Příběh MUDr. Josefa Hlaváče
Náš příběh začíná v malé vesničce Jivno ležící nedaleko Rudolfova. Tam se totiž 24. ledna 1915 narodil Václavu a Terezii Hlaváčovým syn Josef. Pocházel z 10 sourozenců. (V současnosti žijí už jenom tři.) Rodiče měli malý statek, a když tatínek v r. 1919 zemřel, přebral správu nad jeho majetkem nejstarší syn Jan. V Jivně chodil také malý Josef do základní školy. Po skončení základní školy odešel do Vídně, kde v té době pracoval jeho starší bratr František. Nastoupil na české gymnázium. Po roce se František oženil. Josef si s Františkovou ženou nerozuměl, a proto se vrátil do rodného Jivna a ve studiu gymnázia pokračoval v Českých Budějovicích. Den co den dojížděl do Budějovic na kole své sestry, protože na autobus neměl peníze.
Po maturitě odešel do Prahy a začal studovat medicínu. Bydlel v Dejvicích, na Masarykově koleji. 17. 11. 1939, rok před dokončením studia, zavřeli Němci vysoké školy. Byla to reakce na studentskou demonstraci, při které byl zastřelen Jan Opletal.
" … Schylovalo se k 21. výročí 28. října. Byli to studenti, kdo jako první vystoupili se spontánní demonstrací odporu proti okupaci, jíž prokázali morálně-politické trvání Masarykovy první republiky. Nebylo to tudíž jen nějaké zoufalé gesto, ale něco víc: byl to politický čin. Smrt medika Jana Opletala 15. listopadu spojila studentstvo do mohutného vystoupení při rozloučení s ním v pražské části pohřebního obřadu.
Sankce okupantů proti studentům byly brutální. Dvanáct set vysokoškoláků v Praze, Brně a Příbrami bylo odvlečeno do koncentračního tábora Sachsenhausen, devět funkcionářů v Ruzyni zastřeleno, vysoké školy byly zavřeny až do konce války. … " (Odkaz 17. listopadu po šedesáti letech)
Josef Hlaváč se této demonstrace také zúčastnil. Byl zatčen, odvezen do věznice v Ruzyni a odtud do koncentračního tábora Sachsenhausen. Zde byl uvězněn až do 20. 12. 1940.
Sachsenhausen
V blízkosti města Oranienburg, asi 35 km severně od Berlína. Za 8 let prošlo tímto koncentračním táborem 204 567 vězňů, celkový počet mrtvých přesahuje 100 000, z nichž bylo přímo popraveno 33 190. K vlastnímu táboru patřilo přes 100 poboček.
V noci z 18. na 19. listopadu 1939 tam bylo z Prahy přivezeno 1185 studentů. Číslo vězně Josefa Hlaváče 4962, blok 53.
Poté se vrátil domů. Začal pracovat v nemocnici v Českých Budějovicích jako pomocná síla za byt a stravu. Jedním z pacientů byl také francouzský vězeň. Protože Josef uměl francouzsky, brzy se sblížili. Bohužel se mu toto přátelství stává osudným. Někdo ze zaměstnanců v nemocnici je udal a Josef byl opět zatčen.
Odvezli ho na Pankrác, pozvali si ho na gestapo, zde ho vyslýchal "známý" vyšetřovatel Ambrož. 28. 8. 1942 byl Josef odsouzen a odvlečen do koncentračního tábora Terezín. Odtud pak do koncentračního tábora Bautzen.
Terezín a)
Město Terezín leží v severních Čechách, 60 km od Prahy. Již od června 1940 sloužila jeho část - Malá pevnost - jako policejní věznice gestapa a od konce roku 1940 se stalo vězením i samotné město. Tam byl zřízen sběrný a průchozí tábor pro židovské vězně.
V Bautzenu byl až do 15. 12. 1943. Poté byl převezen do Buchenwaldu. Když projížděl transportní vlak plný vězňů přes Plzeň, dostal Josef na jedné ze zastávek od místních lidí koláč. Ti lidé riskovali vlastní život, neboť podávání jídla odsouzeným bylo přísně zakázáno. Pro Josefa to však znamenalo velmi mnoho!
Buchenwald
Leží v centru Německa, 8 km od Výmaru. Celkem prošlo Buchenwaldem a jeho pobočkami 7 783 českých politických vězňů, z nichž tam 816 zahynulo. Mezi nimi byla i řada významných umělců, např. Josef Čapek.
Číslo vězně Josefa Hlaváče 38978, blok 17.
V květnu 1944 byl Josef opět odvezen do dalšího koncentračního tábora Wansleben am See bei Halle an der Saale, kde byl až do dubna 1945.
V dubnu 1945 Němci cítili, že se blíží konec války. Chtěli zamést stopy. Vězni se vydali na pochod smrti. Tentokrát měl Josef štěstí. Po dvou dnech byli osvobozeni americkými vojáky v čele s generálem Pattonem.
A jak na své osvobození vzpomíná Josef Hlaváč dnes?
"Když se setmělo, vyrazili jsme kolem řeky Sály. Asi ve tři hodiny ráno nás nahnali do lomu, tam byl evakuovaný tábor. Chtěli jsme si vlézt dovnitř, ale vyhnali nás spát jenom pod širák. Když se rozednívalo, šli jsme dál, to už se blížila americká armáda. Měli jsme štěstí, že nás obklíčily dva tanky a došlo k výměně posádky. Němci chvátali, vzdávali se Američanům, protože Rusové
a Poláci si chtěli vyřizovat účty hned na místě. Lítaly nad námi kulky, naštěstí se nic nestalo. Já jsem se dostal potom do lágru, přespal jsem v kostele. Zavřeli nás tam s Poláky američtí vojáci. Teprve když přišla pozemní armáda, tak nám otevřeli sklepy a viděli jsme, jaké zásoby měli Němci (např. konzery, maso atd). Nás nechali spát ve stodole a dávali nám černou kávu. Nejlepší vily obsadili Rusové a nastěhovali se do baráků, které byly přepychově vybaveny a nadělali tam pěknou paseku. My jsme měli štěstí, že tam byl nějaký advokát z Plzně. Říkal: "Jen blázni spí ve stodole." Nastěhoval nás do podkroví. Pak nám vařil z věcí od Poláků. Všude ještě zuřila válka, my jsme byli na svobodě."
Když skončila definitivně válka, Josef dokončil poslední rok studia na medicíně a začal pracovat jako praktický lékař.
Oženil se s Miladou, rozenou Žánovou a mají spolu 2 syny. Starší Josef šel v otcových šlépějích a stal se lékařem. Dnes pracuje v Českých Budějovicích. Mladší syn Petr pracuje jako stavební technik a bydlí v Tučapech.
Poznámky:
a) V zimě 2004 jsme navštívili Terezín. Hledali jsme v seznamu uvězněných
jméno pana doktora Hlaváče, ale bez úspěchu.
PODĚKOVÁNÍ
Na závěr bychom chtěly poděkovat všem, kteří nám s vypracováním tohoto projektu pomáhali. Zvláště pak panu doktoru Josefu Hlaváčovi za věnovaný čas a za poutavé vyprávění o dobách, které už patří minulosti, ale nikdo z nás by na ně neměl zapomenout.
SEZNAM LITERATURY
Průvodce po nacistických koncentračních táborech
Odkaz 17. listopadu po 60 letech