Židovské osídlení v Litni, Mořině a Berouně
Díky
projektu „Naši zmizelí sousedé" jsem vytvořil opravdu vlastní práci,
k čemuž bych se sám asi nikdy neodhodlal. Na rozdíl od prací, které člověk
dělá tím způsobem, že sedí doma a vypisuje z knih informace z druhé ruky,
jsem v této práci psal o tom, co jsem viděl na vlastní oči. Zkusil jsem
vyhledávat údaje ve starých kronikách, o kterých jsem si do té doby myslel,
že nejsou běžnému člověku přístupné. Dostal jsem se do berounského archivu
a do archivu ministerstva vnitra, kde jsem si bez problémů založil vlastní
badatelský list. Poznal jsem, že i tato místa jsou pro mne otevřena. Stejně
tak bylo zajímavé setkat se s lidmi, kteří si pamatují, jak vypadala naše
vlast před mnoha desítkami let a dozvědět se věci, které by jinak zmizely
v propadlišti dějin. Avšak nejhezčí na tom všem je ten pocit, že jsem
stvořil něco vlastního.
Pátrání po minulosti
Původně jsem si myslel, že tato práce bude jen o židovských
hřbitovech. Hned na počátku jsem však narazil na problém, kde začít. Navštívil
jsem proto Vzdělávací a kulturní centrum Židovského muzea v Praze, kde
jsem tušil pomoc. Ve Vzdělávacím centru Židovského muzea se mě pokusili
přesvědčit, ať zjistím něco o osudech lidí, kteří přežili koncentrační
tábory za 2. světové války, a pokusím se udělat rozhovor s někým takovým,
kdo ještě žije. Když jsem se nedal přemluvit, dostal jsem několik stran
textu o židovském osídlení v pražské čtvrti Libni (naše škola se nachází
v Libni), mapu libeňského židovského města z roku 1840 a kontakt na lektorku
VKC ŽMP, která se dějinami židů zabývá.
Začal jsem tedy pátrat po místě, kde stával libeňský hřbitov. Avšak tam,
kde dříve stál, je dnes jakýsi podnik. Tímto jsem skončil s Libní.
Rozhodl jsem se, že bude lepší, zabývat se židovskými hřbitovy na vesnicích.
V knize „Old Bohemian and Moravian Jewish Cemeteries" jsem se dočetl,
že velmi důležitý židovský hřbitov ze 17. st. leží v obci Liteň. V této
vesnici jsem shodou okolností znal pana Poláčka, který tam žije skoro
90 let, a který, jak jsem se později dozvěděl, dělal řidiče panu Roubíčkovi,
liteňskému židovskému obchodníkovi, a tak jsem se rozhodl začít tam.
Cestu k liteňskému židovskému hřbitovu jsem našel podle výše uvedené knihy.
Velikost i stav objektu mě velmi udivil. Hřbitov je velký asi 100 x 50
metrů, má nově opravenou zídku a je vidět, že se zde před několika lety
pracovalo. Když jsem si to místo pozorně prohlédl a pořídil pár fotografií,
vydal jsem se zpět do vsi, abych se pokusil zjistit něco od pana Poláčka.
Pan Poláček mě přijal vlídně. Vyprávěl mi o různých židovských rodinách,
které v Litni před válkou bydlely, ale o hřbitovu toho příliš nevěděl.
Z toho jsem usoudil, že bude lepší zabývat se židovským osídlením celkově.
Podruhé jsem jel do Litně proto, abych se pokusil zjistit něco na obecním
úřadě. Tam jsem zjistil, že kroniky, do kterých jsem chtěl nahlédnout,
jsou v okresním archivu v Berouně. Obec měla kroniku od roku 1952. Navštívil
jsem tedy místní knihovnu, kde mi paní knihovnice vyhledala knihu Monografie
Berounska a Hořovicka, ve které jsem našel dekret povolující stavbu liteňského
židovského hřbitova. Ještě jsem se vydal za učitelem Rotmeislem, který
psával dlouhou dobu liteňskou kroniku, ale toho jsem nezastihl doma.
Když už jsem tedy znal nějaké podrobnosti, obrátil jsem se na lektorku
– odbornici přes židovské hřbitovy, která mi byla doporučena ve Vzdělávacím
a kulturním centru, se kterou jsem si dohodl schůzku v archivu ministerstva
vnitra. V ;archivu jsem si založil badatelský list, ale byly tam jen knihy
familiantů (v roce 1726 byl ustanoven familianský zákon, podle kterého
smělo v Čechách bydlet jen 8541 židovských rodin. Tyto rodiny se nesměly
svobodně stěhovat. Knihy familiantů obsahují jména zástupců všech legálně
usídlených židovských rodin v Čechách od r. 1726 do r. 1848, kdy byl tento
zákon zrušen). Kvůli rukopisu a němčině jsem tyto knihy nebyl schopen
číst a ani jsem je nepotřeboval. Od paní lektorky jsem se dozvěděl ještě
o židovském hřbitově v Mořině.
