SOBĚSLAV, Gymnázium
Michal Čáp, Petr Tíkal

Osud politického vězně Josefa Melounka

Úvod
Pan profesor Jindra nám zadal téma na naši malomaturitní práci z českého jazyka, dějepisu a občanské nauky, které bylo „holocaust“. Zpočátku jsme měli tip na jistého Jana Janču z Tábora, který byl vězněn z politických důvodů. Avšak my jsme o něm zjistili příliš málo informací, které by byly potřeba k napsání této práce. Hledali jsme tedy dál a našli jsme Josefa Melounka, který byl také vězněn, z politických důvodů. O něm již nebylo tak těžké získat potřebné informace, protože je to pradědeček jednoho z nás, konkrétně Petra. Památník Terezín nám velmi pomohl v našem pátrání, protože nám poslal výpověď Josefa Melounka, kterou učinil v Soběslavi dne 22. června 1972 a která byla archivována v terezínském archivu.

Život a odboj
Josef Melounek se narodil 19.listopadu 1903 ve Svinkách a po svatbě s Marií Turkovou se přestěhoval do Soběslavi s trvalým bydlištěm č.p.281/II. Byl z početné rodiny, měl čtyři sourozence a tři děti. Otec s matkou byli drobní rolníci. On se vyučil zedníkem.
Od druhé poloviny roku 1939 byl členem odbojové organizace „Obrana národa“, které velel Jan Žalda, (popraven v červnu roku 1944 v Drážďanech). V roce 1940 se tato skupina připojila ke skupině majora Červinky z Tábora. Tato skupina byla řízena KSČ.
Táborská „Obrana národa“ byla napojena na České Budějovice. Josef Melounek a další odbojáři sháněli výbušniny, které měly být v případě pohybu německých vojsk použity ke zničení mostů na trati Praha – Vídeň. K těmto výbušninám měl nejlepší přístup právě Josef Melounek, poněvadž pracoval v lomu na „Pilátě“, kde se tyto výbušniny používaly k odstřelu skal. Kupoval je od pana Bohumila Rebece a uschovával v lomu.
Josef Melounek byl později ustanoven vedoucím trojky – to byli lidé kteří zastupovali odbojovou činnost v Soběslavi a měli za úkol v případě postupu německých vojsk zatarasit státní silnici ze Soběslavi do Mezimostí. (Sezim. Ústí) Protože 3. února 1943 byli zatčeni zdejší revolucionáři Jan Žalda a jeho zástupce Jan Jirkovský a 16. března mělo být zatčeno dalších pět členů včetně Josefa Melounka, naházel část výbušnin do řeky Lužnice, která teče kolem lomu, ostatní předal k trhání do lomu, protože neměl spolehlivou osobu, která by mohla v činnosti pokračovat.

Věznění
Josef Melounek byl s další skupinou 7 členů dne 2. dubna 1943 zatčen Gestapem a odvezen do Tábora.Tam byl až do 3.května vyslýchán. Při některých výsleších byl velmi brutálně bit.
Do Terezína byl odvezen 3. nebo 9.května i se všemi členy skupiny majora Červinky. Po příjezdu do Terezína byl jako všichni političtí vězni umístěn do Malé pevnosti. Po příchodu vyfasoval oblečení a šel na přidělenou celu číslo 18.
Ze začátku pracovali vězni jen v Terezíně pod vedením SS Storcha, většinou na planýrování náspu pevnosti a zasypávání výkopů. Pracovali ve skupinách asi padesáti vězňů, z toho část židovských. Každý den při těchto pracích umíralo 4 – 6 vězňů. Oba velitelé byli k vězňům velmi krutí. Některé práce také vězni vykonávali u dozorce Soukupa. O něm se také říkalo, že umí zabíjet jednou ranou pěstí. Potom jezdili i na práce do Kladna, do Ústí nad Labem, kde je většinou hlídali čeští četníci, kteří k nim nebyli tak krutí. Josef Melounek se konkrétně zúčastnil stavby budovy gestapa.
Nějakou dobu v druhé polovině září také strávil v Lito- měřicích. Stavěli tam garáž nějakému gauleiterovi. Tři až čtyři týdny se podílel na bagrování Labe.
Strava v Malé pevnosti byla, podle vzpomínek Josefa Melounka, velmi mizerná, ale pokud chtěl člověk přežít tak jí sníst musel.

Na jeden den si musel vystačit s kusem chleba a „černou bryndou“. Venku na práci byl jenom čaj z kopřiv. Pokud bylo něco navíc, museli jim to darovat civilisté a tajně dopravit na pracoviště.
K večeři dostávali řídkou polévku a chleba. Kdo jej snědl již večer, ráno většinou neměl nic. Pokud dozorci odhalili donášení jídla do tábora, trestali nejen jednotlivce, ale i celé pracovní skupiny. Nechali je například nastoupit na správní dvůr a vysvlékat do naha. Tam museli stát i ve velké zimě.
Rodiny vězňů se snažily zasílat balíčky s potravinami na přilepšenou. Ty však byly většinou dozorci vykrádány. Mezi dozorci se našli i tací, kteří se snažili vězňům pomáhat. Hlavně donášet informace z venku.
V druhé polovině listopadu roku 1944 byl Josef Melounek společně s několika vězni převezen do Buchenwaldu. Zde byla podle výpovědi vydatnější strava než v Terezíně. Měsíc byl v karanténě, a proto nemusel pracovat. Po karanténě jel s asi devadesáti vězni do továrny ve Wernige-Rhode, kde se odlévaly pláště pro V2 (německé rakety).

10. dubna 1945 večer byl vyhlášen poplach a 3200 vězňů se vydaly na pochod. Po třech dnech jich zbylo 1800. Měli dojít do Litoměřic, ale Josefu Melounkovi s několika dalšími vězni se při spojeneckém náletu podařilo utéct a schovat se. Domů šli pěšky, denně ušli asi 40 km. V Chemnitz je chytili američtí vojáci a poslali zpět do Eisenachu, který sloužil jako soustřeďovací tábor. Zde byli vězni všech národností. Jezdily tam autobusy z Prahy, které nejdříve odvážely, děti, ženy, nemocné, a dlouhodobě vězněné. Tak se Josef Melounek dostal 1. června 1945 téměř měsíc po válce konečně domů.

Konečně doma
Po příjezdu domů byl velmi šťastný, protože nevěřil, že se ještě někdy vrátí. Vrátil se ve velmi zuboženém stavu, ale byl rád, že celá jeho rodina přečkala válku ve zdraví.
Rodina o jeho zážitcích téměř nic nevěděla, protože o nich po zbytek života nechtěl vyprávět.
Skutečnosti uvedené v této práci jsou známy až po té, kdy z archivu terezínské pevnosti poskytli kopii výpovědi.

Poděkování
Nejprve chceme poděkovat panu profesorovi Radimu Jindrovi za to, že nám dal takto skvělé téma k práci na malou maturitu.
Dále chceme poděkovat památníku Terezín za zaslání dokumentů, Evě Melounkové za poskytnutí rodinných fotografi í a za spolupráci s námi.