SOBĚSLAV, Gymnázium
Holá, Matějů

Střípky historie

MILOŠ VOLF SE NARODIL 2.ČERVNA 1924 V TÁBOŘE.
JEHO RODIČE SE JMENOVALI JOSEF A MARIE VOLFOVI A MĚLI OBCHOD SE SMÍŠENÝM ZBOŽÍM. SPOLU S NIMI A SVÝMI DVĚMA MLADŠÍMI BRATRY JOSEFEM A VLADISLAVEM BYDLEL V DOMĚ NA BLANICKÉM PŘEDMĚSTÍ V TÁBOŘE.
CHODIL NA TÁBORSKOU OBECNOU ŠKOLU A V 5.TŘÍDĚ UDĚLAL PŘIJÍMACÍ ZKOUŠKY NA TAMĚJŠÍ OSMILETÉ GYMNÁZIUM.
MOC HEZKY KRESLÍ, A MOŽNÁ I TO MU POMOHLO PŘEŽÍT TĚŽKÉ ROKY V KONCENTRAČNÍCH TÁBORECH A VĚZNICÍCH. OBRÁZKY NA PŘEDCHOZÍ STRANĚ JSOU PRÁVĚ OD NĚHO.
ZDE ZAČÍNÁ JEHO SMUTNÉ VYPRÁVĚNÍ . . .

Jak to všechno vlastně začalo?
Začalo to ve školním roce 1938-39, kdy jsem chodil do kvarty Reálného gymnázia v Táboře. Tomu školnímu roku jsem říkal rozporuplný.

Proč rozporuplný?
Protože začal v září 1938 v tak zvané "první republice", po mnichovském diktátu pokračoval od října v "druhé republice" a po 15. březnu 1939 končil v Protektorátu Čechy a Morava - Böhmen und Mähren. Ten školní rok jsme měli řadu nových spolužáků, kteří byli se svými rodiči vyhnáni sudetskými Němci z pohraničí.
Začátkem května v tom devětatřicátém za mnou přišel František Knotek, tajemník táborské pošty "2" - on byl spolužákem mého otce ze školy v Čekanicích. František Knotek mne vyzval ke spolupráci s ilegální organizací, kde potřebovali kluka, který by nebyl tak nápadný ve funkci spojky jako dospělý. Prý už mluvil s mými rodiči, kteří souhlasí, ale vyjádřit se musím já sám. Úkol že nebude těžký a složitý, musím jen vždy splnit všechno v určeném termínu a obsahu, nesmím se chtít dovědět víc než mi řeknou - a když úkol splním, mám na všechno zapomenout, protože zapomenuté věci nemohu prozradit.

A vy jste souhlasil ?
Ano, souhlasil. Víte, dělalo mi dobře, že se s takovým úkolem na mne obrátili dospělí a že mi věřili. Už jsem měl zkušenosti z minulých let, z prázdninové výměny v obci Grandorf na Svitavsku a v Českém Krumlově, kde jsem v německých rodinách zažil štvavé výpady nacistů. Nově jsem byl pobouřen, kdy po březnu 1939 začali nacisté podle příkazu "Gitter - mříže" zatýkat naše občany, mezi nimi i obětavého táborského starostu Václava Soumara, kterého jsem si velice vážil.

Jaké úkoly jste tedy dostával ?
Myslím, že to bylo ještě v květnu, kdy mi Knotek oznámil, že v našem domě na Blanickém předměstí, kde měl můj otec krám se smíšeným zbožím, bude tajně ubytován řídící učitel Houdek, kterému hrozí zatčení gestapem. Já pak mám plnit úkoly, se kterými se na mě ten pan řídící Houdek obrátí. Tušil jsem, že se nejmenuje Houdek a není ani řídícím - ale nesměl jsem se dovědět víc.
Občas mi pan řídící sdělil termín, kdy se mám opřít o zábradlí mostu nad železniční tratí u sladovny a čekat, až se za mnou ozve: "Díváš se jak jezdí vlaky?" Mám stručně odpovědět: "Taky." Potom se mám pomalu ubírat k domovu a člověka, který mě na mostě oslovil, vpustit zadním vchodem na dvůr našeho domu a dovést k řídícímu.
Tu a tam jsem donesl vzkaz od řídícího Františku Knotkovi a alespoň jednou týdně jsem večer, už za soumraku, vyvedl řídícího za město do polí, aby si pobyl chvilku na čerstvém vzduchu.
Jednou se ale zastavil u otce v krámě řídící učitel Knot, který byl za první světové války v legiích a povídá otci: "Pane Volf, vy se znáte s generálem Františkem Slunečkem?"
"My s generálem - " otec na to, "nikoho takového neznám."
"Ale vždyť včera večer jsem ho zahlédl s vaším synem," oponoval řídící Knot. Otec ho musel ujistit, že jde o nějaký omyl, ale dověděli jsme se, kdo to ten řídící Houdek vlastně je. Stala se chyba. Neměli jsme znát skutečnost, protože generál Slunečko byl jednou z vedoucích osobností vojenské ilegální organizace OBRANA NÁRODA. Musel být přemístěn do jiného úkrytu, kde nikdo jeho pravé jméno neznal.

Přežil ten generál okupaci ?
Přežil. Při pražském povstání v květnu 1945 se zúčastnil bojů o Staroměstskou radnici jako představitel ilegální organizace "ALEX".

Jak to pokračovalo v Táboře?
Ve čtyřicátém roce přišlo gestapo na stopu táborské organizace a několik členů pozatýkalo. Bývalé důstojníky, školní inspektory Vondráška a Hejného, i tajemníka pošty Františka Knotka. Operativně se vytvořilo nové vedení a jeden z čelných pracovníků, vrchní dozorce v táborské věznici, legionář z první světové války Jaroslav Vacek, navštívil naši rodinu s požadavkem, že je třeba ukrýt u nás další osobu, které hrozí zatčení gestapem.
Tak jsem zase jednou stál u zábradlí mostu nad železniční tratí a převzal do ochrany našeho podkrovního pokojíku "Zdeňka" z Mladovožicka. Navštěvoval ho pouze Vacek, jiné návštěvy jsem mu jako Houdkovi nevodil.
Ilegální organizace mi dala nový úkol. Bylo třeba podporovat rodiny, kde došlo k zatčení živitele a kde zůstaly malé děti. Proto jsem tam dopravoval potraviny, aby zejména malé děti nestrádaly. Oficiální příděly na potravinové lístky nebyly dostatečné a na drahý nákup na černém trhu neměly tyhle rodiny dost financí. Nosil jsem takovou podporu i třem židovským rodinám - Huga Penížka, Antonína Gutmanna a Sterna - protože Židé na potravinové lístky dostávali menší příděly než ostatní občané. Otec poskládal do mého pouzdra od houslí cukr, margarin, krupičku - a co já vím, co všechno - a vykročil jsem do uliček starého města. Přesně na minutu podle dohody jsem pak míjel pootevřené dveře - ruka z nitra domu se v ten okamžik chopila houslového pouzdra - já kráčel dál, abych po pěti minutách v opačném směru došel k pootevřeným dveřím, kde mi z nitra domu vklouzl do náruče prázdný houslový futrál.
V odbojové skupině tuhle přepravu ocenili a hned se jí hodlali využít i jinak. Řekli mi, abych zašel do městských lázní a ve vrátnici abych se šedovlasé paní zeptal, kde bych našel pana Langa. Vydal jsem se tedy do lázní, pouzdro od houslí pod paží, a paní ve vrátnici jsem se na pana Langa zeptal. "Lang?", divila se paní, "kdo to má být?"
Co teď? Ale naštěstí vešla jiná paní, která věděla, o co kráčí, a zavedla mne za lázeňským panem Krátkým. To krycí jméno Lang mu dali v domnění, že udělali pro utajení maximum.
Lang si vzal mé prázdné pouzdro a odešel s ním do zadní místnosti. Když se s ním vrátil, bylo přepásané řetízkem a řetízek uzamčený na visací zámek. Takhle zabezpečený futrál jsem měl donést do Mladé Vožice řídícímu učiteli Brychovi. On že má od zámku druhý klíč a pouzdro si otevře.
Ale pozor! Do Mladé Vožice jsem nesměl jet autobusem, protože hospodářská kontrola dělala cestujícím náhodné prohlídky, jestli nevezou proviant. Co by se stalo, kdyby si vybrali k prohlídce mne? Futrál byl těžký, cvakalo a zvonilo to v něm, jako kdyby v něm byly ukryté zbraně.
Dal jsem tedy futrál do ruksaku, ruksak na záda, sedl na kolo a jel do Mladé Vožice.
Takovou jízdu jsem absolvoval asi čtyřikrát. Někdy to v pouzdře šustilo - asi tam byly letáky - ale o to jsem se nesměl zajímat. V létě a na podzim to na kole šlo, ale v zimě, kdy jsem nesměl autobusem, na sněhu to kolu klouzalo a na lyžích jsem neuměl... V zimě jsem musel pěšky a cesta tam a zpátky trvala celou noc. Naštěstí se zimní putování konalo jen jednou jedenkrát.
"Zdeněk" od nás po nějaké době odešel do jiného úkrytu a cesty do Mladé Vožice ustaly.
V jednačtyřicátém byla u nás nějaký čas ukrývána "paní Marta" z Prahy, po ní začátkem dvaačtyřicátého pan "Malesta" - ale s nimi komunikoval jen Jaroslav Vacek a jím přivedení další odbojáři. Mně v té době zbyl jen úkol zásobovat rodiny postižené zatčením - a těch bylo pořád víc a víc. Nezaměstnaný jsem tedy nebyl.

