SOBĚSLAV, Gymnázium
Anna Sýkorová, Veronika Šíšová

Ve stínu hrdinů

aneb "Emigroval, aby bojoval proti Hitlerovi, ale co jeho rodina ?"

"Příběh Milušky Konopické a její rodiny"
Ze vzpomínek paní Miroslavy Míkové, roz. Konopické.

Něco málo o našem projektu
Milý čtenáři,
dovol, abychom Ti vysvětlily důvody sepsání této práce.
Náš projekt je součástí celorepublikové akce o osudech lidí za II. světové války "Zmizelí sousedé", do které se již zapojilo mnoho škol v ČR. Gymnázium v Soběslavi je jedna z nich. Pod vedením třídního profesora Jindry se každá dvojice vydala na náročnou pouť, jejímž cílem je mimo jiné právě toto dílko.
Jeho účelem je přiblížit osudy příbuzných emigrantů, kteří byli v době války umístěni v internačním táboře ve Svatobořicích. Konkrétně se zeměřuje na rodinu Konopických z Veselí nad Lužnicí.
Tuto práci budeme obhajovat při skládání malé maturity, což je zkouška nutná k postoupení na vyšší stupeň gymnázia.
Žádáme Tě, laskavý čtenáři, o pochopení a prominutí nedostatků jak po stránce slohové, tak po stránce obsahové. Co se týče chyb a překlepů, snažily jsme se jejich počet snížit na minimum. Jak ale praví jedno přísloví, nikdo není dokonalý.
Doufáme, že náš projekt svůj účel splní a Ty budeš, stejně jako my, vědět o něco více než dosud.
S pozdravem
Autorky.

Karl Hermann Frank
Karl Herman Frank žil v letech 1898 až 1946 a byl to nacistický politik v ČSR, vedoucí činitel Henleinovy sudetoněmecké strany, po okupaci českých zemí od roku 1939 státní sekretář a od roku 1943 říšský státní ministr a generál policie v Protektorátu Čechy a Morava.
Roku 1946 odsouzen československým lidovým soudem k smrti a popraven. Právě z jeho iniciativy byla zahájena Akce Emigranten, zkráceně Akce E.

Akce E
Začala 17.září 1942 a pokračovala až do konce roku 1943. Už v srpnu roku 1942 začal Frank internovat rodinné příslušníky českých emigrantů,aby je mohl použít jako rukojmí. V projevu 18. října řekl, že tímto chtěl emigrantům ,,zacpat hubu" a vyhrožoval jim:,,Budete-li dále pobuřovat, byl bych nucen proti těmto vězňům patřičně zakročit."
Po Benešově projevu 13. února 1943 dal zadržet zejména několik lidí z Benešova nejbližšího okruhu a pohrozil, že jich zavře mnohem víc a že proti nim zakročí ještě ostřeji.Všichni tito lidé byli zavřeni v internačních táborech.

Internační tábory v Čechách

Příslušníci států, s nimiž nebylo Německo ve válečném konfliktu, byli soustředěni v tzv. internačních táborech = Internierungslager. Tito internovaní občané byli pak nasazováni do práce v případě, že odmítali pracovat nebo nějak jinak porušovali táborové směrnice, byli posíláni do koncentračních táborů.
Také na našem území zřídili okupanti internační tábory. Existovalo zde podle dochovaných zpráv několik typů takových táborů. Jedním typem byly tábory pro rodinné příslušníky osob, které uprchly před nacismem nebo bojovaly v anglické armádě, tedy osob z tzv. akce E. Takové tábory byly v Dolním Adršpachu, Praze, Svatobořicích a Lutíně, částečně i v brněnském táboře ,,Pod kaštany".

Dolní Adršpach
Jako první z nich byl zřízen 15.června 1940 internační tábor v Dolním Adršpachu. Původně byl určen jen pro rodinné příslušníky osob, které z politických důvodů emigrovaly. Později zde byli vězněni Angličané, Rusové a menší počet Židů z Rakouska. V patnáctičlenných skupinkách se zde vystřídalo 65 osob. Dne 9. května 1945 byl tábor osvobozen Rudou armádou.

Internační tábor v Praze
V pražském sběrném táboře na Novém výstavišti bylo od 17. do 22. září 1942 internováno 850 osob české národnosti-muži, ženy, děti od 14 let, blízcí příbuzní příslušníků zahraničního odboje. Prostory tábora byly velmi stísněné, každý vězeň měl pro sebe sotva 2 m2 na podlaze poházené slámou. Dne 22. září byli všichni příslušníci tábora převezeni do internačního tábora ve Svatobořicích na Moravě a tábor ve Veletržní ulici byl zrušen.

Nebušický tábor
Nacisté měli spadeno také na představitele "nevhodného" politického a kulturního života. Tyto osoby přepravili pokud možno okamžitě do koncentračních táborů. Některé z nich však ponechali v internačních táborech v Čechách a na Moravě. Větší počet jich soustředili v Nebušicích. Tento tábor byl zřízen v dubnu 1944 a byli v něm internováni dospělí političtí vězňové české národnosti.
Z členů bývalé české vlády zde byli Krofta, Kvapil a dřívější hodnostáři ministerstva zahraničních věcí Flieber, Jína, Heidrich, Štafl. Vězni pracovali na úpravách budov zámečku, v zahradě a na statku často i 14 - 15 hodin. Hlídali je stráže SS, někdy však i protektorátní četníci. Táborem prošlo celkem 130 osob. Dne 7. května 1945 odpoledne bylo 50 příslušníků tábora propuštěno na svobodu a ostatní byli ponecháni jako rukojmí. Zámeček o tři dny později obsadila Revoluční garda a poté i Rudá armáda.
Zcela zvláštního druhu byl internační tábor pro sirotky od 2 do 16let také v Nebušicích. Tento tábor zřízený v srpnu 1942 byl ubytovnou pro 46 českých dětí. V dubnu 1944 byly odvezeny do Svatobořic. Vzpomínky dětí na život v táboře jsou v kapitole "Dětský pláč".

