Davidova hvězda zářila u nás, v Novém Městě na Moravě
OTAZNÍKY
A ODPOVĚDI
K ČEMU JE LIDSTVU KRÁSNÁ VĚDA?
K ČEMU JE KRÁSA KRÁSNÝCH ŽEN?
K ČEMU JE SVĚT, KDYŽ NENÍ PRÁVA?
K ČEMU JE SLUNCE, KDYŽ NENÍ DEN?
K ČEMU JE BŮH? SNAD ABY TRESTAL?
ČI ABY LIDSTVO LEPŠÍ BYLO?
ČI SNAD JSME ZVÍŘE KTERÉ TRPÍ
POD JHEM SVÝCH CITŮ ABY HNILO?
K ČEMU JE ŽIVOT KDYŽ ŽIVÉ TRPÍ
PROČ JE ZAS SVĚT JEN VELKÝ VAL?
VĚZ, SYNU, VŠE JE TADY PROTO
BYS MUŽEM BYL! A BOJOVAL!
Ha – (Hanuš Hachenburg)
z knihy JE MOJÍ VLASTÍ HRADBA GHETT?
časopis Vedem
Terezín 1942 - 1944
Obsah
1. Úvod
– vymezení základních pojmů
- charakteristika koncentračních
táborů Terezín, Osvětim
2. kapitola; Židé a
Nové Město na Moravě
- rodina Skuteckých
- rodina Brady
– Metzl
3. kapitola; Kroky Jiřího
a Hany uličkami Terezína
4. kapitola; Tenkrát
tomu bylo tak… ( vzpomínky Jiřího Brady )
5. Závěr
6. Dokumentace
a) seznam obrazových příloh
b) seznam použité literatury
c) seznam uvedených citací
d) obrazové přílohy
Anotace
Historické události, ať už smutné nebo veselé, bychom
neměli kritizovat, soudit či jinak hanobit, měli bychom si z nich vzít
ponaučení pro to, co děláme, aby se to povedlo tak, jak opravdu má, abychom
nikomu nedávali jen proto, že druhému bereme. Toto moudro říkával už Tomáš
Garigue Masaryk a my bychom na něj neměli zapomínat.
Téma největší tragédie v historii lidstva, HOLOCAUST, jsem si pro svoji
práci vybrala právě proto, že je velice důležité, a zvláště pak dnes,
kdy usilujeme o vytvoření jednotné Evropy, která by zabránila dalším takovýmto
tragédiím, vědět o neštěstích, která potkala naše předky, vědět o jejich
příčinách, a tak nalézt i řešení, jak jim v budoucnu zabránit. Píši o
něm i proto, že mě odjakživa zajímalo i z hlediska lidské psychiky a stále
mi připadá nepochopitelné, že nejdokonalejší tvorové žijící na Zemi jsou
něčeho takového schopni.
Téma holocaust je velice obsáhlé a hodně toho už bylo o něm napsáno, a
proto jsem svoji pozornost obrátila na místo svého domova, na Novoměstsko.
V závěru bych ráda shrnula poznatky, se kterými jsem se při psaní této
práce setkala i ty, které byly pro mě nové a jaký význam pro mě práce
měla.
1. Úvod
a)vymezení základních pojmů
b) charakteristika koncentračních táborů Terezín, Osvětim
a) Holocaust, genocida, šoa
,,ENDLÖSUNG DER JUDENFRAGE“
Při sbírání materiálů pro moji práci jsem ve svém pátrání
narazila na několik pojmů mně málo známých a nejasných. Proto mým prvním
krokem bylo tyto pojmy si náležitě osvětlit. Už sám jejich význam vyvolává
hrůzu, nesouhlas, ale to, co se za nimi skutečně ukrývá, by do takové
míry očekával jen málo kdo.
Termín řeckého původu ,,HOLOCAUST“ označuje v Bibli zápalnou
oběť. Nositel Nobelovy ceny míru, Elie Wiesel, jako první užil tohoto
slova v přeneseném slova smyslu. ,,ZNIČENÍ OHNĚM“ , ,,ÚPLNÝM ZNIČENÍM“
se přitom míní persekuce a vyvraždění evropských Židů. Náboženské souvislosti,
které tento pojem vyvolává, však mnozí Židé odmítají. Pro židovskou tragédii
za II. světové války se proto užívá i hebrejského biblického slova ,,ŠOA“,
jež znamená záhubu, zničení, zmar.