Ale v létě dvaačtyřicátého roku byla přece heydrichiáda.
Byla a bylo to kruté období. Však i popraviště za táborskými kasárny je toho svědkem. Nám na gymnáziu popravili ředitele Vincence Kubu a v táborské obchodní akademii vyvraždili polovinu profesorského sboru.
Koncem listopadu toho roku jsme prostřednictvím mladovožických dostali dalšího obyvatele pro náš podkrovní pokojík. Na železničním mostě mi ho předal bývalý celník, který v té době bydlel v Mladé Vožici.
Nový příchozí byl mladý, statný Moravák, osobní doklady měl na jméno František Švec. U nás doma už na něj čekal Jaroslav Vacek. Vacek nám pak sdělil, že je to parašutista z naší jednotky v Anglii a že dostal úkol pomáhat domácím ilegálním organizacím, provádět sabotážní a destrukční akce na železnicích a ve zbrojovkách na Moravě. Tam však upadl do léčky, ale vyvázl z ní - i když s gestapáckou střelou v noze. Přesunul se tedy na Táborsko, kam mu cestu zprostředkoval vedoucí lihovaru v Blanici - Toman.
Radili jsme Vackovi, aby ani v ilegální organizaci nešířil, že Švec je parašutista, a utajil i jeho poslání, a aby radši dbal jeho rad při zajišťování a provádění konkrétních akcí. Doporučili jsme také neužívat jména Švec, co měl v dokladech, a navrhli jsme pro kontakt na Táborsku jméno Nebeský. Vacek slíbil, že se o to postará, ale sliby - chyby.
Moravák byl velmi sympatický. Byl cílevědomý, svědomitý a především si vytvářel obraz, jaké bude mít pro své úkoly na Táborsku zázemí. Provázel jsem ho při průzkumu terénu na místech plánovaných akcí, zejména v oblasti velitelství SS (oberlandratu), kde v noci strhával telefonní vedení, nebo v oblasti Pětimostí, kde bylo plánováno vyhození trati v případě, že by tudy chtěly jezdit německé transporty s válečným materiálem.
Sešel se s železničářem z ilegální organizace, který by ho včas na takový transport upozornil a dokázal varovat, kdyby v transportním vlaku jelo více českých občanů.
Vodil jsem ho na schůzky s jednotlivci, kteří od něj dostávali konkrétní úkoly. Setkával se s nimi mezi diváky hokejového utkání pod botanikou zemědělské školy, v bytě Jana Jiráska - ba i v postranní části věznice ve Vackově bytě.
Provázel jsem ho do Borotína, kde mu lékařka Kublová operativně odstranila ze stehna nacistickou kulku, jeli jsme spolu do Pelhřimova, kde mu zhotovili fotografii do nového falešného průkazu zase na jiné jméno, doprovázel jsem ho vlakem do Sudoměřic, kde ho převzal Vacek s Jiráskem, aby se s ním na Rakovnicku v Požárech, místě seskoku, pokusili najít ukryté zbraně.
Bohužel, o tom, že je v Táboře parašutista z Anglie, se mezi odbojáři začalo mluvit na Sedlčansku, Voticku, Soběslavsku, Borotínsku i jinde. Táborské vedení odboje - snad ve víře, že válka co nevidět skončí - nedokázalo držet jazyk za zuby. Navíc - do táborské ilegální skupiny se připojila malá skupinka komunistů, odkud se začaly ozývat hlasy, že parašutista z Anglie je konfident gestapa a chtěli ho zlikvidovat. Jejich fámám začali podléhat i někteří členové ze základní skupiny a snažili se parašutistu z našeho domu odvést. Postavili jsme se s otcem proti a Švece nevydali. Já jsem pak týden spal přede dveřmi onoho podkrovního pokojíku, abych zabránil nenadálému ohrožení parašutisty.

Přežil ten parašutista nacistickou okupaci ? A jak se správně jmenoval ?
Jmenoval se František Pospíšil a pocházel z Rešic u Dukovan. Se svým bratrancem Opálkou odešel v červnu 1939 do Polska. Prodělal anabázi v Africe, v Cizinecké legii. S československou jednotkou se zúčastnil bojů na francouzské frontě. V listopadu 1941 byl zařazen na výcvikovou stanici Bellasis a určen velitelem tříčlenné para-skupiny BIVOUAC. Ale to jsem se dověděl až po válce, když jsem na Ministerstvu národní obrany odevzdával Pospíšilův falešný průkaz, pro který pořizovali fotografii v Pelhřimově. Průkaz byl schován v našem domě na půdě za trámem.
Nacistickou okupaci František Pospíšil bohužel nepřežil. Jak už jsem řekl, docházelo stále víc a více k zatýkání odbojářů a mnohé organizace ztratily potřebný kontakt. Při snaze táborské organizace navázat nové spojení na Prahu, byl vyslán do Prahy učitel z Plané nad Lužnicí Josef Hofmann. Snažil se přesvědčit tamní odbojáře o potřebnosti takového spojení, ale oni se obávali, aby nepadli do léčky. Hofmann se nakonec vytasil s trumfem, že v Táboře působí parašutista naší jednotky z Anglie - a smůla byla dovršena. Pražská organizace netušila, že má ve svých řadách konfidenta - a Josef Hofmann byl v lednu 1943 zatčen gestapem v Táboře. Pro odbojovou organizaci to byla rána. Ihned bylo nutno udělat bezpečnostní opatření. Pospíšil se musel přemístit - ale chtěl se po měsíci vrátit, protože doufal, že nebezpečí už pomine. Hodlal uskutečnit tu destrukci železniční trati v Pětimostí.
Gestapo zatím týralo při tvrdých výsleších učitele Hofmanna, ale ten i tomu nejtvrdšímu trýznění odolával. Jenže sil má člověk jen do času. Nakonec se rozhodl, aby nikoho neprozradil, že spáchá sebevraždu. Pokusil se na cele oběsit - ale byl včas objeven. Ani potom, když si na rukou pořezal tepny skly z brýlí, neušel pozornosti strážců. Nakonec se chtěl utopit ve vědru s vodou, které měl na cele - ale přistihli ho a opět zachránili.
Tvrdé výslechy, týrání a tři pokusy o sebevraždu otřásly natolik jeho vědomím, že se pominul... a mluvil a mluvil - pravdu i smyšlenky - a gestapo nezahálelo. 2.února, právě v den hodnocení školního pololetí, za mnou přiběhl do školy Krátký - Lang a pověděl, že ráno zatkli v nemocnici dva dny po operaci Vacka a po něm i Jiráska, který se pokoušel Vacka zachránit.
Krátký informoval i moje rodiče, ti pak odstranili v domě všechno, co by mohlo svědčit o pobytu ukrývaných u nás. Krátký se rozloučil a řekl, že z Táborska zmizí. A zmizel - do konce války ho nechytili.
Pospíchal jsem ze školy domů, protože jsem chtěl Pospíšila varovat, aby nepadl zase do léčky jako na Moravě. Vždyť se chtěl po měsíci vrátit!
Na brněnskou adresu, kam se odebral k dalšímu úkrytu, jsem poslal korespondenční lístek s textem: "Milý Františku, chtěl jsi k nám přijet na pololetní prázdniny - ale nejezdi. Strýce Jarku odvezli do nemocnice a my se bojíme, aby nešlo o epidemii. Děti jsou zatím zdrávy. Až nemoc odejde, dám ti vědět. Tvoje Miluška."
Odpoledne toho dne zatklo gestapo otce a mne - a po nás i maminku a její matku.
Neobviňuji ty, kteří prozradili naše jména - nejsou to zrádci. Vždyť znám metody, které gestapo zkoušelo i na mně. Vím, že v některých případech gestapáci užívali takových injekcí, aby omámený vězeň, bez možnosti sebekontroly, pověděl gestapákům, co potřebovali.
Měl jsem to štěstí, že jsem vydržel a nepřiznal se k tomu, co se o mně při výsleších jiných dozvěděli. Přestože jsem neměl výslechy lehké - za tři měsíce jsem při nich ztratil 34 kil. Začátkem května nás naložili do autobusu a odvezli do Terezína.