Ostatní internační tábory
Další typ internačních táborů byly tábory pro osoby zatčené gestapem z politických důvodů, pro porušení pracovní morálky nebo z rasových důvodů. Na našem území jich byla celá řada, například v Kladně, Pardubicích, Brně, Komárně na Slovensku a další.

17.října roku 1942,4 hodiny ráno.
Četnictvo z příkazu gestapa hlídá dům číslo 139 - starou vodárnu. Její obyvatele má vzbudit a připravit na příchod gestapa už ve 4 hodiny, ale z dobré vůle s touto neradostnou zprávou ještě o dvě hodiny posečká...
Na to osudné ráno se paní Míková (tenkrát slečna Konopická) až moc dobře pamatuje. Ona, její matka Marie, otec Štěpán a starší bratr Karel * věděli, že něco takového musí přijít, ale netušili, kdy a odkud(Karel Konopický byl právě 2 měsíce ženatý, když ho zatkli). O šesté hodině ranní narušili jejich spánek četníci. To už rodina Konopických tušila, že je zle.
"Gestapáci" dorazili v 7 hodin a prohledali celý jejich dům. Oznámení, že Alois Konopický, jejich syn a bratr, je považován za nezvěstného, je nijak nepřekvapilo. Věděli, že emigroval, nejspíš do Anglie. Jediné, co o něm věděli jistě bylo to, že roku 1939 přešel hranice. Žádné další informace po dobu dlouhých 6 let. Nevěděli, jestli žije, nebo jestli je už mrtvý. Nevěděli nic.
Celá rodina byla zatčena, musela si zabalit nejnutnější věci na pár dní a nastoupit do autobusu, který již čekal nedaleko od staré vodárny. A tak za svítání ve spěchu opouští svůj dům. Všem se honí hlavou, jestli ho ještě někdy spatří... Když autobus urazí několik desítek metrů a nabírá směr ku Praze, z mnoha úst se ozve: "Je to dobrý, do Budějc nejedem."** Alespoň kapka naděje.
A tak se vydávají na cestu do neznáma. Je doba války, nikdo si nemůže být ničím jist.

* Třetí bratr Ludvík byl v té době na nucených pracích v Německu. Vrátil se až po skončení války. Jistě si také prožil veliké utrpení, do tohoto projektu ale bohužel nebyl jeho příběh zařazen.
** V Českých Budějovicích prý bylo nejhorší gestapo široko daleko.

Ten den končí jejich pouť v Táboře ve věznici.

Zde se dělí: muži zvlášť,ženy zvlášť. Byli umístěni do přeplněné radnice poblíž soudní síně. Naštěstí rodina nebyla daleko od sebe-pouze přes chodbu.
V místnosti, kde těch pár nocí spolu se spoustou dalších žen přebývala Miluška s maminkou, nebylo nic, než v rozích balíky slámy. Jejich spolubydlící (lépe použít snad "spoluživořící"- hygienické podmínky byly děsivé) byly ženy mladé, staré, nemocné i zdravé, bohaté i chudé. Všechny je spojoval strach. Co bude dál? Co jejich manželé, otcové a synové? Nikdo nevěděl.
Paní Míková vzpomíná, jak za nimi přišel "gestapák" v civilu a poradil rodinám, ať jdou v noci na chodbu a domluví se, že ráno budou výslechy. V noci se tedy tajně sešli a domluvili se. Výslechy... A pak? Každou z nich tato otázka tížila.
V kritických podmínkách, které byly naprosto nesnesitelné pro staré lidi, byli umístěni v přecpaných místnostech ještě týden.

Odjíždějí... Kam? To nikdo netuší.

Po týdenním pobytu v přeplněné Táborské věznici jsou najednou odváženi autobusem na nádraží. V přeplněných vagónech (normální vagóny - ne "dobytčáky") jedou přes Prahu a Hradec Králové do Kyjova. Odtud pěšky, celí zbytí po náročné jízdě, jsou hnáni do tábora ve Svatobořicích.

První dny ve Svatobořicích
byly pro každého z vězňů těžkou zkouškou. Rodina Konopických naštěstí nepřijíždí do tábora jako první, jejich skupina nemusela postavit dřevěné "postele" (výstižnější název je spíše pryčny) pro 1700 osob. Snad jako v každém táboře i zde je problém s "vytříděním" nově příchozích a tak není výjimkou, když se na přidělení musí čekat i několik dní. Jedno je však jisté - Miluška, 22letá dívčina z Veselí už není nic než číslo, číslo, které má stejné jako ona i maminka,bratr a otec. 617. Tak, jako všichni ostatní.
Gestapo ukončilo kartotéku internovaných osob během září a října. Jsou propuštěni ti, kteří byli zatčeni omylem, zejména těhotné ženy.
Internační tábor. Jsou odděleni, muži zvlášť, ženy zvlášť. Těch pár okamžiků, kdy se zahlédli při pochodu do tábora, je příliš krátkých. Tábor dělí silnice na dva světy: ženský a mužský. Jediná spojnice je dřevěný most, pojmenován na Most Vzdychů.
Po příjezdu jsou všichni seznámeni s řádem tábora na tzv. apelu (= nástup, viz. Vedení tábora, Prohřešky a tresty), je jim přidělena práce, 2 ešusy a pokrývka. Jídla je nedostatek, soucitu také. Miluška je spolu s 30 dalšími děvčaty v baráku číslo 5 v pokoji "11".

