Židé na Stříbrsku
„A ještě je třeba
říci, že podle pořádku existujícího není vhodné, aby byl národ podroben
jinému národu, aby tento jej podmanil, neboť Bůh stvořil každý národ pro
sebe sama ... Neboť podrobení národa národem neodpovídá pořádku existujících
věcí, jehož je třeba. Neboť je třeba, aby každý národ byl svobodný ..."
Rabbi Low: Necach Jisrael (Věčnost Izraele)
Kapitola l., Praha 1599
Obsah
1 – Úvod
2 – Víte, proč se moje teta jmenuje Eva?
3 – Původ a historie židů na Stříbrsku
4 – Historické židovské památky na Stříbrsku
a) Bor
b) Bernartice
c) Stráž
5 – Židovské objekty a významné nemovitosti ve Stříbře
a) Židovská branka
b) Osudy synagogy
c) Židovský hřbitov
6 – Koncentrační tábory v Čechách
a) Přehled koncentračních táborů Čechách a na Moravě
b) Koncentrační tábor Holýšov
7 – Proč ta nenávist?
8 – Závěr aneb Co mi tato práce dala a vzala?
9 – Použitá literatura a prameny
10 – Přílohy
Úvod
"Mým cílem bylo lépe pochopit nesympatie a nevěřícnost valné většiny křesťanů k nim. Měla jsem v plánu, že až v mém kraji vystopuji nějakého občana – žida, oslovím ho svou návštěvou a poznám tak, zda lidé lžou, když říkají, že židé jsou prostě židi a nepatří k nám." alt="Mým cílem bylo lépe pochopit nesympatie a nevěřícnost valné většiny křesťanů k nim. Měla jsem v plánu, že až v mém kraji vystopuji nějakého občana – žida, oslovím ho svou návštěvou a poznám tak, zda lidé lžou, když říkají, že židé jsou prostě židi a nepatří k nám."
Odmalička
mě z dějin českého národa nejvíce zajímá období 2. světové války. Nevysvětlitelnou
silou mě přitahují osudy obyčejných lidí. Lidí, kteří úplně zbytečně přišli
o svůj život během války. Nebo jim, dalo by se říci, při velkém štěstí
v neštěstí válka jen hnula s jejich životní dráhou, posunula ji vedle,
kam nikdo nechtěl za celý svůj život dojít, a nechala je žít si dál jejich
život. Život, to bylo vlastně to jediné, na co tak často mysleli a o co
se během války báli. Neztratit ho! Hlavně ho neztratit!
Z tohoto důvodu jsem se bez váhání vrhla na nabídku pí.
profesorky Soutnerové zúčastnit se projektu „Zmizelí sousedé". Chtěla
jsem lépe poznat osudy mých (možná) sousedů, přátel ... místních lidí.
Specializovala jsem se konkrétně na obyvatelstvo židovského
původu. Mým cílem bylo lépe pochopit nesympatie a nevěřícnost valné většiny
křesťanů k nim. Měla jsem v plánu, že až v mém kraji vystopuji nějakého
občana – žida, oslovím ho svou návštěvou a poznám tak, zda lidé lžou,
když říkají, že židé jsou prostě židi a nepatří k nám. Nikdy jsem tomu
nevěřila, vždyť jsou stejní jako my – z masa a kostí, přišli a odejdou
přesně tam, kam my. Vše máme stejné a společné. Chtěla jsem si tedy dokázat,
že A. Hitler a spousta dalších neměla pravdu.
Jenže mé nadšení a elán do práce předčila realita. Ve
Stříbře ani v nejbližším okolí nežije už ani jeden žid. Jediná slabá spojitost
je tady s rodinou Weilů. Dnes už mrtvý dědeček byl žid. Vzal si ale křesťanku,
takže další potomci (až vnoučata) jsou nežidovského původu. K tomu všemu
bydlím v západočeském kraji. Po nastoupení Hitlera k moci a jeho blížícímu
se vkročení do Československa se jako první z této oblasti stěhovali právě
židé. Po ukončení války se sem málokdo vrátil. Vlastně jen jeden, pan
Artur Weil.
Jediné, co nám tu po nich zůstalo, jsou zchátralé synagogy,
hřbitovy ... někdy jen dokumenty, že v určitých místech „něco" stálo.
V první části mé práce jsem se věnovala hlavně oblasti
mého původu – Stříbrsko. Z historických pramenů jsemvypracovala původ
a historii židů žijících zde. Na to jsem navázala s objevováním a vyhledáváním
židovských památek nejdříve v okolí Stříbra, a pak židovských objektů
a nemovitostí pouze ve Stříbře.
Ve druhé části jsem se zabývala otázkou, zda byl v naší
blízkosti nějaký koncentrační tábor. Na mapku České republiky, která se
nachází v příloze, jsem zanesla všechny koncentrační tábory v Čechách.
Na našem území se nenacházely pravé „koncentráky". Byly pouhými pobočkami
a komandy Osvětimi, Flossenburgu a Gross Rosenu. Posléze jsem se zaměřila
na Holýšov, k nám nejbližší tábor. Podařilo se mi získat mapku s jeho
umístěním vůči městu a obecné údaje o něm.
Ve třetí části jsem se zamyslela, proč jsou židé odjakživa
odstrkováni. Proč nejsou včleněni do naší společnosti. Proč vše vyvrcholilo
ve 2.světové válce holocaustem atd.
Závěrečná část obsahuje přílohy k práci, tzn. mapky, fotografie,
graf... Doufám, že se vám bude moje práce líbit a při jejím čtení vás
odtrhne od současnosti a vrátí do dob, kdy byli židé krutě sledováni a
naháněni do míst jejich posledních minut života. Zavede vás to alespoň
na myšlenku, proč se to vše dělo. Vím, čas už nevrátím, ale i dnes je
dobré vědět – PROČ ?
Víte,
proč se moje teta jmenuje Eva?
Než
jsem začala podrobně pracovat na této práci o židech, zpovídala jsem starší
pamětníky mé rodiny, zda nemáme nějaké předky židovského původu. Nebo
alespoň nějaké známé ... Dozvěděla jsem se to, co jsem si myslela. Nemáme.
Ale babička mi vyprávěla o své kamarádce, která byla židovského původu.
Babička s ní chodila do stejné třídy a byly to nerozlučné kamarádky. Měla
prý krásné dlouhé blonďaté vlasy a modré oči jako hladina oceánu. Kdo
by to do židů řekl, že vypadají jako Hitlerova vyzdvihovaná rasa árijců,
že ano? Krásné oči zdědila po svém otci. Malý, se zrzavými vlasy a plnovousem.
Jak vypadala maminka, to si bohužel babička nepamatuje. Pouze to, že byla
strašně hodná a vždy se srdečností a láskou ji v jejich domě přivítala.
Kamarádka byla jedináček, ale na případné rozmazlování se nedalo ani pomyslet.
Když podle zákona musela babiččina kamarádka opustit
školu, babička byla jako tělo bez duše. Tak moc se jí po nejlepší kamarádce
stýskalo. Hitlerovy zákony dokonce zakazovaly i židy navštěvovat a mít
s nimi něco společného. Zjištění, že někdo tuto vyhlášku porušil, se trestalo
stejně tak, jako kdyby člověk byl židem.
Příbuzní babiččiny kamarádky si ještě několik měsíců před
15. 3. 1939 zakoupili letenky do Ameriky. Prodali všechen svůj majetek,
který v Čechách vlastnili, a emigrovali ze strachu Hitlerových výhrůžek.
