OLOMOUC - HEJČÍN, Gymnázium
Regina Janíková

Židovské město v Prostějově


1. Úvod
2. Židovská obec
3. Synagogy
4. Židovské hřbitovy
5. Osobnosti
    a) Isak ben Aron Prostitz
    b) Gedeon Brecher
    c) Moritz Steinschneider
    d) Edmund Husserl
    e) Bernard Heilig
    f) Zeno Dostál
    g) Lola Beer - Ebner
6. Vyprávění pana Jiřího Loeffa
7. Zdroje informací


1. Úvod

Už na základní škole jsem se zajímala o dějepis - hlavně o události 2. Světové války, a proto když se na mé nynější škole vyskytla nabídka spolupráce na projektu týkajícím se tohoto období, rozhodla jsem se, že se také zapojím. Při zjišťování podkladů k práci jsem mohla uplatnit hned dva své zájmy-rozhovory s lidmi, kteří prožili na vlastní kůži hrůzy 2. Svět. války a už zmiňovaný zájem o dějepis. Jeho studiu bych se chtěla věnovat i v budoucnosti.


2. Židovská obec

První zmínku o Židech lze nalézt v nejstarší městské knize prostějovské (založena r. 1392). Podle těchto písemných materiálů měl v r. 1445 Žid Abraham půjčit peníze Jankovi kramáři, ale to byl jen ojedinělý usedlík zabývající se pro tu dobu typickým půjčováním peněz na úrok - lichvou. Až vypo-vězení Židů z moravských královských měst, kteréžto bylo podmíněno nařízením krále Ladislava Po-hrobka z r.1454, zapříčinilo vznik první židovské obce v Prostějově. Tuto tzv. "kolonii" založili hlav-ně vyhnanci z Olomouce. Usazovali se při hradbách jižně a později i severně od zadních traktů právo-várečných domů na hlavním náměstí. Zabývali se obchodem a řemesly a nepříjemně tak konkurovali křesťanským sousedům, což bylo důvodem k neustálým rozepřím.
Jak roky plynuly, židovská obec se ocitala tu na vrcholu, tu skoro na samotném dně své existence.
Například v 70. letech 17. stol. přinesla vzájemná nevraživost dvě protižidovské bouře, při nichž byly zpustošeny krámky v ghettu.
Také ze strany církve a úřadů hrozilo Židům nebezpečí: snažili se je třeba i násilím obrátit na kato-lickou víru - roku 1683 veřejně oběšení Židé Loebel Wessel a Perez ben Abraham byli později prohlá-šeni za mučedníky.
Kromě válečných utrpení a morových epidemií měly na svědomí nejhorší škody požáry. Největší, který vypukl dne 27. dubna 1697, zničil téměř celé město včetně ghetta se synagogou a listinným ar-chivem.
Samozřejmě, že židovskou obec nepostihovaly jen samé katastrofy. Období rozkvětu na sebe ne-chalo čekat až do 2. čtvrtiny 19. stol. V tomto období se Židé stali tvůrci bavlnářského a soukenické-ho průmyslu v Prostějově. Zejména vynikli Herrmann Zweig v r. 1829, Benjamin a Nathan Loew v r. 1841. Výroba bavlněných tkanin byla převážně organizována tzv. nákladnickým způsobem. To znamenalo, že podnikatel opatřoval domácím tkalcům bavlněnou přízi a odebíral od nich hotové zboží.
V pol.19. stol se židovští podnikatelé přeorientovali na výrobu konfekce. V roce 1858 založili Ma-yer - Moritz a Isak - Jacques Mandlovi v opuštěné Ehrenstammově továrně první tovární velkovýrobu oděvů na evropském kontinentě. Jejich příkladu následovaly další židovské firmy. Výroba oděvů při-nesla v následujících desetiletích Prostějovu světovou proslulost, za niž město vděčí právě podnika-vosti Židů. Do konce 19. stol byla většina obchodu a průmyslu ve městě v židovských rukou.
Zánik staleté přítomnosti židovských obyvatel v Prostějově přinesla nacistická ideologie v letech 2. světové války. Pod záštitou tzv. konečného řešení židovské otázky bylo v červnu a červenci 1942 ve čtyřech transportech odvlečeno z Prostějova a okolí na 1600 občanů židovského vyznání přes Olo-mouc do Terezína a po té do vyhlazovacích táborů na východě. Hrůzy války přežila jen hrstka z nich. Se zahraničními armádami se vrátilo 18 mužů. Zdecimovaná pospolitost sice v roce 1945 obnovila židovskou náboženskou obec, avšak pro úbytek členů (hlavně emigrací do Izraele r. 1948) se v r. 1960 stala synagogálním sborem, od r. 1966 součástí ŽNO Brno.


