 |
|
PLZEŇ, Gymnázium Mikulášské náměstí Spolužáci
ÚVOD Jsme pětice studentů, kteří pátrají po životech a osudech studentů židovského původu, kteří před druhou světovou válkou docházeli na naši školu (tehdejší II. československou státní reálku, dnešní Gymnázium Mikulášské náměstí). V našem výzkumu nejde ani tak o informace, které se uchovávají v archivech (jako je datum narození, bydliště a jiná úřední data), chceme odhalit především to, jací byli povahově, s kým se přátelili, co měli rádi, v čem se jim dařilo (a v čem naopak ne) - informace, které případnému zájemci pomohou představit si pod položkou v třídním výkazu skutečného, jedinečného člověka se svými vlastními zážitky a dojmy. Takové informace se však nedají nalézt v žádném archivu, je třeba ptát se lidí, kteří je znali a stále si na ně pamatují. Hlavní náplní naší práce je tedy vyhledávání jejich bývalých spolužáků (proto svému projektu říkáme "Spolužáci"), kteří jsou ochotni se s námi sejít a povědět nám, na co si vzpomínají. Do konce tohoto roku bychom rádi vydali knihu nebo brožuru, kde bychom výsledky naší práce zpřístupnili všem potenciálním zájemcům. Dokumenty jsme rozdělili do adresářů podle jmen studentů, kterých se týkají. Jedná se o vybrané listiny a fotografie, které se nám podařilo získat. Mezi nimi se také nachází dokument, kde jsou shrnuty poznatky, ke kterým jsme u toho konkrétního "spolužáka" došli. CHARLOTTA EPSTEINOVÁ  ... Arnošt Epstein se narodil 1.3.1923 a zemřel 23.3.1999. Jeho sestra Charlotta se narodila 4.11.1925 a v dnešní době žije v Plzni a byla ochotna poskytnout nám rozhovor, jehož přepis je níže a shrnuje téměř všechny informace, které jsme o jejich rodině získali. Jejich rodiče se jmenovali Arnošt (narozen 15.12.1892) a Aloisie (22.4.1901 - 18.8.1970), rozená Šperlová. Arnošt Epstein byl Žid, ale po sňatku s katoličkou Aloisií Šperlovou konvertoval na křesťanství, které přijali i jejich děti. A zde je již příběh rodiny Epsteinovy popsán Charlottinými slovy. "Maminka byla křesťanka a docela vim z jejího podání, že při svatbě v roce 21, že otec byl ochoten se dát překřtít, aby to manželství bylo jako tak jako sourodý a že i prostě ta církev katolická na tom netrvala nijak." ... "Takže my jsme nijak s tim židovstvím moc jako tak nějak nepřišli do styku, otec to moc nepreferoval při výchově dětí, naopak." Dále se dozvídáme, že Arnošt měl katolický pohřeb a v rodině se dodržovaly vždy jen křesťanské svátky. "Tak já vám řeknu, heleďte, otec je z devíti sourozenců a z těch devíti lidí se akorát dva zachránili a jeden proto, že byl usazenej ve francii oženil se s Francouzskou ve Strassburku a ten druhej, to byl náš táta, protože žil ve smíšeným manželství. Ten taky nemusel, táta nemusel, normálně, ty jeho sourozenci museli ve 42. roce jít do transportu, Terezín, Osvětim, a tak dále, že jo. Takže sedm lidí, sedm jeho sourozenců tam zůstalo a ty dva se tedy zachránili a táta coby jako ve smíšeným manželství teprve na začátku r. 45, tedy kdy už ta válka pomalu končila, tak byl odtransportovanej to Terezína, ale nikoliv jako do koncentračního tábora, ale nýbrž do ghetta. A to bylo trošku takový jako.. um... lepší, no lepší to měli. Takže tam byl tak ty 4 měsíce. Tak to byl táta a jinak Arnošt, bratr, ty prostě ty míšenci mužskýho pohlaví tedy šli ke konci roku 44, v září 44, do pracovního tábora do Postoloprt. Potolo... - Postlberg, to je u Žatce někde. A to byl jako.. nebyl to koncentrák přímo, to byl pracovní tábor. No, takže tam ty poměry byly takový jako přijatelnější, tam mohl dostávat i balíky- s jídlem samozřejmě. Ovšem on to udělal tak, že on ani ten balík nerozbalil a okamžitě přepsal adresu a posílal to tátovi do Terezína. No, takže tam byl, tam vám