SOBĚSLAV, Gymnázium
Martin Černý, Ondřej Mattanelli

Terezínský deník

PODĚKOVÁNÍ
Panu profesoru Jindrovi za námět k tomuto projektu.
Paní profesorce Mundevové za ochotu s námi jet do Terezína.
Panu Karlu Rožcovi za poskytnuté informace.
Panu Karlu Mattanellimu za technickou pomoc při výrobě projektu.
A všem, kteří nám pomohli při realizaci projektu…

Kronika pobytu 4.b v TEREZÍNĚ
Ve dnech 2.-3. března 2004 jsme podnikli výlet do Terezína na vzdělávací seminář.

DEN PRVNÍ
V 6:30 jsme od budovy gymnázia odjeli autobusem směrem na Terezín. Cesta ubíhala rychle a trvala cca. 3 hodiny. (Ještě jsme neměli ani tušení jak se asi do Terezína dopravovali Židé. Zatímco my jsme jeli do Terezína jako v bavlnce, Židé tam odjížděli namačkaní v dobytčích nebo nákladních vozech bez jídla a téměř bez vody. Mnoho lidí v transportech zahynulo.) Do města Terezín jsme přijeli kolem 10. hodiny. Nejdříve jsme projeli kolem Malé pevnosti a Národního hřbitova a dále jsme pokračovali do středu města.
Ubytování jsme měli zajištěno v prostorách Magdeburských kasáren, v dřívější ubytovně členů samosprávy v Terezíně.
Po přidělení pokojů jsme se sešli na půdě Magdeburských kasáren, kde se dříve scházeli Židé na různé kulturní akce. Tam jsme se přivítali s vedoucí vzdělávacího oddělení paní Mgr. Ludmilou Chládkovou. Ta nás nejprve seznámila s programem našeho pobytu a poté nám vysvětlila nějaké pojmy od antisemitismu, transportů, delegace Červeného kříže až po holocaust. Také nám představila hlavní osoby, které stály za hrůzami holocaustu (především A. Hitlera, A. Eichmana, R. Heydricha a H. Himmlera) a seznámila nás s právy Židů a jejich každodenním životem za II. světové války. Po velmi poučné přednášce jsme si pustili dobový film o tom, jak A. Hitler propagoval Terezín jako lázeňské město pro Židy. Skutečnost byla však jiná. Za objektivem kamer se skrývalo velké utrpení. Mnozí lidé umírali hlady a kvůli nemocem, o kterých se nám ani nezdá.
Po tomto filmu jsme šli na oběd, ale při pomyšlení na to, že by Židé dostali k jídlu to, co nám zbylo z oběda smíchané s nedopalky od cigaret, jsme přestávali mít hlad.
Po obědě jsme se všichni sešli u vchodu do kasáren a rozdělili jsme se na dvě poloviny. Jedna polovina šla s prof. Mundevovou a druhá s prof. Jindrou. Naše polovina začala prohlídku expozicí v Magdeburských kasárnách. Nejprve jsme se šli podívat na to, jak vypadalo "ubytování" v ghettu.
Poté jsme se přesunuli do "hudebního salonku", který byl věnován všem významným hudebním umělcům z ghetta. Zde jsme měli možnost poslechnout si kousek opery Brundibár, kterou složil Hans Krása. Po poslechu jsme pokračovali v prohlídce dalších místností muzea. Ty byly věnované výtvarnému a literárnímu umění v ghettu. Bylo zvláštní dívat se na tak krásné obrazy a přitom vědět, že to vše vznikalo za strašných podmínek v ghettu. Udiveni z maleb všeho druhu jsme přešli do místnosti věnované dětem. I děti v ghettu po sobě zanechávaly různé básničky, spisy a časopisy (nejznámější terezínský dětský časopis se nazýval "VEDEM", vydával jej patnáctiletý Petr Ginz.) Po básničce, kterou zarecitoval M. Čáp, jsme se přesunuli do poslední místnosti expozice, která byla věnovaná divadlu. Byly zde k vidění např.různé rekvizity k divadlu, divadelní kostýmy, fotografie autorů divadelních her vzniklých v ghettu. Po prohlídce této expozice jsme si začali uvědomovat, kolik asi prošlo Terezínem umělců a nebýt toho, že byli Židé, mohli se z nich stát významní čeští nebo zahraniční umělci. S průvodkyní jsme pak pokračovali ve venkovní prohlídce.
Nejprve jsme šli tehdejší ulicí Jägergasse přes malý park k památníku, kde vězni postavili koleje z Bohušovic, pro umožnění transportu z Terezína do ostatních koncentračních táborů např.: Osvětim, Treblinka, Majdanek atd.
Dále jsme pokračovali ulicí Südstrasse k márnici a k židovské a křesťanské obřadní místnosti. Naproti tomu se nachází kolumbárium, jenže to bylo kvůli povodním z roku 2002 v rekonstrukci.
