SOKOLOV, Gymnázium
Michal Vessel

Jak učit o holocaustu


Dobře si vzpomínám na hodiny dějepisu v 9. třídě základní školy, které jsou zaměřeny na dějiny 20. století. Zvláštní pozornost je věnována 2. světové válce. Paralelně s válečným děním se udál nejubožejší poklesek lidství - holocaust. Nemohu se ubránit pocitu, že informace o podrobném politickém dění jistým způsobem ve výkladu silně převažují nad historickými paralelami. V žádném případě nelze snižovat utrpení a zničené životy vojáků vehnaných do střemhlavé vraždy. Vraždy, ne však do detailu plánované.

Informační brožuru s fotografií hory lidských ostatků na volném prostranství neviděl kromě mně ve třídě nikdo, obrázek sovětského tanku každý. Možná drobný detail. Nedivme se však, když většina mládeže odpoví na otázku "co to byl holocaust?" sice věcně, ale stejně bez zájmu jako při zkoušení z biologie. Nedivme se, že pak není zatěžko tvrdit o mechanické likvidaci 6 nebo 7 milionů lidí jako o nesmyslu.

Jak tedy učit o holocaustu?
Samotní učitelé mají dostatečně volný prostor pro vlastní úpravy v obsahu hodiny. Je skutečně problémem shlédnout v hodině dějepisu poutavý dokument a při literatuře přečíst několik stran z knih Arnošta Lustiga? Zabere snad návštěva expozic Židovského muzea v Praze tolik času z denního programu školního výletu? Situaci nelze hodnotit plošně. Každá škola má svůj individuální přístup. Přesto však musím přemýšlet nad tím, proč si v sobě jeden z mých přátel dodnes nese hluboké zážitky z návštěvy Terezína a druhý jen vzpomínku na nudné odpoledne, protože se paní učitelce jednoduše nechtělo jet dál než na sportoviště za městem ? Proč je další dodnes rád za doporučení, aby si přečetl nějakou knihu Viktora Fischla, zatímco jiný ani neví, že v okolí jeho bydliště stál koncentrační tábor? Jak je vidět, někteří informovaní jsou, jiní ke své smůle ne.Dodat lze jen jediné. O tom co se skrývá pod slovem holocaust musí vědět každý, stejně jako o tom, proč vznikla 2.světová válka. Mnoho mladých lidí se však se základním množstvím informací nemůže spokojit. Jak mohou tito své znalosti o holocaustu prohlubovat a třeba i objasnit něco nového? Řešení nabízí projekt Zmizelí sousedé.

Zmizelí sousedé
Dnes již velmi úspěšný projekt byl vyhlášen roku c1999 Vzdělávacím a kulturním centrem ŽM ve spolupráci s Památníkem Terezín, Muzeem romské kultury a MŠMT. Smyslem je vzdělávat účastníky ne předkládanými informacemi, ale naopak kladením otázek, na něž studenti hledají odpověď. Jedná se v podstatě o nenásilnou formu samovzdělávání, přispívající k uskutečnění mnoha potřebné práce. Studenti a žáci pátrají po osudech bývalých obyvatel svého okolí, kteří zmizeli v důsledku epidemie zvané nacismus. Projekt zmizelí sousedé je vhodný jak pro jednotlivce, tak pro neomezeně velké skupiny. Dosavadní výsledky jasně ukazují že i tak těžké téma jako holocaust lze zpracovat pro mládež zajímavým způsobem.

Účast každého přispěvatele přináší dvě úžasné roviny. Tou první je skutečně hodnotová výpověď. Ať již historická nebo morální. Je přeci úžasným pocitem vypátrat něco nového, vynést na světlo pozoruhodný příběh a snad i vrátit kousek naděje člověku s těžkým osudem, dopřát mu jisté zadostiučinění. Takovéto výsledky práce jsou prezentovány v rámci putovních výstav, přednášek a mnoha kulturních akcí. Každý spis se postupem času objeví ve sborníku a ty nejzajímavější se mohou dočkat i filmového zpracování. Zmiňovaná druhá rovina má význam pro samotného účastníka. Nejenže je nucen prostudovat mnoho literatury, aby tématu skutečně rozuměl, ale setká se i s velmi zajímavými lidmi. Silně dokáží zapůsobit například chvíle s člověkem, který vám vypráví o pohnutých osudech své rodiny.

Podle toho, nakolik porozumíme minulosti, se můžeme bránit jejímu opakování. Porozumět je nutné co nejdříve. Je nutné učit o holocaustu stejně jako o jakémkoliv dalším poklesku lidstva (vždy jsme odpovědní všichni), kdy hodnoty zvané jedinečnost člověka, morálka, svědomí a norma přestali v jistých navýsost povýšených očích existovat.