3. Synagogy

Historie synagog v Prostějově je dosti složitá: pro nejstarší období scházejí jakékoli hodnověrné zprávy. Dá se však předpokládat, že vůbec první synagoga mohla být zřízena po dotvoření židovské komunity, někdy ve 2. pol. 15. stol. Snad první zmínka o ní se váže až k roku 1540, případně již 1522. Ví se o ní jen tolik, že měla přiléhat k hradbám. Stavebně musela být upravována r. 1649 v důsledku poškození za třicetileté války.
Z r. 1674 pochází zpráva o položení základního kamene ke stavbě "nové synagogy". Není ale zcela jasné, zda šlo o stavbu na místě předchozího templu nebo o výstavbu nové synagogy za existence jiné starší. Ví se však, že stavební práce byly ukončeny 1. kislevu 1676 - zprávu podepsal Jehuda ben Je-chiel Michael ha - Levi Aškenazi. Době odpovídá barokní sloh, který se dá ztotožnit se vzhledem prostějovské synagogy známé již z fotografií z přelomu 19. a 20. století.
Stará synagoga byla řadová rohová dvoupodlažní stavba s valbovými střechami. Její velmi nepra-videlný půdorys svědčil o složitém vývoji plném úprav a přístaveb. Synagoga byla stavebně oriento-vána tak, že svatostánek směřoval k východu. Vstup pro muže byl na západní straně buď dvěma půl-kruhově ukončenými dveřmi nebo vedle v průchodu do Ehrenstammovi ulice. Ženy používaly otevře-né vnější schodiště na vnějším průčelí. Severozápadní roh budovy držel mohutný opěrný pilíř. Z menší předsíně byl přístupný sál v ose západ - východ, zaklenutý plochou segmentovou klenbou se štukovými rámy. Západní část síně se rozšiřovala o boční "lodě" , mělčí severní a hlubší jižní, kane-lové sloupy uprostřed těchto výklenků nesly galerie pro ženy v patře.Východní část sálu měla vyvýše-nou podlahu s oddělujícím zábradlím. Východní stěnu ovládal svatostánek rámovaný impozantní ar-chitekturou antikizujícího motivu sloupů a pilastrů nesoucích zalamovanou římsu. Na římse byl heb-rejský nápis, v překladu znějící jako: "Hospodina stále před sebou nosím." (ze žalmu 83).
Další osudy staré prostějovské synagogy ovlivnily urbanistické změny v blízkém okolí. Od polovi-ny 19. stol. se postupně rušilo městské opevnění, které svíralo jádro a bránilo jeho rozvoji. V nové stavební čáře v místech starého hradebního příkopu byla těsně k východnímu průčelí synagogy v prodloužení náměstí Rudolfova - dnes Husserlova - přistavěna budova české reálky. Protože syna-goga novému urbanistickému řešení svou situací nevyhovovala, bylo rozhodnuto o jejím zbourání a nahrazení novostavbou už v jiné stavební čáře.
Značný přírůstek židovských obyvatel v Prostějově poč. 19. stol. vedl k nutnosti pořídit ještě jednu synagogu. K tomuto účelu byla, snad po r. 1836, přestavěna část domu - čp. 33 - mezi templem a židovskou školou, při průchozí uličce, později zvané Ehrenstammově. Dané prostorové možnosti loka-lity vedly k některým netypickým prvkům řešení. Až v patře se nalézala samotná modlitebna pro mu-že, přístupná dvouramenným schodištěm přes jižní hlavní portál z ulice a užším samostatným schodiš-těm ze vstupu na jižním bočním průčelí. Celý prostor měl výrazně podélný tvar (5,8 x 15,1 m). Vzhledem k orientaci ke světových stran musel být svatostánek umístěn nezvykle uprostřed delší vý-chodní stěny směrem do ulice. Skříň na tory zaujala střední okenní výklenek, před ní stál dřevěný pult řečniště. Všechny lavice byly seřazeny ve třech blocích řad čelem k východu. Na galerii ženy vystu-povaly užším schodištěm z podesty v prvním patře.
Synagoga byla užívána jako studovna talmudské literatury neboli náboženská učebna bet ha - mi-draš a ortodoxní modlitebna. Svému účelu sloužila až do poč. 40. let, kdy byla nacisty r. 1942 uzavře-na a vnitřní zařízení zdemolováno. V roce 1951 budovu ŽNO prodala pravoslavné církvi, která ji adaptovala na kostel sv. Jiří.
Ani pravoslavné církvi se existenční problémy nevyhnuly a dne 1. 7. 1966 byl provoz ukončen. O využití budovy projevilo zájem Muzeum Prostějovska v Prostějově. V r. 1969 nechalo vypracovat projekt přizpůsobení na obrazovou galerii muzea, jenž byl do r. 1971 realizován.