Mořinský hřbitov jsem navštívil několik dní potom. Leží na kopci za vesnicí
a nyní je v ;rekonstrukci. Na bráně byl sice nápis, že hřbitov je přístupný
jen s nějakým pánem z obecního úřadu, ale brána byla otevřena a já neměl
mnoho času, a tak jsem ho navštívil sám a pořídil několik fotografií.
O mořinském hřbitově jsem však zjistil jen kdy vznikl.
Poté jsem ještě jednou zajel do Litně, kde jsem navštívil učitele Rotmeisla.
Pan učitel, asi osmdesátiletý muž, mi půjčil nějaké strojopisy o Litni
a sdělil mi to, co si pamatoval on sám. Ještě jsem navštívil pana Poláčka
a skoro hodinu jsem na něm vyzvídal vše, co si pamatoval.
Už mi zbývalo navštívit jen berounský archiv. Od známé v Koněprusích jsem
získal spojení na ředitele archivu pana Topinku a ještě tentýž týden jsem
mu zavolal, abych zjistil, kdy je tam otevřeno. Několik dnů nato jsem
se vydal do Berouna se svou babičkou, která mi měla pomoci s případnými
německými texty. V archivu mi pan Topinka vyhledal spis o židech na Hořovicku
(Berounsko bývalo součástí Hořovicka), který mi velmi pomohl. Ještě jsme
s babičkou prohledali liteňské kroniky. V ;liteňské obecní kronice psané
od roku 1922 (od r. 1922 bylo povinností každé obce psát kroniku) byla
zmínka o židech jen jednou a to při příležitosti voleb do zastupitelstva,
kdy získala židovská strana na radnici jedno křeslo. Obecní kronika byla
psána úhledným písmem, takže její pročítání bylo velmi jednoduché. Horší
to však bylo s kronikami farními (berounský archiv má farní kroniky od
začátku 19. ;století), které byly psány velmi nepřehledným stylem a ještě
k tomu zčásti latinsky, zčásti německy a zčásti česky. Farní kroniky jsem
celé nečetl, ale hledal jsem zmínky o židech v letech, která byla významná
pro liteňskou židovskou komunitu (založení žid. školy, postavení synagogy
...). V ;těchto kronikách však byly jen věci týkající se katolické církve
(přistavění kusu hřbitova, kolik dětí zpívalo při mši v kostele ...).
Židé v Berouně
Do
Berouna se první židovská rodina dostala v r. 1678. Židé se v té době
zabývali hlavně obchodem, koželužstvím a řeznictvím. Tehdy nebyl v Berouně
ani v okolí nikdo, kdo by se zabýval koželužským řemeslem, a tak páni
radní pozvali do Berouna žida jménem Mates Fišer, který byl v tomto řemesle
velmi dobrý. Tento případ je na svou dobu velmi neobvyklý. Židé tehdy
obvykle bydleli ve vesnicích a v některých městech měli svá gheta. K tomu
ještě bylo teprve necelých 60 let po bitvě na Bílé hoře a židé, kteří
mluvili hlavně německy, nebyli uČechů příliš v lásce. Žena Matese Fišera
získala povolení k ;zařízení obchůdku, ve kterém prodávala nýderlandské
prádlo. Fišerovi se začas nechali pokřtít, aby lépe do Berouna zapadli,
avšak za několik let umřeli na morovou epidemii, která zasáhla Beroun.
Další židé přišli do Berouna až r. 1849 (rok po zrušení familiantského
zákona). Bylo to 6 ;rodin. Již roku 1852 si založili v Berouně židovskou
obec a postavili synagogu, v jejíž budově byla i škola (dnes č. p. 77).
Učilo se v ní německy a roku 1870 ji navštěvovalo 80 žáků. Roku 1886 byl
v Berouně založen židovský hřbitov a s ním i pohřební bratrstvo. To mělo
na starost pohřeb, ale zároveň i pomáhalo pozůstalým. Na berounském židovském
hřbitově si dnes zahrádkáři mezi náhrobními kameny pěstují jahody a ovocné
stromy. Berounský rabín (od r. 1927 PhDr. Moric Müller) dojížděl i do
jiných obcí, např. do Litně a Mořiny. Historie židů v Berouně končí stejně
jako v jiných českých městech a vesnicích 2.světovou válkou.
