SOBĚSLAV, Gymnázium
Marek Stoklasa, Petr Hanzal

Fr. Syrovátka

Úvod
Na úvod bychom se chtěli představit. Jsme studenti čtvrtého ročníku soběslavského gymnázia. Já se jmenuji Marek Stoklasa a na projektu se mnou spolupracuje Petr Hanzal.
Jednoho dne na konci tercie přišel náš třídní profesor Radim Jindra s návrhem, že bychom příští rok nemuseli dělat malou maturitu z občanské výchovy a z dějepisu. Místo toho jsme měli pracovat na projektu "Zmizelí sousedé", který se zabývá převážně židovským holocaustem. Nám se jeho návrh zalíbil. Tento projekt již před námi dělali starší studenti, také na podnět profesora Jindry. Hlavou se mi honilo, že když to zvládli oni, musíme to zvládnout i my. Každý začátek je těžký a u tohoto projektu to platí dvojnásob. Velmi složité je najít nějakou stopu, vodítko k osobě, které by se měl projekt týkat. Tuto stopu jsme hledali strašně dlouho a občas jsem si říkal, jestli by nebylo jednodušší naučit se dějepis a občanku. Nyní jsem ovšem velice rád, že jsem to nevzdal a dál na projektu pracoval. Osobu židovského původu jsme sice nenašli, ale židovskou otázkou jsme se zabývali také. A díky tomu máme možnost srovnat osud Židů a politických vězňů z dob 2. světové války.

Jak jsme se dozvěděli o Františku Syrovátkovi
Hledání osoby, o které bychom mohli psát celý projekt, jsme začali hned na začátku školního roku. Prvním krokem, který jsme podnikli, bylo "rozhození sítí" v našich rodinách a u všech známých. Druhý krok vedl k panu Bouškovi, který je knihovníkem v Soběslavi, nikdy jsme ho však nezastihli doma. Po několika neúspěšných pokusech jsme se rozhodli, od toho upustit. Mezitím nám můj otec (Jiří Hanzal) ukázal starý zapomenutý židovský hřbitov, u kterého si jako dítě hrál.
Ovšem všichni byli pohřbeni koncem 19. století nebo začátkem 20. století, a tak jsme byli zase na začátku. Po tomto neúspěchu mamka (Jana Hanzalová) zjistila, že v Židovské vesnici v Praze žije známý mé babičky, ale jelikož jsme nezjistili jeho jméno, nemohli jsme pokračovat v hledání.
I když nám to poněkolikáté nevyšlo, nevzdali jsme to. Pátrali jsme dál a po několika dnech nás moje mamka znovu přivedla na stopu. Řekla nám, že moje teta, paní doktorka Fialová, ví o svém příbuzném, který byl za války v Malé pevnosti v Terezíně jako politický vězeň.

Židovský hřbitov u Přehořova
Tento hřbitov jsme navštívili hned na začátku pátrání. Doufali jsme, že podle náhrobních kamenů najdeme nějakou rodinu pro náš projekt. Bohužel se tak nestalo.
O tomto hřbitově se nám nepodařilo zjistit podrobnější informace. Víme jen, že ho využívala převážně židovská komunita žijící v Přehořově. Nabízíme alespoň několik snímků a popis cesty, jak se ke hřbitovu dostat.

Popis cesty k židovskému hřbitovu
Na silnici z Přehořova do Lžína je v jedné čtvrtině vzdálenosti odbočka doleva. Vydejte se po ní a hned na začátku lesa odbočte doprava, jděte lesní pěšinou asi 500m a jste tam. ŠŤASTNOU CESTU !