Aby vězňové neutíkali,
stál kolem celého tábora 3 metry vysoký dřevěný plot. Zvenku tohoto plotu se stavěl kolem obou částí ještě plot z pletiva. Později byly ve čtyřech rozích tábora vybudovány kulometné věže. Byl také vydán úřední rozkaz: "Přiblíží-li se někdo z vězňů k plotu, četník má bez vyzvání okamžitě střílet."
Tábor byl zpočátku osvětlen silnými reflektory. Paní Míková dodnes živě vzpomíná, jak osvětlení sloužilo hlavně při nočních náletech, to byl vydán rozkaz, že se na barácích musí celou noc svítit. Podle jejích slov tam byli jak na střelnici. Všechna děvčata měla obavy, aby armáda spojenců nebombardovala tak jasný cíl.
Do každé ze dvou částí tábora vedly dva vjezdy ze silnice (viz. plánek). Ženy, ubytované v barácích Trojce, Čtyřce a Pětce, hlídali četníci právě u těchto vjezdů. Mužskou část lágru hlídali četníci ze šesti "stojek" (= stanoviště strážných) včetně "stojek" u obou vjezdů. Strážné proti nepřízni počasí chránily dřevěné budky. Měli k dispozici také německé dogy.
Nikdo se nesměl k táboru zvenčí přiblížit, silnici z Kyjova do Svatobořic, která táborem procházela, střežili "esesáci".

Práce v táboře
Miluška po celou dobu pobytu pracovala jako švadlena. V krejčovně se šily a šedé uniformy, prostěradla, trenýrky... Pracovní doba trvala 8 hodin.
Její maminka nejdříve v nějaké chodbě škrábala brambory, potom s ní také pracovala v krejčovně.
Otec Milušky byl první čtvrt roku v táboře Veveří v Brně. Když se vrátil, jezdil jako pomocník třeba do mlýna pro mouku a tak pomáhal, kde to šlo.
Bratr Karel pracoval zpočátku ve Svatobořicích. Po roce byl přesunut do Kaunicových kolejí, kde 9 měsíců ve sklepě škrábal brambory a z okénka viděl přímo na popraviště. Každý den byl svědkem popravy. Když se vrátil zpátky do lágru, tak v dílně vyráběl součástky.
Miluška chodila občas v létě spolu s ostatními děvčaty na brigádu pomáhat zemědělcům na pole. Byly to chvíle jakési svobody, na okamžik přestaly být vězenkyněmi. V knize o Svatobořicích je údaj, že za práci dostávali vězni peníze. To však paní Míková popírá, ona prý nikdy neviděla ani korunu a myslí si, že to všechno šlo do kapes velitele.

Jídlo. Tedy, pokud se to tak dá nazvat.
Když je šok z rozdělení a ubytování na ústupu a také nehrozí žádné okamžité nebezpečí, pomalu se hlad vkrádá tam, kde pro něj dřív v tom všem rozruchu nebylo místo. Otázka potravy každého trápí. Žaludky vězňů si pomalu a těžce zvykají na prázdnotu. Ale nemají jinou možnost.
Stravovací systém v táboře nejlépe vystihuje věta z knihy Jana Kuxe Internační tábor Svatobořice: "A tak, zatímco na vězních visely po tříměsíčním pobytu šaty v nejbizarnějších záhybech, praskaly na elegantní uniformě jejich velitele švy."
Jídelníček svatobořického vězně:
snídaně: kousek chleba,
lžička marmelády,
výjimečně kostka umělého medu,
melta
oběd: -
večeře: totéž, co na snídani
Velice oblíbeným trestem byla celotáborová hladovka, ale k tomu níže.
V táboře vyšlo na vězně velmi málo jídla (postupem času stále menší příděly), ale paní Míková vzpomíná, že jejímu bratrovi jednou dala maminka k Vánocům 2 kousky chleba s marmeládou. Ó, to byla vzácnost!
Dívky a ženy z hladu po celou dobu pobytu v táboře neměly menstruaci.
Pro srovnání: Menstruace se nedostavuje například u dívek nebo žen postižených anorexií - hmotnost takto nemocných se pohybuje mezi 30 až 40 kg.