Rodiče babiččiny kamarádky se chystali učinit to samé. Letenky už měli
zakoupené, termín odletu byl časný podzim. Ale bohužel to nestihli. Zámek,
na který jezdili každé léto, jim byl odebrán, stejně jako dům, v němž
žili. Přestěhovali se do malého bytu. Kromě pár kusů nábytku, šatstva
a nezbytných věcí, u nich z lásky zůstala jejich služka. Měla je ráda
a nechtěla je v takovéto těžké chvíli opustit.
Babička riskovala svůj život a tajně chodila za svou nejlepší
kamarádkou na návštěvy. Vyučovala ji to, o co ve škole přicházela a po
nocích spolu chodily na procházky. Protože kamarádka musela stále nosit
na svém oblečení žlutou hvězdu na černém podkladu, která byla i v té nejčernější
tmě vidět, chodila stále s rukou na hrudi, aby se neprozradil její původ
a babička z toho neměla problémy.
Jednoho dne si musela babiččina kamarádka sbalit své věci,
nesměly vážit více než 50kg, a odjet možná nadobro z rodného kraje. Babička
na tyto chvíle vzpomínala velice těžce. Moment, kdy její kamarádka nastupovala
do vlaku a naposledy v životě jí zamávala, si člověk zapamatuje na celý
život a to neodvratně.
Babiččina kamarádka byla odvezena transportem společně
s maminkou do Osvětimi. Tatínka odvezli do Buchenwaldu.
Po skončení války a osvobození koncentračních táborů,
se tatínek vrátil do rodného městečka a začal hledat svoji manželku a
dceru. Stále se nevracely domů, ani hledající agentury nedávaly žádné
zprávy. Odvážil se k obdivuhodnému činu. Začal objíždět všechny koncentrační
tábory v Evropě. Nikde žádná stopa. Zjistil, že po odloučení od něj pobyly
nějakou dobu v Terezíně. Pak byly odvezeny jinam. Hledal tedy dál. Až
v Osvětimi našel v seznamu jejich jména. Na seznamu byli napsáni všichni
židé – židé, kteří našli svoji smrt násilně v plynu. Zcela zhroucen se
vrátil „domů", tedy tam, kde po válce přebýval a napsal dopis svému
bratru do Ameriky. Obratem mu přišla letenka a možná ještě dnes žije někde
u sochy Svobody.
Když se mojí babičce narodila dcera, nepřemýšlela babička
dlouho a pojmenovala ji právě po své kamarádce ........ Eva. Dokonce i
většina dětí z jejich třídy má dnes dcery stejného jména. Mezi nimi je
i babiččin bratr, který ji také znal. Všichni své dcery pojmenovali na
její počest, aby s nimi mohla žít dál.
Původ
a historie židů na Stříbrsku
Úplně první stopa o židech žijících na Stříbrsku sahá do 13. století.
Není však prokázáno, zda je to pravda nebo zda nejde o pouhé legendy.
Pravda o jejich přítomnosti totiž není založena na skutečných faktech.
Všechny listinné podklady a prameny následkem různých válek a požárů shořely
a nedochovaly se tak nám, naší nové generaci.
Prvním důkazem o jejich existenci alespoň v západních Čechách zpráva o
chebském požáru roku 1270. Při požáru shořela prý i synagoga. Dalším a
daleko bližším důkazem je zmínka o tom, že jistý rabín Moses ben Chisdaj,
který žil někdy ve 13. století, pocházel z Tachova. Není proto vyloučeno,
že když v Chebu stála synagoga a z Tachova pocházel jistý rabín, na Stříbrsku
nemohli už také žít nějací židé.1)
Jistou stopu, ze které můžeme určitě čerpat, je povolení
městečku Stráži vydané králem Janem Lucemburským roku 1331 O přenechání
příjmů ze židů. Roku 1456 jsou písemně doloženi židé žijící v Tachově,
v l. polovině 16. století v Boru, Novém a Starém Sedlišti. Dále roku 1578
v Tisové, před rokem 1618 v Lesné, v polovině 17. století v Dlouhém Újezdě
a Pořejově. V Částkově a ve Studánce kolem roku 1670, v Labuti a Lhotce
kolem roku 1700 a v 18. století v Bernarticích a Darmyšli ..... Ze západočeských
a bavorských matrik můžeme vysledovat, že židé, kteří se usadili na Stříbrsku
a v okolních obcích, pocházeli z jižního Německa. K tomu, aby se mohly
židovské rodiny usadit na kterékoli půdě a pozemku, potřebovaly svolení
příslušné feudální vrchnosti, případně panovníka, v některých případech
byl zapotřebí i souhlas biskupství.
Živit se mohli pouze určenými a povolenými druhy řemesel.
Byla to především některá odvětví obchodu a řemesla sloužící právě pouze
židovskému obyvatelstvu. To zn. řeznictví, pekařství, krejčovství a ševcovství.
Pokud měli křesťanské a mírumilovné sousedy, mohli se živit dokonce i
jako porážeči dobytka, koželuhové, sklenáři, výrobci stužek a prýmků,
s novější dobou v ojedinělých případech i jako ranhojiči. Přísně zakázáno
jim bylo vlastnictví zemědělské půdy, pěstování plodin a chov dobytka
na prodej.
Západní Čechy, konkrétně dnešní okres Tachov, byl charakteristický
hustou sítí židovských obcí. V menší míře bychom to mohli tvrdit i o severu
okresu Domažlice. Dále směrem na východ židovských obcí ubývalo, na Moravě
byly velkou výjimkou.1) Velký rozkvět a růst rodin a osob zažily židovské
obce na Tachovsku na přelomu 18. a 19. století. (Od roku 1849 bylo židům
povoleno usazovat se v kterémkoli městě bez povolení, od roku 1852 směli
bez omezení nabývat domy, od roku 1859 směli konečně vlastnit i zemědělskou
půdu. Toto zrovnoprávnění židů vedlo k velkému stěhování židovských rodin
do velkých měst, např. Plzeň, Cheb, Karlovy Vary, kde tak vznikaly nové
židovské obce.)
Velkou změnu a zlom v rozvíjení židovské komunity mezi
původní obyvatelstvo zasadil příchod nacismu na svět. Vše začalo roku
1933, kdy se jednotlivci, někdy dokonce i celé německé židovské rodiny
stěhovaly ke svým příbuzným a známým do západních Čech. Utíkali před terorem
nacistů včele s Adolfem Hitlerem. Po roce 1938 je následovaly židovské
rodiny z Rakouska. To samozřejmě vedlo ke zvýšení počtu židů na Stříbrsku
a v okolních obcích. Netrval však dlouho. Hned na podzim roku 1938 začal
hromadný úprk všech židovských obyvatel z celého západočeského pohraničí
buď do vnitrozemí nebo v případě bohatších a lépe finančně zajištěných
do bezpečnějšího zahraničí. Nastalo připojení pohraničí k Německu a z
9. na 10. listopad roku 1938 se odehrála strašlivá „křišťálová noc",
kdy byly vypáleny synagogy (Tachov, Stráž ), zničeno vnitřní vybavení
modlitebny v Boru a poničeny skoro všechny židovské hřbitovy. Židovští
obyvatelé, kteří nestihli před terorem uniknout do bezpečí, byli zbaveni
občanských práv a internováni do sběrných táborů (Milov u Přimdy, Olšová
Vrata uKarlových Varů ...). Po roce 1942 byli přemístěni do Malé pevnosti
Terezín, kde nedosáhli klidu a byli dále internováni na východ, nejčastěji
do polských vyhlazovacích táborů, kde našli svou smrt vplynu. Po ukončení
nejstrašnější světové války se do rodných měst a obcí vrátilo jen málo
ze šťastlivců a zachráněných. Poválečné Stříbrsko tedy zůstalo osiřelé
a bez židovských obyvatel.