to můžu ukázat, tam byl od září 44 až do května, on vlastně pak utek, utekli z Postlberka 3 tejdny pře koncem války. Tady mam doklad, že byl uznanej jako účastník národního osvobození, národního boje za osvobození. Je to od září 44 do května 45, prostě 8 měsíců. Takže tuto je dokument, kterej jako ztvrzuje to, že tam byl. V konc.. no, on to byl pracovní tábor no." ... "Do těch Postoloprt šli muži nebo chlapci, no tak... Tam byli ještě mladší než... to bylo bráchovi 21, on 23. ročník, tam byli prej i 18iletý a takový. A ženy, to my jsme s maminkou tady zůstaly a taky tak už na začátky 45. roku nás zaveleli do Prahy někam do Dejvic, tam nějaký komando bylo, taky už nás tam prostě jako registrovali, zřejmě to byl takovej začátek jako taky nějakýho odsunu, no a už potom nebyl čas, že jo. Takže, já s maminkou jsme nikde nebyly, maminka kór ne, ta byla křesťanka, že jo, a já, já taky ne. A kromě toho, heleďte, plný Židí nosívali... museli nosit ty žlutý hvězdy, že jo, kdežto my, míšenci, jsme jí nemuseli nosit. Tak to byla jedna takový úleva. Potom, pokud jde o... to jistě víte, že za války byly potravinový lístky, takže táta dostával jenom minimálně, třeba byl příděl na maso, on ho nemoh dostat, byly tabačenky takzvaný, táta sice nekouřil, ale prostě i kdyby byl kouřil, tak nesměl, prostě, on nesměl, nedali mu lístek, že jo. No tak i v tomhletom směru byl jako perzekuovanej, kdežto my ne, jako míšenci. A pokud jde o ten koncentrační tábor, tak taky táta to měl takový jako s úlevou, tim, že žil ve smíšeným manželství. A když tátu odveleli v tom lednu 45, tak nejdřív to bylo tady na gestapu, tady na Anglickým nábřeží, jestli víte, kde to bylo, tam nějak, já nevim, co tam je dneska, proti tej Bohemii, jo. Tam je nějakej takovej dost moderní barák, tak tam bylo gestapo. Tak tam byl nejdřív pár dní. Tak maminka tam za nim šla, a protože uměla perfektně německy, dyť byla z Nýřan a Nýřany byly Sudety a žila tam polovina Němců, že jo, a maminka uměla bezvadně německy, ta to s nima drobet nějak jako upatlala, tak ona, no, stejně to nebylo nic platný. Tak říkám, celá ta naše rodina, i táta, byl prostě... byla to určitá úleva a pro nás děti to celkem, jako jak říkám, celkem... mě vyhodili akorát se sexty v roce 43 z reálky. No, tak jsem potom musela bejt zaměstnaná, tak nějakýho poslíčka jsem dělala někde, ale manuelně jsem nedělala, že jo." ... "Takže ty mý spolužáci tu oktávu vlastně nedělali, tak teprve po revoluci jsme... a to už jsem potom i tam já šla, prostě pár měsíců jsme tam chodili do školy a v záři jsme končili a bylo tehdy s takovou s ohromnou úlevou, že my jsme vlastně nematurovali, resp. zkoušky maturitní se nedělaly, prostě jenom vysvědčení s tim, že jsme... že můžeme jít na vysokou školu a tak." ... "No a bratr, jak vám říkám, ten dělal po maturitě v roce 41 dělal tu tříletou nástavbu do roku 44. No, potom byl všelijak u nějakých stavebních firem jako stavař. No, a vlastně v tom 44 na podzim musel jít do toho, do těch Postoloprt. Na těch 8 měsíců." ... "Člověk to nějak pociťoval nějak psychicky, ale tim, že jsme byli mladý, tak to člověk nějak tehdy tak bral nějak samozřejmě jako vy. Počkejte, až za 60 let, tak taky nebudete brát věci jako dneska, že jo. Takže my jsme tim jako tak nějak ani tak nějak moc nějak netrpěli. Prostě bylo to takový psychický příkoří, to jo, ale my jsme byli vychovaný tak nějak skromně, víte. Táta musel za války, to víte, nemoh dělat, on byl obchodním cestujícím a to potom za války nemoh dělat, musel mést ulice, víte, a tak. Maminka chodila k zedníkům. Aby mně mohla koupit hodinky, tak šla k zedníkům. Nebo aby nás udrželi na škole. Byly to velmi skromný poměry, ale ty.... Rodiče nás chtěli udržet na škole, protože