Důležitá data
1678 – žid Mates Fišer se usídlil v Berouně
1852 – založení žid. obce + synagogy se školou
1886 – založení žid. hřbitova
1939 – zrušení berounské synagogy
Počet židovských obyvatel v Berouně
1678 – 2 židé
1849 – 6 rodin
1921 – 131 židů tj. 12% veškerého obyvatelstva.
Židovské
osídlení v Litni
Židovské
osídlení v Litni je nejstarší v kraji. První zmínky o židech v Litni jsou
již v roce 1680, kdy Kuňata Jaroslav hrabě z Bubna povolil židům postavit
synagogu, školu a hřbitov. Privilegium o zřízení židovského hřbitova se
dochovalo a zní takto:
„Já Kuňata Jaroslav hrabě z Bubna a z Lytticz, na
Březně, Skašově, Litni, Srbcích, a Lštini, J.M.C rada slavných soudů dvorskýho
a komorního assessor, známo činím tímto listem vůbec přede všemi a zvláště
tu, když čten, neb čtoucí slyšán bude, že jsouce se ke mně vponíženosti
ucházeli Adam Polák, žid na panství mém Lyteňském, bytem se zdržující
a jinší, totiž Eliáš Gezl Lochovský, Abrahám Vosovský, Wolf zbraslavský,
Jelínek Všeradický, Marek Tmaňský, Alexandr Starohuťský, Jelínek Novohuťský
a Marek Praskoleský, židé v ;tomto kraji podbrdském okolně byt svůj mající,
přednášejíce, kterak v tomto světě lidé den ode dne z světa scházejí a
obzvláště připomínajíce sobě rok tento 1680, vněmž z dopuštění Pána Boha
všemohoucího na mnoho místech rána morová se rozmohla, že by, jest-li
by je co takového následovati mělo (nemajíce tu na blízce žádného krchovu),
kde morová těla klásti a pochovávati neměli, za to mně abych jak jemu
Adamovi židu mému Liteňskému, taky těm všem nahoře položeným budoucím
jich na gruntech panství mého Liteňského v kraji podbrdském ležícího kus
místa a země k pochování týchž těl jejich mrtvých vykázati poručil poníženě
žádali.
Jsouce milosrdenstvím pohnuty a nemoha té jejich ponížené žádosti oslyšeti,
tak jsem učinil a skrze Ondřeje Ledvinu Lochovského, na ten čas téhož
panství mého Liteňského ode mně zřízeného správu, jeden kus země a místa
jeden provazec dýlky a druhé šířky v sobě obsahujícího pochování týchž
mrtvých těl jejich nade vsí Litní, na pravé ruce k rybníku Liteňskému
jdouce, nad loukou Škrandalovou, blíž cesty vykázati a vyměřiti poručil
a tu milost jak jemu Adamovi Polákovi, židu mému Liteňskému, tak i těm
všem nahoře podepsaným, kteří toho při mně uctivě, poníženě vyhledávali
a žádali, jak i všechněm budoucím jejich i jinším, jenž by se k nim připojiti
a spolu trpící býti chtěli v týchž napřed povědomých místech jako oni
též jinde své zdržování měli, aby jak času nynějšího, v kterém morová
rána trvá, tak i budoucně vždycky i tehdáž, kdyby někdy z dopuštění Božího
zase morová rána rozmnožena byla, bez všelijaké jak mé tak i budoucích
mých držitelů téhož panství mého Liteňského a jednoho každého člověka
překážky ta mrtvá těla jich na tom jim vykázaném místě pochovávati mohli
na věčné a budoucí časy propůjčuji a povoluji.
Za kteroužto jim židům propůjčenou milost a za místo to jim vykázané peněz
čtyřiceti zlatých real při sv. Havle leta 1680 mně odvedli a k tomu, kdyby
kdo z nich neb z dětí a čeládky jejich umrouce na tom místě pochovánu
býti měl, z každé hlavy totiž od dítěte, synů, dcer a čeládky po 20 k.
a od člověka zletilého, hospodyně po 45 k. do důchodu téhož panství mého
Liteňského vždycky dříve, nežli jej zakopají, u vrchnosti, neb u správce
a rychtáře téhož panství mého Liteňského ohlášení učiníce a po každé dříve
cedulku vyzdvihnouce, zaplatili a ten povinný a smluvený plat následovně
vždycky nahoře položeným způsobem zapravovati, tím se placením povinni
býti připověděli, s tou však při tom zvláštní pamětí, kdyby někoho mimo
těch nahoře oznámených a jim přináležejících na tom místě pochovávati
chtěli a ten do toho listu tím platem 40 ;real s nimi trpící spokojen
nebyl od toho každého takového po 2 real a z dítěte po 1 real a který
by pak byl usedlý od starého po 3 real a od mladýho po 1 real do důchodu
mého skládati mají. A kdyby se pak kolyvěk dopustil a na týž místo bez
ohlašující cedulky pochovati dal, ten pokutu do téhož mého důchodu Liteňského
10 ;kop míšenských odvésti povinnen bude. Vedle kterýžto smlauvy určitého
platu, totiž těch 40 real napřed položených to místo jim vykázané jeden
provazec délky a druhý šířky v sobě obsahující oni vymýtili a dle libosti
sobě ohraditi dáti mohou, a nad ním moc bez všelijaké překážky míti budou,
a že jináče o tom nijak, jak nahoře rozepsáno jest, ode mně zdržáni býti
nemají a to tímto listem utvrzuji a za to dědicův a budoucích mých držitelův
tohoto panství mého Liteňského žádám."