4. Židovské hřbitovy

Nejstarší prostějovský židovský hřbitov se nalézal na jihozápadním obvodu městského opevnění, v hradebním příkopě kolem tří bašt mezi Plumlovskou a Brněnskou (též Vodní) branou. Založen byl nejspíše nedlouho po vzniku židovské obce asi v 2. pol. 15. stol. Svému účelu sloužil hřbitov přes tři století, pohřbívat se na něm přestalo v roce 1802. Část náhrobků ze 17. a 18. stol. byla tehdy přenesena na nový hřbitov. Nejstarší náhrobek byl datován rokem 1654. Zbytky hřbitova byly zrušeny až v 60. letech 19. stol. a uvolněný hradební okruh byl v této části města ve 2. pol. téhož století zastavěn.
Místo pro druhý židovský hřbitov bylo určeno roku 1801 na Brněnském předměstí, jihozápadně od kostela sv. Petra a Pavla, mezi ulicemi Lazarety - Štěpánskou - Lidickou a Ztracenou - Zelenou - Tylovou. Ulice při severní straně hřbitova dostala název Mezi zahradami, pak dr. Mičoly a J. V. Cho-ráze, dnes studentská. Pozemek měl tvar protáhlého obdélníka o rozměrech 37 x 193 m ve směru vý-chod - západ. Vstup klasicistní branou byl na východní straně z ulice Lazarety. Vzhled a osudy obřad-ní síně s márnicí, která stála poblíž vstupu při Lazaretech, jsou neznámé. Místní trať pak byla nazývá-na Na Židech.
Na hřbitově o rozloze 6528 m2 se nalézalo celkem 1924 náhrobních kamenů. Pochována zde byla řada významných osobností židovské obce, mezi jinými Veit Ehrenstamm, Ignatz Bruell, Sigmund a Bernard Husserlovi.
Koncem 19. stol. přišla prostějovská městská rada se záměrem zrušit všechny dosavadní staré hřbi-tovy na svém katastru a místo nich zřídit nové komunální pohřebiště na samém jižním okraji města. Židovská obec sice zakoupila již v roce 1896 v dané lokalitě v trati Zadní díly pozemek, ale dlouho se bránila tlaku městské správy na ukončení pohřbů na starém hřbitově. Poslední pohřeb se zde uskuteč-nil 11. 5. 1908.
Hned v prvních letech německé okupace začal nacistům starý hřbitov vadit. Počátkem 40. let ne-chali všechny náhrobky vytrhat a odvézt a na vzniklé ploše zřídili cvičiště. Po válce byl areál přemě-něn na park a dětské hřiště. V letech 1970 - 1974 byla na části pozemku vystavěna základní škola. Při této stavbě vykopané ostatky byly přeneseny na nový židovský hřbitov.
Třetí pohřebiště židovské komunity v Prostějově je součástí rozsáhlého areálu při Brněnské ulici, pod Žešovským kopcem, jenž má společné oplocení a jako celek je památkově chráněn (rejstř. č. 5749). Židovské oddělení tvořící jižní okraj komplexu má tvar čtyřúhelníku. Oficiálně bylo otevřeno 12. 4. 1908. Vstup na užší straně od západu býval mohutnou novobarokní bránou s polosloupy, tym-panonem a vázami. Kládí neslo hebrejský nápis, citát ze Starého zákona, v překladu: "Vložil jsem na vás svého ducha a vy jste ožili." (Ezechiel, 37. kap.)
Pravděpodobně po 2. světové válce byla horní část zděné brány se všemi ozdobami snesena. Nava-zuje masivní cihelná zeď se zpevňujícími pilířky o výšce 3 m.
Obřadní síň je přízemní halová stavba centrálního rozvrhu. Její původní ráz byl secesní, ale při opravě v roce 1967 byla stylová fasáda otlučena. Dobu výstavby udává letopočet 1908 na kamenné desce nad vstupem s hebrejským nápisem, v překladu : "Postaveno v roce malého počtu" (= 1908).
Interiér budovy je velmi dobře zachován včetně hebrejských modlitebních textů na stěnách a vnitř-ního vybavení (katafalk, svícny, máry, řečnický pult). Je to již jedna z mála obřadních síní na Moravě, která může dodnes sloužit původnímu účelu, protože hřbitov se dosud používá. Na severní straně visí od roku 1950 pamětní deska se jmény 1370 obětí nacistické rasové persekuce z Prostějova z let 1939 - 45.
V jihozápadním rohu hřbitova stojí prostý přízemní dům správce hřbitova a vozovny pro pohřební kočár (Brněnská čp. 3130, staré čp. 455)
Bohatou rezervu pozemku ve východním sektoru - v nové historické situaci již zbytečnou - po-stoupila židovská obec pro potřebu Technických služeb města Prostějova. Z původní výměry 18050 m2 zůstalo pro hřbitov 6195 m2 plochy. Oddělení pohřebiště na severní a východní straně provizorně zprostředkovává drátěné pletivo.
Na hřbitově je pochována řada významných osobností zdejší židovské obce. Například předseda ŽNO a Chevra kadiša Samuel Hirsch, továrníci Gustav Sborowitz a Josef Fehér, ale i členové váže-ných rodin Zweigů, Husserlů, Heiligů, Steinschneiderů, Bruellů, Trieschetů, Fleischerů, Wolfů a Zwil-lingerů.
Za obřadní síní upoutá pozornost kamenný památník obětí válek - původně byl zřízen na paměť 40 židovských vojáků z Prostějova padlých v 1. světové válce, v roce 1950 byl renovován s rozšířením pietního určení též o oběti holocaustu za 2. světové války. Za hojné účasti veřejnosti slavnost dne 8. 10. 1950 celebroval vrchní rabín dr. Richard Feder.
Hřbitov se nachází v poměrně dobrém stavu. V rámci svých možností o něj pečuje majitel, Židov-ská obec v Brně.