Terezín - to už byl koncentrační tábor ?
Musím vysvětlit, že v Terezíně byly dvě lokality, ve kterých nacisté věznili své oběti: VELKÁ PEVNOST TEREZÍN a MALÁ PEVNOST TEREZÍN.
Velká pevnost se říkalo městu Terezín, obehnanému mohutným opevněním. Však na této povodňové fotografii z roku 2002 je mohutnost hradeb zřejmá.
Po mostě přes řeku Ohři je možno přejít k té druhé lokalitě, Malé pevnosti Terezín. Jak spolu obě lokality sousedí, si můžete prohlédnout na této letecké fotografii.
Velká pevnost se stala od konce roku 1940 vězením. Původní obyvatelé se museli z města vystěhovat. Rozhodl o tom R.Heydrich svým výnosem ze 16.února 1942 o zrušení města Terezín. Tam byl zřízen sběrný a průchozí tábor pro židovské vězně - oběti holocaustu, nacisty nazývaný GHETTO THERESIENSTADT.
Pronásledování Židů začalo bezprostředně po uchopení moci Hitlerem v Německu a bylo potom přeneseno do ostatních zemí Evropy, jež nacisté postupně ovládli. Židé, označení NORIMBERSKÝMI ZÁKONY roku 1935 za méněcennou rasu, měli být od ostatní společnosti nejprve vyřazeni, po ožebračení pak izolováni mimo své domovy, až nakonec zcela vyhlazeni.
V Terezíně - Velké pevnosti - byl tedy zřízen sběrný tábor pro protektorátní Židy, kteří měli po čase odtud pokračovat dále, do nově vybudovaných vyhlazovacích táborů. Terezínským ghettem prošlo 150 000 Židů a zahynulo jich tu 33 430.
Malá pevnost byla zřízena dřív - základní kámen k ní byl položen 10.října 1760. Od samého počátku byla používána jako věznice. Kromě vojáků rakouské armády tudy prošla řada lidí, spojených s národněosvobozeneckými boji ve střední a východní Evropě. V období první světové války zde byli vězněni i pachatelé atentátu na Františka Ferdinanda ď Este a účastníci rumburské vzpoury. Za první republiky sloužila Malá pevnost jako vojenská trestnice. Novodobá historie Malé pevnosti začíná 10.červnem 1940, kdy celý objekt převzalo gestapo v Praze a zřídilo tu pobočné vězení POLIZEIGEFÄNGNIS THERESIENSTADT. V tomto období prošlo Malou pevností 32 000 politických vězňů a zahynulo jich tu 2 500.

Do téhle Malé pevnosti jste přišel v květnu 1943 s rodiči a dalšími ze skupiny i Vy ?
Sledujte na plánku, kudy jsme tam přišli. Autobus vjel branou - tam co je na plánku ta jednička - za branou jsme vystoupili a přešli ke zdi proti velitelství - tam co je ta dvojka. Ke zdi jsme museli stát nosem a mnohým se ten nos po ráně některého "esesmana" na zdi červeně otiskl.
Začali nás postupně vyvolávat ke kontrole našich osobních údajů. Bez řevu a ran se to neobešlo. V dalších dveřích s nápisem "Kammer" jsme se převlékli do vězeňských šatů a naše věci uskladnili. Potom nás odvedli na mužský dvůr - na plánku číslo 6 - kam jsme přešli branou s nápisem "Arbeit macht frei" - Práce osvobozuje.
Určili nám celu číslo 1 - kam se nás vešlo asi šedesát. Na přizemní i horní palandu se nás muselo vejít po třiceti. Jak jsme později poznali, nespali jsme sami. Spolunocležníky byly spousty blech.
Nejdříve ze všeho nás ostříhali dohola a určili vedoucího cely.
Vedle nás byla docela malinká cela - asi 3 x 3 metry - a tam se někdy muselo vejít taky šedesát vězňů. Pravda, nedalo se tam ležet - vždyť tam ani neměli palandu - ani sedět nemohli, a proto museli stát celou noc. Byla to cela "židovská". Její obyvatelé - na rozdíl od gheta - sem přišli za trest za prohřešky. Za jaké? Neměli na kabátě židovskou hvězdou, nebo šli ulicí, kudy Židé nesměli, nebo se snažili shlédnout v kině film - ale to oni také nesměli. A tak se ocitli v téhle malé cele. Jenom na krátkou dobu. Stejně je tu co nejdřív na komandu, kterému velel esesák Storch, zlikvidovali.
Naproti těmto dvěma celám byla místnost "Hofverwaltung" - Správa dvora - kde sídlil velitel dvora esesák Neubauer. Na dvoře mezi touto správou dvora a naší celou se večer a ráno konaly apely. Všichni vězňové, v pozoru, seřazeni po celách, očekávali příchod velitele dvora a vedoucí cely hlásili, kolik je na cele Häftlingů - vězňů. Jenom vedoucí židovské cely musel hlásit, kolik je na cele Stinkjuden - smradlavých židů. Byl jsem svědkem toho, kdy se vedoucí židovské cely spletl a ohlásil i v této cele počet vězňů. Esesmani ho zmlátili a zkopali, že ani nemohl vstát.

Co bylo po apelu?
Když nás při apelu spočítali a zjistili, že nikdo nechybí, nastoupili jsme do jiných útvarů podle pracovního zařazení.

Ten, co ho zmlátili, musel taky do práce ?
Samozřejmě. Nebylo jiného východiska. Buďto šel do práce - a když nemohl - šel do umrlčí komory.

Co všechno jste dělali v Terezíně, jaké bylo to pracovní zařazení, jak jste říkal ?
Různé. Některé skupiny pracovaly přímo v pevnosti - třeba kuchaři a ti co loupali brambory, zedníci, v dílnách zámečníci a klempíři, truhláři, úklidová četa, ti co byli zařazeni do prádelny nebo k udržování zahrady.
Byla i venkovská komanda. Vězňové, zařazeni do nich, šli v pochodovém tvaru pěšky do práce třeba na nádraží do Litoměřic, do Lovosic, nebo k firmě Sput - prostě různě.

A kde jste pracoval Vy ?
V tak zvaném Storch-komandu, v pracovní skupině, které velel komandant Storch. Prošli jsme jen branou z pevnosti a pod ní jsme rozebírali motykami a lopatami přední šance. Suť z nich jsme na kolečkách "los-los" (tedy poklusem) vozili do bažiny pod hradbou pevnosti. Ten poklus s plně naloženým kolečkem způsobil uřícení - na to čekali dozorci a kápo Kukla. Vybrali si několik uřícených vězňů a přikázali jim lehnout si do studené vody bažiny. Pokud tito vězňové během směny na bolesti v plicích nezemřeli - dozorci je v bažině utopili. Mrtvé pak museli odvézt jejich kamarádi na kolečku do márnice.

Jak jste to vydržel Vy ?
Jen tak-tak. Však už víte, jak jsem se po výsleších na táborském gestapu "spadl".
S kolečkem se mi klusalo špatně, ale musel jsem vydat všechny síly, aby si mne kápo nevybral pro koupel v bažině. Naštěstí mne brzy z toho Storch-komanda pomohli vysvobodit kamarádi.