(Ostatek schází.)
Liteňští páni byli k židům poměrně vstřícní, takže si
roku 1715 mohli zřídit školu (do té doby učil židovské děti Izrael Hirsch).
Od roku 1849, kdy bylo v Litni a v okolí 1540 obyvatel a z toho 191 židů,
začal díky zrušení familiantského zákona klesat počet židů v obci. Roku
1867 byla postavena nová škola (dnes č.66). Škola byla otevřena i pro
veřejnost a přihlásilo se do ní 33 dětí, avšak r. 1896 navštěvovalo školu
už jen 10 dětí a r. 1900 byla pro nedostatek žáků zavřena a zbylé židovské
děti přešly do křesťanské školy. Roku 1880 si židé na místě staré synagogy
postavili novou. Za 1. republiky se snad všichni židé v Litni živili obchodem.
V obci bydlely tyto rodiny: Roubíčkovi, Zeckendorfovi, Raimanovi, Fišlovi,
Eisnerovi a židovská strana měla jedno křeslo na radnici. Asi nejbohatší
rodinou byli Roubíčkovi, kteří vlastnili statek, obchod a trafiku. Židé
obchodovali hlavně mezi sebou. Navzájem se znali z celého Berounska a
vzájemně se podporovali. (Pan Poláček tvrdil, že znal jen jedno chudého
žida a ani jednoho hloupého a všichni prý byli pohostinní. Když rozvážel
s panem Roubíčkem zboží, vždy ho prý pozval na oběd, nebo ho alespoň pustil
do zahrady, kde si mohl natrhat, co chtěl. Paní Poláčková, která pracovala
u jedné židovské rodiny v Praze, měla s židy stejné zkušenosti. Prý každou
neděli vařili jídlo pro chudé žebráky z ulice. Když měl pan Poláček svatbu,
dostali od obou rodin bohaté dary.) Tehdy již rabín v Litni nebydlel,
ale dojížděl z Berouna každou sobotu. V sobotu chodili všichni muži židovského
vyznání na mši do synagogy, ale ženy do synagogy nechodily. Liteňský židovský
hřbitov zůstával stále hlavním židovským hřbitovem na Berounsku. Hrobníkem
na tomto hřbitově byl pan Chýla. Za války byli všichni liteňští židé odvezeni
do Osvětimi, odkud se již žádný nevrátil. Někteří se snažili zachránit
tak, že se nechali pokřtít, ale nepomohlo to. Jako poslední byli odvezeni
tři Roubíčkové a dvě sestry Zeckendorfovy. (Pan Roubíček prý vždycky říkával,
že on zůstane v Litni do poslední chvíle.) Litenští občané se prý k židům
i v těchto těžkých chvílích chovali dobře. Ze synagogy se udělal sklad.
Liteňský farář ještě stihl zachránit desky s desaterem, které skryl na
faře. Dnes je ze synagogy hasičská zbrojnice.
Důležitá data
1680 – Založení hřbitova a synagogy vLitni
1715 – Založení školy
1867 – Znovuzaložení školy
1880 – Postavení nové synagogy
Židé v Mořině
Roku
1760 byla v Mořině založena židovská obec a postavena synagoga. Mořina
měla vlastního rabína, který nějaký čas dojížděl i do Berouna. Po roce
1850 se mnoho židů přestěhovalo do Berouna a do Prahy, takže roku 1908
začal do Mořiny dojíždět rabín z Berouna. Židovský hřbitov v Mořině byl
po liteňském druhým nejdůležitějším na Berounsku. V roce 1921 bydlelo
v Mořině již jen pět židů, takže byla synagoga prodána Sokolu.
Důležitá data
1760 – založení žid. obce a postavení synagogy
Zdroje
Monografie Hořovicka a Berounska
Svědectví minulosti z liteňských letopisů
Židovské osídlení na Hořovicku
Liteňské kroniky
Vyprávění pana Poláčka a pana Rotmeisla
