PRÁCE STUDENTŮ -- PÍSEMNÉ ZÁZNAMY ŠKOL

Když byla vyhlášena soutěž na téma „Zmizelí sousedé“, okamžitě jsme si vzpomněly na pana Gerharda Wanitscheka, rodáka z Vikýřovic u Šumperka, který se už patnáct let věnuje pátrání po osudu šumperských židovských rodin. Po mnohaletém bádání v okresních, zemských a židovských archivech zmapoval osudy téměř všech šumperských Židů. Většina z nich zahynula v koncentračních táborech. Ale ti z nich, kteří přežili , protože stačili zavčas odejít do Anglie, Ameriky nebo Kanady, stále na své rodné město vzpomínají a zajímají se o současné dění v něm.
V rámci svého pátrání se pan Wanitschek v roce 1999 setkal v Izraeli se stoletou paní Thalerovou, rozenou Bandlerovou, dcerou významného šumperského židovského obchodníka /viz foto/. Mezi jeho přátele patří i pan Eric Sonner, potomek významné židovské rodiny Schildů, který v roce 1999 nechal v Kanadě zhotovit kamennou pamětní desku se jmény popravených šumperských občanů židovské národnosti. Po cestě přes oceán byla na podzim 1999 osazena v pamětní síni židovského hřbitova za přítomnosti velvyslankyně Izraele v ČR, představitelů židovské obce Praha a Olomouc a představitelů města.

Mezi židovské památky okresu patří právě židovský hřbitov v Šumperku a také židovské hřbitovy v Úsově a Lošticích.

Soutěže jako tato přispívají k tomu, aby se nezapomínalo. A proto i my Martina Polišenská a Věra Škubalová jsme se věnovaly této práci, abychom se seznámily s osudy židovských rodin z okresu Šumperk, o kterých vypovídají následující stránky, dokumenty a fotografie.

Za poskytnuté materiály děkujeme:

- paní Aleně Taussigové

- panu Gerhardu Wanitschekovi (Osobní archiv Gerharda Wanitscheka v Hardheimu)

- paní Iloně Kadlecové

- panu Mgr. Drahomíru Poláchovi

- Státnímu okresnímu archivu v Šumperku

Osudy členů rodiny Bandlerovy

Na šumperské ulici Generála Svobody dodnes stojí veliký dům, ve kterém kdysi existoval obchod u Bandlera, kde bylo možné koupit vše od nití přes ponožky až po oděvy.

Zakladatel firmy Eduard Bandler, nar. 1859 v Heřmanově Městci u Chrudimi, přišel do Šumperka v roce 1886 a oženil se s osmnáctiletou Camillou Kernovou, s níž měl celkem devět synů a jednu dceru. V sedmačtyřiceti letech prodělal těžký infarkt, byl nucen z obchodu odejít a zemřel v roce 1913 ve věku padesátisedmi let.
Zajímavostí je, že, že si přál být zpopelněn. Protože v Rakousku-Uhersku tenkrát žádné krematorium nebylo, jel jeho nejstarší syn s rakví do Německa a s urnou s popelem zpět. Urna byla uložena na šumperském židovském hřbitově.

Jeho žena Camilla Bandler převzala obchod a poté, co ho předala synům Hugovi a Leovi, odchází v roce 1938 do Prahy. V červnu 1942 byla deportována do Terezína a
v říjnu téhož roku do Treblinky. Měla tehdy již sedmdesátčtyři let.

Roku 1887 se narodil syn Max. Po skončení gymnázia studoval ve Vídni práva a pracoval jako právní praktikant. V 1.světové válce byl těžce raněn. V roce 1930 se oženil s Mimi Fischer, která pocházela z Mostu, a téhož roku s bratrem převzal firmu. V roce 1938 se mu podařilo s britským důstojníkem uniknout do Anglie. Jeho žena odchází do Mostu, aby se odtud spolu se svým bratrem rovněž dostala do Anglie. To už se nepodařilo, odcházejí do Prahy a odtud jsou v roce 1941 deportováni do Terezína a v lednu 1942 do ghetta v Rize. Jejich další osudy nejsou známé. Max pracoval během války v Londýně v redakcích různých časopisů, později odešel do Izraele, kde v roce 1975 zemřel ve věku 88 let.