Poté jsme se okolo hřbitova dostali ke krematoriu. To jsme to bohužel nemohli vidět v celé své "kráse" (opět kvůli povodním), a tak jsme se museli spokojit s jednou novou pecí.
Z krematoria jsme se vydali stejnou cestou nazpátek do středu města. Došli jsme až na náměstí (tehdejší Marktplatz), kde jsme měli asi půl hodiny rozchod. Každý z nás se vydal někam jinam. Někdo odpočíval na lavičkách, někdo šel "okouknout" terezínské obchody, další se šli podívat po městě a někdo jako prof. Mundevová si šel povídat do kavárny s průvodkyní.
Po malé přestávce jsme se znovu sešli a pokračovali dále. Průvodkyně nás zavedla k Sudetským kasárnám, kde byl první objekt ghetta a nyní je zde archív. Poté jsme se vydali zpět k náměstí. Tam nám průvodkyně ukázala dřívější domov pro malé děti a mládež, banku židovské samosprávy, sídlo stráže ghetta a sídlo SS-komandatury. Prohlídku jsme završili návštěvou muzea ghetta. Jelikož nás tlačil čas, museli jsme si jej rychle prohlédnout a jít zpět do Magdeburských kasáren.Tam byl přichystán další program. Měli jsme na vybranou z několika témat, např. děti a mládež v ghettu, časopis "VEDEM", transporty, zdravotnictví, hudební tvorba atd. Každý pokoj měl za úkol vybrat si jedno téma a to musel do dalšího dne vypracovat. K dispozici jsme měli několik šanonů o těchto tématech. Tyto práce si každý rozvrhl jinak. Někdo vypracoval úkol hned na začátku, aby se potom mohl věnovat vlastnímu projektu a někdo to nechával na poslední chvíli. Pí. Chládková nám také nabídla, že ten, kdo chce, může k zadanému tématu vyrobit nějaký poutač. Poutače nakonec vyráběli asi tři skupiny. Kolem 18. hodiny jsme se odebrali do jídelny na večeři. Po přestávce, která následovala, jsme se opět sešli na půdě. Tam jsme postupně popisovali vlastní projekty a pí. Chládková a pan prof. Jindra je hodnotili. Nejčastěji se tam vyskytovaly projekty o lidech, kteří prošli Terezínem nebo z něj byli transportováni na východ. Někteří se zajímali o politické vězně, kteří pobývali v Malé pevnosti. A my jako jediní jsme nenašli osobu vhodnou pro tento projekt, a tak nám bylo přiděleno náhradní téma, tj. Ghetto Terezín a kronika našeho pobytu v Terezíně. Po prezentaci, na kterou měla každá dvojice cca. deset minut, jsme se pohodlně usadili a čekali jsme a vyčkávali začátek filmu Poslední motýl. Toto dílo natočil Karel Kachyňa v roce 1989 s Tomem Courtenayem v hlavní roli. Mim Antoine Moureau, který žije v Němci okupované Paříži, je donucen nacisty, aby zahrál v terezínském ghettu představení. Ale bohužel zjišťuje, že jeho vystoupení je jen kamufláží na návštěvu Červeného kříže. Tak se rozhodne dát svým výstupem najevo, jaké hrůzy skrývá normální život v ghettu. Němcům se to nelíbilo, a tak brzy odjíždí francouzský mim transportem na východ. Tento film musel být obtížný na realizaci. Jeho natáčení bylo velkou zkušeností, ale i pro samotné obyvatele Terezína (většina si zahrála obyvatele ghetta). Filmařům se podařilo oživit šedesát let zapomenuté židovské město. A to si zasluhuje náš obdiv. Film se všem velice líbil.
Po filmu oficiálně skončil denní program. Někdo však zůstal na půdě a tam vyráběl plakáty na samostatnou práci nebo ti, co nechtěli spát a nechtěli dodělávat zadané téma na poslední chvíli, zpracovávali údaje ke studijnímu tématu. I přes pozdní hodiny byla nálada skvělá. Ti , kteří neměli co dělat, hráli na klavír a ti,co pracovali, se navzájem dobře bavili. Někteří jedinci po filmu opustili půdu a šli na pokoj. Tam buď pracovali se studijním tématem, nebo šli na návštěvu na jiný pokoj. Tato volná zábava skončila kolem 23. hodiny, kdy už měli být všichni na pokojích. Po kontrole pana prof. Jindry už zůstali všichni v posteli. Avšak málokdo hned usnul. Někdo si třeba zapomněl věci na jiném pokoji a musel si pro ně ještě dojít. Než si každý srovnal tolik informací z celého dne v hlavě, bylo už později než pozdě. Usínání nebylo zrovna sladké při pomyšlení na to, že všude okolo umíraly tisíce nevinných lidí.