5. Osobnosti

Isak ben Aron Prostitz, zvaný Isak Drucker = Tiskař (zemřel 1612 v Krakově)
Vyučil se tisku v Benátkách. Spolu se syny Aronem a Isacharem vytiskl za 60 let na 200 děl růz-ných oborů. S povolením polského krále Sigmunda Augusta II. Pracoval od r. 1569 v Krakově. V letech 1602 - 5 vydal v rodném Prostějově čtyři knihy (v tehdy první a jediné hebrejské tiskárně na Moravě), uzavřel tak slavné období prostějovského knihtisku 16. století. Mimo jiné bylo vydáno roku 1602 dílo Kol Simcha (sobotní píseň a její výklad) autora Simcha ben Geršon Rapoporta.
Z Prostějova pocházelo ještě dalších devět židovských tiskařů a sazečů činných koncem 16. století až do počátku 18. století hlavně v Polsku.
Gedeon Brecher (1797 - 1873)
Lékař, učenec a lidumil. V roce 1869 založil židovský chudobinec a starobinec pro 4 osoby ve svém nadačním domě Sádky č. 2.
Jeho syn Adolph byl spisovatel a fyzik.
Moritz Steinschneider (1816 - 1907 Berlín)
Zakladatel moderní hebrejské bibliografie a jeden z nejvýznamnějších světových představitelů ju-daistické vědy. Je autorem děl svého oboru - katalogů a bibliografie. Jeho práce čítá asi tisíc svazků.
Edmund Husserl (18.4. 1859 - 27.4. 1938)
Byl jeden z nejoriginálnějších myslitelů 20. století. Působil v Goettigenu a ve Frieburgu. Usiloval o filosofii, která nezávisí na speciálních vědách a je schopna budovat na teoreticko - metodologických základech, jež si sama určuje. Na jeho učení nava-zovali E. Fink, R. Ingarden, L. Landgrebe a různí existencialisté. Je zakladatelem fenomenologie
Jeho díla : Philosophie als strenge Wissenschaft (Filosofie jako přísná věda), Ideen zu einer reinen Phanomenologie (Ideje k čisté fenomenologii), Karteziánské meditace, Krize evropských věd a tran-scendentální fenomenologie
Bernard Heilig (1902 - 1943 Lodž)
Historik se specializací na hospodářské dějiny, napsal řadu studií o prostějovském textilním a oděvním průmyslu a o hospodářských dějinách Židů v ČSR. Za válečné internace s podílel na Kronice lodžského ghetta.
Zeno Dostál (1934 Konice u Prostějova - 1996 Praha)
Spisovatel a filmový režisér (filmy Král kolonád, Golet v údolí). V letech 1992 - 96 byl předsedou ŽNO Praha.
Lola Beer - Ebner (1915, rozená Zwillinger)
Žije v Tel Avivu a pracuje jako módní designérka.