Pojmem ,,GENOCIDA“ se všeobecně rozumí připravený a vzájemně propojený
plán různých akcí, které vedou ke zničení základů života určitých národních
skupin s cílem je vyhladit. Genocida není jen okamžité hromadné zabití
příslušníků daného národa nebo etnické skupiny, i když právě přímé hromadné
vyvražďování se stalo pro nacistickou genocidu Židů určující.
Programu vyhlazení evropských Židů padlo za oběť šest milionů mužů, žen,
dětí. V cynické terminologii nacistického Německa se tento proces nazýval
,,ENDLÖSUNG DER JUDENFRAGE“ neboli ,,KONEČNÉ ŘEŠENÍ ŽIDOVSKÉ OTÁZKY“.
Civilizovaný svět židovský osud za II. světové války nazývá GENOCIDA,
HOLOCAUST, ŠOA.
b) Koncentrační tábor Terezín
V březnu roku 1939 žilo na celém území protektorátu 92
199 obyvatel klasifikovaných tzv. Norimberskými zákony jako Židé. Jejich
křížová cesta začala 1. září 1941 vydáním nařízení, podle něhož museli
Židé nosit žlutou Davidovu hvězdu. Zároveň jim bylo zakázáno opustit místo
bydliště bez písemného policejního souhlasu. To byl začátek procesu registrace
– transport – plynová komora. Celý tento proces byl výrazně urychlen nástupem
Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora. 16. října
vyjel první transport s tisícem pražských Židů do Lodže. Aby se transporty
urychlily, bylo rozhodnuto změnit posádkové město Terezín z 18. století
vzdálené 60 kilometrů od Prahy v tranzitní ghetto, kde by Židé vyčkávali
na další odsun do koncentračních táborů.
První transport do Terezína byl vypraven 24. listopadu 1941, první deportační
transport z Terezína na Východ 9. ledna 1942. Vedle své funkce protektorátní
plnil Terezín ještě další úlohu, být ghettem pro staré a zasloužilé Židy
z Německa a Rakouska. Proto 42 000 Židů z Německa, 15 000 z Rakouska a
5 000 Židů z Holandska přijeli do Terezína jako by do říšského starobince,
do „ghetta pro staré ” . Spolu s nimi sem také přicházeli tzv. privilegiovaní
Židé, kteří měli zásluhy např. z I. světové války. Později už zdejší ghetto
nebylo vydáváno pouze za starobní, ale dokonce za tzv. Židovské sídliště;
experimentální samosprávný územní celek, údajně příprava na poválečný
židovský stát, pokud by byl zřízen. Deportace do Terezína neznamenala,
že by zde všichni Židé mohli zůstat. Na 26 000 jich bylo odvlečeno do
vyhlazovacích táborů na východě. Jejich jedinou pochybnou výhodou se tak
stalo, že pro smrt si jeli oklikou, přes Terezín.
Pobyt v táboře měl vězně co nejvíce zlomit a snížit jejich počet. O tom
vypovídají i slova Heydricha, který řekl, že „byty si mají Židé udělat
do země” 1). Zemřelí měli být spalováni v narychlo vybudovaném
krematoriu. V Terezíně nalezlo smrt na 34 000 Židů, tady každý čtvrtý
z těch, kteří sem byli pře 20. dubnem 1945 deportováni.
Začátkem května 1942 žilo v Terezíně 13 000 vězňů, koncem září jich bylo
již 53 000. Současně se mnohonásobně zvýšil i počet úmrtí. Nejvyšší početní
stav byl v Terezíně zaznamenán 18. září 1942 a to 58 491 lidí.
Od počátku července roku 1942 se celé město stalo koncentračním táborem.
Na 6 000 nově příchozích živořilo na nepřipravených půdách bez světla,
vody, hygienických zařízení. Mnozí lidé spali na holé zemi, jiní museli
bydlet v temných kasematech, která byla tak vlhká, že je Němci před válkou
nepoužívali ani jako skladiště. Zcela nedostačující bylo i jídlo, většinou
studené. Před záchody a latrínami se tvořily ve dne v noci fronty, vypukávaly
epidemie. Berlínská ústředna gestapa v Berlíně vyřešila situaci v Terezíně
zvýšením počtu transportů na východ.