Syn Leo , nar.roku 1899, po studiích na Obchodní akademii v Olomouci pracoval v Union bance v Praze. Po otcově onemocnění musel nastoupit do obchodu a po jeho smrti se stal jeho spolumajitelem. Roku 1913 se žení s Franczi Schonfeld, nar. v roce 1895 v Branné. Narodily se jim dvě děti – Hardy a Edith. V roce 1938 odchází celá rodina do Olomouce a Edith se zde vdala za Lea Schmitze. Leo s manželkou jsou v roce 1942 deportováni do Baranovice v Bělorusku , Edith s manželem do Malého Trostince. Hardymu se podařilo uniknout do Palestiny, kde bojoval pod vedením generála Montgomeryho. Jako voják byl několikrát raněn. V roce 1945 se vrátil do Šumperka, přebral rodinný podnik a v roce 1976 se oženil s Felicitas Korefovou. Narodil se jim syn Michael. V roce 1949 odchází s rodinou do Londýna a odtud v roce 1952 do Montrealu, kde vybudoval obchodní firmu pro export a import. V roce 1980 umírá ve věku šedesátisedmi let. Jeho manželka žije doposud v Torontu.

MUDr.Paul Bandler , nar. 1893, vystudoval nejdříve obchodní akademii v Praze a později medicínu. Nejprve se usadil v Novém Jičíně, v roce 1927 odchází jako ženský lékař do Brna, kde se žení s Trude Riesenfeldovou, s níž měl dceru Danielu. V toce 1938 odešla celá rodina do Palestiny. Paul působil jako lékař v britské armádě. Manželství je v roce 1945 rozvedeno, takže po válce se sám vrátil do Prahy a působil jako primář kardiologie v jedné pražské nemocnici. Umírá roku 1970 v Praze. Jeho bývalá žena Trude žije v Izraeli.

Dr. Fritz Bandler, nar. 1895, po studiích filozofie v Praze zůstává na univerzitě jako profesor starých jazyků. S manželkou Rosi, rozenou Weilovou už nemohou zem opustit a jsou v roce 1942 deportováni do Terezína a o šest týdnů později do Malého Trostince, kde oba zahynuli.

Hugo Bandler, nar.1896, byl po absolvování obchodního vzdělání zaměstnán u jedné banky ve Vídni. Při zakládání pobočky ve Vídni se seznámil se svou pozdější ženou. V roce 1934 na posledním rodinném setkání naléhá na rodinu, aby odešla z Evropy, bohužel ho poslechne pouze nejmladší bratr Otto. Sám Hugo se svou paní odešel do Sao Paula. Zde se stal nejdříve finančním, později generálním ředitelem u zdejší firmy Singer.V roce 1987 umírá ve stáří devadesáti let, krátce po něm umírá i jeho žena.

Jeho dvojče Dr.Robert Bandler po studiích zubní medicíny a krátkém působení v Praze odchází na místo asistenta na klinice v Českých Budějovicích. Zůstal svobodný.
Umírá 18.12.1971 v Mathausenu.