6. Vyprávění pana Jiřího Loeffa

Narodil jsem se v Prostějově 10. července v roce 1931. To znamená, že když 15. března 1939 Hit-ler obsadil Československo, chodil jsem do druhé třídy. Navštěvoval jsem Kolárovu školu. Měl jsem zde pět židovských spolužáků.
Ten den, 15. března 1939, hustě sněžilo, bylo sice nad nulou, ale padaly velké vločky sněhu a jako osmiletý kluk jsem obdivoval tanky, vojenská vozidla a ani jsem si neuvědomoval dosah toho všeho pro Československou republiku a židovské občany obvzlášť.
Vyrůstal jsem v židovské rodině. Otec byl advokátem a matka v domácnosti. Bydleli jsme v Prostějově v Jihoslovanské ulici v jednom domě. My jsme obývali první poschodí a rodiče mé mat-ky byli v přízemí.
Rodiče mé matky byli ještě skutečně ortodoxní Židé. Slavili všechny svátky, což u nás už tak neby-lo.
Měl jsem to štěstí, že otec ucítil, k čemu okupace Hitlera vede, protože Norimberské zákony už tehdy vyšly, tuším, že to bylo v roce 1938. Posuzovaly, kdo má být považován za Žida a naznačovaly, že ty nacistické úmysly s nimi nejsou nejlepší. Otec vytušil, co se může přihodit a dělal vše možné k tomu, abychom se z tohoto područí dostali.
Bratr o dva roky starší než já, matka a otec jsme opustili Prostějov 9. 12. 1939 s posledním legálním transportem . Tuším, že to byla sobota. Jeli jsme taxíkem na rychlík do Olomouce. Jel námi ještě můj prostějovský děda, který nám v olomoucké nádražní hale židovsky požehnal. To je poslední vzpomínka na něj, děda - mohu říct ještě naštěstí - zemřel v roce 1941 ve svém bytě, nemusel být odvlečen do Terezína, tak jako ostatní mí příbuzní.
Když jsem u toho, tak z příbuzných měla maminka sestru, která byla odvlečena do Terezína a poz-ději skončila v Osvětimi. Otec měl tři bratry s manželkami. Jeden z nich skončil v Litvě a ostatní v Terezíně.
Nejmladší bratr otcův, Alfréd, byl dětský lékař a v Terezíně byl vedoucím dětského oddělení ne-mocnice. S posledním transportem v roce 1944 a s posledními pacienty z tohoto oddělení byl odve-zen do Osvětimi, kde byl zplynován.
Můj děda z Kroměříže byl odvlečen do Terezína na nosítkách a po devíti dnech tam zemřel. Nacis-té ho ani nenechali dožít poslední dny doma.Na nosítkách ho opatroval syn, dětský lékař.
Máme tyto zprávy, že manželka toho Alfréda se jako jediná z celé rodiny zachránila a vrátila se v roce 1945. Měla třiatřicet roků a přišla zpět úplně šedovlasá, protože v Osvětimi pracovala v takzvaném "Todes kommandu". Lidé, kteří byli v tomto komandu, museli vyklízet plynové komory. Je pochopitelné, že to na ni zapůsobilo.
Teď bych přešel zase k nám.
Strýc, který skončil - jak jsem říkal - někde v koncentráku v Litvě, dal se svou manželkou bratrovi a mně na rozloučenou náramkové hodinky.