Je také známé, že tento tábor sloužil nacistům jako Potěmkinova vesnice
pro Mezinárodní červený kříž, pro lid ve snaze zlepšit obraz Německa a
zastřít jeho zvěrstva. V polovině roku 1943 dal odtud Himmler na sedm
měsíců zastavit transporty do vyhlazovacích táborů a ghetto se začalo
připravovat na návštěvu Mezinárodního výboru Červeného kříže. V Terezíně
bylo před jeho návštěvou upraveno několik ulic a budov tak, aby vzbuzovaly
dojem slušného zacházení, vznikl zde i jakýsi rodinný tábor. Delegace
se uskutečnila 23. června 1944, poté byl rodinný tábor ihned zrušen. Ve
své zprávě výbor mimo jiné označil podmínky v Terezíně za dostačující.
Odbojové aktivity českých Židů se odvíjeli ve spojitosti s českým odbojem.
Židovský podíl na něm byl významný. Současně i židovské vesnice zůstaly
jednou z mála institucí, které mohly Židům pomoci. Zajišťovaly provoz
židovských nemocnic, ambulancí, vývařoven, starobinců, sirotčinců, škol,
přeškolovacích kurzů. Na židovských obcích a jejich představitelích záviselo,
nakolik se podaří zmírnit kruté důsledky protižidovských opatření. Tak
tomu bylo i v Terezíně. V nesmírně omezených podmínkách, pod stálou nacistickou
kontrolou a hrozbou smrti bylo třeba zabezpečit alespoň základní funkce
ghetta; zásobování pitnou a užitkovou vodou, dodávky elektřiny. Kuchyně,
zdravotní služby a základní hygienické služby musely pracovat, bylo třeba
co nejlépe využít stísněné ubytovací prostory a nemnohé léky, organizovat
péči o děti a staré lidi. V tomto nerovném boji s Nacisty terezínští vězňové
obstáli.
Mimořádnou úlohu v terezínském ghettu sehrálo umění. Rozvoj kulturní činnosti
do značné míry umožňovalo propagandistické poslání tábora. Divadelní představení,
koncerty, výtvarná a literární tvorba a přednášková činnost hluboce ovlivňovaly
život v táboře. V prostředí neplněném zmarem a smrtí se všechny kulturní
aktivity staly projevem duchovního vzdoru a protestu. Posilovaly sebevědomí,
dodávaly naději uprostřed ponižování, hladu a každodenní nejistoty, upevňovaly
a zušlechťovaly vztahy uvnitř vynuceného společenství. Památným představením
v terezínském ghettu byla v listopadu 1942 Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany,
nesmírně oblíbenou se stala dětská opera Brundibár Hanse Krásy. Zvláštní
místo měla v Terezíně také výuka kreslení v dětských domovech.
Ze 7 590 dětí do patnácti let deportovaných z Terezína na východ se vrátilo
pouhých 242, i přesto, že obranu nejmladších považovalo terezínské společenství
za svůj největší úkol. Děti žily nahuštěně na palandách, chudé jídlo bylo
o něco vylepšeno jen díky tomu, že se ubralo starým, kteří již nemohli
pracovat. Přes přísný zákaz probíhalo v domovech tajné vyučování jednotlivých
předmětů, ale hlavně byly děti učeny úctě ke vzdělání, k čestnosti, solidaritě,
pracovitosti a statečnosti.
Dne 5. května 1945 Mezinárodní výbor Červeného kříže převzal ghetto i
Malou pevnost i s jejími 5 000 vězni pod svou ochranu. Téhož dne opustily
Terezín i poslední jednotky SS a 8. května 1945 vstoupily do města první
oddíly sovětské armády postupující směrem k Praze.
Koncentrační tábor Osvětim
V roce 1940 byly vystěhovány vesnice Babice, Budy, Rajsko,
Brezinka, Brozkovice, Plavy a Harmeze a na jejich místě byly vybudovány
pobočky koncentračního tábora Osvětim. Celý komplex byl rozdělen na 3
hlavní bloky a tvořilo jej 39 koncentračních táborů.