Vedení tábora
V horní části tábora stálo pět zděných baráků. Při konečné úpravě byly však dva z nich odděleny deskovým plotem a jejich prostory sloužily četníkům jako úřední místnosti, ložnice, kuchyně i byty velitele a civilního personálu.
Za dobu trvání tábora se na postu velitele vystřídali dva muži. Ten první se jmenoval Franz Kaiser. Za první republiky se jmenoval Císař. Svou nordickou rasu "objevil" sňatkem s dcerou vysoce postaveného gestapáka. Vězňové ho za to nenáviděli - vždyť to byl Čech, jeden z nich!
Fungoval jako nadporučík německého četnictva. Byl to obtloustlý blonďák, vždy elegantně oblečen. To, co mu chybělo do mužnosti, doháněl svým křikem a bezvýznamnou krutostí. Však také podle svého proslulého řevu, připomínajícího psí štěkot, dostal přezdívku Punťa. Jeho specialitou byly tzv. noční apely, ale k těm více v kapitole Prohřešky a tresty. Ale pýcha předchází pád.
"Předpojatou nabubřelost velitele Kaisera, která šla mimo úroveň tábora, nakonec ocenilo samo gestapo jeho suspendováním a vyšetřováním v souvislosti s nesrovnalostmi v peněžním hospodaření s táborovými prostředky a dalšími kriminálními delikty, jichž se dopustil za zády svých nadřízených." K této citaci paní Míková dodává, že se Punťa ve věznici v Brně oběsil.
Ve svém díle jedna z vězeňkyň, Olga Koutová, vzpomíná na Kaiserovy zločiny:
,,…Abychom stále nemyslili na jídlo, pořádá Punťa raporty (= apely), které jsou klasickým obrázkem německé sprostoty a vulgarity. Řve po vězních tak, že se kolemjedoucí povozy zastavují a lidé zděšeně naslouchají, co se děje. Zavedl tedy raporty noční. Hlavně pro ženy. Pod noční oblohou se dá ledacos říci, co by ve dne i gestapákovi působilo rozpaky. Jindy si vymyslí generální úklid. Taháme slamníky sem a tam, zvracíme dušeni chlorovým vápnem a potácíme se v horečkách z nachlazení. Plejeme podzimní trávu, překopáváme tolikrát obrácenou oranici, zametáme, pro všechny je zkrátka práce dost, aby nezlenivěli…"
Druhým velitelem tábora se stal v listopadu 1943 starší pán - poručík Bořivoj Schuster. Podle slov paní Míkové byl hodnější, nechával dětem vozit mléko z Kyjova.
Židé měli v táboře "svého" tyrana gestapáka Trunze. Ten v táboře zastával úlohu spojovacího důstojníka (po odchodu gestapáků, když už byly vyřízeny přijímací formality) a také byl pověřen dohledem nad Židy. Na ty měl obzvláště spadeno, s "pomocí" brněnských gestapáků, kteří pravidelně přijížděli na výslechy, jich mnoho utýtal k smrti. Hole v jeho rukou se neustále lámaly o sehnutá záda Židů.

Holky z "Jedenáctky"
Dokázat se smát i ve vězení, tak to je jistě umění. Ale člověk potřebuje v tak těžkých dobách na čas zapomenout na svá trápení.
Paní Míková říká, že v takových krajních situacích člověk najde opravdu dobré kamarády. A je to určitě pravda. Přísloví "v nouzi poznáš přítele" mluví opravdu za všechno.
Pokoj 11 v baráku číslo 5. Tak tam Miluška strávila 2,5 roku života. Na pokoji se děvčata oslovovala zdrobnělinami svých jmen. Miluška byla jen ve Svatobořicích, paní Míková říká, že jí takto nikde jinde ani přátelé neoslovovali.
S kamarádkami si po večerech vyprávěly příběhy, malovaly (obrázky, které jí na památku nakreslily, najdete v příloze), dokonce i skládaly básničky. V originále jsou napsány na "hajzlpapíru" (slovy paní Míkové), protože normálního papíru byl nedostatek. Zde jsou dvě z nich:

Samota

Den po dni plyne v beztvárno se křiví
jen milosrdný spánek nám nese zmírnění.
Bože můj věčný, Bože spravedlivý
kdy skončí toto vězění ?

Den po dni rmut nám na dno nitra klade
až duše se jim zalyká
Ty srdce, srdce které chceš být mladé
nic touha tobě neříká ?

Překážky

Překážky směšné nás dělí od svobody
a přece není úniku.
Strašlivý žalářník postavil před východy
své slovo, silnější než pušky četníků.

Den po dni plyne v beztvárno se křiví
svoboda čeká někde v daleku.
Bože můj věčný, Bože spravedlivý
dej sílu, sílu člověku.

Jak z veršů vyplývá, autorka básniček hodně myslela na Boha. V lágru byli někteří věřící a jiní ne, ale v takovém neštěstí snad každý potřebuje někoho vyššího, ke komu se může obrátit s prosbou o pomoc nebo s modlitbou za své nejbližší.

Zvláštní sen
Miluška s kamarádkami si často povídali o svých nejbližších, kteří emigrovali do ciziny a modlily se k Bohu, aby se v pořádku opět shledali.
Snad právě proto se Milušce zdál jedné noci zvláštní "živý" sen:
Stála na palubě válečné lodi, když v tom zahlédla svého bratra. On k ní přišel a zeptal se: "How do you do ?" Miluška se na něj usmála. Měla velikou radost, že je její bratr v pořádku.
Po probuzení byla naplněná báječným pocitem, podvědomě tušila, ačkoliv o něm neměla žádné informace (a jak by taky mohla), že je její bratr Alois naživu a že se má dobře. Ten pocit jí vlil do žil novou energii, tolik potřebnou k přečkání okamžiků těžkosti.
Paní Míková dodnes nechápe, jak k ní mohl ve snu mluvit bratr anglicky, když přitom ona neuměla anglicky ani slovo. Vůbec těm slovům nerozuměla, ale jejich význam pochopila: Její bratr je v pořádku. A to bylo hlavní.
Teprve dalčí den se zeptala své kamarádky, která se v lágru tajně učila anglicky, co ta věta vlastně znamená.
Je to taková malá záhada, ale její řešení necháme psychotronikům.