To bylo možné ?
Muselo se to zkusit. Přišel za mnou Vašek Pěknice, který byl v Táboře se mnou na cele a byl povoláním zedník. V Terezíně byl proto zařazen do komanda zedníků - Baukomanda. Řekl, že ráno, po apelu, bude komandant Baukomanda s kápem Minaříkem vybírat tři vězně, kteří pojedou do pískovny v nedalekých Brozanech nakládat písek. Na návrh Minaříka - mimochodem stavitele a výborného člověka - vybere i mne. Až naložíme písek, zeptá se mne komandant, čím jsem byl v civilu. Mám říct, že zedníkem a on mne přidělí do toho Baukomanda.
"Jak mám říct, že jsem zedník, když jsem tu práci nikdy nedělal?" bránil jsem se.
"Nevadí, " uklidňoval Vašek, "kdyby něco - tak řekneš že jsi na zedníka přeškolenej. "

Hlavně, že se zbavíte toho Storchkomanda - ale vyšlo to ?
Nebylo to jen tak. Varovali mne, že ten komandant se sice jmenuje Soukup - ale je to Němec-Sudeťák. Nenávidí Čechy a zejména ty "študovaný". Býval kočím v budějickým pivovaru. Tlapy měl jak lopaty a chlubíval se, že už pár vězňů zabil jednou ranou. Byl to primitiv a ostatní esesáci, když se v kantýně opili, mu místo SOUKUP říkali SAUKOPF - svinská hlava. Jak se rozhodnout? Storchkomando - nebo svinská hlava? Nakonec jsem vsadil na zedníky.
A tak jsem vystoupil spolu s dvěma dalšími vězni v Brozanech z auta - já zůstal na jeho jedné straně - ti dva přešli na druhou - dostali jsme lopaty a los, los!
Jenže ty lopaty byly širokánské uhlačky, a tak jsem nabral písku jen na špičku. Hned se ale ozvalo: "Táák se néétělá…!" a komandant mi vzal lopatu z ruky, nabral ji vrchovatou, rozmáchl se - a hodil písek na auto. "Táák se těélá !"
Co mi zbývalo? S posledními silami jsem před komandantem naložil na auto dvě vrchovaté lopaty - a spokojený komandant šel učit nakládat ty další na druhé straně vozu. Sledoval jsem pod korbou vozu jeho černé holinky a jen tak rukou házel do auta hrsti písku, aby něco cvrnkalo - a když se holinky obrátily na cestu ke mně - snažil jsem se, aby to bylo "tóópše".

Řekl jste mu nakonec, že jste zedník ?
Řekl - a on jen: "Séétnyk ? Nastoupiš ráno k baukomando".

A tak jste v Terezíně zedničil ?
Jak se to vezme. Míchal jsem maltu, skládal cihly, dokonce jsem se naučil házet je i na lešení. Byl jsem zkrátka přidavač. Až jednou! Měli jsme při zdi vězeňské kuchyně přistavit "Kartoffelschellerei" - místnost, kde budou vězňové pro kuchaře okrajovat brambory.
Vašek Pěknice přišel s nápadem přesvědčit komandanta, že jsem opravdu zedník - a proto že budu zdít mezi ním a chotovinským stavitelem Vrchotou. Oni že mne ohlídají a bude to hračka. Fankou nanesu maltu, lžící uhladím, položím cihly, držadlem lžíce přiťuknu - no hračka.

Opravdu jste zdil ?
Zdil. Jen do té doby, než mi Vašek řekl abych poodstoupil, že musí založit na okno. Co je "založit na okno" jsem nevěděl - tak jsem poodstoupil a za zády se mi ozvalo: "Próóč ty tam néétěláš? "
Vysvětlil jsem komandantovi, že je tam třeba založit na okno.
"Próč to těélá von a ne ty? " A já vrták řekl, že to musí udělat on, protože je zedník.
" A ty néési séétnyk ?"
"Jsem, pane komandante, ale přeškolenej," snažil jsem se vysvětlit - ale bylo pozdě. Komandant mne chytil za blůzu pod krkem a utáhl, že jsem sotva lapal po vzduchu.
" Néési séétnyk - si študent !!" A přitáhl víc. "Odkud ?!"
"Z Tábora…" vydechl jsem.
" Z Tábora? Kde je tam chospoda U Kšíšů ?"
Hospody jsem tenkrát neznal (dnes vím, že hospoda U Křížů byla na Maredově vrchu) - ale jak se vylhat, abych se zbavil té škrtící blůzy ? Pochopil jsem, že mi jde o všecko. Pak mi blesklo hlavou, že Soukup vozil do té táborské hospody z Budějovic pivo a je na ten svůj pivovar hrdý - a tak mu musím nějak zalichotit, ale rychle!
" Pane komandant," spustil jsem, "ta hospoda v Táboře už není a je to škoda. Měli tam nejlepší pivo v Táboře - budějický …"
Sevření krku povolilo. Chtěl jsem si oddychnout - ale komandant zavelel : "Marš na Hofverwaltung ! "
A kamarádi nade mnou dělali kříž.

Kam jste to měl jít ?
Na správu vězeňského dvora, kde šéfoval obávaný esesák Neubauer.
Když marš - tak marš. Vykročil jsem a za mnou Soukup. Vešel jsem do Neubauerovy kanceláře, strhl čepici z hlavy a v pozoru se zahlásil.
Neubauer seděl za psacím stolem, na kterém napůl seděl krutý esesák Rojko a při okně stál komandant oděvního skladu Wachholz.
Rojko se svezl se stolu a promnul si ruce, připraven ke svému oblíbenému zákroku. Vtom vešel do místnosti Soukup a přikázal: "Řekni, jaké pivo bylo v Táboře nejlepší !!!"
"Budweiserbier!" zahřímal jsem. Esesáci se po sobě nechápavě podívali - až Neubauer první pochopil, že se chce Soukup chlubit svým pivovarem. Kvákavě se rozchechtal, mně zavelel "Čelem vzad!" a nakopl mne, že jsem se na dvoře rozplácl jak dlouhý, tak široký. Ale vyskočil jsem a upaloval k rozestavěné zdi, ani jsem se neohlédl. Tam stáli všichni jako zařezaní v očekávání věcí příštích.
Tu doklusal zamračený Soukup a hned na mne: "Ty néési študent, nési séétnyk, ale elitny pšidavač. Ty nebudeš mít v neděli fraj, ale budeš ke mne každá neděle chodit klepat tépich!"
Otočil se, zahodil nedokouřenou cigaretu, vztekle ji rozšlapal a hurá pryč.
Stavba bez dozoru najednou ožila. Popadli mne, ohnuli přes zeď a fankou mi vysázeli na zadek pětadvacet.

Tak vidíte, ani jste nepotřeboval výuční list. A co bylo s tím kobercem ?
S těmi koberci. Byly celkem čtyři - a pořádně špinavé.
Když jsem je vyklepal, dostal jsem do ruky proutěný košík a Soukup mě odvedl do zahrady - (ze které o rok později udělali třetí vězeňský dvůr) - a tam jsem vytrhával mlíčí pampelišek pro Soukupova dvě králíčata a housata, která choval v zákoutí ženského vězeňského dvora.
Vrátili jsme se k němu zpátky do bytu a Soukup se zeptal: "Študent, umíš malovat?" "Umím. "
"Uměl by si taky tady to ? " a ukázal mi školní výkresy své dcery, která měla z kreslení čtyřku. A tak jsem za ní všechny výkresy na místě nakreslil znovu - a za odměnu jsem dostal od Soukupa krajíc chleba. Nepřestal jsem se divit - málem mi to vyrazilo dech tak, že jsem se ani nebál ukrást ze školního penálu tužku.