OSVĚTIM I – tábor hlavní, řídící. Nacházela se tu správa kombinátu, ústředna
gestapa, hospodářské a zbrojní podniky
OSVĚTIM II – hlavním účelem této části bylo hromadné ničení lidí v plynových
komorách. Patřily sem i menší tábory, které plnily nejrůznější funkce,
např. zahradnické, zemědělské.
OSVĚTIM III – tento blok sloužil pro výstavbu gigantických továrních komplexů
na výrobu syntetické gumy
Němci vybírali záměrně pro výstavbu táborů nejméně příznivé kraje, bažiny,
kopce, místa s častými mlhami. To velice přispívalo šíření nemocí, jako
byla malárie, tyfus, či úplavice.
První transport vězňů přijel do Osvětimi v červnu roku 1940. Necelý měsíc
po příjezdu vězeňských funkcionářů 20. května 1940. Při příjezdu procházeli
vězni selekcí, byli rozděleni na zdravé a nemocné. Poté postupovali uličkou
mezi ostnatými dráty nabytými elektřinou, kterou střežily jednotky SS
s vlčáky a strojními puškami. Jejich cesta vedla do sauny, kde byli oholeni,
osprchováni a dostali zde vězeňské proužkované oblečení, jankr ( sako,
kabátek ) a kalhoty. Všichni byli také opatřeni tetováním. Poté byli doslova
nacpáni do jednotlivých “baráků“.
“Baráky” byly ze dřeva, o rozměrech 9 x 40 x 2,65 metru. Původně byly
určeny na ustájení v době německého polního tažení v Africe. Byly bez
oken, s nedostačujícím osvětlením a větráním. U vchodu se nacházel pokoj
“kápa“, který byl přepychově vybavený a pisárna s evidencí vězňů. Uvnitř
některých bloků se nacházely po stranách tři palandy nad sebou, dvě nízké
a tři vyšší. Vězeň měl pro sebe asi jen 0,8 metru čtverečních kde jedl,
spal a ukládal si své věci. V některých blokách nebylo vůbec nic, lidé
spali na holé zemi. Někdy byla situace tak tragická, že lidé, aby se sem
vůbec vešli, museli místo ležení pouze sedět s nohama roztaženýma, jeden
v druhém a když chtěl někdo na záchod, byl nucen po těch ostatních šlapat.
Uprostřed vedl topný kanál spojující dvě pece. Paliva do nich bylo velice
málo, vězni si jej museli opatřovat sami.
Údaje o vězni byly ukládány do formuláře s mnoha otázkami. Nováčkům nikdo
nikdy neřekl, jak se v táboře mají chovat, jen místy na trámech a podél
cest byly cedule s nápisy: ,, Jedna veš – tvoje smrt! Buď čistotný!…”
2) Nováčci byli zabíjeni jednak SS, jednak
také zfašizovanými spoluvězni. Když kolem vězně prošel člen SS, musel
vězeň sundat čepici a zůstat v pozoru. Tímto sejmutím čapky byl vyjadřován
rozdíl mezi vězněm = podčlověkem a SS = nadčlověkem.
Každé ráno byli vězni vyhnáni ven na dvůr, kde probíhalo sčítání. Poté
nastupovali do pracovních oddílů. Při pochodu a příchodu z práce jim hrála
hudba, čímž chtěli SS docílit toho, aby vězni chodili stejným krokem po
pětici a tím by se jim lépe počítali. Pracovalo se především na výstavbě
tábora a úpravě půdy pro nové úseky ( nové silnice, budovy, rybníky… )
Před silným větrem na dvoře se vězni chránili v hloučku, který se neustále
pohyboval. Ti co byli uvnitř na své místo pouštěli ty vymrzlé z okraje.
Jídlo bylo dalším problémem. Nekvalitní a nedostačující strava zapříčinila
smrt mnoha lidem. Úředně stanovené dávky potravy činily 35 gramů chleba
( vězni však dostávali 30 gramů ), 0,5 litru „kávy” ráno, 1 litr vodové
polévky v poledne. V táboře chyběla pitná voda, a tak museli pít vězni
vodu závadnou. Málo bylo také nádob na jídlo, používali se tu červené
misky z plechu o objemu 2 litry.