Marie Bandlerová se narodila 4.10.1898. V roce 1919 se provdala za Maurice Thalera (nar.1895). Mauric Thaler působil v Šumperku jako člen kulturní rady izraelské obce a také byl velmi aktivní v podpůrném spolku státní průmyslové školy. V roce 1938 odešla rodina do Brna. Odtud se jim podařilo dostat se s jedním ilegálně organizovaným transportem (organizoval je bývalý majitel šumperské pily Alfréd Flesch) ze země. Parníkem Tuln se přes Bratislavu dostali do Černého moře, kde přestoupili na řeckou nákladní loď „Agios Nikolas“. U břehů Palestiny však byla loď ostřelována britským námořními silami a byla nucena se vrátit. Utečencům se po několika měsících strávených na jednom z řeckých ostrůvků, kde se o ně starala aténská židovská obec, podařilo odplout na několika malých lodích do Haify. Po pobytu v karanténním táboře mohli zůstat v Palestině. Moritz Thaler , který pracoval jako vedoucí nemocniční pokladny, zemřel v roce 1956. Paní Marie Bandlerová – Thalerová
v roce 1998 oslavila v Ramat Gan v Izraeli sté narozeniny. Bohužel stoprvých narozenin se již nedožila.
V manželství se narodil roku 1922 syn Pavel. V Šumperku navštěvoval do roku 1938 průmyslovou školu, v Palestině vstoupil v roce 1942 do britské armády. Po válce se vrátil do Československa , vystudoval Vysokou školu strojírenskou v Brně a pracoval jako inženýr
v hnědouhelných dolech v Mostu. V 50.letech byl jako Žid působící v britské armádě zatčen a odsouzen na práce v Leopoldově. Po vpádu sovětských vojsk v roce 1968 se mu podařilo uprchnout do Vídně. Později odešel do Kolína nad Rýnem jako vedoucí oddělení patentů.
Tam náhle v červnu 1995 umírá, krátce poté, co navštívil svou matku v Izraeli.

Nejmladší syn Dr.Otto Bandler, nar. 1902, vystudoval nejdříve ve Vídni Obchodní akademii se zaměřením na export a poté medicínu. Působil jako praktický lékař a počátkem
30.let se oženil se slečnou Giselou (příjmení neznáme). V roce 1935 na radu bratra Huga vycestoval s manželkou do Jižní Ameriky, kde pracoval jako lékař. Později odchází do New Yorku jako lékař španělské kolonie. Umírá v roce 1969, jeho žena krátce po něm.

Dvě další děti Eduarda a Camilly Bandlerové, Karl a Ernst zemřely v dětském věku.

Se svolením Gerharda Wanitscheka jsou údaje čerpány z jeho článku ve vlastivědném sborníku Severní Morava sv. 79, str.43-47.

Osudy členů rodiny Mowschensonovy

Rodina zubního lékaře dr.Isidora Mowschensona přišla do Šumperka v září 1914. Přestože se jeho žena Josefa (rozená Habermannová) i jejich tři děti narodily v Jaroslavi, není jisté, zda tam odsud skutečně přišli. Dokor Mowschenson se totiž narodil v Oděse, která na přelomu století měla kolem miliónu židovských obyvatel a dokonce 70 synagog a studoval v Rusku, Skandinávii i Berlíně. Jisté je, že od roku 1914-1938 žili v Šumperku, nejprve na Goethestrasse (dneší Komenského ulice), v letech 1922-1923 si postavili dům na Paulinenstrasse č.6 (dnešní Fialova). Praxi provozoval dr.Mowschenson nejprve u doktora Oskara Gutwinského, později ji přeložil do nově postaveného domu.
V něm žili až do roku 1938, kdy na přelomu října a listopadu Šumperk opustili a odstěhovali se do Prahy na Karlštejnské náměstí č.30. V dubnu museli pod nátlakem dům, pozemek i zahradu prodat Říši za 45 000 říšských marek. Peníze zůstaly na nedobytném kontě, rodině bylo povoleno vybírat měsíčně pouze malý obnos na nezbytné výdaje.

Isidor a jeho žena Josefa byli 17.ledna 1941 deportováni do Terezína, Josefa v transportu N 868, Isidor N 869. 12.června 1942 transportem AAK 724 a 725 převezeni
do Trawnik.

Dcera Izabella navštěvovala gymnázium a studovala v Praze. Po roce 1930 se provdala za právníka Roberta Fiallu a bydlela nadále v Praze v Krátké ulici 1145. Doktor Robert Fialla byl deportován v transportu B 312 do Lodže, kde 24.7.1942 zemřel.