Prohřešky a tresty
Brzy, velmi brzy se k velké radosti žen zjišťuje, že odloučení od mužů není tak dlouhodobé, jak se čekalo. V mužské části lágru je totiž jídelna. Četníci sice přísně střeží, ale kdo hledá, příležitost vždycky najde. A tak mají Miluška i její maminka chvíli na podání dárku nebo šeptnutí páru milých slov s bratrem a otcem.
Jak paní Míková vzpomíná, tato tajná setkání se odehrávala třeba když šly s maminkou do krejčovny, nebo na jídlo. Ale pouze tehdy, pokud v táboře zrovna nebyli brněnští gestapáci.
Velitel Kaiser brzy zjistil, že mu v táboře chybí místnost pro samovazbu. Tento problém vyřešil po svém - provinilci se zavírali na noc do márnice. A tak se ve studené márnici, kam neustále světlíkem proudil venkovní vzduch, střídali promrzlí provinilci s mrtvolami.
Jedna Miluščina kamarádka tam byla přes noc zavřená pro výstrahu ostatním děvčatům, protože ji četníci načapali, když měla pohlavní styk s mužem. Kontakt mezi muži a ženami byl přísně zakázán a nebohá holka by jistě měla z pobytu v ledovém vzduchu smrt.
Naštěstí se jí ale podařilo do márnice propašovat nějaké deky a přes noc si ustlala v rakvi. Prý se děsně bála, ale přežila to. Ne všichni dopadli tak relativně dobře. Vycházeli s oteklýma nohama, zápalem plic a zánětem ledvin.
Dalším oblíbeným trestem byly noční apely. Hlavně v mrazu to byla pro podvyživené a nedostatečně oblečené vězně hotová muka. Stáli tam třeba v mrazu i dvě hodiny, zatímco se na jejich hlavy sypaly Punťovy nadávky. To, že jsou "Tschechische schweine", vězni slyšeli ta takový jeden apel nesčetněkrát.
V táboře byl jako vězeň velmi vzdělaný člověk s akademickým titulem a tomu bylo nakázáno, že musí pást husy. Z pomsty všem vzdělaným lidem. Jednou si husa poranila zobák. Když to velitel zjistil, okamžitě využil příležitosti: na nástupu se ptal, kdo napadl jeho husu. Pokud se ten dotyčný nepřizná, tak bude hladovka. A byla. Pro vězně žijící i tak z minimálních a nedostačujících přídělů jídla to byl velice nepříjemný trest.
Pokud se vězňové velmi závažně prohřešili, byli posláni do koncentračního tábora (nejčastěji to byl Terezín). To se však (s výjimkou Židů) stávalo naštěstí velmi zřídka.

Kulturní život v lágru
Paní Míková dodnes dojatě vzpomíná, jak s holkama hrály divadlo. Vzaly si prostěradla, uvázaly si je jako šaty a nahoru našily kytičky vystříhané z papíru. To byly rusalky!
Dvořákova Rusalka byla nacvičovaná jako hra do pokoje, ale pro velký úspěch se hrála třikrát po sobě v dílně "culikárny" (= místnost, kde se pletly slaměné pásky, neboli "culíky". Používaly se údajně jako zateplení proti chladu pro německé vojáky).
Od dubna 1944 bylo sehráno dalších 7 divadelních her: Dobrodruzi, Strakonický Dudák, Lucerna, Perly panny Serafínky, Vrah jsem já, Mistr ostrého meče a Růže prérie. To vše pod vedením zkušených režisérů, kteří zde byli také internováni.
Na divadlo paní Míková moc ráda vzpomíná.
Také spisovatelka a Miluščina přítelkyně Olga Klapáková pomáhala svými povídkami pro jeden pokoj vězňům překonat strach a smutek. Povídky spolu se svým příběhem vydala v knize Ve stínu Svatobočic.
Mužští vězňové vyráběli ve volném čase z kostí a ze dřeva drobné upomínkové předměty. Mezi nimi je i dřevěné srdíčko, které dal Karel Konopický své mamince k Vánocům. Kostěnou brož ozdobenou květinami má Miluška připnutou na svetru na fotografii z titulní stránky. Tato fotka byla pořízena krátce po návratu z lágru.
Ve Svatobořicích byl vězněn také malíř O. Španiel. Jeho kresba klečící ženské postavy byla použita pro korunovou minci.

Kontakt s okolním světem
Vězňům bylo samozřejmě zakázáno stýkat se s lidmi mimo tábor. Svatobořičtí občané jim podávali balíčky s jídlem a jinými potřebnými věcmi jak se dalo. Nemocným, když byli u lékaře ve městě, když vezli do lágru nějakou zásilku nebo třeba na brigádách na poli.
O Velikonocích jim pod bránou tajně podávali vařená vajíčka a pomlázku pro děti. Na Vánoce také něco svátečnějšího propašovali přes plot.Vězňové jim byli za tuto pomoc velmi vděční.
V táboře také platil zákaz psaní domů a příjmu balíků. Později byl však upraven tak, že internovaní mohli jednou za 14 dní psát domů a dokonce mohli dostávat balíky s jídlem nebo s oblečením do váhy 2 kg.
Tyto balíky ale velitelé vykrádali a k vězňům se dostal obvykle jen chléb. Jednou přišla Milušce krabička perníčků. To byla radost - o perníčky se podělila s maminkou a s kamarádkami. Přemýšlela, kdo jí ten balík asi tak poslal. Až po válce zjistila, že ty perníčky jí poslala pod cizím jménem její známá paní Bydžovská.