naši neměli nějaký veliký vzdělání, tak jedině, abysme měli školu. Protože to vám nikdo nevezme." ... "Bratr byl v tom spolku... v tom... Svaz osvobozených politických vězňů...." - možná o tom mluvil Kabát, možná je to dnešní Konfederace pol. vězňů (druhý nebo třetí barák, když se jde od Práce po ulici směrem ke krajskému úřadu)..." ... "No, tak, heleďte, oni, jak říkám, oni se tam kór nějak špatně neměli. Oni je netejrali, dali jim najíst. No, byli jako v táboře, v pracovním táboře, jezdili na stavební práce - někde u Žatce stavěli Němci nějaký letiště. No tak tam jezdili prostě na šichty, dělali pomocný práce, samozřejmě." ... "Otec, když byl těch pár měsíců v tom ghettu, tak taky nějak neříkal, že by jako, že by je byli nějak tejrali nebo tak, to ne, víte. Taky to bylo... taky už to byl konec války, no tak taky, byl tam od ledna do toho května. Jo, taky vám bych měla říct. To bylo takový určitý příkoří, my jsme taky museli asi v 41. nebo ve 42. roce nás Němci vystěhovali z bytu. Víte, my měli normální byt 2,3 pokojovej, naposled jsme bydleli na Petrohradě ve Sladkovskýho ulici, jsme to měli potom blízko do reálky, že jo. Prostě ty adresy dali Němci k dispozici Němcům, prostě který se chtěli v Plzni usadit a nebo tady byli zaměstnaný, prostě potřebovali byt, Němci. A ty se chodili dívat na ty vytipovaný byty, a když se někomu ten byt líbil, tak jsme my museli prostě... Potom nás odstěhovali do Prokopovy třídy, nebo Prokopovy ulice, proti komornímu divadlu. A tam v 1 bytě asi ve čtyřpokojovým bytě jsme byly 3 rodiny. Tak tam jsme bydleli do 45. roku. Vlastně ještě dýl, protože než nám potom přidělili normální byt, ono to trvalo dýl, že jo. No, tak to taky jako, tuto všechno Němci uměli. No, ale pořád to bylo, neříkám, že snesitelný, ale prostě... nebylo to ještě tak nejhorší, jako to bylo třeba u jiných lidí. Prostě jsme nemuseli ve 42. roce do koncentráku..." ... "Čas nám nahrál, víte, Kdyby bejvala válka byla třeba o rok dýl, tak nebo o dva, dejme tomu, tak možná, že to bylo horší, víte, ale bylo to akorát načasovaný, že jsme se nakonec potom setkali a... Víte, říkám, bylo to takový jako shledání potom v tom 45. roce. Já si pamatuju, jak maninka říkala, táta přišel v noci někdy taky potom v těch květnových dnech a - jak táta lpěl na tom, aby ty jeho děti prostě měly školy a tak, tak říkala maminka tehdy, když první slovo, co řek, když táta přišel domů, říkal ,Lodka bude študovat.' - víte, já se jmenuju Charlotta a říkali mi doma Lodka. Protože věděl, že mě vyhodili z tý reálky a ... Brácha už na to študování kór tak nebyl - jednak už byl starší, o ty roky vejš byl jako a moc jako na to nebyl tak nějak, takže u něj to nějak... on nechtěl potom študovat." ... "Táta dělal toho metaře a maminka u zedníků a tak. A oba, udrželi nás oba dva na škole, to taky nebylo v každej rodině jako samozřejmý, že jo." ... "Taky jste poznali, jak se v tej době, ty kantoři chovají. Některý se nebáli říct svůj názor, víte, na Němce a tak, no. A někteří tak nějak jako uhejbali a různě to bylo, různě. To byla taky odvaha tedy." EGON LÖBNER Narodil se 24.2.1924 v Plzni Emilovi a Josefíně Löbnerovým. Jeho otec byl významným plzeňským obchodníkem (dovážel rýži a ovoce) a vlivným představitelem židovské obce i místní sionistické organizace. Většina rodiny - prarodiče, strýcové, tety a jejich děti - žila v Karlových Varech a v Mariánských Lázních, odkud se později přestěhovali do Prahy. Egon i jeho mladší bratr Vilém vyrůstali v bilingvinním a kultivovaném měšťanském prostředí. Jejich guvernantky plynule přecházely z češtiny do němčiny a naopak a "u večeře bylo děti vidět, ale ne slyšet…". Egonův otec se rozhodl dát syna na českou střední školu, protože v Češích