A co kdyby ji u Vás našli ?
Kdyby … kdyby … Musel bych z toho zase nějak vybruslit. Hlavní věc, že jsem přišel k tužce, kterou jsem potřeboval.
Vzpomínáte si, že mi Soukup vyhrožoval - "Nebudeš mít v neděli fraj! " - V neděli dopoledne se na celách uklízelo, opravovali jsme si oblečení, po skupinách nás vodili dát se ostříhat a oholit - a odpoledne, pokud nám nepřidělili mimořádnou práci, jsme měli chvíli volna a já jsem slíbil kamarádům, že jim na památku nakreslím karikatury. Však ještě dnes je jich několik v muzeu Malé terezínské pevnosti.
Klepat koberce jsem byl ještě dvakrát - ale vždy jen po jednom koberci a pampelišky pro králíčata a housata už jsem trhat nemusel. Musel jsem jen překreslovat školní výkresy. V červnu, na konci školního roku, kdy si Soukupova dcera zlepšila na vysvědčení známku z kreslení ze čtyřky na dvojku, mi Soukup dokonce namazal ten krajíc chleba margarinem.
Uprostřed července náhle zformovali transport do jiného tábora, aby ulevili přeplněnému Terezínu. Mne do toho transportu zařadili - ovšem bez otce. Domácím pánem mého příštího pobytu bylo gestapo Kladno.
Ubytovali nás v budově sokolovny. Vězňové obývali jednopatrové kavalce v sále a přísálí; v bývalých kancelářských místnostech v prvním patře byly ubytovány stráže. Střežili nás naši četníci, kteří už jako důchodci byli znovu povoláni do služby. Kontrolu jak na ubytovně, tak v pracovních komandech, prováděli gestapáci. Starousedlíci nás varovali před výkonným rotmistrem Postupou, zarytým vlajkařem, který chod v sokolovně řídil.
Přímo v sokolovně byla truhlářská dílna, kde vězňové vyráběli vše potřebné pro rodiny gestapáků, u plotu v postranním dvorku měl chlívek vězeň Moule, který tu pro gestapácké rodiny vykrmoval čtyři vepře. (ó, jak jsme těm prasátkům záviděli brambory!!!) Působilo tu "Karrkomando" - tři vězňové, kteří každé ráno přiváželi z YMCY na vozíku černou "kávu" pro vězně i pro četníky (četníci dostávali do kávy ještě mléko) - v poledne pro vězně oběd a večer večeři.
Vězňové ve venkovních komandech chodili vybírat bahno z lesního rybníku, odkud bralo kročehlavské nádraží vodu. Budovali protiletecké kryty, udržovali ubytovnu Hitlerjugend. Neděle zpestřovali vězňům mimořádnými pracemi v domácnostech gestapáků. Od mytí oken až po drátkování parket, při čemž si gestapačky libovaly, že mohou vězně při práci mrskat klackem přes ruce.
Mne přidělili do nejpočetnějšího komanda, které chodilo vykládat na Poldovku z železničních vagónů koks nebo železnou rudu.

Byla to těžší práce než v Terezíně ?
To vůbec nejde srovnat, zejména, když nás měli "střežit" naši četníci. Ale bez nebezpečí úrazu to nebylo. Museli jsme postavit z žebříků a prken asi patnáctimetrový můstek, který vedl od dveří nákladního železničního vagónu na vršek haldy koksu. Po tom můstku jsme na kolečkách pak vozili koks na "haldu". Jeden koks nakládal a druhý vozil. Na střídačku. A po můstku - šest metrů nad zemí - to nebyl žádný špás. Můstek se kolikrát rozviklal a my museli vožení koksu přerušit a můstek honem opravovat. Zabralo to čas, ale norma musela být v určeném čase splněna.
Práce na železničním vagóně měla ale také své velké klady. Někdy, sotva jsme hrábli do koksu, objevili jsme tam balíček zabalený do novin a v něm něco k jídlu na posilněnou. Kladeňáci o nás pečovali.

Z toho můstku jste nikdy nespadl ?
Nespadl. Měl jsem ale jinou smůlu. Práce to byla v prašném prostředí a kdo ví, jaký všelijaký prach to byl - a já z toho dostal vousový lišej. I když jsem žádné vousy neměl! Odvedli mne na marodku, tam mi namazali celý obličej nějakou barevnou mastí, že jsem vypadal jako masopustní maškara. Když mě přivedli z marodky k výkonnému rotmistrovi, byl u něho právě jeden gestapák a jeden vrchní četnický strážmistr. Gestapák se rozčílil, že takhle přes město na Poldovku chodit nemůžu a že se v té maškaře vyhýbám práci - a to je sabotáž a … !
Vtom zasáhl ten strážmistr. Zamračil se a začal hněvivě na mne křičet, že se ulejvat nebudu a že půjdu - a to hned - makat a makat! Poručil, abych si vzal kbelík a hadr a alou do ubytovny strážných umývat podlahu. Ať si nemyslím, že to budu odbývat, on že na mne dohlédne, a ať si dám na něj pozor!!!
Popadl mne za rameno a vyvlekl z kanceláře výkonného rotmistra. Odvedl mne do prvního patra, do jedné z četnických ubytoven, položil mi ruce na ramena, podíval se mi do očí a řekl: "Nezlob se, bráško, já před těmi neřády jsem musel tak zhurta, aby tě neodvedli na práci třeba do kotelny přímo na gestapo, kde by s tebou ale jó zacvičili. S tím úklidem tady si nedělej starosti, hlavně nám tady budeš chytat na rádio zahraniční rozhlas a my budeme hlídat, aby na tebe nikdo nežádoucí nepřišel. "
Ten vrchní strážmistr se jmenoval Lacina a byl to zlatý člověk.
Jedinou svízelí v kladenské sokolovně byly štěnice, kterými byly zamořeny vězeňské kavalce. Nic nepomáhalo, že jsme je každou neděli vynášeli na dvůr, rozebírali a štěnice vypalovali. Chovaly se k nám přítulně dál. Jenže - jaká to byla svízel proti tomu, co nás čekalo o pár týdnů později !
Začátkem ledna 1944, mne a ještě dva vězně odvezli na další výlet po nacistických kriminálech. Zavezli nás nejdříve do "Pečkárny" v Praze. Tam sídlilo gestapo. V místnosti, které říkali "biograf", mne postavili nosem ke zdi, protože všechna sedadla byla už mlčícími a ztrnule sedícími vězni obsazena. Po půl hodině jsem se dověděl, že s poznámkou R-U, Rückkehr unerwünscht - návrat nežádoucí, poputuji dále do koncentračního tábora. Nejdřív ale musím přespat ve věznici na Pankráci.
Tam byla transportní cela už plně obsazena a tak jsem přečkal noc se skupinou dalších vězňů na kamenem dlážděné chodbě. Ráno otevřeli transportní celu a začali vyvolávat jména vězňů k sestavení transportu - a ejhle! Do transportu jsem byl zařazen podle abecedy hned za svým otcem, který přenocoval v oné transportní cele. To bylo shledání !
Odvezli nás autobusem na nádraží a odtud vězeňským vlakem do přestupní věznice v Hofu v Německu. Tam rozdělili skupinu na transport do mírnějšího koncentráku Buchenwaldu - a nás, s poznámkou R-U, do koncentračního tábora Flossenbürg.
Nejdřív nás dopravil vlak ještě do věznice ve Weidenu, kde jsme týden čekali na autobusovou přepravu do Flossenbürgu. Ocitli jsme se v krajině nazvané Bavorská Sibiř. První vězňové, kteří tu tábor budovali, nazvali Flossenbürg Kalvárií.
Přesvědčil jsem se postupně, že to byla Kalvárie i Sibiř.

Koncentrační tábor Flossenbürg, v těsné blízkosti československých hranic, založili nacisté v prvních květnových dnech roku 1938, pár dní po skončení sjezdu nacistické sudetoněmecké strany v Karlových Varech. Rozkládá se v kotlině pod zříceninou hradu.
Ono "bürg" v názvu hradu svědčí o tom, že býval v zástavním držení. Valná část okolní krajiny byla po celá staletí zástavním majetkem českých králů a samotný hrad koupil roku 1355 Karel IV., aby ho za několik let směnil s kurfiřtem braniborským. Roku 1430 při "spanilých jízdách" tu duněly těžké vozy husitů.