DEN DRUHÝ
Snídaně byla už od půl osmé, tak každý po dlouhé noci přišel na snídani rozespalý. Avšak snídaně každého probrala. Po chutné krmi jsme se odebrali na pokoj si sbalit. Od osmi hodin začínal volný program.
Někdo dodělával samostatné práce z předchozího dne, někdo šel do muzea (např. Šárka a Monika sháněly informace o Karlu Ančerlovi, které byly k dispozici v muzeích), někdo hledal tu svou osobu v pamětní knize Terezína nebo v transportech. Mnozí byli v tomto hledání úspěšní. Kolem půl jedenácté jsme dokončili všelijaké práce a sešli jsme se před budovou Magdeburských kasáren. Po příchodu pana průvodce jsme se vydali do středu města hledat modlitební místnost pro Židy. Nacházela se na dvoře jednoho domu. Průvodce nám vysvětlil, že za druhé světové války se Židé tajně chodili modlit do takovýchto místností, které byly různě ukryté např. na půdách, ve sklepech a ve chlívkách. Mnoho jich bylo zničeno nacisty. Když jsme vstoupili dovnitř, ocitli jsme se v menší místnosti, která byla pomalovaná různými červenými židovskými hvězdami a dalšími znaky. Ani tato místnost se nevyhnula velké vodě, a tak měla otlučenou omítku a k výkladu průvodce nám vyhrával vysoušeč. Této prohlídky se nezúčastnili všichni, několik spolužáků zůstalo v Magdeburských kasárnách.
Při výkladu jsme se hodně dozvěděli o židovské kultuře. Po prohlídce modlitebny na nás čekal autobus u muzea. Ten nás dovezl na parkoviště před Národním hřbitovem. Kolem něj jsme došli k Malé pevnosti. Tento hřbitov byl založen roku 1945, kdy tam byly převezeny ostatky vězňů z Malé pevnosti, oběti tyfové epidemie a židovští vězni. Na tomto hřbitově se nachází kolem 10 000 obětí. Při vstupu jsme nejdříve uviděli znak Malé pevnosti - bránu s nápisem, který byl typický spíše pro koncentrační tábory "Arbeit macht frei". Průvodce nám řekl základní informace o Malé pevnosti. Vysvětlil nám, kudy musel vězeň projít před vstupem do ní. Vězni se museli nejdříve zaevidovat, odevzdat oblečení a splnit další formality.
Dále jsme přešli na I. dvůr. Podívali jsme se do hromadné cely, umývárny a do samotek, kterých zde bylo dvacet a hromadných cel sedmnáct. Vybavení cel bylo strohé. Uprostřed místnosti stál velký stůl, po stranách postele a v rohu něco, co připomínalo záchod. To vše bylo pro cca. 100 lidí. Umývárny by zajisté hygienickou kontrolou také neprošly. A samotky ? Tato hrůza se nedá ani popsat. Sami jsme si to vyzkoušeli a zavřeli jsme se na samotce bez oken. Je to velmi stísňující pocit, psychicky nepopsatelně náročné. Po prohlídce cel jsme přešli k podzemní chodbě, která je zde jen jako ukázka původního opevnění. I přes nabídku průvodce, že ten kdo má klaustrofobii může jít jinudy, jsme se do chodby vydali všichni. Chodba byla poměrně úzká a dlouhá, ale projít ji zvládl každý. Vyšli jsme někde u popraviště. Nyní to bylo kolem popraviště upravené a šibenice zela prázdnotou, ale jaké to asi bylo za války? Několik jedinců si zkusilo stát jakoby na šibenici a nebyl to pro ně moc dobrý pocit. Rozdíl mezi těmi co tam stáli doopravdy s oprátkou na hlavě (za celou válku 3 lidé) byl jediný, a to že ten jejich pocit byl poslední.
Z popraviště jsme se přesunuli k bráně smrti (tudy vězni procházeli k popravišti), odkud jsme pokračovali dlouhou ulicí ke IV. dvoru. V této ulici byly domy pro dozorčí, kteří si tam nechali postavit bazén a kino. IV. dvůr nám připadal takový moderní, bylo to asi tím, že byl nově zrekonstruován po povodních. Tento dvůr je ze všech nejmladší, ale to neznamená, že zde neumírali lidé, právě naopak. Průvodce nám totiž řekl, že v těchto malých celách (z našeho pohledu maximálně pro 2 osoby) se tísnilo 16 lidí a že v hromadných celách bylo asi tolik lidí, kolik je u nás na škole. To byla dosti děsivá představa.
Po prohlídce IV. dvoru jsme se vydali k muzeu v Malé pevnosti. To bylo věnováno hlavně vězňům, dozorcům a životu v Malé pevnosti. Asi po čtvrt hodině jsme se sešli před muzeem a chystali se k odjezdu na oběd. Po posledním obědě v Terezíně jsme se šli naposled podívat do pokojů, kde jsme dobalili poslední zavazadla. Poté jsme se odebrali na půdu, do přednáškové místnosti, kde jsme prezentovali témata, která jsme si vybrali předchozí den. Bylo zajímavé co všechno jsme se dozvěděli. Nejvíce zajímavé téma si vybrali Alešové, kteří zpracovali Sport v ghettu. Naše snažení zhodnotila pí. Chládková s prof. Jindrou kladně. Před třetí hodinou jsme byli připraveni k odjezdu. Cesta zpět byla klidná, všichni byli unaveni z náročného programu. Tento pobyt nám přinesl mnoho poznatků ohledně holocaustu a spoustu pěkných, ale hlavně otřesných zážitků. Je pro nás dnes neuvěřitelné, jak strašně lze zacházet s nevinným člověkem. Mnozí lidé tuto dobu zlehčují, hrůzy této doby upadají v zapomnění. Zanedlouho vymřou již poslední očití svědkové této doby, proto je nutné předávat informace budoucím pokolením. Pokládáme si za čest, že jsme v tomto duchu mohli spolupracovat a připomenout si krutá léta války.