spatřoval budoucnost země, a tak v roce 1934 začal Egon studovat na II. československé státní reálce v Plzni. Již za dob svých studií byl aktivním členem junáckého oddílu Stopa a vedl skupinu skautů o něco málo mladších než on sám. Byl inteligentní a jako skaut vážený a příkladný (natolik, že si z něj mladší skauti trochu utahovali). Byl také úspěšným studentem - velmi rád četl a zajímal se o historii, matematiku a cizí jazyky - mluvil výborně německy a francouzsky, učil se anglicky a studoval i hebrejštinu. Po absolvování kvarty v roce 1938 školu na otcovo přání opustil a začal studovat praktičtější strojírenský obor na odborné škole. Egon nebyl touto změnou nijak nadšen - chtěl se stát diplomatem, ale jeho předvídavý otec byl přesvědčen, že české židy čekají těžké časy, a proto se snažil orientovat syna na takové vzdělání, které by mu umožnilo uživit se kdekoli na světě. V roce 1940 bylo jeho studium ukončeno - židé nesměli navštěvovat střední školy. Několik měsíců si půjčoval sešity od spolužáka, ale formálně studium završil až po návratu do Plzně v roce 1945. Jeho mladší bratr Vilém (13. 3. 1926) odjel v prosinci roku 1939 s organizací Aliyah do Palestiny.· Během následujících dvou let se Egon občas scházel se svými přáteli v Křižíkových sadech, mimo jiné také s Hanou Steinovou, sestrou Jiřího Steina. Někdy také chodili na Kamenný rybník u Bolevce, který byl vyhrazen židům. Na podzim roku 1940 pracoval Egon několik měsíců v továrně na letecké součástky, ale byl propuštěn, když vyšel najevo jeho původ. V květnu následujícího roku byl zaměstnán jako kreslíř v elektrotechnické firmě. Jak přibývalo zákazů, jejichž cílem bylo odstřihnout české židy od zbytku společnosti a úplně je zbídačit, tenčil se i majetek Löbnerových. Museli se přestěhovat a z jejich domu se stal důstojnický klub Luftwafe. Prodali auto, klavír a řadu dalších věcí. Egonův otec také schoval u svého nežidovského právníka celou řadu dokumentů a rodinných fotografií. 18. ledna 1942 byl Egon s otcem a matkou transportován do Terezína, kde strávil více než dva roky.Otec získal díky známostem s jedním ze Starších židovské samosprávy místo u tzv. "špedice" - přebíral chleba dovážený z pekárny v nedalekých Bohušovicích a předával jej dále do skladů v Terezíně. Egon pracoval v technickém oddělení, kde pomáhal s výkresy vodovodního systému v ghettu. Bydlel na pokoji číslo 127 (L218 Jugendheim). Mimo svou každodenní práci studoval na "podzemní univerzitě" hebrejštinu, sumerštinu a arabštinu u profesora Woskina z univerzity v Lipsku, snažil se pokračovat i ve studiu přírodních věd (fyzika, chemie a strojírenství) i historie, hrál divadlo (Ženitba A.P. Čechova), byl loutkohercem, pomáhal v nemocnici a angažoval se v sionistické organizaci Hechaluc, kde se stýkal s Fredy Hirschem. Spolu s Hirschem a řadou dalších mladých lidí také pomáhal starým lidem, kteří se ocitli v Terezíně bez svých rodin (Yad Tomekhet). 28. září 1944 byl Egon zařazen se svým otcem do transportu.. Na rozdíl do otce prošel selekcí, kterou na osvětimské rampě organizoval doktor Mengele. Měsíc poté hned po příjezdu transportu zemřela v Osvětimi jeho matka. Neuvěřitelnou náhodou se zde Egon setkal se svým strýcem Walterem , kterého viděl naposledy před 66 měsíci. Walter byl zatčen v Praze v roce 1939, prošel mnoha koncentračními tábory a nyní pracoval v jednom z pobočných osvětimských táborů (Janina u Krakova) v uhelném dole. Zajistil zde práci i Egonovi. 