 |
|
SOBĚSLAV, Gymnázium Jirousová, Březinová Padlí vítězové
Jindřich Vichra Jizero (Jindřich Vichra) Je těžké i smutné být hrdinou v národě, který si neváží padlých za svou svobodu, jinak by nepřipustil, aby jejich sochy byly odstraňovány z náměstí, desky strhávány z domů, knihy stahovány z knihoven. Tak tomu bohužel bylo a je i v dnešní době. Skuteční hrdinové se nezajímali o to, zda my, jejich potomci jim budeme vděční za tu největší oběť. Je třeba všem bojovníkům za svobodu českého a slovenského národa znovu poděkovat a nikdy na ně nezapomenout. Bojovník proti fašismu musí zůstat v našich myslích jako obránce míru, svobody a národní hrdosti. I mladičký básník Jindřich Vichra k těmto hrdinům bezesporu patří. Náš příběh začíná 1.října 1918 v Dráchově, domě č.18, kde se Jindřich narodil a žil se svou matkou, otcem a bratry. Již v šestnácti letech mu jedno číslo Studentského časopisu zveřejnilo první báseň podepsanou pod jménem Ladislav Sen. V té době Jindřich studoval v septimě táborské reálky. Vždy ho zajímaly víc jeho verše než učební látka a to se odrazilo i na známkách. Četl knihy svých oblíbených básníků a učil se cizí jazyky, aby je mohl číst v originále. Znal perfektně angličtinu, francouzštinu, němčinu, ruštinu a italštinu. Brzy mu byly zveřejněny další verše. Po dokončení studia si dopisoval s Františkem Halasem a díky tomu si zdokonaloval své básnické znalosti. Pak přišla válka. Jeho básně vyjadřovaly odpor proti nacismu a víru v lepší svět.Věnoval je i Leninovi, Marxovi, Sovětskému svazu a okupovanému Leningradu. Po březnu 1939 Jindřich působil v ilegální komunistické buňce, ale jen na krátkou dobu. V roce 1942 se dostal do III. ilegálního vedení KSČ, které se vytvořilo po rozbití druhého. Jindra zde spolupracoval s Josefem Pilařem a Josefem Frajbišem, který byl vedoucím skupiny zabezpečující tisk a kolportáž Rudého práva. S nimi již dlouhou dobu spolupracovala Anička Mlejnková, Jindřichova blízká přítelkyně. Narodila se roku 1915 a byla úřednicí ve Staré Pace. Anička a Jindra se v té době ještě neschovávali, na gestapu je nehledali ,zatímco Pilař a Frajbiš už v jeho rukou byli. Anička a Jindřich si najmuli společný byt v domě Ke Karlovu v Praze II, kde ukrývali i Frajbiše s Pilařem, kteří měli mimo jiné převést určité osoby na Slovensko. Pak ale přišlo vyzrazení, začátek nejhoršího období Jindřichova života. Dne 7.února 1944 přijel na jeden den domů, do Dráchova. V té době pracoval v pražské Avii. Jeho bratr Bohumil, který držel hlídku (kvůli náletům nebo požárům) přišel Jindřicha upozornit, že gestapo dorazilo do Dráchova. Jindřich byl tedy gestapem zatčen a uvězněn a to mu zabránilo psát. V Praze byli zatčeni i jeho ostatní tři spolupracovníci.Po měsíčním období výslechů se konal soud. Jindřichovi a Anně bylo dokázáno jediné - skrývali osoby nepřátelské Říši. A na to byl jediný trest... 15.března 1944 odsoudil pražský Sondergericht k smrti Jindřicha a jeho spolupracovnici v ilegální činnosti, Annu. Dnes bude již těžké zjistit, zda k zatčení Jindřicha a Anny došlo zradou nebo některý z účastníků promluvil po nelidském týrání na gestapu. Dostal se na celu číslo 34 a o den později byl fotografován. Na cele bylo 16 mužů, jen orientální záchod, špinavé umyvadlo, štěnice, rozsvíceno ve dne i v noci, stále otevřená špehýrka a slamníky na nichž spali dva. Pro Jindřicha, zvyklého na pořádek, to bylo utrpení. Ale i to však patřilo k propracovaným formám mučení. Jindřich sdílel společný slamník s Maxem Michlem, který se stal jeho dobrým přítelem.Tím byl také železničář Ladislav Burda, který si