V Osvětimi docházelo také ke zločinům proti lidskosti ( např. finská lázeň,
procvičování v operaci, „zvláštní ošetření” cyklon B… ). Tábory byly přeplněné,
všude byl cítit zápach z krematorií, hnijící mrtvoly v jámách. Někteří
lidé byli sypáni vápnem, jiní spálení v pecích.
Poslední transport dorazil do Osvětimi 28. října 1944 z Terezína. Čítal
na 2 000 Židů. 3. ledna 1945 bylo plynování úředně zakázáno. 18. ledna
1945 proběhla celková evakuace osvětimských táborů. 27. ledna 1945 bylo
celé území osvobozené jednotkami Rudé armády.
Minimální počet Židů, jež padli v Osvětimi, činí na 3 000 000 osob.
2. kapitola
ŽIDÉ A NOVÉ MĚSTO NA MORAVĚ
Nové Město na Moravě bylo národnostně homogenní město.
V soupisech obyvatelstva můžeme nalézt obyvatele i jiné národnosti, ale
jednalo se vždy jen o malý počet. Většinou k těmto menšinám patřili němečtí
a židovští obyvatelé. Větší židovská komunita se ve městě nikdy nenacházela,
nebyla tu ani židovská čtvrť. Židé v Novém Městě na Moravě ale žili odnepaměti
a zasloužili se tu o rozvoj řemesla. ( Při pozůstalostním odhadu z roku
1646tu byla zjištěna koželužná dílna pronajatá židům za 60 zlatých, Židé
také vlastnili několik kořaloven a výčepů, za což si u Novoměstských nevysloužili
nejlepší pověst ) Nábožensky příslušeli novoměští Židé k rabinátu ve Velkém
Meziříčí. Zmínku o tom, že zde Židé opravdu žili nacházíme a v souvislosti
s epidemií cholery z roku 1835. Při sčítání lidu z roku 1930 bylo v Novém
Městě na Moravě zjištěno 2570 obyvatel, z toho se k německé národnosti
hlásilo10 obyvatel, k jiné národnosti pak 4 obyvatelé. K izraelskému vyznání
se hlásilo 14 obyvatel. Místní židovské rodiny se hlásily tehdy k československé
národnosti, což zapříčinilo, že se novoměští Židé mohli plně podílet na
společenském životě města a nebyli nikterak nuceni žít v ústraní. Byli
to stejní lidé jako ostatní, pouze se hlásili k izraelskému vyznání.
Po obsazení Československa v březnu roku 1939 začali nacisté v protektorátu
Čechy a Morava zavádět svůj pořádek, již ke konci tohoto roku počali zavádět
nejrůznější rasové zákony ( separace Židů, zákaz vycházení z domu po osmé
hodině večerní, zákaz návštěvy kina, všichni Židé museli opatřit svůj
oděv žlutou Davidovou hvězdou s nápisem JUDE, museli odevzdat soupis movitého
majetku, bylo zakázáno ve všech veřejných a zdravotních orgánech i zařízeních
sociálního pojištění poskytnout „neárijcům” pracovní praxi, Židé byli
vyřazeni z kulturního i společenského života, atd. ). Od roku 1940 nesměly
židovské děti navštěvovat školu, podniky židovských majitelů byly „poárijštěny”
a byli do nich nasazeni spolehliví nacističtí správci „věrné ruky“( tzv.
TRUEHAND )
V této době okupace žily v Novém Městě na Moravě jen dvě židovské rodiny.
Byla to rodina Skuteckých a rodina Brady – Metzl. Před nacisty se sem
uchýlily ještě další tři rodiny z Brna v naději, že zde budou před persekucí
skryty. Když přišlo nařízení nosit žlutou hvězdu, jeden z nově přistěhovaných
Židů vyjadřoval svoji hrdost tím, že si ji přišil na kabát i s kusem látky
a chodil tak po náměstí. Jeho čin tak rozlítil nacistického správce Mariaschulstiftu
SS obersturmbanführera Petra Fritze, že podnikl rázné kroky k tomu, aby
Nové Město na Moravě bylo „JUDENFREY”. ( Petr Fritz byl dosazen i na místo
prvního zástupce novoměstského starosty a stal se tak faktickým protektorem
Nového Města. )
23. listopadu 1941 je označován jako první den z řady černých dnů zatýkání
a deportací. V tento den přijelo gestapo z Jihlavy a odvezlo si s sebou
první část zletilých Židů. Z Jihlavy směřovala jejich cesta ke koncentračnímu
táboru – vstříc smrti.