18. ledna 1945 se Egon i jeho strýc ocitli v pochodu smrti, s nímž došli až do tábora Gross Rosen , Egon byl pak 13. února 1945 spolu s dalšími vězni, ale už bez strýce, převezen do Flossenbürgu nedaleko československých hranic, kde díky svému strojnickému vzdělání pracoval jako kontrolor v továrnách firmy Messerschmidt. Tábor byl osvobozen armádou generála Pattona. Do Plzně se Egon vrátil jako jeden z prvních někdy během druhého květnového týdne roku 1945. . Po návratu z koncentračních táborů Egon dokončil školu a v prosinci 1945 odešel do německého Deggendorfu, kde žil v utečeneckém táboře, učil se angličtinu, židovskou historii, hebrejštinu a také pracoval v emigračním oddělení Jointu (Emigration Department of Joint Distribution Committee). V roce 1946 odešel do USA, kde ho čekala kariéra úspěšného diplomata a především vědce, který nedosáhl významných vědeckých úspěchů (více než 40 patentů) v optoelektronice, kterou se zabýval pro firmu Hawlett Packard v Silicon Valley. Během svých studií si vyměnil i pár dopisů s Albertem Einsteinem (kopie dopisu je v obrazové příloze), vyučoval na Standfordské univerzitě v Kalifornii a v 7O. letech v době vlády prezidenta Gerarda Forda působil jako atašé pro vědu a výzkum na americké ambasádě v Moskvě. Celý život svědčil o své zkušenosti s holocaustem a prováděl vlastní pátrání, v němž se snažil zjistit, proč spojenecká vojska nebombardovala Osvětim, ač měla prokazatelně dost důkazů o tom, co se tam dělo. Se svou ženou Soňou Sajovicovou, také přeživší, pocházející z Podkarpatské Rusi, měl tři děti - Garyho, Bena a Mindy. Gary a Beny žijí v Palo Alto v Kalifornii a mají firmy zabývající se informačními technologiemi, dcera Mindy je lékařkou v Minnesotě. Egon Löbner zemřel 30. prosince 1989 - několik hodin před svou smrtí ještě stihl napsat dopis Václavu Havlovi - novému prezidentovi svobodného Československa. EMIL EHRLICH se narodil 24. prosince v roce 1923. II. Československou reálku začal studovat v roce 1935/36? A studoval zde čtyři roky - od primy do kvarty. Co se známek týče, byl lepší průměr a údajně studoval s vyznamenáním. Všichni jeho spolužáci, se kterými jsme mluvili se více méně shodují, že to byl tichý introvertní hoch, který byl velmi často nemocný, nebyl moc vysoký a měl slušné vystupování. Ve škole měl problémy hlavně s francouzštinou, kterou ho doučoval pan Karel Matějka. Emil měl problémy s ekzémem (hlavně na rukou a za uchem), všichni ho brali úplně normálně, žádné rasistické předsudky. Přestože byl "chatrného" zdraví, na hodinách tělocviku stál vždy první v řadě a nevyhýbal se mu. Jeden jeho bývalý spolužák nám sdělil, že nosil velké pumpky, které mu při chůzi padaly a on si je musel téměř po každém kroku vytahovat. Spolužáci k němu domů chodili hlavně kvůli vodní pistoli, ze které mohli střílet, jinak se s ním moc nebavili. Jeho rodiče měli dva krámy s textilem (Bendova a Říšská ul.) a bydleli v Bendově ulici. Emil Ehrlich byl transportován z Plzně 26. ledna 1942 do Terezína a z Terezína transportem Eb2173 18. května 1944 do Osvětimi, kde téhož dne zemřel. EVA BRUMMELOVÁ  Otec: Leo Brummel *10.3.1890 Matka: Gertruda Brummel * 22.9.1899 Sestra: Alžběta Brummel * 14.3.1926 (Lilka) Číslo v kindertranspotu: 8162 Na kufru číslo 8162, křik a nářek dětí odjíždějících do bezpečí, které jim jejich rodiny nemohou dát. Smutná nálada doprovázená drnčením vlaku, každý z pražců vydává jiný tón, hlubší a hlubší. Za oknem se rychle mění krajina. Mladá dívka jménem Eva netuší, že po jejím odjezdu jí zbudou po rodině jen vzpomínky. Ještě donedávna navštěvovala 2.státní československou reálku a veselila se se svými přáteli, ale pak přišli Němci. Musela opustit školu, odešla již v roce 1938. Její otec, který pracoval na Židovské obci v Plzni, zřejmě vytušil přicházející nebezpečí. Chtěl zachránit alespoň jednu ze svých dcer, ale proč zachránil právě Evu, starší ze dvou děvčat? Možná i takovou otázku si Eva kladla. Dlouhá cesta do Polska, dále až do Anglie za