Tábor byl záměrně situován do velmi nepříznivých klimatických podmínek, kde se rychle střídá krutá zima s mlhavým, deštivým počasím. Tábor budovali němečtí kriminální vězňové, označení zeleným trojúhelníkem před vězeňským číslem. Jim se po celou dobu existence tohoto tábora dostala do rukou vnitřní samospráva vězňů. Veškerá nenávist této samosprávy i SS se soustředila proti politickým vězňům, jejichž první transport přišel do Flossenbürgu 5.dubna 1940 ze Sachsenhausenu. Byli v něm především Češi, Poláci a Němci. Početnou skupinu českých politických vězňů z Domažlic, která přišla do tábora v roce 1940, tvořili rukojmí z akce "Smudek".
Nepříznivé klimatické podmínky této krajiny spolu s těžkou prací, podvyživeností a nedostatečným oblečením přispívaly k obrovské úmrtnosti vězňů.

Jak tedy vypadal tábor, když jste tam přišel?
Celému areálu vévodila kamenná jednopatrová velitelská budova. Vlevo za ní stála řada dřevěných baráků - ubytoven strážných. Vpravo dílny - elektrikářská, zámečnická, autoopravářská a Effektenkammer - skladiště cenností - prostě toho, co si vězňové přinesli do tábora s sebou.
Vězeňský objekt byl kolem dokola obehnán dvojitým drátěným plotem. Venkovní byl z ostnatého drátu, vnitřní z drátů nabitých elektřinou. V rozích objektu stály kamenné strážní věže s ostrahou, opatřenou kulomety.
Za vstupní branou se prostíralo táborové náměstí - Appellplatz. Po levé straně stoupaly do vrchu dvě řady dvanácti dřevěných vězeňských baráků. V prvním, nejnižším, byla umístěna táborová kancelář a místnost táborové kapely.
Po levé straně appellplatzu stála zděná vězeňská kuchyně - proti ní druhá zděná budova, v jejímž suterénu byla umístěna sprchová koupelna a odvšivárna. V přízemí byla vězeňská prádelna.
Přes appellplatz, proti prvnímu bloku byl blok devatenáctý, v němž byly od poloviny roku 1944 umístěny pěti až čtrnáctileté děti, které přišly z polských koncentračních táborů. Za tímto blokem stály baráky revíru - vězeňské nemocnice, skladiště vězeňského ošacení a za mohutnou zdí bunkr - táborové vězení. Vzadu za prádelnou byl uvnitř oploceného tábora ještě jednou oplocený prostor - izolace - se čtyřmi vězeňskými bloky pro nově příchozí.
Za hranicí tábora byla malá budova s velkým komínem, ke které vedla od drátěného plotu skluzavka pro spouštění nebožtíka. Bylo to krematorium.

Do tohoto "ráje" jste přišel - vlastně oni Vás tam přivezli - v únoru 1944 ?
Přesně 7. února a bylo více jak 20 stupňů mrazu. Před vstupní bránou nás zformovali do pětistupu, což se neobešlo bez řvaní, nadávek i ran. Na appellplatzu jsme se museli rozestoupit, svá zavazadla položit před sebe na promrzlou zem a svléknout se do naha. Kdybych řekl, že to bylo příjemné - to bych lhal. Nechali nás na tom mrazu stát asi dvacet minut. Někteří, zejména ti starší, to nevydrželi a zkolabovali. Odtáhli je pryč a už jsme je nikdy neviděli.
Odvedli nás pod sprchy do suterénu prádelny. Tam vládl kápo Ernst s gumovou hadicí v ruce. Její pohlazení po promrzlém těle nebylo právě příjemné. A zase řev a nadávky a rány - studená voda střídavě s vařící - a po čtvrt hodině "Alles raus! " - Všechno ven!
Znovu jsme stáli bez ničeho na mraze. Naše oblečení mezitím odnesli. Přišel esesák - a aby budil dojmem lékaře - přišel v bílém plášti. V ruce nesl lahvičku jódové tinktury a štěteček. Každého vězně si prohlédl a potom mu napsal tou jodovou tinkturou na tělo číslo. Jedničku tomu, kdo podle esesáka byl schopen těžké práce, dvojku těm, kdo by ještě nějakou práci mohli zastat - a trojku napsali, ale na čelo, práce neschopným. Ty odvedli do izolace na blok 23, blok odsouzených pro krematorium.

Jaké číslo napsali Vám a kam Vás odvedli ?
Samozřejmě jedničku, vždyť jsem měl poznámku "návrat nežádoucí" a taková situace se řešila příkazem "Vernichtung durch Arbeit" - likvidace prací.
Odvedli nás před barák za prádelnou, kde nám vydali vězeňské oblečení: košili, papírové spodky, onuce, blůzu, kalhoty, čepici a boty s vysokou dřevěnou podrážkou - dřeváky. A pochodem vchod - do izolace na blok 21.
Všechny bloky v izolaci byly jedinou velkou místností s trojposchoďovými palandami, dlouhým stolem a několika sedačkami. Ty byly zřejmě jen pro prominenty bloku. Malá kukaň byla vymezena pro blokmana a písaře. Blokman, zvaný též Blockältester, byl všemocným pánem nad životy vězňů bloku.
Sociální zařízení bylo ale mimo blok na dvoře: velké kovové koryto s vodou a latrína opatřená bidýlky.
Na bloku nás zase seřadili do pětistupu a počítali a počítali. Písař nám potom začal přidělovat vězeňská čísla, čímž jsme ztratili svá jména. Čísla byla natištěna černě na bílé látce, vpředu s barevným trojúhelníkem druhu vězně a písmenem, označujícím národnost. Čísla jsme si museli přišít na blůzu na levou stranu prsou a na pravou nohavici ve výši stehna.

Jak to bylo s těmi trojúhelníky a jaké číslo jste dostal Vy ?
Političtí vězňové měli před číslem červený trojúhelník, "Berufsverbrecher" - zločinci z povolání, tedy kriminální živly, měli trojúhelník zelený, fialový trojúhelník měli vykladači bible - "Biebel - forscher", což byli Němci, kterým náboženské přesvědčení nedovolovalo vzít do ruky zbraň - a tak místo na frontu šli do koncentračního tábora. Černý trojúhelník dostali práce se štítící - ale dávali ho především Rómům. Modrý trojúhelník, označení hanobitel rasy, dostali manželé německé rodiny, když jeden z manželů nebyl Němec. Tím byla německá rasa "zhanobena". Homosexuálové měli červený trojúhelník s černým páskem přes a židům přes žlutý trojúhelník položili červený v opačné poloze, aby tak byla vytvořena židovská šesticípá hvězda. Písmena u trojúhelníku označovala národnost vězně: Poláci měli P, Francouzi F , Rusové R, Belgičané B, Španělé Sp, Maďaři U, Nizozemci H - a Češi, kteří měli ve všech koncentračních táborech u trojúhelníku písmeno T - podle transkripce "Tscheche" - ve Flossenbürgu dostali písmeno C, protože písmeno T měli už dva Turci, kteří sem přišli mezi prvními. Němci u trojúhelníku žádné písmeno neměli.
Můj otec dostal číslo 3370 - a já, který šel hned po něm 3377. To znamenalo, že jsme dostávali čísla po mrtvých a vězňové mezi 3370 a 3377 ještě žili. Tuto praxi dodržovali esesáci až do poloviny roku 1944.

Jaké zaměstnání přidělili Vašemu číslu, když už jste přišel o jméno?
Směrnice "Vernichtung durch Arbeit" se ve Flossenbürgu realizovala v kamenolomu, nastoupil jsem tedy v komandu Steinbruch. Kamenolom byl největším a nejobávanějším komandem, kde v týrání vynikal oberkapo Georg Weilbach, který za nepatrné prohřešky na místě ubíjel nebo těžce zraňoval vším, co mu právě přišlo do ruky. I za nejkrutějších mrazů a nepohody se v lomu jedlo pod širým nebem - ráno tzv. "káva" (Poláci jí říkali "herbata", což je čaj), v poledne tuřínová nebo mrkvová vodová polévka, večer kousek chleba, v neděli s kousíčkem margarinu nebo lžící marmelády.