Otec musel udělat sáhodlouhý seznam věcí, které vyvážíme z Československa. A muselo se to ode-vzdat týden předem gestapu. Ovšem hodinky jsme dostali poslední den, co jsme byli v Prostějově, a ty na tom seznamu nebyly. Ve vlaku dělali gestapáci prohlídky a objevili, že máme na rukou bratr a já tyto náramkové hodinky. Sebrali je, což nám chlapcům osmi a desetiletému přišlo k pláči.
Z Prahy jsme odjeli 10. 12. 1939 do Terstu, kde jsme tři dny čekali na loď. Jmenovala se Galileo. Na ní jsme skutečně přepychově cestovali přes Středozemní moře do tehdejší Palestiny. Právě tento přepych rodiče velice mrzel, protože gestapáci přinutili otce, aby si vzal nejdražší lodní lístky a tak utržil co nejvíce peněz. O to méně prostředků bylo do začátku nového života.
19. 12. 1939 jsme přistáli před Tel Avivem. Toto město nemělo tehdy a vlastně nemá ani dnes po-řádný přístav, takže naše loď musela zakotvit asi 2 km před pobřežím a pak jsme byli dopraveni čluny na pevninu. Můj otec byl pyšný i na to, že policisté, kteří nás po příjezdu kontrolovali, byli Židé.
V Tel Avivu jsem chodil do čtvrté třídy a pátou jsem přeskočil, šel jsem rovnou do šesté. Učil jsem se dobře. Měli jsme školu včetně stravování a školné bylo dosti drahé.
Otec byl advokát, ale nemohl tuto práci vykonávat. Měl možnost vzdělat se v oblasti tamního prá-va, ale protože se staral o rodinu, nezbýval mu na to čas ani prostředky. Vykonával proto různé po-mocné práce. Došlo to až tak daleko, že za nás nemohl platit školné a tak jsme s bratrem byli vyhozeni ze školy. Známí nás potkávali na ulici, a jak jsme v Československu měli rádi prázdniny, styděli jsme se teď říkat, proč nejsme ve škole. Současně v tu dobu neměli rodiče na zaplacení nájemného. Jeden měsíc se s jeho placením opozdili a to byl důvod, proč jsme byli vystěhováni z bytu.
Mezitím v roce 1941 proběhla v Egyptě německá ofenzíva maršála Rommela, jehož postup byl za-staven až u El Almeinu generálem Montgomerym. Rodiče se chytali za hlavu, že jsme utekli před Hitlerem, ujeli jsme dva a půl tisíce kilometrů, a teď máme jeho vojska jen tři sta kilometrů daleko od sebe. Každou noc jsme trávili v krytu, byly nálety a prodělali jsme i bombardování. První bylo bez varování a také nejhorší, protože lidé byli na ulicích, nikdo nic nevěděl a bomby začaly padat. Jedna sletěla k nám na zahradu. Otec jako starý voják, který prodělal první světovou válku, věděl, co se děje. Otevřel proto všechna okna, takže u nás nelétaly žádné střepy. Tehdy se opozdil o čtvrt hodiny náš učitel hebrejštiny. Normálně bychom si už hráli na svém místě v zahradě, ale ten učitel si tu zmeška-nou čtvrt hodinu nahradil a tím nás vlastně zachránil, protože bomba sletěla na náš oblíbený koutek. Jak směšné se mi zdálo, že tlakovou vlnou toho výbuchu náš učitel spadl ze židle.