Od roku 1990 se o nešťastný osud židovských památek na
Stříbrsku stará a pečuje aktivita dobrovolných institucí a individuální
ochránci památek ..... Do té doby jen chátraly a nikdo se o ně nestaral,
jen čas a vandalové, kteří měnili jejich chátrající stav k horšímu.
Historické
židovské památky na Stříbrsku
Bor
Městečko ležící na silnici E 50, 17 km západně od Stříbra.
Přítomnost židů v Boru je písemně doložena od l. poloviny 16. století.
Zda v Boru existovala kolem roku 1570 náboženská obec však není dokázáno.
Od poloviny.zde mohly žít dvě židovské rodiny. Jednu živil muž jako vinopalník,
druhou jako draslař. V 19. století počet židů v Boru stoupal. Roku 1890
zde žilo celkem 72 židů, což byla 4 % všech obyvatel.
V Boru byla známá a zároveň krásná židovská modlitebna.
První byla zřízena před rokem 1870 v domě č.p.92. Dům se nacházel na jižní
straně náměstí. Druhá modlitebna plnila svoji funkci od roku 1895 v domě
č.p.8 ve Vítězné ulici, což je ulice severně od náměstí. Podle pramenů
byla daleko větší a lépe zařízená. Osud jí však moc nepřál a na podzim
roku 1938 byl celý interiér modlitebny totálně zdevastován. Roku 1945
vše nakonec ukončila letecká bomba, která spadla na dům č.p.8.
Bernartice
Vesnice vzdálená 25 km jihozápadně od Stříbra, 8 km jižně od Boru.
První židovské osídlení v Bernarticích je datováno od roku 1725, kdy bylo
dovoleno se zde usadit třem židovským rodinám. V době rozkvětu židovských
obcí na Stříbrsku, což je přibližně 1. polovina 19. století, se i zde
zvedl počet členů židovské komunity z původních 3 na 12 rodin. Roku 1890
tvořilo 21 obyvatel židovského vyznání téměř 5 % všeho obyvatelstva.
Počátkem 19. století zde vznikla náboženská obec, která
byla vzápětí připojena ke strážské obci. Celkem 9 židovských domků bylo
soustředěno při silnici jihozápadně od bernartické návsi. Této menší čtvrti
se říkalo „Judenstadt", v překladu židovské město. Většina z těchto
domů je dosud obydlených. Ne však už židy.
Jedním z domků byla i malá synagoga. Užívala se do k bohoslužbám až do
roku 1890. Vdnešní době existují dvě domněnky, kde je její pravé místo.
Bud' je přestavěna na dnešní domek č. p. 3 sloužící dnes jako rekreační
chata; anebo z ní zbyly pouhé dvě kamenné zdi ohraničující dnes dvorek
rekreační chaty.
Stráž
Obec vzdálená 21 km západně od Stříbra,
4 km jižně od Boru.
Stráž je jednou z nejstarších židovských obcí v České republice. První
zmínka o přítomnosti židů v obci pochází z roku 1331, kdy král Jan Lucemburský
přenechal veškeré příjmy z místních židů obci Stráž. Židovský hřbitov,
severozápadně od obce, byl však založen už roku 1330. Počet židovské komunity
vzrůstal do poloviny 19. století. Pak začal klesat z důvodů velkého stěhování
do větších měst.
Pro větší obraznost:
r. 1580 – 15 rodin
r. 1626 – min. l6 rodin
r. 1702 – 50 osob nad 10 let, židé tvoří asi 12 % všech obyvatel
r. 1724 – 18 rodin, 98 osob
r. 1783 – 28 rodin, 75 dětí
r. 1793 – 30 rodin, 158 osob
r. 1838 – 47 rodin
r. 1880 – 76 osob, židé tvoří 5,6 % všech obyvatel
r. 1900 – 81 osob; židé tvoří 6,9 % všech obyvatel
r. 1921 – 45 osob; židé tvoří 4,5 % všech obyvatel
r. 1930 – 31 osob; židé tvoří 3,1 % všech obyvatel
r. 1945 – vrátily se 3 osoby
r. 1960 – 1 člen židovské plzeňské obce (pan Artur Weil)
poznámka: roku 1938 zde žilo 926 Němců, 19 Čechů a pouhých 31 židů.
Hlavní obživou zdejších židů v 18. a 19. století byl především
obchod s vlnou, peřím, kůží, plátnem, krajkami, punčochami, tabákem, kořením,
moukou, máslem, smíšeným zbožím atd. nebo řemesla jako řezník, krejčí,
švadlena, holič, sklenář, výrobce stužek atd. Podle záznamů zde dokonce
žil i posel, sběrač starých hadrů pro papírnu, správce noclehárny pro
žebravé židy. Od roku 1724 zde existoval i „bavič", který fungoval
jako dnešní konferenciér nebo lidový vypravěč při svatbách, o svátcích
atd. Stráž měla i své židovské ranhojiče nebo lékaře pro potřebu obce.
Podle umístění synagogy lze soudit, že zde židé žili již v 17. století.
Podle pramenů a místního zápisu zde roku 1788 bylo celkem 13 židovských
domů, roku 1838 už 17 samostatných domovních parcel s řádnými popisnými
čísly. Dne 20. května 1876, kdy Stráž zasáhl velký požár, vyhořelo celkem
118 domů a 2kostely. Bohužel požár zničil i židovskou ulici. Původní židovské
domy se lidé po požáru snažili opravit a téměř všechny ještě dnes stojí.
Pouze 3 domy, které byly celé dřevěné, jsou nahrazeny zděnými (č.p.193,
207, 208).
Synagoga stávala na jižní straně ulice od 2. poloviny
17. století. Její vnější podobu ani vnitřní zařízení neznáme, protože
roku 1876 byla zcela zničena požárem. Jedinou věcí, kterou víme, je to,
že se jednalo o zděnou budovu. Okolo roku 1882 se na stejném místě zřídila
nová synagoga. Ke stavbě byly využity některé původní zdi. Existovala
za dnešními parcelami č. p. 284 a 285.2)
Bohoslužby se zde konaly až do roku 1938. V listopadu tohoto osudného
roku byly sneseny všechny rituální židovské předměty i jiná zařízení z
židovských domů a celá synagoga byla podpálena. V poválečných letech,
přesněji roku 1950, byly ohořelé ruiny zbořeny. Opět se nám nedochovaly
žádné fotografie či obrázky, jak synagoga vypadala.