VÝZNAM CELÉ AKCE
Myslím si, že celý význam této akce je hodně důležitý. Nikdo by neměl zapomenout na lidi, kteří si protrpěli své za 2. světové války. A od toho je zde projekt s názvem Zmizelí sousedé. Nejen že donutí studenty na něčem pracovat, ale například osudy bývalých vězňů začali být kvůli tomu aktuální, což je dobře. Najednou se v televizi objevuje tolik dokumentů o Židech a druhé světové válce a všechny mají docela velkou sledovanost i mezi mladými lidmi, takže o to mají také zájem. Natočilo se i dost filmů a ty jsou víc než dost úspěšné. A to všechno díky tomu, že se taky začalo vzpomínat na ostatní lidi. A ještě k tomu pracovat na tom studenty baví. Někdo si myslí, že to je jen jedno setkání s člověkem, zapsání toho co říkal a konec. Tak to ale není. Není zrovna jednoduché najít člověka, který to všechno zažil. Například my jsme hledali a nikoho jsme nenašli. Pak se musí za tím člověkem jít a také záleží na něm jestli vám po tom všem něco dokáže říct. A když se rozpovídá tak je kolem toho najednou o mnoho lidí více, o kterých by se toho mohlo napsat třeba i něco zajímavějšího. Slyšet jejich životní příběhy o tom jak prožili mládí je strašné. Ještě, že to je za námi. Dnes si to nikdo nedokáže představit. Podmínky jejich života, jejich odloučení od rodin a mnoho dalších strašných věcí. Snad se to už nebude nikdy opakovat. A od toho je tu tento projekt. Aby ukázal lidem, že se zde ještě nedávno děly hrozné věci a aby na to úplně nezapomněli.
Kvůli tomu jsme se dostali do Terezína, kde na nás čekali dva dny práce. Určitě to pro nás byla veliká zkušenost, poznat město, kde bydlelo několik desítek tisíc lidí. Nejde si to ani představit, že se do tak malého města vešlo tolik zajatců. Pracovat na tom je nejen zajímavé, ale také dost poučné. Určitě je lepší vidět to na vlastní oči, než na to koukat v televizi, z které si ani nic nezapamatujete. Možná, že si někteří lidé myslí, že to je na nic a že to nemá cenu, ale jestli si tohle myslí, tak jsou hloupí, když to ani nezkusili. Doporučuji všem lidem, aby se o toto téma začali zajímat a určitě nebudou zklamaní.