Izabella zůstala ještě v Praze, naposledy bydlela v Kociánově ulici č. 3. 13.7.1942 byla v transportu AAqu 762 deportována do Terezína a odtud transportem AAy do Baranovice.

Dcera Helena narozená 1909 zemřela v Trawnikách v roce 1942, dcera Ernestine narozená v roce 1925 zahynula v Auschwitzu.

Jediný syn Heinz (doktor Henry) navštěvoval Státní reálné gymnázium v Šumperku. Po složení maturitní zkoušky v roce 1932 studoval na německé univerzitě v Praze medicínu a studia ukončil v roce 1938 jako promovaný lékař. Byl povolán do vojenské služby na důstojnickou školu do Prahy. Po obsazení Československa mohl na dunajském parníku opustit zemi spolu se svou nevěstou Hammou, pocházející z Výprt, a její matkou. Dostali se až do Palestiny. V roce 1942 se Heinz přihlásil do britské armády, byl přijat do Royal Army Medical Corps a sloužil u ní až do roku 1948.
Poté vstoupil do Colonial Medical Service a sloužil v dnešní Malawi. Když Malawi získala nezávislost, zůstal tam jako lékař a působil jako poradce ve zdravotnictví. Byl lékařským znalcem u britského Vysokého komisariátu, kanadský Vysoký komisariát
v Nairobi ho ustanovil lékařem pro Malawi, první velvyslanec SRN ho jmenoval privátním lékařem německého velvyslanectví.
V roce 1963 ho vláda Malawi požádala, aby se vrátil do jejích služeb. Deset let tam působil na ministerstvu zdravotnictví. Poté byl poctěn úřadem služby konajícího lékaře při všech vysokých státních návštěvách v Malawi. Byl také ředitelem úrazové nemocnice řádu sv. Jana v Malawi a v roce 1981 byl zvolen členem lékařské fakulty Royal College of Physiciam v Londýně.
Královna Alžběta ho dekorovala nejvyššími řády. V roce 1968 Rytířem Řádu britského impéria, v roce 1972 Rytířem Řádu sv.Jana, později také válečným křížem tohoto řádu. V roce 1989 se vrátil se svou ženou Hammou do Londýna.
Syn Terenze působí jako významný právník, starší syn Petr je profesorem chirurgie na univerzitě v Bostonu.

Ač jeho rodiče a tři sestry byli deportováni do vyhlazovacích táborů, Henry (Heinz) Mowschenson tvrdil, že tato vražda nebyla dílem Němců, ale pokřiveného systému tehdejší doby. Jeho činnost po válce toho byla důkazem.

Mnohokrát se pokoušel získat zpět sídlo svých rodičů v Šumperku, které bylo v roce 1938 zabaveno německým úřadem a po roce 1945 konfiskováno na základě Benešových dekretů jako německý majetek. Nešlo mu o materiální hodnotu, chtěl po zhroucení komunistického systému od nového československého státu zadostiučinění, že pomáhal porazit hitlerovský systém. Bohužel se mu tohoto zadostiučinění nedostalo. Na jeho dopis prezidentu Havlovi napsaným rukou Gerharda Wanitscheka odpověděla prezidentská kancelář v únoru 1992 s politováním, že to již není možné, a žádala o pochopení, že po tolika letech není možné všechno bezpráví odčinit.

V roce 1992 zemřela po těžké nemoci manželka Henryho Mowschensona Hamma. Tato ztráta ho těžce zasáhla. Zemřel 23.června 1994, měsíc před svými osmdesátými narozeninami.

Spolkový prezident Carstens mu v roce 1983 propůjčil spolkový kříž za zásluhy 1.třídy. Henry Mowschenson byl častým hostem jeho manželky Veroniky Carstensové, která si od něho nechávala vyprávět o černé Africe.

Osudy členů rodiny Taussigovy

Roku 1884 přišel z Čech do Zábřeha na Moravě Alois Taussig (nar. 1857) s manželkou Cecílií (nar. 1861). V Zábřehu se usadili a založili rodinu. Postupně se jim narodily tři děti Gustav, Karel a Matylda.