Nejcennější památkou pro historii židů v Čechách je hřbitov
ležící asi 1 km severozápadně od náměstí, mezi loukami a lesíky. Přestože
je nejstarším hřbitovem v Čechách,3)
zbylo z něj jen málo náhrobků. Údajně byl založen již roku 1330, není
to však písemně doloženo. Spolehlivým pramenem o jeho existenci je až
rok 1450. Jeho starší část byla zcela zaplněna náhrobky renesančního a
barokního typu seřazených do zvláště vymezených řad. Kolem roku 1860 musel
být podle pramenů hřbitov podstatně rozšířen, naposledy byl renovován
roku 1923. Podle místní matriky zde v letech 1784 – 1937 bylo pohřbeno
přes 800 zemřelých židů. Takže když přičteme hroby z let, předcházejících
roku 1784 do doby vzniku, dostaneme počet s určitostí převyšující 1000
hrobů. Pohřbíváni zde nebyli jen židé ze Stráže, ale též z okolních obcí,
např. z Boru, Bernartic, Bělé nad Radbuzou, Přimdy, Olešné..... Po roce
1938 byl hřbitov zničen, moderní náhrobky rozkradeny a většina starších,
historicky cenných byla použita při stavbě místního dřevozpracujícího
závodu. Bohužel i v poválečných a dalších letech si lidé této památky
nevážili a z asi 50 náhrobků viditelných ještě před třiceti lety máme
dnes šanci spatřit pouhých 15 stojících náhrobků z 18. – 19. století.
I na nich je značná část nápisů nečitelná. Nejstarší viditelný náhrobek
pochází z roku 1579.
V naší době je snad nejznámější rodák ze Stráže jménem
JUDr. Elias Liebstein. Narodil se roku 1906 jako syn zdejšího známého
lékaře. Ve 30. letech 20. století působil jako advokát v Jablonci nad
Nisou. Roku 1939 odjel do Palestiny. V letech 1945 – 48 se stal ředitelem
berlínské pobočky sionistické instituce Jewish Agency. Pak se nechal přejmenovat
na Elijahu Livneh. Do konce života pracoval v izraelských diplomatických
službách.
Židovské
objekty a významné nemovitosti ve Stříbře
Trvalejšími připomínkami starších i novodobých židovských
obcí zůstaly především někdejší ghetta, synagogy a hřbitovy. Ve Stříbře
nám z těchto hmotných a nemovitých památek zůstala pouze torza.
Židovská branka
Ghetto v pravém smyslu slova ve Stříbře nevzniklo. V této souvislosti
se pouze připomíná tzv. „Židovská branka" v jihovýchodní části města
ve vnitřních městských hradbách. Jedná se o prostou valně klenutou branku
z cihel druhé poloviny 18. století, postavenou na místech původního úzkého
průchodu v městských hradbách, jejíž prostý oblouk, polokruhový a bez
profilu překlenuje uličku vedoucí vnitřní zdí městských hradeb vedle židovského
domu (Judenhaus) a zpřístupňuje prostor Kostelního náměstí. Vedlejší dům,
nyní se slunečními hodinami zvaný občas „Dům u slunce", byl ve středověku
jediným vymezeným obydlím židů ve městě.
Osudy synagogy
V náboženském životě Židů zaujímá synagoga zvláštní místo a v určitém
smyslu představuje ústřední instituci judaismu. Byla zpravidla centrem
života obce a byla střediskem obecní, vzdělávací a společenské činnosti.
Její hlavní účel však byl vždy bohoslužebný.
Osudy stříbrské synagogy ve značné míře symbolizují osudy
židů ve Stříbře. Po vzniku a značném rozkvětu přichází doba utrpení a
po ní zapomnění.
Dne
5. 3. 1878 požádal Leopold Ignác Weil, představený místní židovské náboženské
obce, starostu horního královského města Stříbro o povolení výstavby synagogy
ve dvoře domu č.16 (tzv. Rabínský dům) na parcele číslo 53/1 a 651 na
Ringplatz a předložil mu její stavební plán, který zpracoval stříbrský
stavitel Andreas Deimling.
Původně se jednalo o jednopodlažní budovu 10,00 m x 15,10 m o celkové
výšce 11,70 m z kamenného zdiva s valbovou střechou, konstrukce krovů
ležatá stolice, střešní krytina obyčejná tašková s podmazáním. Objekt
byl situován podélnou osou ve směru východ – západ, původně jediný vstup
byl z jižní strany. Nad úrovni prvního podlaží byla na jižní a severní
straně po pěti a na jižní straně tři dvoukřídlá obloukovitá okna. Dispozičně
byla budova řešena tak, že v přízemí, které sloužilo jako modlitebna,
byla jedna velká místnost v jejíž jedné třetině byly umístněny dva sloupy
jako zakončení portálu, které nesly podlahu druhého podlaží, a malá chodba
se schodištěm do prvého podlaží. Konstrukce podlah byla kameninová, oproti
vnější úrovni snížena o 0,13 m schůdkem na vstupu. Vmístnosti modlitebny
byly umístěny dvakrát lavice pro čtyři v šesti řadách. To je celkem 48
míst, která byla orientována čelem na východní stranu. Výška této místnosti
byla 3,85 m. První podlaží bylo přístupné z chodby v přízemí po jednoramenném
pravotočivém schodišti, které začínalo na straně oproti vstupním dveřím.
Podlaha podlaží byla dřevěná z hoblovaných prken na sraz a vytvářela ochoz
o šířce 2 metrů na jižní a severní straně, na západní o šířce 3,15 m a
na východní straně byla podlaha ukončena nosnou zdí portálu. Zabudované
dřevěné vyřezávané zábradlí mělo výšku pouhých 0,8 m. V prostoru ochozů
byly umístěny na podélných stranách dvě řady lavic pro devět lidí. Na
západní straně stupňovitě tři lavice. Dvakrát pro osm a jednou pro pět
osob. V prvním podlaží tak bylo k dispozici 61 míst. Fasáda byla značně
členitá. Jednoduchými ozdobnými prvky, prostým zvýšením profilů, bylo
provedeno zvýraznění oblouků oken, nosných svislých a vodorovných prvků.
V blíže neurčeném prostoru dvora byla dle výpovědi pamětníků (stříbrský
rodák J. Tůma, rok narození 1922) vybudována i replika Zdi nářků. Snad
se jednalo o opěrnou zeď v severojižním směru, jejíž zbytky se však nedochovaly.
Koncem měsíce července (29. 7.) 1879 proběhlo oficiální posouzení dokončeného
díla a stavba byla ukončena a povoleno její užívání.
Avšak již od roku 1888 byla vedena jednání o možnosti provedení přístavby
venkovního schodiště. Snaha představitelů místní židovské komunity byla
realizována dnem 19. srpna 1891, kdy venkovní přistavené schodiště, v
pohledové straně do náměstí, s podestovou deskou a ochrannou deskou z
plechové krytiny, bylo zkolaudováno.
Budova byla pro své účely používána až do roku 1938, kdy záborem pohraničí
a jeho přičleněním k Německu byla většina obyvatel neněmeckého původu
donucena město Stříbro opustit. Ještě na jaře roku 1938 (21. března 1938)
žádá stavitel Rudolf Bergr o povolení úprav v okolí synagogy pro podnikatele
jménem Franzi Hammerschmied. V průběhu „Křišťálové noci" (9.–10.
listopadu 1938) byla synagoga včetně přilehlého domu č. 16 vyrabována
a vše, co mělo jakoukoliv souvislost sžidovstvím, bylo zničeno. Později
budovy přešly do majetku města. V roce 1940 byl objekt synagogy i domu
č. p. 16 od města za cenu 10.000 říšských marek odkoupen organizací Hitlerjugend,
která zde zřizuje společenské prostory pro svoji činnost včetně ubytovny.
Pro potřeby státní moci je v září roku 1942 provedena úprava budovy bývalé
synagogy v ceně 1 032,80 říšských marek na zajatecký tábor. Budova poté
slouží k ubytování zajatých francouzských důstojníků ze zajateckého tábora
Černošín, zařazených do pracovního komanda v místní prádelně wehrmachtu.