TEREZÍN OBECNĚ
Terezínská pevnost byla postavena v letech 1780-1790. V této době ještě nikdo ani neměl tušení co se tu bude dít za hrozná zvěrstva za 150 let.
Za druhé světové války bylo součástí nacistických plánů tzv. konečné řešení židovské otázky. Na území Čech a Moravy byli občané židovského původu od 24. listopadu 1941 odváženi do nově nacisty zřízeného ghetta. Ale později se zde setkali i židé z Německa, Nizozemska, Slovenska, Rakouska a Dánska. 1. transport byl z Prahy a byli v něm jen muži. Těm z počátku sloužila k ubytování kasárna, ale po vystěhování terezínských obyvatel i civilní domy. Ale kvůli velkému množství lidí byly obývány i ta nejhorší místa jako půdy, sklepy atd. Nejhorší podmínky zde měli staří lidé. Nejhůře snášeli již zmíněné provizorní ubytování a ještě k tomu zde neměli příbuzné nebo známé, kteří by jim ať už psychicky nebo fyzicky pomáhali. Jejich úmrtnost byla vysoká. Ale i ostatní lidé trpěli. Nejen že zde bylo hodně nemocí, na které lidé i umírali, ale mnoho lidí zde trpělo také podvýživou. Hlad vyvolávalo malé množství potravy, ale i nevyváženost, jednotvárnost a nedostatek vitamínů. Někteří lidé měli známé nebo příbuzné za hranicemi ghetta a ty jim mohli občas poslat nějaký balíček s potravinami.
Ghettu velela nacistická komandatura a ta předávala příkazy takzvané židovské samosprávě. V čele samosprávy stál židovský starší se svým zástupcem a jeho poradním orgánem byla rada starších.Dohled nad vězni měli protektorátní četníci, kteří z většiny sympatizovali s uvězněnými a pomáhali jim udržovat kontakt s vnějším světem.
Za 4 roky prošlo Terezínem téměř 140 000 mužů, žen i dětí. A ještě k tomu v posledních dnech války k nim dorazilo téměř 15 000 lidí z tzv. evakuačních transportů z koncentračních táborů vyklízených před postupující frontou. Celkem zde na následky hladu a nemocí zemřelo na 35 000 lidí.
Mnoho známých osobností také prošlo Terezínem. Například spisovatel Karel Poláček nebo hudebník Karel Ančerl a mnoho dalších. Osudy lidí uvězněných za 2. světové války jsou vylíčeny v próze, dramatech i ve filmu. Například film Karla Kachyni Poslední motýl.
Po skončení války se rozvinula snaha o zachování a udržení míst utrpení smutku, aby byla stálou připomínkou i výstrahou pro budoucí generace. A tak vznikl Památník Terezín v roce 1947. Ten je dnes rozdělen do jednotlivých pietních míst. Mezi ně patří i Malá pevnost a ta je společně s městem Terezín uznávána jako významná národní památka.

DĚTI
Jak do mrazu když vkročíme,
ta četa do čekání stydla,
zda oči mé, zda oči mé
se upírají na strašidla?

Jak v zemi zahrabané hlízy,
jež předčasně se daly růst,
se objevily a zas zmizí -
i z našich úst, i z našich úst?

Temné nám zbělá do paměti
a světlá stopa vytane
po křížové výpravě dětí,
již vydané, již vydané.

Kořeny nesrovnalé chůze
se vydaly poprvé z cest,
a po květech mi teskno tuze,
vždyť návrat jest, vždyť návrat jest.