Čím jste se mohl "prohřešit", že by Vás dokázal kápo ubít ?
Prohřešky byly docela jiné kategorie než můžete pochopit. Podívejte - ráno jsme museli každý vzít v kamenolomu kámen a nést ho po strmých schodech při hraně lomu vzhůru. Kápo si usmyslel, že některý vězen nese kámen malý - to byl prohřešek a kápo jednal. Vězeň si vzal jiný, velikánský kámen, ale kápovi se zdál pořád malý. Vězeň si musel lehnout na zem, na příkaz kápy muselo několik vězňů na ležícího ubožáka navalit velikánský balvan, až pod ním chudák zemřel. Kápo pak vykřikoval, že "ten lenoch a Scheisskerl" radši umřel, než by nesl pořádný kámen.
V zimě večer dal kápo polít příkré schody vodou. Do rána byla na schodech ledovka. Ráno si počkal, až bude dav nosičů kamene v polovině srázných schodů - a začal řádit, řvát, nadávat a bít kolem sebe. Vyděšení vězňové se snažili před ním uniknout, ale dřeváky na zledovatělých schodech klouzaly, vězňové s kameny padali, nohy i ruce se lámaly a život unikal. Takový byl Georg Weilbach.
Když se někomu podařilo vynést kámen až na vrchol lomu, musel ho shodit zase zpátky, aby ho druhý den nesl vzhůru zase někdo jiný. Taková byla směrnice Vernichtung durch Arbeit.

To jste celou dobu ve Flossenbürgu nosil ty kameny? Jak jste to mohl vydržet?
Říkali, že výjimečně tu rasovinu vydržel někdo měsíc - měsíc a půl. Já jsem končil třetí týden té kamenné dřiny a měl jsem všeho až po krk. Sil ubývalo, nebylo čím je doplňovat, nám neměl balíčky do vězení kdo posílat, když jsme byli všichni zavření.
Byl konec února a když jsme po práci vcházeli na appellplatz, stál při bráně vězeň s českým číslem a špitl, abychom se večer na bloku u písaře přihlásili, že jsme od černého řemesla, že se tím můžeme zbavit dřiny v kamenolomu.
Na podzim roku 1943 bylo totiž několik kamenických dílen přeměněno na letecké dílny Messerschmitt. Práce v lomech byla postupně omezována, zatímco se připravovalo rozšíření leteckých dílen. Armáda potřebovala letadla. Rozrůstající se dílny Messerschmittu dostaly krycí název komanda "2004".

A Vy jste se přihlásil ?
Ano, řekl jsem, že jsem zámečník. Nebyl jsem sám. Z kamenolomu se snažil utéct, kdo jen mohl. Seřadili nás zase do pětistupu a počítali a počítali - a odvedli na jedenáctý blok. A tam vyrovnávali pětistupy a počítali a počítali…
Všiml jsem si, že se vedle blokmana a písaře pohybuje vězeň s nízkým číslem a že je Čech. Zpozoroval to, přišel ke mně a krásným moravským nářečím mi řekl: "Keré ty si? Já su ňáké Franta Svoboda z naší Moravěnky." Představil jsem se mu a on se zeptal: "Co umíš?" Prohlásil jsem, že jsem se přihlásil jako zámečník. František zavrtěl hlavou: "A jsi študent. Tak to neumíš nic. Ale počké - svedl bys gratulačky?"
Vysvětlil mi, že prominenti - předáci se zeleným trojúhelníkem, dostávají rádi k svátku blahopřání - gratulačky. Teď je začátek března, za chvíli bude Josefa a každý druhý Němec je tu Sepp. Sepp je i kápo kuchyně a náš blokman mu chce takovou gratulačku dát. Když se bude líbit, dostane od kápa kuchyně chleba, margarin - a možná i Kunsthonig (Umělý med)! On že mi pak z toho něco dá.
No dobře, přikývl jsem. Nakreslím gratulačku. V tu ránu jsem dostal list papíru a špačka tužky.
"Čím byl náš blokman v civilu?" zeptal jsem se.
"Wiener Schuster" dostalo se mi odpovědi. Tedy vídeňský švec.
Začal jsem kreslit a prominenti bloku mě obsypali; zvědaví, co umím. Nakreslil jsem holinku a začal kreslit blokmanovu hlavu, která z boty kouká - a sotva jsem dokreslil profil obličeje, ozvalo se: "Halóó, das ist unser Toni!" Vzali mi ten list papíru i špačka tužky a v tu chvíli jsem dostal krásnou tvrdou čtvrtku, pěknou tužku, redispero, tuš, vodové barvy, štětec - prostě tihle prominenti měli všecko. Ale jenom oni. Oni si tu žili a ostatní strádali.
Den po Josefu jsem dostal od blokmana tři denní porce chleba (t.j. 3 x 1/4 kg), tři porce margarinu velikosti krabičky od sirek a ujištění, že mne bude ještě někdy potřebovat.
Jednu porci jsem dal otci, jednu jsem si nechal - a protože se na ten můj výdělek zálibně díval jeden hladový Rus, byla ta třetí porce jeho. On si ji ale nenechal pro sebe, odnesl ji na sousední blok krajanovi, který ji potřeboval víc.
Časem jsem zjistil, že tomu Rusovi říkají Michal, profesor, nebo Kurskij - ale ani jedno, ani druhé nemusí platit. On se spřátelil s mým otcem, říkal mu "papá" a byli z nich kamarádi.

Jak jste ale zámečničil ?
Zařadili mne do haly C 1, na montáž křídel k Messerschmittům 109, na poslední, osmý operační postup - osmý takt. Duralovými nýty jsem měl pomocí vzduchového kladiva připevňovat krycí plechy. Ke všemu ještě na levých křídlech, kde byla práce složitější. Přibíjený nýt se musel podkládat ocelovými kostkami, aby na druhé straně plechu udělal hlavičku. Nesměl se přitloukat ani příliš, ani málo, protože za takovou práci hrozily rány. Opakování pak kvalifikovali jako sabotáž. Se mnou na tomto osmém taktu pracovali dva Rusové, v této práci už sběhlí a předákem tu byl Němec-Štajerák, který spíš jódloval, než mluvil. Ani všichni Němci mu nerozuměli.
Když oba Rusové poznali mou profesionalitu v této práci, řekli, aby se nezdržovali s vybíráním vhodných podkladových kostek, abych je vybíral já - oni zase za mne budou pracovat pneumatickým kladivem. Nakonec jsme denní normu splnili jen tak-tak, ale splnili. Stal se zázrak.

To jste měl ale štěstí !
Štěstí jsem měl hlavně příští den. Víte, jak jsem se bál, jak to dopadne? Co kdyby ti Rusové byli přeloženi nebo odveleni jinam a nikdo jiný by mi nevyšel vstříc jako oni?
Příští den jsme nastoupili na C 1, aby nás jako každý den a jako pořád spočítali - přišel oberkápo a oznámil, že se výroba rozšiřuje o druhou směnu a že potřebuje do skladu pro tu směnu k výdeji materiálu někoho, kdo ovládá víc jazyků, aby se mohl domluvit s vězni více národností. Přihlásil jsem se a vyšlo to!
Ve skladu byla výborná parta. Francouzský elektroinženýr Serge Rouge, ukrajinský mladík Štefan Rudnik, německý antifašista Werner Staake, který byl do Flosenbürgu přeložen ze Sachsenhausenu za trest, že pomáhal českým studentům z akce "17.listopad". Dobře jsme si rozuměli a vymýšleli drobné sabotáže a zdržovačky, aby přísun z Flossenbürgu pro frontu byl co nejnespolehlivější.