Po skončení okupace je objekt do padesátých let nevyužíván
a chátrá. Teprve v roce 1958 začíná obrat. Svým č.j. výst. /754/1958/16-4/Ti
z 23. 1. 1958 Odbor výstavby rady ONV ve Stříbře na základě žádosti rady
MNV Stříbro nařídil majiteli domu č. 16 provedení nutných úprav k zabezpečení
bezpečnosti. Majitel objektu – v tomto případě tedy Židovská náboženská
obec Plzeň – se 6. února 1958 odvolala ke Krajskému národnímu výboru.
Přesto dne 13. června 1958 předseda MNV Stříbro vzhledem k nečinnosti
vlastníka žádá o souhlas k vyvlastnění objektu budovy č. p. 16 a její
následné demolici.
Na jednání 14. října 1958 zástupce Židovské náboženské
obce Plzeň JUDr. Tanzer Lev následně po posouzení skutečného stavu objektů
a návrhu na demolice objektů vzhledem k nedostatku finančních prostředků
navrhuje dům č. 16 mimo objektu ve dvorním traktu (vlastní synagoga) bezúplatně
darovat státu zastoupeným MNV Stříbro. Rada MNV Stříbro s tímto l6. října
1958 vyslovila souhlas a 24. června 1959 byl vydán demoliční příkaz na
demolici neobývaného rohového domu č. 16; budova ve dvoře je vlastníkem
pronajata Státním statkům – oborový závod Stříbro. V roce 1966 je objekt
bezúplatně převeden do vlastnictví nájemce. Dne 6. června 1966 bylo vydáno
stavební povolení č. 674/66, kterým byla povolena rekonstrukce bývalé
židovské synagogy u č.p. 16 ve výši nákladu 402 869 Kčs na zemědělské
laboratoře státního statku. Přestavba ukončena 21. ledna 1969. V roce
1981 byly na objektu provedeny další stavební úpravy pro jeho využití
jako Dům pionýrů a mládeže. Rozhodnutím Fondu národního majetku č. 2508/92
bylo vlastnictví objektu převedeno zpět na město Stříbro. V současnosti
objekt slouží jako Dům mládeže. Majetkem Židovské náboženské obce Plzeň
je již pouze přilehlá parcela číslo 53/1 o výměře 384 m2 a parcela číslo
651 o rozloze 54 m2.
Jedinou zachovanou památkou na náboženský život židovské
náboženské obce ve Stříbře, pomineme–li základy synagogy, jsou nálezy
z roku 1968, které jsou uloženy ve stříbrském muzeu pod inventárními čísly
1091 až 1094. Teprve 4. 7. 1984 je určila pracovnice stříbrského muzea
jako židovské Tóry s tímto popisem:
v případě nálezu číslo 1091 jako pergamenový svitek na dřevěné hřídeli
dlouhé 108 cm, šíře 68 cm, z obou stran svitku dřevěné kruhové zarážky
o průměru 19 cm
v případě nálezu číslo 1092 jako pergamenový svitek na dřevěné hřídeli
dlouhé 96 cm, šíře 58,5 cm, z obou stran svitku dřevěné kruhové zarážky
o průměru 16 cm
v případě nálezu číslo 1093 jako pergamenový svitek na dřevěné hřídeli
dlouhé 69 cm, šíře 58 cm, zobou stran svitku dřevěné kruhové zarážky o
průměru 16 cm
v případě nálezu číslo 1094 jako zbytek pergamenového svitku na dřevěné
hřídeli dlouhé 106,5 cm, šíře 56,5 cm, z obou stran svitku dřevěné kruhové
zarážky o průměru 18,5 cm.
Text je psán tmavým, téměř černým inkoustem na speciálně upraveném pergamenu,
je použit nevokalizovaný, hranatý typ hebrejského písma. To, že všechny
svitky jsou navinuty na dřevěné tyče zvané acej chajim, potvrzuje jejich
aškenázský původ. Jejich další uložení již neodpovídá tradici – chybí
pláštík (meil), povijan (mapa) a tas (štít), který bývá zavěšován na pláštík.
Ani v jednom případě není udána délka svitku.
V současnosti jsou svitky zabaleny v papíru a jsou uloženy v depozitáři.
Je velice pravděpodobné, že nebyly restaurovány a o jejich existenci Židovské
muzeum v Praze, které zabezpečuje péči o tyto památky, neví.
Židovský hřbitov
Neodmyslitelnou součástí židovského osídlení byl hřbitov, který původně
mohl být i uvnitř města, od roku 1787 však všechny hřbitovy, včetně křesťanských,
musely být povinně mimo hradby města. Proto další významnou aktivitou
židovské náboženské obce byla výstavba hřbitova.
Žádostí z 5. 11. 1901 (27204/1901) Židovská náboženská
obec Stříbro zastoupená svým představeným Ignácem Weilem, požádala o povolení
výstavby hřbitova na parcele číslo 1763 o rozměrech 90,3 x 24 m s obvodní
zdí o výšce 2 m. Projektant a stavitel Hacker a zástupce představenstva
židovské obce Moritz Lederer dne 20. 5. 1902 předložili městské radě k
posouzení dva projekty. První na výstavbu hřbitovní místnosti a druhý
na výstavbu vlastního hřbitova. Dne 12. 8. 1902 byl hřbitov vytyčen a
vydáno povolení o jeho užívání.
Dne 23. září 1903 bylo provedeno řízení o kolaudaci stavby
hřbitovní místnosti, 28. října 1903 bylo rozhodnutím č. Z 1418 přiděleno
č. p. 509 a dnem 3.listopadu 1903 bylo povoleno používání budovy.
Jako první byla na novém židovském hřbitově pohřbena Weil
Ornesstine 1872 – 29. 9. 1902, jako poslední Popper Markus 6. 6. 1865
– 28. 6. 1935.
U jižní hřbitovní zdi je 10 hrobů (jeden z nich bez náhrobku),
které patří uprchlíkům z Haliče a Bukoviny, kteří v období po roce 1915
v počtu 1 385 ve Stříbře pobývali. Podle místa uložení jde o hroby, které
byly vytvořeny v období mezi 19. 1. 1910 až 27. 3. 1917, jejichž povrch
se liší jiným uspořádáním navršené zeminy – zemina je tvarována do pyramidy,
náhrobky z pískovce s nečitelnými znaky jidiš jsou ve dvou případech vyzdobeny.
V prvém případě jde o Davidovu hvězdu v záhlaví, v druhém případě se jedná
o dvoulistou korunu v zápatí.4)
Hřbitov sloužil k poslednímu odpočinku převážně židovských obyvatel Stříbra,
jsou zde však pohřbeni i židé z okolních vesnic jako je Cebiv (Rosenberger
Fransizka – 1913), Černošín (Schwarz Leopold – 1924), Vlkýš (Pinková Sophie
– 1920), Mutětín (Schwarzkopfová Anna – 1917), Kladruby (Grünhut Josef
1922, Küblová Rosa – 1907). Většina novodobých náhrobků je z hlazeného
betonu a nese signaturu výrobce W. Móckel – Asch (Aš).5)
Podle knihy Jana Heřmana – Židovské hřbitovy v Čechách a na Moravě – měla
židovská náboženská obec ve Stříbře od roku 1890 až do okupace (1938)
ve své správě i starý židovský hřbitov mezi osadami Ošelín a Řebří, který
původně patřil náboženské obci ve Svojšíně, která v roce 1890 byla zrušena.