Nejstarší Gustav narozený 27.října 1886 provozoval hrnčířskou dílnu. Oženil se s Irmou Reifovou, kerá mu dala tři děti Annu, Hertu a Rudolfa. Bohužel Irma v prosinci 1919 umírá. Po její smrti se Gustav žení podruhé a bere si Pavlínu Priesterovou /nar. 1894), s ní ma jediné dítě Hildu.

1.září 1942 dostali manželé Taussigovi povolávací rozkaz do Terezína. Z Terezína byl Gustav převezen do koncentračního tábora Nordhausen, kde pracuje na výrobě raket V-1 a
V-2. Je pravděpodobné, že tam zahynul, neboť o jeho dalších osudech není nic známo.
Pavlína zemřela někde v Pobaltské republice, údajně utlučena klacky.

Nejstarší dcera Anna narozená 3.listopadu 1914 jako jedna z mála z rodiny genocidu přežila. Vystěhovala se roku 1938 do Ameriky a již nikdy se domů nevrátila. Odejít se jí podařilo díky tomu, že známá rodina Taussigových odjížděla za oceán a vzala ji s sebou.

Dcera Herta se narodila v roce 1915, zahynula roku 1944 v Osvětimi při největší hromadné popravě československých Židů /viz příloha/.

Jediný syn Rudolf se narodil 24.února 1919. I jemu se holocaust podařilo přežít. Ještě s jedním kamarádem se pokusil utéci do Palestiny v době, kdy ještě lidstvo netušilo, jaké hrůzy je čekají. Po mnohých těžkostech se do vysněné Palestiny opravdu dostal a nechal se naverbovat do cizinecké legie se sídlem v Anglii. Zde bojoval proti nacismu až do konce války. Poté se vrátil do Zábřeha, kde se postupně dovídal o tragedii, která postihla jeho rodinu. Při další změně režimu mu byla zabavena hrnčířská dílna, kterou převzal po mrtvém otci, a byl nucen živit svoji rodinu skládající se s ženy Aleny a dětí, jak se dalo.

Hilda, jediné dítě z druhého Gustavova manželství, se narodila 11.listopadu 1920. Do koncentračního tábora se dostala v útlém věku a přežila. Po nějakou dobu byla v kontaktu se svou nevlastní dcerou Hertou, než ta byla zavražděna. Pobytem v koncentračním táboře měla Hilda podlomené zdraví a tak už v roce 1947 umírá.

Druhý syn Aloise a Cecílie a bratr Gustava Karel zahynul také v koncentračním táboře. Nevrátila se ani jeho manželka se dvěma dětmi, zemřeli neznámo kde.

Sestra Gustava a Karla Matylda se narodila ještě v minulém století 25.prosince 1892, provdala se do židovské rodiny Reinerových v Brandýse nad Orlicí a měla se svým manželem dvě děti - syna Františka /nar. 1914/ a dcerku Hanu /nar. 1918/.
I tato rodina skončila v některém z četných koncentračních táborů, ve kterých nacisté dokázali během jediného dne vyvraždit desítky židovských rodin z celé Evropy.

Při jednom setkání členové rodiny Taussigovy spočítali , že jich přežila necelá čtvrtina .

