advokátka slibovala a Jirka se nesměl ke zkoušce do gymnázia ani přihlásit. Směl v Třebíči chodit jen poslední třídy obecné školy.

Když jsem odjela do Telče, do našeho rodného domu už jsem nesměla. Tatínek s maminkou byli v té době už oba v koncentráku a náš dům jako majetek po odsouzených Němci zabavili. Tetě Růže, jako jediné obyvatelce domu byl přidělen byt na protější straně náměstí v domě č. 65, který patřil jedné mojí přítelkyni. Sama žila jako já taky ve smíšeném manželství a to ji ochránilo skoro až do konce války. Transport ji postihl až na jaře v r. 1945, takže všechno dobře přežila. V tom roce, kdy jsem přijela do Telče demonstrovat odluku od manžela, mě nechala u sebe v domě taky bydlet i s malým Ivanem.
Brzy po přestěhování jsme v Telči zažili přípravu toho transportu, kterým odcházela na smrt teta Růža a ve kterém pomáhal Zdeněk jako lékař. Ani já jsem tenkrát nemusela s transportem odejít a snažila jsem se jako Zdeněk těm ubožákům, kteří sem byli sváženi z celého okolí, aspoň pomáhat. Vařila jsem pro ně v kuchyni obědy. Jenda zůstal s desetiletým Jirkou v Třebíči a každou sobotu jezdili za mnou do Telče na kolech a v neděli zase zpátky.
Ale ani tento způsob smutného provizorního života, který mi dovoloval jednou za týden vidět všechny svoje pohromadě, mi nebyl dopřán na dlouho.

V zimě r. 1943 přišel den, na který nezapomenu do smrti. Bylo krásně, všude napadlo plno sněhu a my jsme se s Jiřinou domluvily, že vytáhnem naše kluky na sáňky. Ale k tomu už nikdy nedošlo.
Venku na mě čekalo gestapo a nařídili dostavit se 23. ledna do Jihlavy k výslechu. Pamatuji se dokonce, že to bylo pondělí a 23. připadlo na čtvrtek, takže mi zbývaly dva dny, abych se mohla s Jendou domluvit, co bude dál.
Proč jsem byla zatčená, to jsem se vlastně nedozvěděla nikdy, i když jsem uměla dobře německy a gestapákům jsem rozumněla všechno, i to, jak o nás mluví. Ptala jsem se jich rovnou: "Proč nás tolik nenávidíte? Co jsme vám udělali?" A oni byli na rozpacích, koukali se po sobě a říkali jen: "Vůdce to tak chce..."
Byla jsem vedená jako politický vězeň, takže mě musel někdo udat. Ale nikdy jsem se doopravdy nedozvěděla, za co, ani kdo mě udal.


Ještě jsem ani neodložila smutek po tatínkovi a mamince, kteří už byli v té době oba mrtví a šla jsem v černých šatech do stejných míst, odkud oni odešli na smrt.
V cele se mnou seděla cikánka a ta mi předpovídala z ruky. Jak mi v té situaci zněla její věštba absurdně!... "Vrátíš se a budeš mít dceru!" Nic se mi tenkrát nezdálo víc nepravděpodobné. A přece se to vyplnilo...

Přihlásila jsem se dobrovolně do pracovního komanda a v dubnu 1943 jsem byla poslaná do Terezína.
V Terezíně vedle malé pevnosti, kde byl koncentrák, Němci rok před tím zřídili něco jako městské ghetto, kde se mělo soustřeďovat židovské obyvatelstvo z celého protektorátu. Měla to být také výkladní skříň pro Mezinárodní červený kříž, jak "humánně" se zachází s těmito občany. Dokonce mi bylo povoleno v doprovodu strážce z židovské obce odejít ještě domů a rozloučit se. Pak teprve jsem odjela do Prahy, kde se ve Veletržním paláci shromažďovali lidé do terezínského transportu. Všechno, co následovalo potom, jsem se tak strašně snažila zapomenout, že když jsem se jednou dlouho po válce odvážila do Terezína znovu podívat, neříkalo mi to nic a nic jsem tam nepoznávala.
Terezín byl přes všechny řeči o starobním ghettu ve skutečnosti jen přestupní stanicí do táborů smrti.
Terezínem prošlo za za tři a půl roku, co v něm ghetto existovalo, 150 tisíc vězňů a z toho víc jak 117 tisíc jich bylo vyhlazeno. Já jsem tam strávila víc než dva roky...
Přežít mi pomohlo asi hlavně to, že jsem byla mladá (bylo mi 31 let, když mě zavřeli) a že jsem měla dost síly a hlavně odhodlání těžce pracovat. Protože kdo nechtěl, nebo nemohl pracovat, byl okamžitě vytříděn mezi "práce neschopné" a při nejbližší příležitosti poslán na smrt.