příbuznými. Cílová stanice Birmingham. Vše se odehrálo v červenci roku 1939. Ještě před příchodem Němců Eva a její rodina bydlela v překrásné vile na Klatovské třídě číslo 100, postavena byla dle projektu známého architekta Loose. Rodina byla zámožná,vlastnila továrnu na zpracování kůže v Přemyslově ulici (Brumel, Bloch a Waldstein). Brummelovi byli velmi vzdělaní a hodní lidé. Po odjezdu Evy a konfiskaci majetku se přestěhovali do Veleslavínovy ulice č.18. Měli malý byt, bydleli zde spolu s dalšími židovskými rodinami. Brummelovi neodešli s prvními transporty do Terezína. Díky otcově práci na Židovské obci se jejich odchod na smrt odložil o jeden rok. Pravidelně je po večerech navštěvoval milý mladík, který jim nosil knihy, z nichž jim předčítal. Měli obrovské štěstí, při prohlídkách, které gestapo provádělo, je nikdy nepřistihli, čekal by je tvrdý trest. Povídali si a poslouchali hudbu z propašovaného gramofonu. O Evě se nemluvilo, jen Lilka se o ni zmínila. Byla to pro rodinu bolestivá záležitost. Bohužel jejich "idylka" neměla dlouhého trvání. Dne 5.7.1943 byli transporty De 9,10 a 11, vypravenými z Prahy, transportováni do Terezína. Zde pobývali dva měsíce. Terezínská židovská správa se jim za jejich roční život na svobodě "pomstila". Transport D1 218, 219 a 220, který směřoval do Osvětimi, je odvážel na smrt. Po příjezdu byli umístěni do rodinného tábora. Leo Brummel pomohl jedné matce s malým dítětem, snad v malé dívce viděl svou dceru Evu. Po jejich příchodu do tábora jim dal cenné rady pro přežití, díky tomu žijí členové Eviny rodiny dodnes ve vzpomínkách oné malé dívky. Jejich smrt v plynové komoře 8.3.1944 ukončila jejich trápení. Žijí i ve vzpomínkách Evy, která se vdala a pravděpodobně ještě žije v Bristonu. Díky N. Wintonovi a jeho kindertransportům má dvě dcery. HANA FANTOVÁ Narozena: 18. prosince 1923 Rodiče: Adolf (nar.24.11.1889), Regina roz.Glaserová (nar.14.1.1887) Bydliště: Jablonec nad Nisou, Pardubice, Plzeň: Nádražní 12, Koperníkova 22 a 25, Skrétova 36, Saská 3, Kramářovy sady (Sady Pětatřicátníků) 6 - dnešní Dům techniky. Transporty: Plzeň - Terezín (22.1.1942) S 35, S 36, S 37 Terezín - Izbica (17.3.1942) Ab 1000 Pocházela ze středních poměrů, maminka vlastnila obchod s prádlem v Pražské ulici, tatínek pracoval jako obchodní příručí. 1.září 1934 nastoupila nejprve na I. a o rok později na II.československou státní reálku v Plzni, kde studovala až do pololetí školního roku 1938 / 39. "Patřila mezi nejbystřejší studenty, chodila slušně oblékaná, byla taková, řekl bych, průsvitná nebo co," vypráví spolužák Karel (pan Kabát z Řenče), "a v sobotu docházela místo školy do Synagogy." Hanka sedávala v lavici s kamarádkou Jarmilou Lodlovou z Tymákova, dnes paní Brychcínovou, která vzpomíná: "Měla typický židovský vlasy, černý a kudrnatý. Nikam nesměla, jen v zimě asi chodila bruslit. Byla veselá, společenská. Hodný děvče to bylo. Chodila jsem s ní s tou hvězdou a jezdily jsme na kole na rybník Židovák. Já jsem byla taková, že jsem si myslela, že se mi nemůže nic stát. Nikdo nás nikdy nekontroloval. Pan Fanta mi říkával: nesmíš se s námi stýkat. Ale já jsem toho nedbala." 31.ledna 1939 "žákyně řádně ohlásila, že z ústavu vystupuje", podepsal Jaroslav Deveter, třídní profesor… Po odchodu ze školy se Hanka učila švadlenou, aby mohla pomáhat mamince s opravováním oděvů. Rodina zchudla, nesměli vlastnit obchod, nesměli téměř nic: "Všechno jim sebrali, když jsem je znala, tak už měli jenom malej krámek v Poděbradově ulici. Opravovali košile. Nesměli být nikde zaměstnaní, neměli z čeho žít. To byla katastrofa," pokračuje paní Jarmila, "v jednom bytě bydleli třeba tři rodiny." I přes rozličné zákazy, navštěvovala Hanka podle všeho