Po zatlačení Rommela do severní Afriky začala být v Tel Avivu nouze o byty a my jsme žádný nemohli dostat. Proto jsme se odstěhovali na venkov do osady blízko Hercelía. Dneska je to letovisko s mnoha hotely.
Tam jsme žili a já jsem absolvoval osmou třídu. Ta byla zakončena tzv. malou maturitou, která by-la velice slavnostní. Polovina věcí, kterým jsem se v dětství učil, se skládala z náboženských předmě-tů. A musím přiznat, že mne získávání znalostí v tomto oboru vůbec nebavilo.
Při ověřování znalostí žáků osmé třídy jsem byl zvolen, že budu zkoušen jako první. To bylo vy-znamenání, pro nejlepšího žáka třídy. Přítomen byl i jakýsi vysoký rabín a vím, že mi položil otázku: " Jak nahlížíš na krále Davida?" Král David - židovský hrdina - a já jsem řekl, že se mi nelíbí. Viděl jsem, jak jsou vyjevení . Zeptali se mě: " A proč ne?" Já jsem jim řekl: "Zahlédl ze svého paláce kou-pající se ženu na střeše jiného domu. Chtěl se té ženy zmocnit, a tak poslal jejího manžela do bitvy, aby tam zahynul. To přece čestný muž nedělá!" Tím jsem jim pravděpodobně trochu vyrazil dech.
V roce 1945 se bratr zapojil do odboje proti Arabům a Angličanům. Hlavně to však byla snaha o získání nezávislosti Izraele. Stal se příslušníkem tehdejší Haganah, což byly ozbrojené složky. Pomá-haly ilegálním židovským uprchlíkům, kteří po válce nesměli odejít z Evropy kvůli odporu Arabů.
Jednou jsem pozoroval celou skupinu Haganah, když pomáhali těm ilegálním přistěhovalcům z člunů. Okolí bylo obklíčeno Angličany.
Můj bratr měl doma schovány různé zbraně. Začaly prohlídky domů. My jsme bydleli na kopci vedle věže na rozvod vody a z té ústily železné trubky. Právě do nich jsme nastrkali všechny ty zbra-ně. Angličané chodili s detektory, ale nic nenašli.
V březnu, když jsme se vraceli do Československa, zůstal můj bratr sám v Palestině, protože za rok tam chtěl udělat maturitu.
My jsme šli zpět přes UNRA tábor, který stál na místě zvaném El Šat u ústí Suezského průplavu do Rudého moře. El Šat znamená "smrtelné", protože podnebí je tam skutečně nesmírně kruté.
Před jednou písečnou bouří jsme zažili 58o C ve stínu. Namáčeli jsme těžké vojenské vlněné při-krývky do vody a do toho jsme se balili. Ptáci se létali do stanů schovat před tím vedrem, protože zřejmě tušili písečnou bouři.
V květnu 1946 jsme se vrátili do Kroměříže, kde mé tetě, která sloužila v Todes kommandu, byl přidělen nazpět dům s ordinací svého manžela - dětského lékaře - a tam jsme bydleli než otec dostal byt a kancelář v Prostějově.


7. Zdroje informací

Při zpracování textu v této práci bylo použito materiálů z knihy Jaroslava Klenovského - Židovské město v Prostějově.

Zvláště děkuji
panu Jiřímu Loeffovi z Prostějova za poskytnutá svědectví z doby 2. světové války
a panu ing. Miloši Dobrému z Olomouce za zprostředkování kontaktu s panem Loeffem.