Věděli jste třeba co se děje ve světě mimo tábor ? Co dělají Vaši známí doma - a tak?
Měli jsme informace. Kamarádi v elektrikářské dílně, kde opravovali esesákům rádia, tyto opravy prodlužovali, aby měli rádio co nejdéle a s ním i co nejdéle nové a nové zprávy. Měli jsme i ilegální organizaci, která pomáhala přežít nejpotřebnějším. Nakonec mne tato organizace vytáhla i ze skladu na C 1, protože jsem byl pro ni potřebnější' v táboře.
Vedoucím této skupiny byl Miloš Kučera, který působil jako písař v táborové kanceláři. Denně jsme se večer scházeli na 19. bloku, kde jsme: od Miloše Kučery dostávali instrukce pro příští den. Věděli jsme, že přituhuje. Velký rozruch způsobila Himmlerova návštěva Flossenbügu, při které velení tábora oznámil, že se nikdo z vězňů nesmí dostat živý do rukou osvobozenecké armády. A esesáci běsnili.
Na Štědrý den o vánocích 1944 bylo pro výstrahu ostatním nastoupeným vězňům oběšeno na táborovém náměstí 6 kamarádů - 4 Rusové, 1 Francouz a 1 Ital. Údajně pro pokus o útěk, nebo vykonstruovanou sabotáž. Před popravou jim bylo vysázeno ještě 50 ran býkovcem. Vzpomínám si na výkřik bitého mladého Rusa: "Nebij i věšaj!"
Na výsměch tomuto cynickému divadlu zářil v sousedství táborového náměstí, před baráky strážných SS, rozsvícený vánoční strom.
S rychle postupující východní frontou byli do Flossenbürgu evakuováni vězňové z jiných koncentračních táborů - a těmito transporty se tábor nesmírně přelidnil. Jeho normální ubytovací kapacita byla 3 500 vězňů - a přestože postupem doby počet vězňů neustále stoupal, tábor se dodatečnou výstavbou nerozšiřoval - a v roce 1945 dosáhl stavu 16 tisíc mužů.
Aby nacisté snížili tento neúnosný stav, dali na jaře 1945 budovat poblíž bloku 20 rozsáhlou plynovou komoru - v plánu vedenou jako "lázně". Ale ke konečné realizaci tohoto zločinného záměru dík sabotáži techniků ve stavební kanceláři naštěstí už nedošlo.

Proč jste měli tedy nemocnici ?
Víš, ona nemocnice v civilizovaném světě a nemocnice v nacistickém koncentračním táboře, to je rozdíl. V letech 1943 a 1944 byly ve flossenbürgském revíru - tedy nemocnici - prováděny na vězních zvláštní skupinou SS - "lékařů" zločinné "lékařské" pokusy. Vybraným vězňům byla injektována látka, po níž ve vysokých horečkách mnozí z nich zemřeli na skvrnitý tyf. Epidemie si vyžádala stovky obětí, převážně hrubým zaviněním SS - smluvního lékaře dr. Schmitze. Vypuknutí epidemie zatajil a vyháněl "vyléčené" vězně z lágrové ošetřovny do práce s horečkami přes 40 stupňů.
Krematorium v té době nestačilo, hromady mrtvol, proložené poleny dříví a polité benzinem, byly páleny poblíž bloků 22 a 23. V kotlině tábora, nízko při zemi, se rozprostřel hustý dým, prostoupený nasládlým pachem spálených těl.
Celková bilance úmrtnosti ve Flossenbürgu je otřesná. Od roku 1938 do osvobození tábora 23.dubna 1945, se odhaduje počet mrtvých na 73 296 vězňů - z toho 3 784 Čechů.

Jak tedy došlo k osvobození Flossenbürgu ?
16. dubna 1945, kdy americká armáda pronikla směrem na Weiden, opustili SS náhle tábor a svěřili jej do opatrování starosty obce Flossenbürg. Odpoledne byly vztyčeny na všech barácích bílé prapory. Radost 16 000 vězňů z blížícího se osvobození neměla však dlouhého trvání. Téhož dne navečer byl dán rozkaz ke stažení praporů a příštího dne se začali SS vracet. Předsunuté americké hlídky se totiž z taktických důvodů odebraly jiným směrem.
V pátek 20.dubna 1945, po zničení téměř věch písemných dokumentů, spálení blokových kartoték, vězeňských čísel, která jsme si museli odpárat ze šatů, po spálení býkovců a holí, jimiž nás prominenti týrali, po odstranění popravčího sloupu, byl vydán rozkaz k evakuaci tábora. 14 500 vězňů, seřazených s odstupy do několika kolon, doprovázeli SS-mani, posílení narychlo utvořenou "lagerpolicií" z německých kriminálních vězňů, převlečených do uniforem SS. Jen 1500 nemocných mužů, z toho 179 Čechů, bylo ponecháno v táboře svému osudu.
Pochod smrti utvořených kolon pokračoval dnem i nocí, pouze s jedinou kratičkou zastávkou denně. Únava zesláblých a hladových vězňů každým metrem stoupala. Kdo nestačil vysilujícímu pochodu, byl nemilosrdně zastřelen. I já jsem měl už namále. Počet obětí tohoto pochodu přesáhl 5 000 !
V pondělí 23. dubna vyburcoval vězně do nového dne hřmot blížící se fronty. Znamenal pro zbylé vězně flossenbürgského pochodu smrti konec utrpení. Na místo, kde jsem po dlouhé době opět svobodně vydechl, nikdy nezapomenu. Je v blízkosti zámečku Tierlstein v Bavorsku.
Téhož dne v 10 hodin a 30 minut byli osvobozeni i ti, co zůstali v táboře.

PO NÁVRATU Z KONCENTRAČNÍHO TÁBORA MILOŠ VOLF DOKONČIL PŘERUŠENÉ STUDIUM GYMNÁZIA A PO MATURITĚ NASTOUPIL NA PRÁVNICKOU FAKULTU V PRAZE. Z POLITICKÝCH DŮVODŮ VŠAK BYL NUCEN VYSOKÉ ŠKOLY ZANECHAT - JEHO OTEC BYL OBVINĚN NASTUPUJÍCÍM KOMUNISTICKÝM REŽIMEM, ŽE NEPŘIZNAL VŠECHNY ZÁSOBY VE SVÉM OBCHODĚ SE SMÍŠENÝM ZBOŽÍM, A BYL POSLÁN NA NUCENÉ PRÁCE NA SLOVENSKO. ZANEDLOUHO PO PROPUŠTĚNÍ ZEMŘEL.
MILOŠ VOLF MUSEL ABSOLVOVAT ZÁKLADNÍ VOJENSKOU SLUŽBU U ČERNÝCH BARONŮ. NA JEJÍM KONCI ZAČAL PRACOVAT V ARMÁDNÍM ROZHLASE, V ČEMŽ POKRAČOVAL I PO UKONČENÍ VOJNY. POTÉ DOSTAL NABÍDKU OD TELEVIZE, KDE BY MOHL PRACOVAT JAKO REDAKTOR. TO SAMOZŘEJMĚ PŘIJAL A POZDĚJI SE STAL ŠÉFREDAKTOREM VYSÍLÁNÍ PRO DĚTI A MLÁDEŽ. V TÉ DOBĚ SE OŽENIL A ODSTĚHOVAL SE DO PRAHY.
PO OKUPACI SOVĚTSKÝMI VOJSKY V ROCE 1968 MUSEL TUTO PRÁCI OPUSTIT A PRACOVAL NĚKOLIK LET JAKO SKLADNÍK. POZDĚJI SE MU PODAŘILO SEHNAT PRÁCI V OBLASTI REKLAMY. MÁ DVĚ DCERY, TŘI VNUKY A ČTYŘI PRAVNUKY. NYNÍ BYDLÍ U JEDNÉ SVÉ DCERY V TŘEBIŠTSKÝCH JEDNOTÁCH NEDALEKO PLANÉ NAD LUŽNICÍ.
ZÁLEŽITOSTMI 2. SVĚTOVÉ VÁLKY SE ZABÝVÁ PO CELÝ ŽIVOT A DODNES PRACUJE VE SVAZU PROTIFAŠISTICKÝCH BOJOVNÍKŮ. ÚČASTNÍ SE TAKÉ SETKANÍ S BÝVALÝMI SPOLUVĚZNI VE FLOSSENBURGU A POŘÁDÁ PŘEDNÁŠKY PRO MLADÉ LIDI U NÁS I V NĚMECKU.

Použitá literatura:
Dr. F. Macháček: PLZEŇ - TEREZÍN - FLOSSENBÜRG
MUDr. Vladimír Böhm: K.L. FLOSSENBÜRG - "KONCENTRÁK DOMAŽLICKÝCH"
Miloš Volf : NĚKTEŘÍ ODTAMTUD
Petr Heigl : KONZENTRATIONSLAGER FLOSSENBÜRG
ERINNERUNG - katalog putovní obrazové galerie děl bývalých flossenbürgských vězňů
PRŮVODCE PO NACISTICKÝCH KONCENTRAČNÍCH TÁBORECH
M.Báčová - Křížková: TEREZÍN SVĚDČÍ A VARUJE
J. Čvančara: NĚKOMU ŽIVOT - NĚKOMU SMRT