Na začátku října 1942 vyzývá městský stavební úřad místní
stavební podnikatele k podání nabídky na přestavbu stávajícího objektu
na obytný dům. 7. 11. 1942 přijímá tuto nabídku místní stavitel Karel
Bayer (Radniční ulice 9) a nabízí provedení přestavby na obytný dům ve
výši 1 681,55 RM. Dne 3. 12. 1942 zahájil přestavbu, kterou prováděl pouze
jeden zednický mistr a učedník. Přestavba na obytný dům byla ukončena
v srpnu 1943.
V průběhu přestavby byly poraženy tři lípy stojící před domem, na jejich
místo byly v roce 1946 vysazeny tři topoly a dva smrky černé. Od té doby
je dům užíván pro obytné účely. Před domem zůstala zachována studna s
ruční pumpou.
V současnosti je vstup na hřbitov možný pouze malou brankou
v jižní hřbitovní zdi. Branku musí paní správkyně Řezníčková zamykat kvůli
vandalům, kteří využívali volnosti pohybu na hřbitově a rozkrádali ho.
Na hřbitov jste vpuštěni jen po požádání správkyně, a to jen ve všední
den do 14.00 hodin kromě pátku, kdy mají židé svátek a do soboty je nesmí
nikdo rušit, ani navštěvovat pozůstalé na hřbitově.6)
Nynější stav hřbitova je následující. Na hřbitově je 128
rozeznatelných hrobů, z nich je 65 označeno náhrobky, jejichž umístnění
není vždy původní. Náhrobky byly v průběhu okupace povaleny a na svá místa
postaveny až v roce 1946 tehdejšími správci hřbitova. Mnoho nápisů na
náhrobcích je nečitelných běžnými postupy, u novějších náhrobků jsou poškozeny
osazené desky. Z čitelných desek lze uvést, že pouze ve 2 případech je
nápis český, ve 3 pouze německý, 17 krát pouze jidiš
7) a ve 22 případech jidiš a němčina. Pouhých 60 osob bylo možno ztotožnit.
Na náhrobcích jsou uvedena jména příslušníků 34 rodin. Nejčastější se
na náhrobcích vyskytuje příjmení Weil (6x), Bergler (5x) a Popper (4x).
Ve třech případech jsou na náhrobky doplněny jména osob
zemřelých po uzavření hřbitova. Jde o jména Weil Hugo (1962), Kilblová
Marie (1969) a Růžena Turková (1993).
Jeden náhrobek, III/14, je věnován osobám, které zahynuly
ve válkách. Týká se: Epstein L. (l.světová válka) a Weilová H., Weil E.,
Weilová E. (koncentrační tábory). Jedná se zřejmě o náhrobek, který J.
Fiedler označuje za náhrobek obětem pochodu smrti.
Na náhrobku rodiny Küblovy je uveden MUDr. Kübl Julius
– datum úmrtí 12. května 1942 a na náhrobku 1/35 rodiny Lóbner je uveden
Edmund 17. ledna 1918, který padl v Itálii.
Jako první ve třetí řadě (III/1) stojí pískovcový náhrobek
bez textu s rytinou katolického kříže.8)
Jeho význam se mi nepodařilo objasnit.
U jižní stěny bývalé kostnice9)
ve výši 30 cm je vyryt nezřetelný nápis, který se mi nepodařilo rozluštit.
Jeho autorem měl být někdo ze zde shromážděných 48 osob z pochodu smrti
v dubnu 1945, které měl později jejich doprovod u východní zdi hřbitova
zastřelit.
Kolem roku 1960 byl prováděn rozsáhlý výzkum židovských
památek pracovníky tehdy Státního židovského muzea. V jeho průběhu byla
provedena fotodokumentace stávajícího stavu židovského hřbitova. Výsledná
zpráva je uložena v archívu Židovského muzea Praha.
Přehled pohřbených na židovském hřbitově u Stříbra
Koncentrační tábory v Čechách
O úplně prvním koncentračním táboře v Čechách se vedou velké spory. Někteří
tvrdí, že prvním byl tábor v Ostrově, jiní pamětníci zase zastávají názor,
že jediný první koncentrační tábor se nacházel v Mladé ve vojenském prostoru
Milovic. Podle archivních materiálů a po velkém bádání v archivech měst
jsem zjistila, že opravdu prvním koncentračním táborem je tábor v Ostrově.
Podle historie byl zřízen už v dubnu roku 1939.
Nevím, jestli je to štěstím nebo neštěstím, i když to určitě ne, snad
je to naší polohou, že všechny koncentrační tábory na našem území byly
jen pobočkami nebo komandy velkých koncentračních táborů mimo naše území.
Sice počet vězněných byl značně rozsáhlý a vyrovnával se, někdy až přesahoval
počet vězněných v opravdových koncentračních táborech. Dělo se tak zejména
koncem války. Příkladem je koncentrační tábor Richard u Litoměřic.
Nejvíce pracovních komand na našem území měl koncentrační tábor Flossenburg.
Tento tábor byl vybudován v roce 1937 u bavorského Weidenu, 7 km od hranic.
Na druhém místě v zastoupení transportů byla světoznámá Osvětim a Gross
Rosen.
Přehled koncentračních táborů v Čechách
a na Moravě
Bílá Voda
Bílý Kostel
Božičany
Brněnec
Bruntál
Bukovany
Bystřice u Benešova
Hanušovice
Holýšov
Hradištko
Chrastava
Jezeří – Albrechtice
Jiřetín
Kamenický Šenov
Korunní
Kraslice
Křepenice
Lešany
Lovosice
Most
Nové Město pod Smrkem
Nová Role
Olbramovice
Ostrov nad Ohří
Panenské Břežany (zámek)
Poříčí u Trutnova
Rabštejn
Richard u Litoměřic
Rtyně nad Bílinou
Rychnov
Svatava
Teplice
Terezín (Malá pevnost)
Vrchotovy Janovice
Koncentrační tábor Holýšov
Městečko asi 29 km jihovýchodně od Stříbra.
Asi 1 km do severního okraje obce Holýšov se nacházely hospodářské budovy.
Ve vlastnictví je měl jistý V. Pičman. Roku 1939 ho z vlastního pozemku
vyhnali Němci a zabavili vše, co měl. Atak se ze statku v červnu roku
1944 stal koncentrační tábor pro židovské ženy od 14 let.
Koncentrační tábor byl dokonale izolován od okolí. Všechna okna bez výjimky
měla silné mříže, východy dvora i střechy byly opatřeny ostnatým drátem
nabitým elektrickým proudem. Ve dne i v noci tábor hlídaly německé ozbrojené
dozorkyně SS. Poměry, které tam zavedli esesáci a esesačky, byly podobné
jako v jiných nacistických mučírnách. Týrání, hlad, vraždy a nesnesitelné
poměry hubily desítky vězňů, kteří byli pochováni na místním hřbitově.
V dějinách tábora se zde vystřídalo celkem 5 100 žen.
Přestože se tábor nacházel na bývalém českém pohraničí, Češky zde nebyly.
Převážnou většinu tvořily Francouzky (50%), Polky (25%), Ukrajinky (24%),
Rumunky, Maďarky, Slovenky...
Většina internovaných židovek byla nucena chodit na práci
do muniční továrny Metllwerke Holleischen umístěné v lese Hořina. Některé
z nich chodily někdy políčkovat, kopat a vykonávat ostatní mužské těžké
práce. Za nedovolený odpočinek nebo jen za poklesnutí jejich výkonu byly
drsně týrány.