Rodina Skuteckých
Rodině Skuteckých patřil dům č.p. 4 na Vratislavově náměstí
( dům dříve vlastnili primátoři, stával před ním pranýř, bydlel zde i
primátor Václav Horále, který způsobil katastrofální požár města 22. dubna
roku 1723 ).
Filip Skutecký koupil tento dům v roce 1893. Býval nájemcem dvorů v okolí
Nedvědice a do Nového Města se přistěhoval s rodinou. V domě se nacházel
také pivovar a předešlí majitelé Skuteckým zde zřídili i výrobnu likérů,
v níž pak pokračoval Mořic Skutecký – syn Filipa Skuteckého, dědic domu
i živnosti. Dětí měli Skuteckých více. Jeden z jejich synů byl obvodním
lékařem v Bystřici na Pernštejnem.
Skuteckých se výrazně podíleli na společenském a kulturním životě Nového
Města. Jako důkaz nám poslouží článek v HORÁCKÉM LISTU číslo 33, ročníku
28. ze dne 6. listopadu 1936 s názvem:
„ŠEDESÁTINY DOBRÉHO ČLOVĚKA”
„Do řady letošních novoměstských jubilantů přibude v
neděli nový člen. Bude tomu 8. listopadu 1936 šedesát roků, kdy v Olešnici
v okrese boskovickém narodil se Mořic Skutecký, výrobce lihovin a šumivých
vod v Novém Městě na Moravě. V Olešnici vychodil obecnou školu a v Brně
šest tříd gymnasijních. V roce 1893 se přestěhoval se svými rodiči do
Nového Města, kdež roku 1907 převzal závod po svém otci. Závod po otci
zděděný svojí svědomitostí a poctivostí zvelebil, získav si plné důvěry
a spokojenosti svých zákazníků. Jako zaměstnavatel získal si opravdovou
úctu a vděčnost svých zaměstnanců, z nichž někteří u něho pracují celá
desetiletí. Kdyby všichni zaměstnavatelé tak zacházeli se svými zaměstnanci
jako Mořic Skutecký, nebylo by v závodech stávek a třídní nenávist, jak
ji za dnešní doby můžeme pozorovati v mnohých jiných závodech. M. Skutecký
jest člověk dobrý, šlechetný. Jest v Novém Městě i v okolí mnoho lidí,
kterým pomohl v době zlé. Přispěl mnohokrát, když se jednalo o jednotlivce,
ale i když se jednalo o zájem veřejný a učinil to takovým způsobem, že
nevěděla levice, co činila pravice. Bohužel, že i někdy jeho dobroty bylo
zneužito. M. Skutecký jest člověk skromný. Netlačil se nikdy do veřejného
života. Po dlouhém přemlouvání byl po převratě zvolen do obecního zastupitelstva.
Byl tam zvolen ne pro svoji příslušnost k určité politické straně, ale
pro svoje hospodářské zkušenosti, jež plně uplatnil jako předseda lesní
komise obecní. Neméně snažil se prospěti jako člen obecní komise finanční.
M. Skutecký jest dobrým Čechem a pokrokovým člověkem. Jeho češství i pokrokové
smýšlení přivedlo ho do řad sokolských, kde jest členem od roku 1907.
Je tudíž jedním z nejstarších členů novoměstské sokolské jednoty, konaje
svědomitě a opravdově všechny povinnosti jež na něm byly kdykoli žádány
Když bylo roku 1911 založeno družstvo pro stavbu sokolovny, byl M. Skutecký
mezi zakládajícími členy. Když se roku 1921 začala stavět sokolovna, přijal
M. Skutecký členství ve finančním odboru, jehož úkolem bylo finanční prostředky,
potřebné ke stavbě nejen opatřiti, ale s nimi také šetrně, opatrně a účelně
hospodařiti. Když po vystavění sokolovny první pokladní stavebního družstva
M: Bukovská vzdala se pro churavost své funkce, přijal M. Skutecký tuto
nanejvýš zodpovědnou funkci a vykonává ji od 9. IV. 1922 do dnešní doby.
