TELČ, Dům dětí a mládeže, Gymnázium Otokara Březiny

Rodina Taubova

Na židovskou rodinu Taubovu, žijící v Telči před válkou, vzpomínala paní Anna Navrátilová, rozená Vondráčková. Paní Navrátilové je dnes 86 roků. Část jejího mládí byla osudově spjata s Taubovými, neboť v této rodině od roku 1938 do roku 1942 působila jako vychovatelka Taubových dětí. Po složení maturity na Pedagogické škole v těchto letech těžko hledala v místě bydliště zaměstnání učitelky, a proto ráda přijala místo v této dříve vážené židovské rodině. Její rozhodnutí pochopitelně vyžadovalo i odvahu, neboť věděla, že Židé v Evropě začínají být perzekuováni. Během okupace jí také bylo za její postavení několikrát důrazně vyhrožováno některými místními kolaboranty i německými úředníky.


Rodina Taubova žila v Telči - Podolí, dnešní Masarykova ulice. Vlastnila velký dům č. 56 se zahradou. Pan Taub patřil mezi zámožné obchodníky s obilím, byl i v některých obchodech společníkem rodinného podniku Hahnových. Na rohu ulice Hradební měl ještě obchod, kde vykupoval kůže. Paní Navrátilová vzpomíná, jak v sobotu, kdy rodina světila šábes, zastupovala pana Tauba v obchodě. K nejlepším zákazníkům prý patřili muži z Krahulčí, kteří dostávali za vydří kůže 100 Kč.
Pan Taub se narodil 2. 8. 1890, v roce 1938 byl v nejlepších letech. V rodině se mluvilo česky i německy.
Paní Taubová, rozená Kischlová, pocházela z Vídně a raději se dorozumívala vídeňskou němčinou, hlavně se svojí sestrou, která často přijížděla na návštěvy. Paní Anna byla o čtyři roky mladší než pan Taub.
Taubovi měli čtyři děti. Syn Tommy zemřel jako malý na spálu před válkou. Nejstarší byla Charlotta, nar. 18. 5. 1926, které se říkalo Lotty. Studovala v Telči na reálném gymnáziu. Druhá dcera Emilie, nar. 30. 4. 1930 byla pro všechny Emi. Navštěvovala měšťanku v Telči, stejně jako bratr Arnold - Nolda, nar. 23. 11. 1928.
Ve velkém domě se šesti pokoji byla zaměstnána služka, kuchařka, šofér a dočasně vychovatelka dětí paní Navrátilová, tehdy slečna Vondráčková. Členové rodiny ji titulovali slečinko či slečinečko - to hlavně děti. Pomáhala s výchovou, ale i s výukou, hlavně češtiny. Rodina nebyla ortodoxní, ale židovské svátky se dodržovaly, navštěvovala se synagoga a sobotní návštěvy židovského hřbitova, hlavně v létě, byly důvodem k vycházce. Do rodiny docházel i židovský kantor, nejen jako vítaná návštěva, ale děti vyučoval hebrejštinu a náboženství.
Během sobotního svátku - šábesu - bývala k obědu drůbež či ryba "gefilte fiš", potom moučník s ovocem a šlehačkou ze Svěrákovy cukrárny. V létě se jezdilo k Pařezitému rybníku, na Dobrou Vodu, nebo pobývali s přáteli Hahnovými na zahradě.
Taubovi se cítili bezpečně do března 1939. Poté začínají platit nelidské rasisticé zákony, které postupně vyřazovaly židy ze společnosti. Vyhlášky s protižidovskými opatřeními přichází nejdříve z Okresního úřadu v Dačicích, od listopadu 1940 byl Okresní úřad přesunut do Telče a soubor zákonů a omezení pokračuje. Pan Taub musel označit svůj obchod nápisem "Židovský podnik", Lotty byla jako židovka vyloučena v roce 1940 ze sexty gymnázia, posléze i Nolda a Emi ze školy. Jejich výuku měla potom na starosti paní Navrátilová.
Každý měsíc přibývala další omezení a nařízení: od září 1941 označení našité na oděvu - žlutá Davidova hvězda s nápisem Jude, zákaz vycházení ve večerních hodinách, zákaz návštěv sportovních podniků, koupaliště, změna trvalého bydliště, omezená nákupní doba, odebrání řidičských průkazů. Od října 1940 byla zavřena synagoga a byla uvalena ochranná vazba na ty, kteří s židy sympatizovali.
Přes všechna tato opatření Taubovi věřili, že se dočkají konce války, dokonce i do transportu odcházeli s nadějí, že se všichni opět setkají. Z rodiny byla povolána nejdříve paní Taubová, zahynula v Ravensbrücku 26. 4. 1942, potom pan Taub, zahynul 12. 2. 1943 v Osvětimi. Lotty, Emi a Nolda ještě zůstávají doma s kuchařkou a služkou, paní Navrátilová je tajně přes zahradu navštěvuje. Večer před transportem pomáhala děti vypravovat do "letního tábora" s 20 kg batohem, který musel být ušit z pytloviny. Dodnes s dojetím vzpomíná, jak pomáhala děti koupat a stříhat podle nařízení a jak Emi prosila, aby jí nechali krásné dlouhé copánky - to proto, aby se jim "tam" líbila.
Na rodinu vzpomínala i paní Ela Pošustová, která jako židovka ze smíšeného manželství přežila (její vzpomínky zaznamenala M. Kaletová v seminární práci z dějepisu, Gymnázium O. Březiny v Telči, 1995): "Balíčky jsem posílala taky Taubovým dětem. Taubovi bydleli tam, kde je dnes Domov mládeže. Nejdříve musela do Terezína jejich maminka a děti zůstaly doma s tatínkem, který dělal starostu židovské obce. Potom byl do koncentračního tábora poslán i on a jeho tři děti zůstaly doma samy. Denně jsem tam chodila pomáhat. Nakonec i ony musely nastoupit. Psaly mi z Terezína. Měly to určitě nadiktováno, byl to pořád stejný text v němčině: Jsme zdrávi, daří se nám dobře, srdečný dík za zásilky. Když mi najednou přestaly psát, poznala jsem, že jsou mrtvé."


Konec osudu jedné rodiny je zaznamenán na Pamětní desce obětem II. světové války v kostele Sv. Jakuba v Telči:
Taub Richard, nar. 2. 8. 1890, obchodník, bytem Telč II/56, zahynul 12. 3. 1943 v Osvětimi.
Taubová Anna, roz. Kischlová, nar. 25. 11. 1894, v domácnosti, bytem Telč II/56, zahynula 26. 4. 1942 v Ravensbrücku.
Taubová Charlotta, nar. 18. 5. 1926, studentka, bytem Telč II/56, deportována z Terezína 19. 10. 1944 transportem Es, pod č. 690 do Osvětimi.
Taubová Emilie, nar. 30. 4. 1930, žákyně, bytem Telč II/56, deportována z Terezína 19. 10. 1944 transportem Es, pod č. 689 do Osvětimi.
Taub Arnold, nar. 23. 11. 1928, žák, bytem Telč II/56, deportován z Terezína 16. 10. 1944 transportem Er, pod č. 1209 do Osvětimi.