taneční školu v Besedě, kde je zachycena na společné fotografii na schodech při vstupu do sálu. Paní Jarmila si navíc pamatuje, jak po tanečních u Fantů často přespávala, když nestihla spoj do Tymákova. "A šila mi šaty na maturitu. Někdy se taky šilo do večera, i v sobotu," dodává. Na počátku roku 1942 se už tak neúnosná situace dále vyhrocovala: "Otce zavřeli předem, ještě než je transportovali, a zmlátili ho. Šla jsem je navštívit, to bydleli pod divadlem, jak je teď Dům techniky. Ten pan Fanta přišel, byl u výslechu na Gestapu. Poslal všechny ven a řekl mi, že oni už se nikdy nevrátí, že ho tam tak stloukli a tak se k němu zachovali, že už ví, že to nepřežijou. Ale abych to prý neříkala, aby měli alespoň nějakou naději. A potom - druhý nebo třetí den už museli odjet. Nic jsme nemohli dělat, nijak pomoct." Fantovi byli odsunuti do Terezína a posléze do Izbici. Z informací, které přináší kapitola z Terezínských studií a dokumentů 2003 (Robert Kuwałek), kde se mluví o "vyprazdňování" tohoto ghetta v souvislosti s neustálým přísunem Židů z Terezína, lze vyvodit, že rodina zde mohla přebývat nejméně měsíc do druhé vyklizovací vlny (první se týkala výhradně polských Židů). V úvahu však musíme brát špatné hygienické a bytové podmínky, absolutní nedostatek potravin, absenci pracovních příležitostí… "Posílala jsem jí balíčky do Izbici. Vím, že se mohlo posílat čtvrt kila. Udělala jsem jim karamel, aby měli ten cukr. A byl to ten balíček na tiskopisy - obálka, jenom stisknutá pérkem. Přišel mi od nich jenom jeden lístek, takový to, že se mají dobře." HANUŠ DEIML O něm toho víme velice málo. Jen to, že přežil a po válce se odstěhoval do Izraele, kde žije dodnes. Bohužel se nám nepodařilo navázat s ním kontakt. Mluvili jsme s jedním z jeho spolužáků a ten si vzpomíná, že sedával u okna a jednoho dne zkrátka přestal chodit do školy. Hanuš Deiml se narodil 6.61922, školu opustil ve třídě 6.B 13.2.1939. Byl transportován do Osvětimi transportem DS-18.12.1943 a osvobozen v Altenburgu. HANUŠ LOW O tomto člověku toho moc nevíme. Vše, co jsme zjistili, je od pana Kaňáka, který se na tom shodl s p. Suchým. Hanuš byl údajně elegantní a vážný hoch, který byl "příliš starý na svůj věk". Známky měl slušné. Šoa přežil a po návratu z Osvětimi do Čech se nechal přejmenovat na Hanuše Lamače, žil v Praze a rok nato pravděpodobně emigroval. JIŘÍ SCHANZER Narozen: 22.listopadu 1921 Bydliště: Dolní Lukavice 91, Přeštice Rodiče: Heřman (nar.28.2.1891) z Dolních Lukavic, Emilie roz.Bendová (23.2.1898) z Nevěžice u Mirovic Prarodiče Schanzerovi: Josef (nar.5.5.1855) z Dolní Lukavice, Pavlína roz.Freundová (nar.23.6.1860) z Touškova Vyrůstal v přízemním domku, o dvou obytných místnostech a kuchyni, kde žil se svými rodiči a také prarodiči z otcovy větve. V jedné části obydlí se nacházel rodinný maloobchod s koloniálním zbožím, o čemž dodnes svědčí dvoje dveře při čelní straně domu. Ulice vedla jednak ke hřbitovu, jednak k Synagoze. Ve vedlejším domě č.p.92 bydlel Hynek Bloch, jenž vedl místní řeznictví a uzenářství a jehož rodina spolu se Schanzerovými představovala jediné židovské příslušníky v Dolní Lukavici, jak naznačuje zpráva Okresního úřadu Přeštice z března r.1941. Jméno Bloch figuruje mezi spoluvlastníky plzeňské koželužny, kterou máme spojenou především s Leo Brummelem. V Plzni je v této době také znám "Král knoflíkářů" Adolf Schanzer - mohl by to být příbuzný. 