I když byl koncentrační tábor pouze pro ženy, bylo zde
přechodně ubytováno 120 mužů, tedy židů. Po celých dvou měsících je transporty
odvezly neznámo kam a jejich volné místo v táboře ihned zaplnilo dalších
300 židovských dívek a žen ve věku 11 – 30 let. Tyto mladé ženy nechodily
podle některých pramenů do muniční továrny. Pouze když napadl sníh, byly
některé z nich povolány ho odklidit.
Podle hlášení K. H. Franka ze dne 5. 3. 1945 pracovalo
v muniční továrně na výrobu střeliva 694 vězenkyň. Táborem prošlo přes
5 000 vězňů.
Dne
28. 4. 1945 koncentrační tábor v Holýšově násilím otevřela polská armáda
a rozpustila ho. Část žen se rozprchla po okolí, druhá část počkala v
táboře na repatriaci.
Během fungování koncentračního tábora zde zemřelo celkem
11 žen. Pochovány jsou na obecním hřbitově v Holýšově. Památka na koncentrační
tábor je symbolizována zdí vpravo od vchodu, na které je ostnatý drát.
V jejím čele je vsazena plechová deska s českým, ruským, polským, francouzským,
italským a německým nápisem informujícím, že v budovách statku byl za
2. světové války koncentrační tábor pro muže a ženy. Před zdí je upravený
parčík se záhony.
Proč
ta nenávist?
Židé jsou lidé jako my. Mají dvě oči, dvě nohy, dvě ruce,
vlasy .... vnitřní orgány, jsou prostě stejně jako my z masa a kostí.
Tak proč je tu ta odvěká nenávist k nim? Proč museli žít vždy odděleně
od nás, od křesťanů? Museli mít své hřbitovy, své městské čtvrti (ghetta),
své městské brány pro vstup do města, povolení, zda vůbec mohou v určitém
městě bydlet...... Mohla bych pokračovat dále. Křesťané jim dávali zákazy
týkající se různých věcí. Ale kde tahle nenávist vznikla?
Pátrala jsem dlouho. Musím uvést, že jsem se ještě zcela
nedobrala ke konečnému závěru. Pravý důvod antisemitismu je mi dodnes
neznámý. Ale nějaký musel být, když Hitler chtěl vyhladit ze světa právě
Židy.
Některé ze známých údajů :
1, Židé se na našem území poprvé objevili v 9. století. Vždy tvořili důležitou
a významnou součást českého života. Úspěšně se projevovali ve financích
a obchodech. Po celá staletí se střídala dvě období, jakým způsobem se
náš národ choval k židům. Bud' je měl v srdci jako vážené občany a bohaté
měšťany, anebo bylo období, kdy byli židé vyháněni a nuceni se asimilovat,
popřípadě přijímat katolické náboženství. V těchto dobách útlaku a útisku
museli žít v ghettech nebo za městskými branami.
Je zajímavé, jaký rychlý obrat vznikl ve 20. století ve
vztahu křesťan a žid. Za dob první republiky (1918 – 1938) byli židé váženými
a významnými lékaři, právníky, spisovateli, novináři a bankéři. Nástupem
Hitlera k moci se vše převrátilo. Židé byli znenadání pronásledováni,
byl zkonfiskován jejich majetek, následoval zákaz pracovat a posléze byly
celé židovské rodiny přepravovány transporty do koncentračních táborů.
Jejich životy skonávaly v plynových komorách. Aby toho všeho nebylo málo,
židé byli pronásledováni ještě v padesátých letech za komunismu. Zinscenovaly
se na ně různé pochybné procesy a nebylo odvolání.
2, Snažila jsem se najít rozdíl mezi náboženstvími. Porovnávala
jsem judaismus a křesťanství. Jaké bylo ale zjištění, že křesťanství vzniklo
právě z náboženství hebrejského lidu, tedy od předků židů. Křesťanství
pochází z izraelského území okupovaného Římany. V nazaretském židu Ježíšovi
spatřovali jeho žáci biblického Mesiáše a Syna božího. Ježíš prohlašoval,
že přišel rozšířit úmluvu uzavřenou mezi Jahvem (židovský Bůh) a židovským
národem na celé lidstvo. Jediné, v čem se židé odlišují od křesťanů, je
víra v Ježíše. Židé totiž stále očekávají příchod mesiáše.
Praotcem obou náboženství je Abrahám. V bibli se vypráví, že okolo 19.
století před Kristem v mezopotámském Uru Abrahám uslyšel boží slova („Odejdi
ze své země a jdi do země, kterou ti ukážu."). Abrahám tato slova
poslechl a vydal se do země Kenaánu která se později stala zemí izraelskou.
Tam uzavřel Abrahám s bohem smlouvu a za to, že věřil v boha, mu bylo
slíbeno četné potomstvo. Dodnes se všichni křesťané a židé považují za
potomstvo právě praotce Abraháma. Stejně jako on sdílejí víru v jednoho
boha. Další odlišností židů a křesťanů je vysvětlení a interpretace zkoušky
Abraháma – obětování jediného syna Izáka. Tato nejznámější epizoda z biblického
vyprávění je o zkoušce, zda má Abrahám raději svého syna či boha. Jednoho
dne chtěl bůh po Abrahamovi, aby mu obětoval svého jediného syna Izáka
počatého ženou Sárou (Abrahám měl ještě staršího syna Izmaela se služkou
Hagar). Abrahám neváhal a chtěl syna zabít. V poslední chvíli mu bůh pod
ruku svírající nůž podstrčil beránka. A tak se mluví o Abrahamovi jako
o „otci věřících". Tento příběh má však naprosto odlišný smysl v
judaismu a křest'anství. Pro židy to byla „boží zkouška". Odehrála
se na hoře Mórija, která se podle tradice nachází v Jeruzalémě, kde král
Šalamoun nechal vystavit chrám boha symbolizující jeho místo „Přítomnosti".
Pro křesťany obětování Izáka ohlašovalo smrt Ježíše, který byl ukřižován
pro záchranu všech věřících. Slovo boží mají obě náboženství zapsány ve
svatých knihách. Židé v bibli a křesťané v bibli doplněné Novým zákonem.
V obou případech se jedná o monoteistické náboženství. Tzn. víra v jednoho
boha, ale nazývají ho různě. U židů se jedná o čtyři písmena, která se
z úcty ani nevyslovují: JHWH. Když si doplníme samohlásky, vyslovuje se
Jahvé, ale při čtení se nahrazuje výrazem „Adonaj", což v překladu
znamená pán. Křesťané mají svého Boha, Otce, Syna a Ducha svatého.
Jak je tedy vidět, nenávist k nim nemohla vzniknout z
pouhého náboženství. Hledala jsem tedy dál. Prozatím jsem přišla ke třem
možným důvodům antisemitismu a odstrkování židů.
1, Prvním důvodem nepřátelství bývá pouze skutečnost,
že vedle sebe jsou nuceni žít lidé dvou různých kultur. Jedna pak považuje
druhou za ohrožovatele vlastních norem. V dnešní době se u nás hodně projevuje
situace s Rómy a jejich odmítání. O takovýchto vztazích lze mluvit jako
o xenofobii– nepřátelský postoj k něčemu cizímu. Toto nepřátelství je
pak o to silnější, čím větší snahu vyvíjí menšina o udržení svých kultur.