Jsa si vědom skromnosti M. Skuteckého a jsa si vědom toho, jak nerad poslouchá
svoji chválu, upouštím od toho, abych vypočítával , co pro družstvo vykonal,
ale se všemi těmi, jimž v době zlé prospěl, kteří s vděčností o něm mluví,
přeji mu do sedmé, i těch ostatních životních desítek to nejlepší, hlavně
zdraví.” 3)
M. Skutecký s celou svojí rodinou měl Nové Město velice
rád. Poskytovalo mu pocit bezpečí a i přes varování přátel, aby před nacisty
uprchl, se rozhodl zde zůstat. Byl váženým občanem a nikdy se tu s projevy
antisemitismu nesetkal a věřil, že ani v budoucnu nesetká.
Ve městě byl M. Skutecký ctěnou osobností hospodářského i společenského
života. Byl členem ředitelství novoměstské pobočky Moravské banky, zakládajícím
členem místního Družstevního lihovaru a jako člen finančního odboru se
podílel na uspořádání úspěšné Horácké krajinné výstavy v roce1925. Byl
členem Sokola, stál u zrodu místní sokolovny, podporoval okrašlovací spolek,
Sbor dobrovolných hasičů, studentský spolek Horák, sportovní klub, aj.
Dne 23. listopadu 1941 byli Mořic a jeho nejstarší syn Karel zatčeni a
deportováni do koncentračních táborů. Mořic Skutecký zahynul jako šestašedesátiletý
muž 5. února roku 1942 v Mauthausenu. O Karlovi není žádná zpráva, pravděpodobně
byl deportován spolu s otcem do Mauthausenu a zde také zemřel. Čtyřiapadesátiletá
paní Jindřiška byla spolu s třiadvacetiletým synem Filipem deportována
18. května do Terezína. Zde byli ihned zařazeni do transportu na východ.
Jindřiška a Filip zahynuli 25. května 1942 v Lublinu, Rudolf zahynul 31.
července 1942 v Majdanku.
Rodina Brady - Metzl
Rodina Brady se přistěhovala do Nového Města na Moravě
roku 1883 ze Žamberka. Tehdy Adolf Brady koupil dům č. p. 13 na Vratislavově
náměstí. Dodnes se tomuto místu říká „U Bradu” a pamětníci si vzpomínají
na to, jak chodili nakupovat k „Bradom” . V roce 1884 si Adolf spolu se
svojí ženou Karolínou otevřel v tomto domě obchod s potravinami. O potraviny
se starala Karolína, o administrativu pak sám Adolf. Manželé nemohli mít
děti, a proto adoptovali synovce Karla Metzla a neteř Hedviku Metzlovou.
Odtud vzniklo jméno Brady – Metzl. Rodina Metzlova žila v Třeboni a měla
sedm dětí. Maminka Metzlová byla sestra Karolíny, a tak nebyly s adopcí
žádné větší problémy. Obě děti byly zpočátku dány do Nového Města na výchovu,
k samotné adopci došlo později roku 1925.
Karel Brady – Metzl se ihned angažoval v kulturním životě Nového Města.
Hrál ochotnické divadlo, stal se členem spolku Sokol, dobrovolným hasičem
i aktivním fotbalistou, pracoval ve sportovním klubu ( na lyžařských závodech
informoval diváky o dění na trati pomocí hlásné trouby ), finančně i hmotně
podporoval skauty, fotbalisty, sportovní klub a věnoval se i charitativní
činnosti. Podporoval dětský domov, dával každoročně dárky pod vánoční
stromek, který stával na náměstí, byl také hlavním organizátorem koupě
auta BUICK, které hasiči později přestavěli na stříkačku.
V roce 1927 se Karel oženil, jeho manželkou se stala o deset let mladší
Markéta Dubská. Oba manželé postupně přebírali vedení rodinného podniku,
který za jejich činnosti prosperoval, a přesto žila rodina skromně. Jako
první zavedli v Novém Městě na Moravě benzinovou čerpací stanici ( žádost
o její povolení přikládám v dokumentaci ), která stála přímo před obchodem.
Jako jedni z prvních zavedli také ve městě maloobchodní prodej uhlí, jako
první měli zavedený telefon s číslem 1, později bylo jejich číslo přeměněno
na 11, 1 získala četnická stanice.