František Syrovátka
Narodil se v Soběslavi 17. ledna 1899 jako první ze čtyř sourozenců. Zde také vystudoval na učitelském ústavu. Po ukončení studií se stal učitelem v Budeníně u Votic, kde se oženil a posléze se stal řídícím učitelem ve Skalici. Ve zdejší škole také bydlel a narodili se mu zde dvě děti, dcera Bedřiška a syn František.
Jako všichni v jeho rodě miloval přírodu, lesy a věnoval se myslivosti. Byl členem hasičské jednoty a dosáhl funkce zástupce jednatele na Zemském velitelství hasičů v Praze. Na hasičských srazech, při příležitostech oslav školy či obce byl skvělým řečníkem a velkým zastáncem Českého státu. Jeho plamenné projevy, které pronášel bez předchozích příprav na papír, poslouchali lidé se zaujetím. Pak přišla válka, konec české státnosti a zlé časy pro všechen lid. Za protektorátu byly zrušeny všechny organizace kromě hasičské jednoty, ale i ta byla nacistům trnem v oku. Aby mohla být zrušena, bylo třeba zatknout celé její vedení.
A tak 15. prosince 1944 přišel se zatykačem na pana řídícího Syrovátku do školy český četník. Jako důvod k zatčení byl uveden v zatykači nekomunistický odboj. Ze Skalice byl veden pěšky na železniční zastávku do Roudné. V náručí musel nést rádio. Po cestě měl možnost hodit ho četníkovi na hlavu a utéct, ale dobře věděl, že kdyby se mu útěk podařil, podalo by si gestapo celou jeho rodinu. Nebyl sám, zároveň s ním byl zatčen další dobrovolný hasič, tentokrát ze Soběslavi - pan Jan Brt. I v jeho zatykači stálo jako důvod - nekomunistický odboj.
Z Roudné byli oba zatčení převezeni vlakem do Tábora, kde byl pan Syrovátka předveden a vyslýchán na gestapu. Odtud byl pak poslán do pankrácké věznice v Praze. Asi po měsíci trvající vyšetřovací vazbě byl soudem odsouzen a převezen k výkonu trestu do Malé pevnosti v Terezíně.
Uvítání ve vstupní bráně do Malé pevnosti probíhalo tak, že po každé straně brány stáli dozorci s holemi v rukách a mlátili nově příchozí vězně. Po přijetí, které proběhlo na prvním dvoře byl František Syrovátka ubytován na čtvrtém dvoře v cele 42. Ubikace byly velmi zavšivené. Desinfekce i deratizace byly podle Němců zbytečný komfort. Nezbývalo nic jiného, než svádět bezúspěšný boj s obtížným hmyzem ručně.
Pan Syrovátka byl zařazen k práci do továrny Richard, která byla umístěna v bývalém lomu a byla označena jako stavba "rozhodující válku". Co se zde vyrábělo, a jak to se dodnes přesně neví. Je známo jen to, že pokud bylo vězňům povoleno poslat domů balík se špinavým prádlem na vyprání, obsahovaly tyto zásilky prodřené a krví nasáklé rukavice. (S největší pravděpodobností se zde vyráběly díly k letadlům.) Sem na práci také chodila skupina Židů, kteří byli pobízeni k vysokému pracovnímu tempu, byli týráni a dostávali mnohem horší stravu než političtí vězni. Při polední přestávce byli vždy dva Židé donuceni strážníky SS, aby jeden druhého zmlátili holemi, které jim dali. Teprve večer mohli ostatní zbitého Žida odnést zpět do Malé pevnosti. Zde je názorně vidět, že Židé to měli za války daleko těžší než političtí vězni.
S blížícím se koncem války se stávala situace v Malé pevnosti velmi kritická. Polévky byly ještě řidší než dříve a žádné jídlo navíc nebylo možné získat. Stále větší počet vězňů byl postižen infekčními nemocemi jako úplavice, růže, tuberkulóza a začal se objevovat i tyfus. 15.dubna 1945 propukla tyfová epidemie naplno. Skvrnitým tyfem se nakazil i František Syrovátka. Bojoval s ním asi měsíc a 11.5.1945 (dva dny po válce) mu podlehl. Ve stejný den se zdál jeho mamince (Marii Syrovátkové roz. Süsserové) sen, ve kterém k ní František přišel a řekl jí, že už se nevrátí. V den smrti vážil jen 32kg, což je na muže vysokého 175 cm zarážející.
Jeho příbuzní, kteří jej ihned po konci války přijeli hledat, se jen dozvěděli, že zemřel.

Návštěva Terezína
Projekt Zmizelí sousedé je převážně zaměřen na sousedy židovského původu, a proto jsme (naše třída 4.B. v doprovodu Mgr. Jindry a Mgr. Mundemové) navštívili 2.-3.března 2004 Terezín. Nevím, jestli jsem použil správné slovo, protože když někdo řekne navštívit, člověk si představí kafíčko, bábovičku, klídek ... Výstižnější bude, když napíšu, že jsme se zúčastnili odborného semináře. Program byl opravdu náročný, ale velice zajímavý a poučný. Mně osobně, nevím jak Petrovi, se líbil seminář celý. Nechci zde vypisovat vše, co mě zaujalo. Byl by to strašně dlouhý seznam položek. Za zmínku ale určitě stojí perfektně připravená prohlídka Ghetta a film "Poslední motýl". Ubytování a strava neměly také ani jedinou chybu.
Ale do Terezína jsme se nepřijeli jen podívat, ale hlavně pátrat po zmizelých sousedech.
V našem případě to byl pan řídící František Syrovátka. Pracovníci Památníku Terezín byli velice vstřícní. S jejich pomocí se nám podařilo získat cenné informace. Snad jediné, co mi na semináři vadilo, byla velice krátká prohlídka Malé pevnosti. Na druhé straně jsme měli velmi mnoho času na individuální prohlídku Ghetta, což byla výhoda pro spolužáky, kteří pátrali po sousedech židovského původu.
Do Malé pevnosti jsem se těšil ze všeho nejvíc, protože na 4.dvoře v cele 42 byl vězněn právě František Syrovátka. Zde také 11.5.1945 zemřel na skvrnitý tyfus.
Proto jsme se pokoušeli najít v Terezíně jeho hrob. V kartotéce pohřbených na Národním hřbitově jsme ho nenašli, v kremační knize z r. 1945 také ne. V době kolem jeho úmrtí bylo zpopelněno mnoho neidentifikovaných zemřelých, mohl být mezi nimi. Popel těchto zemřelých byl pohřbíván na židovském hřbitově. Další možnost je, že byl pohřben na městském hřbitově v Terezíně. Ve hřbitovní knize je u data 12.5.1945 záznam o pohřbu 11 bezejmenných mužů z nemocnice. A u této informace jsem se zarazil. Jak je možné, že i po válce byli pohřbíváni lidé bez jmen? Pokud mi nevěříte, v příloze je důkaz - kopie dopisu pověřence Národního výboru v Terezíně ředitelství Československé státní nemocnici v Terezíně. (str.9)

Použité zdroje informací
Naším nejdůležitějším zdrojem byla MUDr. Yvetta Fialová, které tímto děkujeme, protože bez její pomoci by tento projekt asi nikdy nevznikl.
Soukromé rodokmeny paní MUDr. Yvetty Fialové
Archiv památníku Terezín
Kniha "Koncentrační tábor Litoměřice 1944 - 1945", kterou vydal památník Terezín r.1995
Internet
Mapa okolí Tábora