Přihlásila jsem se do ženské čety pro těžce pracující a stala se dokonce vedoucí čety, protože jsem se uměla domluvit stejně dobře s německými dozorci jako s českými četníky a vězni a to bylo pro takovou službu zvlášť potřebné.
Čeští četníci dělali pro nás co mohli, i když nemohli dělat moc. Ale stačilo, že nám naddržovali jak se dalo.
Naše četa byla posílána buď za bránu na terénní práce nebo do města uklízet v barácích starých a těžce nemocných lidí, hlavně čistit záchody.
Jedna z mých dvou přítelkyň, se kterými jsem se v Terezíně sblížila, odmítla tu špinavou práci, protože se bála nákazy a hned byla poslána do transportu. Ironií osudu zemřela ve vyhlazovacím táboře právě na nákazu. Dostala záškrt...
Než se to stalo, byly jsme já a ty dvě přítelkyně - Hedvička a Olinka z Nového Města - nerozlučná trojice, protože jsme měly společné osudy. Všechny jsme měly své manžely na svobodě a když jsme jim to o sobě napsaly, začali se i oni spolu kamarádit a navštěvovat se. To nám vydrželo ještě dlouho po válce.

Jeden z nejsmutnějších momentů v Terezíně byl okamžik, kdy jsme se ve frontě na balíčky poznaly s tetou Olgou, maminčinou sestřenicí, a stačily jsme se dorozumět o tom, že všichni z rodiny, co odešli do transportů, už jsou mrtví....

Teta byla prominentní vězeň, protože její manžel Huffer byl přece jen něco lepšího, když byl Němec, takže Terezín přežila. Taky její dcera, "teta Edka", se zachránila před genocidou výhodným sňatkem s italským fašistou De Tonim. Přežila s ním válku bez úhony, ale těsně po válce přišla o svoje jediné dítě, holčičku Janičku, kterou poslala jednou přes ulici pro pivo a přejelo ji ruské vojenské auto.

I já jsem Terezín přežila a dočkala jsem se splnění první poloviny cikánčiny věštby, že se vrátím.
Bylo to 13. května 1945. Dostaly jsme se s Hedvičkou z Terezína vlakem po trati, která tu při našem příchodu ještě nebyla a kterou mezitím postavili vězni, takže jsme nemusely z Terezína pěšky, jako když jsme šly tenkrát sem.
Vlak jezdil do Prahy jenom do Dejvic. Došly jsme z nádraží pěšky až na Bořislavku, kde bydlela teta Anička, Jendova sestra.
Podařilo se mi dovolat domů telefonem. Po víc jak dvou letech jsme se zase slyšeli s Jendou, Jirkou a Ivanem... Sešli jsme se v jednu hodinu v noci na nádraží v Jihlavě. Tím pro nás skončila válka...

Druhá polovina cikánčiny věštby, že budu mít dceru, se mi splnila nakonec taky. Ale to nebylo hned,to už patří do další kapitoly o našich osudech po válce....

Z obyvatel domu č. 16 na telčském náměstí zahynuli:

JUDr. Alois Neumann, nar. 29. 11. 1876
advokát
zahynul roku 1941 v Buchenwaldu

Ida Neumannová, roz. Baumgartenová, nar. 24. 9. 1889
v domácnosti
zahynula 5. 6. 1942 v Ravensbrücku

Růžena Neumannová, nar. 22. 3. 1874
úřednice v. v.
deportována z Terezína 15. 9. 1942
transport Bv, pod. č. 1102 do Treblinky

Kamila Mandlová, roz. Baumgartenová