Děti
Do Svatobořic byly podle slov paní Míkové přiváženy osiřelé děti, jejichž rodiče odvezli do koncentračních táborů nebo zabili.
Některé z dětí vůbec nevěděly, jak se jmenují.
Miluška v táboře znala asi pětiletého chlapce. Všichni o něj pečovali, brzy si svou milou povahou získal celý tábor. Jeho rodiče pravděpodobně umučilo gestapo, protože vždy, když chlapeček zahlédl gestapáka, začal křičet a plakat a honem su utíkal schovat.
Děti měli na starost sami vězňové, dokonce je i vyučovali.Samozřejmě, ve velmi improvizovaných podmínkách. Děti s radostí spolupracovaly, hlavně ty mladší. Nadšeně se vrhaly do všelijakých zkrášlovacích úprav svého "Kinderheimu" a vězňům alespoň maličko rozsvěcely jejich nudný všední den.
V dubnu 1944 byly do lágru převezeny děti z internačního tábora v Nebušicích. Jedna z internovaných vzpomíná na tuto událost ve své knize takto:
,,I když jsme se všichni snažili ve Svatobořicích dětem pobyt usnadnit, měly zde nesporně lepší jídlo a větší svobodu, dostaly šatstvo i prádlo a děvčatům se v jejich touze líbit se vycházelo vstříc a dělalo se pro ně víc, než bylo nezbytně nutno, vzpomínala velká děvčata vřele na Jenerálku v Nebušovicích.
Vysvětlovala jsem si tento úkaz tím, že je k Jenerálce poutala vzpomínka na první společné okamžiky, které prožívaly po násilí gestapa, jenž je náhle vytrhlo z rodinných kruhů. Snad u nich zapůsobila okolnost, že tam dívky měly alespoň večer více soukromí, protože děti na Jerenálce byly rozděleny do 7 pokojů. Za dlouhých večerů, kdy všechny děti musely odejít do ložnic v sedm hodin a setrvat tam do půl deváté ráno. Jistě tam měly chvíle důvěrných rozhovorů, které nebyly možné ve Svatobořicích, kde v ložnici bylo 29 děvčat vedle sebe. Proto byly starší dívky šťastny více na četnické stanici, poněvadž jich tam bydlelo málo a téměř stejného věku.
Hoši však zcela nepokrytě dávali přednost Svatobořicím. Větší volnost a lepší jídlo to se jim zamlouvalo, i když zde neměli tolik soukromí.
Na Jenerálce měla dozor Němka Galle, kterou do dnešního dne děti nenávidí. Vedla je nesporně k pořádku s pravou německou důsledností. Byla však náladová. Jednoho dne jim povolila pořádat ,,maškarní ples" a tato událost utkvěla ve vzpomínkách dívek jako nedostupný ideál, neuskutečnitelný ve Svatobořicích. Druhého dne byla na ně opět zlá a žalovala každou maličkost gestapákům, kteří dětem hrozili odvezením do Terezína. S chlapci si to na místě vyřídila fackami."
Tolik vzpomínka. Avšak ani Svatobořice nebyly posledním místem trápení a stesku českých sirotků. Za necelý rok poté, co sem děti přišly, se stěhovaly do Plané nad Lužnicí.

Těžký život Židů ve Svatobořicích
Ve svatobořickém táboře bylo obvykle kolem 80-ti Židů. Jejich počet se postupem času lišil, protože je odváželi do koncentráků a naopak z okolních věznic přiváželi Židy další.
Počátkem prosince jsou z tábora odváženi první Židé do koncentračních táborů. Do Terezína jsou odsud mimo jiné převezeni i příbuzní prezidenta Edvarda Beneše.
Byli ubytováni v nehorázných podmínkách muži i ženy dohromady v baráku číslo 14. Později spali na půdě tohoto baráku, protože v místnostech byl zřízen prasečí chlívek.

Zde je rozkaz o styku Židů s internovanými a s velitelem tábora. Napsaný v češtině i v němčině visel na každém baráku.

1. Židé musí být označeni židovskou hvězdou připevněnou na zádech o velikosti 30 x 30 cm. Hvězda musí být denně nošena a neuposlechnutí bude tvrdě trestáno.
2. Internovaným Čechům v táboře se okamžitě zakazuje styk s Židy. Neuposlechnutí bude trestáno v budoucnu smrtí oběšením.
3. Nemocní Židé musí být odděleni od nemocných inernovaných Čechů. Okamžitě musí být označeno WC velkými plakáty s nápisem JEN PRO ŽIDY. Používání veřejných záchodů je Židům přísně zakázáno a bude se trestat nejpřísnějšími tresty.
4. Židé musí všechny ostatní zdravit smeknutím pokrývky hlavy a musí stát v pozoru.
5. Uniformované a úředníky pořádkové služby musí Žid zdravit takto:
a) smeknout pokrývku hlavy
b) postavit se do pozoru
c) podat hlášení: "Žid ... se nachází na cestě z baráku II. do baráku III."
Neuposlechnutí se bude přísně trestat.