Otázka vracení majetku a odškodnění za nucené práce

Na počátku německé okupace žilo na území vyhlášeném za Protektorát Čechy a Morava podle úředních statistik a podle norimberské definice 118 310 Židů. Podle poslední úřední statistiky z 15.března 1945 jich bylo pouze 3 030 ( nepočítaje Židy uvězněné ještě ve věznicích a koncentračních táborech), tedy pouhých 2,56%.
Deportačními transporty z Prahy a Brna bylo do Lodže, Minska a Ujazdowa odvezeno celkem 7 002 Židů, z nichž deportace do Lodže přežilo pouze 277 osob, do Minska třináct a do Ujazdowa dvě.
Deportačními transporty do Terezína bylo z protektorátního území dopraveno 73 468 židovských vězňů. Zahynulo tam 6 152 mužů, žen a dětí, osvobozeno bylo 6 875. Avšak více než polovina osvobozených -3 654 - pocházela z tzv. smíšených manželství a do Terezina přišla až v roce 1945.
Z Terezína na východ bylo odvlečeno 60 382 protektorátních židovských vězňů, osvobození se dožilo pouze 3 097.
Z českého pohraničí „Sudetské župy“ bylo v Terezíně vězněno 611 Židů, osvobození se dočkalo 242.
Mrtví už o své majetky nestojí a živí o ně marně žádají, přestože mnozí z nich bojovali proti nacismu ať už v armádách východních či západních.

Otázka navracení majetku či odškodnění za nucené práce se netýká pouze lidí židovské národnosti, ale i národností jiných.
Poslední dobou vlády projednávají otázku odškodnění lidí nasazených na nucené práce v třetí říši. Kromě občanů české republiky se to týká také občanů Polska, Ukrajiny, Běloruska a dalších zemí v západní Evropě či USA.
V podstatě by se mělo jednat o jistou satisfakci za léta strávená v nelidských podmínkách. Tato jednání jsou vedena nejenom na poli mezinárodní politiky, ale také na poli historickém a morálním.
Historik Bertrand Perz ostře kritizuje program nové rakouské vlády v obavách, že chystané odškodnění lidí nasazených za války na nucené práce na rakouském území bude spojováno ze zadostiučiněním pro rakouské válečné zajatce a vysídlence ze zemí střední a východní Evropy. To by ve svém důsledku znamenalo zdržení odškodnění pro oběti nacismu. A to jistě není v zájmu obětí ani vlád.
Také bavorská vláda, zřejmě povzbuzena pasážemi programu nové rakouské vlády, nastoluje veřejně otázku odškodnění za „nucené práce Němců“ po 2.světové válce. Podle mluvčího bavorské vlády bude třeba přezkoumat také možnosti odškodnění Němců donucených k práci v zahraničí.
Oproti tomu pro rychlé a individuální odškodnění českých obětí nacismu se v Bonnu vyslovili členové petičního výboru Spolkového sněmu po své návštěvě v ČR. Zdůraznili, že česko-německá deklarace takové odškodnění nevylučuje.
„V deklaraci sice není o individuálním odškodnění zmínky, ale to podle našeho názoru neznamená, že je to vyloučeno,“ řekla předsedkyně výboru Christa Nickelsová (Zelení). Poukázala na velký dojem ze setkání se zástupci postižených a vyjádřila přesvědčení, že je nutné najít řešení, které by těmto lidem co nejrychleji poskytlo určitou formu osobní satisfakce.