Každý, kdo se chce lišit a nekomunikuje s většinovou společností, je podezřelý,
a je jedno, zda jde o žida, křesťana nebo o příslušníka punkového hnutí.
2, Druhým důvodem je závist vůči skupině ekonomicky úspěšnější. Byla zde
nesnadno přiznávaná skutečnost, že židé jako menšinová populace v zemi
měli lepší hospodářské výsledky. Tato situace se objevila ještě před Kristem
v Egyptě.
3, Třetím důvodem je již výše zmíněný teologický spor mezi judaismem a
křesťanstvím. Křesťané přicházejí s teorií, že židé jsou odpovědni za
ukřižování Ježíše Krista. Zavrhují je z důvodu, že židé nepřijali Božího
syna a nechali jej ukřižovat. Koncem 19. století se tento teologický spor
objevuje v souvislosti s Dreyfusovou aférou, kdy francouzský katolický
tisk stojí na straně Dreyfusových odpůrců.
Pro dnešní antisemitismus je typické směšování výše uvedených
důvodů. Ať již jsou však motivy antisemitismu jakékoli, pro jednotlivce
mají vždy stejný důsledek: příslušnost ke skupině jej činí možnou obětí
psychického nebo fyzického násilí.
Holocaust (šoa) byl vyvrcholením vztahu žid versus křesťan.
Udál se rychle, ale obětí s sebou vzal ještě více. Celkový součet dosáhl
hodnoty kolem 6 miliónů lidí. Lidí, kteří za nic nemohli. Narodili se
jen jako židé. Ale byli stejně mírumilovní a nechtěli od života ničeho
více než my.
Závěr
aneb Co mi tato práce dala a vzala?
Jak jsem se již na začátku zmínila, zajímá mě objevovat
osudy lidí, kteří žili za druhé světové války nebo s ní byli jen trochu
spjatí. S velkou chutí jsem se tak pustila do hledání židovských občanů
v kraji svého bydliště – na Stříbrsku. Jaké bylo pro mne zklamání, že
zde už žádní židé nežijí. Ale nic mě od tohoto projektu neodradilo a hledala
jsem alespoň jejich hmotné pozůstatky. Díky této práci jsem si tak rozšířila
rozhled a vědomosti o mém kraji a poznala s tím spjaté dějiny židů zde
žijících.
Tento projekt mě donutil se zamyslet nad námi lidmi. Nad
naší vzájemnou tolerancí a přátelstvím, jak dokážeme jako většina akceptovat
samotné jedince nebo menšinu. Možná jsem v tomto ohledu bláznivá optimistka,
ale zastávám názor, že v dnešní modernizované době jsou už tyto vztahy
na lepší úrovni, i když ne úplně ideální. Myslím si, že inteligentní jedinec
se při rozhovoru s druhým, pro něj prozatím cizím, nezajímá o to, jaký
je jeho původ a v co věří. Ale baví se s ním a chová se k němu jako k
sobě rovnému. Samozřejmě mu v případě nouze poskytuje i svou ochranu a
pomoc.
I když existují na Zemi místa, kde se nacházejí výjimky.
Ale jak se říká, „výjimka potvrzuje pravidlo".
Použitá
literatura a prameny:
Židovské památky Tachovska (Průvodce historií západních Čech), Fiedler
Jiří, Český les 1998
Z dějin židů na Tachovsku, In: Sborník okresního muzea Tachov 26/97
Vališ B.: Památky bojů v západních Čechách, Krajské středisko státní památkové
péče a ochrany přírody Vimperk 1975.
Stříbrsko a Borsko, Historicko – turistický průvodce č. 4
Domažlice – Plzeň 1995
Židovské dějiny, kultura a náboženství
Sadek Vladimír, Franková Anita, Šedinová Jiřina, Praha 1992 Tábory utrpení
a smrti
Bubeníčková Růžena, Kubátová Ludmila, Malá Irena, Praha 1969
Náboženství světa – školní encyklopedie pro mládež, Praha 1997
Kniha o náboženstvích, Praha 1993
Zastavení u kulturních památek okresu Tachov, In: Sborník okresního muzea
Tachov 14/1981
Nový P.: Zjišťování národnosti a židovská otázka, In: Postavení a osudy
židovského obyvatelstva vletech 1939 – 1945
Krejčová Helena, Svobodová Jana, Praha 1998
Židovské hřbitovy v Čechách a na Moravě, Heřman Jan, Brno 1980
Archiv Stavebního úřadu Stříbro: Dokumentace stavby č.p. 16 –parcely 53/1
a 651 Archiv Stavebního úřadu Stříbro: Dokumentace stavby č.p.509 – parcely
689 a 1763/2, Státní ústřední archiv Praha
Státní okresní archiv Tachov: Fond Okresní úřad Stříbro Židovské matriky
– HBMa v letech 1784 – 1949, Státní ústřední archiv Praha 1999
Národnostní složení podle sčítání lidu roku 1930
3% ZBYTEK
30% NĚMECKÁ NÁRODNOST
31% ŽIDOVSKÁ NÁRODNOST
36% ČESKÁ NÁRODNOST
Pozn.: Při posledním předválečném sčítání v roce 1930
se k židovskému náboženství přihlásilo v Čechách 76 301 lidí, na Moravě
a ve Slezsku 41 250 lidí. Z těchto 117 551 osob se hlásilo téměř 43000
k národnosti české, 37 000 k národnosti židovské, 35 000 k národnosti
německé, ostatní k různým jiným národnostem. V těchto číslech nejsou zahrnuti
lidé, kteří nebyli židovského náboženství, ale přesto se podle norimberských
zákonů měli stát obětmi židovské genocidy.
Poznámky k textu
1) (redakční poznámka k následující straně)
Židovské obce na Moravě nebyly velkou výjimkou, ale v Čechách bylo více
menších židovských obcí, na Moravě méně, ale byly větší a početnější.
2) (redakční poznámka) parcela může mít parcelní číslo, nikoli popisné
3) (redakční poznámka) Údaj o založení židovského hřbitova ve Stráži r.
1330 není historicky podložený, je to spíše legenda. Písemně je doložený
až v polovině 15. století. Strážský židovský hřbitov není nejstarším židovským
hřbitovem v Čechách.
(redakční poznámka) text této kapitoly je převzat z knihy Jiřího Fiedlera
„Židovské památky Tachovska", vydané v Domažlicích roku 1998
4) (redakční poznámka) hroby haličských uprchlíků nemohou být z roku 1910,
pokud knám haličtí uprchlíci přicházeli až v roce 1915, jidiš nemá zvláštní
znaky, píše se latinkou nebo znaky hebrejské abecedy
5) (redakční poznámka) náhrobky většinou nebývají z hlazeného betonu
6) (redakční poznámka) svátečním dnem je spíše sobota, šábes začíná v
pátek po východu prvních hvězd a končí obdobně v sobotu
7) (redakční poznámka) není pravděpodobné, že epitaf na sedmnácti náhrobcích
je v jidiš, domníváme se, že jsou v hebrejštině, protože tyto epitafy
autorka vůbec neuvádí, náhrobky v jidiš jsou relativně vzácné
8) (redakční poznámka) místo katolický kříž je lépe uvést křesťanský kříž
9) (redakční poznámka) jde pravděpodobně o obřadní síň (chevra kadiša),
kostnice se na židovských hřbitovech nevyskytuje, manipulaci s ostatky
judaismus nepřipouští