Židé měli velmi často hladovku, mnohdy naplánovanou i na několik dní dopředu. Věčně opilý gestapák Tunz si vymýšlel co nejhorší práci, Židé dřeli i 18 hodin denně. Gestapo mělo v plánu je udřít k smrti. Mnohdy pracovali na úplně nesmyslných věcech.
Miluška kolikrát pozorovala, jak pěkné mladé Židovky válcují silnici těžkým válcem. Jen tak, úplně zbytečně. Nebo se musely kácet stromy či bylo nutno vytrhat všechnu trávu, prý aby vězňové nekoukali do zelena. To všechno samozřejmě pod dozorem Tunze, který nešel pro ránu daleko. Jejich těla byla ranami přímo poseta.

8. listopadu v táboře umírá první Žid, H. Bondy. Krátce po něm židovská žena, kterou gestapák zapil krumpáčem.
Svatobořický internační tábor byl pro Židy jen jakousi "zastávkou". Odtud byli dále posíláni do koncentračních táborů, nejčastěji do Terezína.

Dvanáctého dubna 1945 přijelo do Svatobořic gestapo
a celý den se vydávaly propustky. Miluška a maminka propustku obdrželi až pozdě večer, někdy mezi 9. a 10. hodinou večer.
Do lágru ale "prosákla" zpráva, že nádraží v Kyjově zítra v 7 hodin ráno obsadí Wehrmacht a civilistům tam bude vstup zakázán. Nejspíš tuto zprávu četníkům zatelefonoval výpravčí z kyjovského nádraží a ti to pak řekli vězňům.
Jakmile Miluška tedy měla v ruce propustku, přeběhla potmě (už se nesvítilo, věz"nové odcházeli) s kamarádkou dřevěný most, našla svého otce a řekla:
"Tati, máme propustku."
"My taky. Zítra pojedeme domů", odvětil otec.
"Ale to nepůjde, to už bude nádraží zavřené!",vyhrkla Miluška a tatínkovi vysvětlila, jak to vlastně je.
A tak se honem vydali na cestu do Kyjova. S propustkou opustili to strašné vězení, kde byli nuceni dva a půl roku žít, až podezřele rychle.
Ale ouha. Silnice z Kyjova do Hodonína vedoucí přes Svatobořice byla plná německých vojáků. Jedním směrem šli vojáci do Hodonína na frontu a po druhé straně vojáci z fronty prchali. Byl to hrozný zmatek, koně, vojáci, auta...
A do toho všeho se Konopičtí snažili dostat na nádraží v Kyjově. Byla to dobrodružná cesta, chvíli šli prostředkem silnice mezi dvěma proudy německých vojáků, chvíli šli mimo silnici po polích a loukách. Někdy dokonce museli čekat, až se celá vřava trochu uklidní.
Tak se stalo, že na nádraží dorazili až mezi 5. a 6. hodinou ráno. Nasedli do vlaku. Konečně si všichni uvědomili, že nastala ta chvíle, kterou celou dobu toužebně očekávali. Ale ani ve vlaku neměli chvíli klidu.
Vlak byl totiž celý naplněný německými vojáky, kteří utíkali z fronty. Miluška s maminkou seděly v kupé se samými německými vojáky, kteří naštěstí spali. Bratr a otec byli o kupé vedle.
Při této cestě vlakem podstoupili všichni nesmírné riziko - neměli v rukou nic, než cár papíru s oznámením o propuštění. Kdyby na to němečtí vojáci přišli, byl by s nimi konec. I ve světě se vědělo, že ve Svatobořicích byly vězněny rodiny emigrantů...
Měli neuvěřitelné štěstí, na nic se nepřišlo. Ale ty hodiny strachu.
Nucenou přestávku absolvovali, když byl ohlášen nálet na Brno. Byli vyvezeni za město, kde několik hodin čekali. Jejich cesta se protáhla také v okolí Jíhlavy, kde bylo vyhozeno do vzduchu několik železničních mostů, takže museli jít kus pěšky.
Do Veselí dorazili ještě za tmy, asi okolo 4 hodin ráno.
Jejich starý dům, kde původně bydleli, byl po návratu v hrozném stavu.
Museli se tedy odstěhovat.
Miluška se po válce vdala a měla 3 děti.
Sen, který se jí onehdy v noci zdál, se naplnil. Její bratr se vrátil živ a zdráv.
Tento životní kotrmelec tedy ustála jak fyzicky, tak i psychicky. Bohužel ne všichni byli tak silní a měli tolik štěstí v neštěstí.

O Svatobořicích
Dne 17. září 1942 byl zřízen ve Svatobořicích u Kyjova v bývalém starobinci města Brna internační tábor pro příbuzné (manželky, rodiče, sourozence) osob české národnosti, které za války uprchly do zahraničí. Přechodně zde byli také internováni i Židé, osoby zatčené z rasových nebo politických důvodů a osiřelé děti po obětech nacismu.
Okupanti vysvětlovali internaci tím,že se prý snaží zneškodnit v českém národě nespolehlivé živly.
Formálně šlo o zařízení protektorátního ministerstva vnitra - generálního velitele neuniformované protektorátní policie, ve skutečnosti však šlo o zařízení gestapa, neboť o internování, propuštění, návštěvě internovaných aj. rozhodovala vedoucí úřadovna gestapa v Praze nebo v Brně.
Průměrně zde bylo vězněných 1200 osob, celkem táborem prošlo 3500 vězňů, z toho 99% Čechů a 1% Němců židovského náboženství. V táboře zemřelo 25 Čechů a 5 Němců. Mrtvá těla byla vydávána k pohřbení pozůstalým nebo byla pohřbena v krematoriu. Úmrtí byla sice zaznamenána v matrice zemřelých, avšak ta shořela, když Němci před blížící se Rudou armádou zapálili správní budovy tábora. Tento údaj je však velmi zavádějící. Mnoho umírajících bylo rychle "propuštěno" nebo převezeno do nemocnice, takže se jejich úmrtí do celkového součtu nepočítala.
Dne 12.dubna 1945 - likvidace internačního tábora. Většina vězňů (550 osob) byla propuštěna na svobodu, část, asi 250 vězňů, byla převezena gestapem do Brna a odtud do tábora v Plané nad Lužnicí. Několika osobám se prý podařilo uprchnout a skrýt se ve Svatobořicích a v blízkém Mistříně.
Internační tábor ve Svatobořicích měl svou pobočku na jihozápadním okraji obce Lutín u Olomouce, kam kromě svatobořických vězňů přicházeli i vězňové z Kounicových kolejí v Brně.
Zajímavost: Z Kyjova mělo být původně židovské ghetto, ale okupanti dospěli k názoru, že postačí Terezín, když budou stejně tak rychle jako do něj posílat transporty dál na východ.