„Deklarace hovoří o projektech na pomoc obětem nacismu, ale to neznamená, že že to musí být jen objekty – stavby sanatorií a domovů, jejichž realizace bude trvat dlouho a většině obětí už nic nepřinese,“ uvedl poslanec Wolfgang Dehnel (CDU). „Myslíme si, že i v rámci fondu budoucnosti je možné najít řešení, která umožní individuální odškodnění, např. formou provázání prostředků fondu se systémem sociálního pojištění“. Navrhl vytvořit zvláštní nadaci na pomoc obětem, do níž by přispívaly např. velké podniky, protože vláda kromě prostředků dohodnutých pro fond další zdroje poskytnout nemůže. Poslankyně za CSU Mario Seibová se vyslovila proti spojování otázky odškodnění českých obětí s odškodňováním odsunutých Němců.
Další model odškodnění vznikl také v Německu. Odškodnění obětí nucených prací za války, které chystá německá vláda, bude podle prvního uceleného návrhu rozlišovat několik kategorií obětí. Vyplývá to z informací německého listu Die Welt. Návrh vypracoval poradce německé vlády pro otázky odškodnění, historik Lutz Niethammer z univerzity v Jeně. Jeho model rozlišuje podle podmínek, za nichž byly nuceny pracovat, a podle zemí, v nichž dnes žijí.
Nárok by měly mít jen ty osoby, které pracovaly v podmínkách vězení. Ty pak autor modelu dále rozděluje na vězně koncentračních táborů a tzv. pracovních výchovných táborů a na ostatní osoby donucené k práci v podmínkách věznění. I z těchto osob mají nárok na odškodnění jen ty, které byly k otrocké práci využívány nejméně půl roku. Niethammer soudí, že do první kategorie spadá asi 148 500 lidí, z toho z ČR 5 000, do druhé kategorie asi 450 000, mezi nimi 30 000 z ČR. U první kategorie předpokládá o 50% vyšší odškodnění než u druhé.
Domníváme se, že takové handrkování o výši odškodnění až padesát let po válce je pro většinu obětí velice nedůstojné. Jde většinou o osoby vyššího věku, prací v říší a hrůzami, které zažily poznamenaných jak fyzicky, tak psychicky, které se většinou odškodnění už ani nedožijí.
Místo tohoto licitování by se měli politikové starat, aby se takové zneužívání a ponižování lidí jakékoliv národnosti nikdy neopakovalo a obětem nacismu dát pocítit aspoň zadostiučinění morální.

Závěr

Nacistickému konečnému řešení židovské otázky padlo za oběť přes šest miliónů evropských Židů. Největší ztráty utrpělo obyvatelstvo Polska – přibližně 2 ,7 milionů lidí – a SSSR – asi 2 miliony lidí. Strašlivému vyvražďování však neušli ani Židé v Maďarsku, Rumunsku, Nizozemí, Francii, Rakousku, Jugoslávii, Řecku , Československu i dalších zemích.
Ze židovského obyvatelstva žijícího v předválečném Československu bylo vyhlazeno 272 000 mužů, žen a dětí. Celkem 153 židovských obcí v Čechách a na Moravě neobnovilo po válce svou činnost. Nebylo nikoho, kdo by chodil do synagog, kdo by se staral o hřbitovy.
Pravdou zůstává, že pro dnešní generaci mladých lidí tato čísla znamenají už jen velmi málo. Dokonce se ozývají hlasy, že celá tato hrůzná epocha je smyšlenkou v mysli starých lidí, kterým po takových prohlášeních zbývají pouze oči pro pláč. Jak mohou být popřeny miliony zavražděných, ta nekonečná spousta jmen na zdech Pinkasovy synagogy v Praze či v Terezínské pamětní knize, která působí skličujícím dojmem i na velmi otrlé lidi. Vždyť padesát let není tak mnoho, aby se dalo zapomenout.
Nic a nikdo už nemůže vrátit životy těm , kteří skončili za ostnatými dráty koncentračních táborů jen proto, že byli jiné národnosti či vyznání. A přesto se Židé nevzdávali naděje ani v nelidských podmínkách a snažili si udržet svoji kulturu i náboženství.
Nelze pochopit, že tolik lidských bytostí se podílelo na vyvražďování jiných lidských bytostí. Co všechno zmůže jeden člověk, pokud za ním jdou zfanatizované davy neohlížející se nalevo ani napravo. Každý z těch šesti miliónů zavražděných mužů, žen a dětí byly konkrétní lidské bytosti s tváří a jménem. Jakým právem jim bylo jméno nahrazeno číslem a upřeno žít důstojný a plnohodnotný život.
Byla to lidská zbabělost a nesnášenlivost, neschopnost tolerovat či pochopit rozdíly ve způsobu života a odlišnost zvyků.
Ale lidská zbabělost, nesnášenlivost a netolerance se ze života nevytratila ani dnes, stačí se jen rozhlédnou kolem sebe. A je teď na nás, aby se taková genocida ve větší či menší míře v příštích desetiletích a staletích neopakovala. Aby další lidské bytosti nebyly donuceny vzdát se lidských práv a odejít do vyhnanství jen proto, že se odlišují.