1.září 1927 nastoupil malý Jirka do první třídy Obecné školy v Dolní Lukavici, která poskytovala pětileté základní studium zahrnující takové předměty, jako jsou počty a měřičství, přírodozpyt nebo učení o domovině. Zprvu se sice potýkal se psaním, ale jinak se projevoval jako vzorný žák, nezameškával a jedničky z mravů a pilnosti pro něj byly samozřejmostí. Vždyť v poznámce třídního výkazu najdeme jen jedinou připomínku k chování: "8.6.1931 - pral se". Ze stejného zdroje se také dovídáme, o "vyloučení" mezi 12. a 21.listopadem 1931 "pro záškrt". Dále víme, že v rámci vyučování náboženství působil na škole mimo římsko-katolického faráře také rabín Leopold Singer. Od r.1932 dojížděl Jirka do Plzně, aby zde mohl studovat na Státním reálném gymnáziu. V kvartě přestoupil na II.státní reálné gymnázium, které r. 1939 úspěšně dokončil. V prvních letech si vedl poněkud kurážně, "vyrušoval ve zpěvu" nebo jen "často vyrušoval", ale postupně se aklimatizoval a celkový dojem lze charakterizovat slovy lepší průměr. Po maturitě pravděpodobně pokračoval ve studiu, avšak jen krátce - do počátku roku 1940. Veden myšlenkou zúčastnit se zahraničního odboje odešel 7.ledna toho roku z domova (tehdy mu bylo osmnáct let). Krátce na to padl do rukou gestapa, byl zadržen poblíž maďarských hranic a odvlečen na Slovensko a na Moravu a vězněn v Uherském Hradišti a v Brně. Dále byl přemístěn do koncentračních táborů Dachau a Buchenwald. Odtud přichází v listopadu 1942 poslední zpráva - dopis otci. Podle přeživších spoluvězňů z Buchenwaldu byl poté transportován do Osvětimi a zde zůstal téměř až do osvobození v roce 1945. S největší pravděpodobností nepřežil pochod smrti. V roce 1946 byl prohlášen za mrtvého. Otec, Heřman Schanzer, byl nejprve 26.listopadu 1942 deportován z Klatov do Terezína, odtud pak 20.ledna 1943 do Osvětimi, kde podle úsudku spisu Prohlášení za mrtvého, zahynul v plynové komoře. Jako den, který nepřežil, je uváděn 20.červenec 1943 (šest měsíců od posledního záznamu). O osudech matky a prarodičů zatím nemáme žádné podklady. Prohlášení za mrtva iniciovala Heřmanova švagrová - Marta Plešáková (Litice 58, žena krejčího). V případě Jiřího vystoupila s tímtéž požadavkem jeho sestřenice a zároveň opatrovnice - Věra Hartmanová (Krokova 7, Praha), svědectví přiložily i Hana Bendová (tamtéž) a Věra Berlinerová (Krindlerová, Mikulášská 3, Aš) - což by mohly být Jiřího teta a další sestřenice. Paní Hartmanová přitom uvádí, že byla sama vězněna v Terezíně a Osvětimi. Na závěr jedna nejasnost: Dokument Obecního úřadu Dolní Lukavice z 3.května 1947 dokládá, že Heřman Schanzer byl ženat a jeho manželka že se za svobodna jmenovala Eliška Wollnerová. Tím, že o Emílii Schanzerové roz. Bendové nemáme bližší informace, můžeme spekulovat, zda nezemřela ještě před válkou. Jiřího otec se pak mohl znovu oženit. JIŘÍ STEIN Otovi a Hedvice Steinovým se 16. ledna 1923 narodil syn Jiří (Georg). O dva roky nato dcera Hana Steinová. Bydleli v Plzni v Saské ulici. Jedenáctiletý Jiří začal studovat v roce 1934 na reálné gymnasium. Podle všeho nebyl příliš studijní typ: shodují se na tom vzpomínky jeho spolužáků. Dokonce opakoval tercii. V roce 1938 opět nastoupil do třetího ročníku, tentokrát do třídy, do které chodil také Emil Ehrlich. Jisté je, že napodruhé uspěl a postoupil do kvarty. Během tohoto roku však školu opustil. To bylo v roce 1939, v roce vzniku Protektorátu Čechy a Morava. Jeho spolužáci jej dnes hodnotí jako nekonfliktního a nevýrazného hocha. Ale asi si dokázal poradit: "Na kreslení nosil s sebou zásobu čtvrtek, které nám se ziskem 5 haléřů prodával". Jiří byl také členem plzeňského skautského oddílu Stopa. Tři roky, které přišly po ukončení studia pracoval Jiří jako pomocný dělník. 22. ledna 1922 nastoupil do transportu směřujícího do Terezína. Spolu s ním jeho nejbližší rodina i ostatní Steinové, kteří žili v Plzni. V Terezíně strávil Jiří necelý rok, 01.9.1942 byl se sestrou a s rodiči účastníkem transportu do Raasiky, kde všichni hned po příjezdu zemřeli |