Alois Konopický
Nejstarší bratr paní Míkové (narozen r. 1915) emigroval v roce 1939. V té době o něj měli doma velký strach a skoro každý den jezdili za jeho přítelkyní Růženkou, jestli o něm nemá nějaké zprávy. Jediné, co se od Růženky o něm dozvěděli, bylo to, že v pořádku přešel přes hranice.
Po dobu války pracoval u 311. bombardovací perutě RAF jako zbrojíř.
Paní Míková lituje, že neměla příležitost tuto fotku ukázat i ostatním vězňům ve Svatobořicích. Určitě by tam někdo poznal svého blízkého. Ale dostala se jí do rukou až po válce, když se její bratr Alois vrátil domů.
Po svém návratu byl vězněn po dva roky na Mírově. Později se oženil a měl děti. Jeho syn Jiří žije od r. 1989 ve Velké Británii.
Alois Konopický byl vyznamenán řádem Britského impéria za odvahu v době míru.
Tento velký člověk nás opustil 28. 8. roku 2000.
V příloze je novinový článek o panu Konopickém.

Současnost
Paní Míkové je v době psaní tohoto projektu 83 let, je dnes již jediná žijící členka rodiny Konopických, která byla vězněna ve Svatobořicích. Bydlí v rodinném domku spolu se svým synem a jeho rodinou.
Od návratu z internačního tábora se snaží celý život řídit svým heslem:
"Nikdy nebudu lhát a nikdy nebudu nikoho nenávidět."
Na svůj věk je velmi čilá a energická paní, věnuje se celé své rozvětvené rodině, hlavně vnoučatům a pravnoučatům. Protože ráda šije, je neustále zavalena zakázkami na ušití. Ale ona to všechno zvládá. Nedávno dokončila rodokmen jejich rodiny. Také si dopisuje se svým synovcem z Velké Británie.
K 80. narozeninám jí rodina nadělila velice neobvyklý dárek a to výlet do Svatobořic, kam se téměř po 60-ti letech opět podívala.
Šipka ukazuje na okno pokoje číslo 11, kde Miluška bydlela.
Chce to jistě pořádný kus odvahy, velmi paní Míkovou obdivujeme, že i přes ty dva a půl roky bolesti a utrpení, které jí Svatobořice přinesly, se o tuto problematiku stále aktivně zajímá. Nesnaží se tu doby odsunout pryč a zapomenout. Právě naopak, snaží se, aby se nezapomnělo.
Má doma knížky o Svatobořicích, náš projekt jí dal popud k tomu, aby pro svá vnoučata a pravnoučata napsala pár řádek o jejich pobytu v internačním táboře. Paní Míková si stále dopisuje si se svými kamarádkami z lágru, i když dnes jsou to 80-ti leté stařenky. Jejich přátelství funguje téměř 60 let, což je velice obdivuhodné a krásné.
Našim přáním je,aby jí tato ušlechtilá náplň života vydržela co nejdéle!

Poděkování
Naše velké díky patří samotné hrdince našeho projektu - paní Míkové za ochotné přijetí, vyprávění svého příběhu a také za půjčení fotografií a knížek. Bez ní by tento projekt nikdy nespatřil světlo světa.
Děkujeme!
Dále bychom rády poděkovaly panu Kořenskému za zprostředkování setkání s paní Míkovou.
Poděkování patří také panu Sýkorovi za to, že nám umožnil tento náš projekt převést do elektronické podoby a vytisknout. Díky také za pomoc s natáčením pomocí digitální kamery.
Děkujeme i manželům Uhlířovým za nafocení některých snímků, pracovníkům muzea v Táboře a všem lidem, kteří se nám snažili pomoci, i když leckdy bylo téměř nemožné vyhovět.
A nakonec poděkování pro našeho třídního profesora Jindru za to, že nás k tomuto projektu přivedl a umožnil nám ho zrealizovat jako práci k malé maturitě.

O autorkách
Anna Sýkorová, 14 let
· nar. 6. 6. 1989 v Ostravě
· Bydlí ve Veselí nad Lužnicí .
· Její zájmy jsou zvířata, výtvarné umění a Aikido.

Veronika Šíšová, 15 let
· nar. 27. 11. 1988 v Táboře
· Bydlí v Soběslavi.
· Její zájmy jsou kytara a německý ovčák Tim.

Zdroje

paní Miroslava Míková
Jan Kux: Internační tábor Svatobořice
Bubeníčková: Tábory utrpení a smrti
Olga Klapáková: Ve stínu Svatobořic