jako jediný zapisoval Jindřichovy verše do paměti. Motáky od Jindřicha, adresované jeho rodičům, bratrům a také Zdeně K, zaměstnankyni pražské Avie, do které se Jindřich zamiloval, se dostávaly ven díky roznašečům jídla, uklízečům chodby atd. Hlavním doručovatelem byl pro Jindřicha jeho přítel Karel Rameš. Hlavně díky němu se zachovaly také Jindřichovy verše. Osud si pro Jindřicha připravil další tragickou ránu. 28.dubna 1944 si přišel vrchní Sauer na celu pro Maxe. V tu dobu už Jindřich věděl, že jeho žádost o milost, kterou podal kvůli rodičům, nebude vyřízena kladně. Bylo tedy jen otázkou času, kdy Sauer vyvolá Jindřichovo jméno. 10. května přivedli na celu 34 básníka Karla Vokáče. Jeho básně Jindřich znal. Na seznámení a vzájemné poznání jim však byly dopřány jen dva dny. 12.května se ozvalo: ,,Also Vichra, packen Sie seine sieben Sachen!" Tak tedy dnes přišel ten smutně očekávaný den pro Jindřicha a hlavně také pro všechny jeho blízké. Na ,,vachcimře" mu bylo přečteno zamítnutí rozsudku. S pouty na rukou napsal poslední dopis na rozloučenou. Ve tři hodiny byl nucen svléknout si své oblečení, navléci režnou košili a kalhoty. V 16:14, jak bylo přesně zaznamenáno ,byla poprava provedena. Přesně o minutu dříve zemřela Anička Mlejnková. František Vašta Dále bychom se chtěly zmínit o panu Františku Vaštovi, odbojáři z Klenovic.Stopu jsme získaly díky Táni mamince, kterou pan Vašta učil na soběslavském gymnáziu ruský jazyk.Nejvíce informací jsme ale nasbíraly při pobytu v Terezíně. Pan Vašta se narodil 7.8.1918 v Hrušově Lhotě.Při okupaci se přidal k organizaci vydávající letáky se značkou ,,Hlas československých partyzánů".Byly šířeny na Soběslavsku a Benešovsku.U sebe skrýval sovětské utečence a parašutisty.Jako krycí název používali heslo Kapitán Nemo.Podávali zprávy o posunu německých vojsk a o náladě v závodech.Vyzrazena byla pouze letáková akce. 18.srpna 1944 byl zatčen ,spolu s asi 13 lidmi, a vězněn v Benešově. Po vyslýchání benešovským gestapem byl převezen do Prahy na Pankrác a odtud v září 1944 transportem do Terezína.Po čtyřhodinovém čekání na dvoře v Malé pevnosti, kde byli surově biti, byl zařazen na dvůr č.2. Na cele byl ještě se dvěma chlapci - Šimkem a Vondráškem, kteří s ním přijeli transportem z Prahy.Jednoho dne spolu ti dva utekli z cely a prý byli chyceni.Po třech dnech byl pan Vašta dán na dvůr č.4, vedle židovské cely.Autobusem jezdil spolu s jinými vězni pracovat na povrchových úpravách do Richardu, kam dojížděl asi tři týdny. Za práci byli ,,odměňováni" margarínem. Když se podruhé ,v lednu 1945, ocitl v Malé pevnosti, obýval stejnou celu, na které byl vězněn předtím.Na práci jezdil do Ústí nad Labem na Reichsnbahn. Po onemocnění zápalem plic ,erysipelem a záškrtem byl léčen na Krankenrevieru ichtiolovou mastí a injekcemi. V březnu 1945 dostal pan Vašta propouštěcí list z Malé pevnosti. Po dokončení studií na vysoké škole promoval na filologa a své jazykové znalosti pak uplatni jako profesor ruského jazyka na soběslavském gymnáziu. Na závěr bychom chtěly poděkovat panu Phdr.Jaroslavu Kojzarovi, za poskytnutí rozsáhlých informací o Jindřichu Vichrovi, které získal od příbuzné básníka Vichry.Také paní M.Streitové za půjčení knihy Žaluji, která nám s touto prací velmi pomohla. Poděkování patří i památníku Terezín, nejen za více než zajímavou prohlídku, ale také za cenné informace o profesoru Vaštovi, ze kterých jsme mohly čerpat.Je nutné připomenout, že tato práce vznikla z podnětu pana profesora Jindry, který nám ji zadal a zorganizoval také exkurzi v Terezíně.I jemu děkujeme. |