Karel a Markéta měli dvě děti, Jiřího a Hanu. Maminka Markéta pracovala
celé dny, a proto měly děti vychovatelku.Ve škole obě děti navštěvovaly
povinnou náboženskou výuku. V první třídě to byla výuka katolická, ve
druhé vyučování církve československé a ve třetí na doporučení ředitelství
školy navštěvovaly izraelskou výuku . Každé pondělí navíc jezdily s maminkou
do synagogy ve Velkém Meziříčí.
Je známo, že rodina podporovala také řadu umělců, mezi nimi i V. Makovského.
Karel, spolužák Makovského, dostal od tohoto významného sochaře jednu
z jeho prvních plastik. Makovskému se prý nelíbila a dlouho žádal Karla
Brady – Metzla o navrácení, že mu ji vymění ).
Karel s Markétou zřídili brzy k maloobchodu ještě i velkoobchod a výkup
a obchodovali se vším. Od sedláků vykupovali brambory, žito, krůty, vajíčka,
máslo a vše to prodávali do Prahy, Německa a Rakouska. V létě pak vykupovali
Bradovi i lesní plody ( např. roku 1907 bylo z odraneckých lesů vykoupeno
4000 kg borůvek 6000 kg hub ).
Velmi oblíbená mezi lidem i doma u dětí byla babička Karolína, k níž se
vztahuje i řada historek. Známá je tato, kterak si dědeček zakoupil nový
bicykl za 150 zlatých a babičce, která novotám příliš neholdovala řekl,
že jej pořídil za 20 zlatých. Když jednou dědeček odjel do Brna, babička
bicykl prodala sousedovi za 40 zlatých a radovala se, jak dobře pořídila.
Zájem o bicykly byl velký, a tak babička poslala dědečkovi do Brna telegram,
kde stálo,že ta kola se dobře prodávají, ať koupí ještě další tři.
Rozkvět rodinného podniku ukončila v roce 1939 německá nacistická okupace.
Nastalo období persekuce. I u nás v Novém Městě se našli tací lidé, kteří
dovedli z této situace těžit ve svůj prospěch, skýtala se tu pro ně možnost
obohacení, možnost zbavení se věřitele. I Karel Brady – Metzl se dočkal
lidského „uznání”. Na základě falešného udání byl zatčen a po dva měsíce
vězněn na gestapu v Jihlavě.
Paní Markéta měla bratra, který za okupace utekl do Belgie. Na výpomoc
do začátku mu poslala menší obnos peněz. Když nacisté obsadili Belgii,
zatkli zprostředkovatele pomoci a našli u něho adresář obdarovaných i
dárců. Proto byla paní Markéta na jaře roku 1941 předvolána na gestapo
a domů se již nevrátila. Hned odtud byla deportována do ženského tábora
RAVENSBRÜCK . Spoluvězeňkyně, které přežily, na ni vzpomínaly jako na
ženu plnou optimismu, která je neustále povzbuzovala, jako na ženu, která
často myslela na děti a rodinu. Ještě o vánocích roku 1941 poslala dětem
dárky. Z krajíčku chleba vymodelovala podkovu a pět srdíček, ozdobila
je zubní pastou a vyryla na ně iniciály rodinných příslušníků, vložila
je do obálky k dopisu, který mohla posílat jednou ze měsíc. ( fotografii
dárků opět uvádím v dokumentaci ) V koncentračním táboře zahynula maminka
Markéta 29. října 1942.
Karel byl zatčen 23. listopadu 1941 spolu s dalšími novoměstskými Židy.
Byl odvezeni do Jihlavy, kde se mu podařilo udržet se nějaký čas jako
leštiči parketové podlahy. Leštidla mu sháněla rodina a pak je posílala
do Jihlavy. Měl zde volnost, sám chodil i nakupovat, ale utéct si nedovolil
– děti doma byly rukojmím. Po několika měsících byl Karel při heydrichiádě
deportován do Brna na CEJL a následně zařazen do transportu, který přijel
do OSVĚTIMI 11. června 1942. V táboře Karel zemřel 14. července 1942.
V Novém Městě mezitím osiřely obě děti, třináctiletý Jiří a desetiletá
Hana. Obou sirotků se přes velké riziko ujal strýc Ludvík Hájek ( manžel
Karlovy sestry Hedviky ). Dne 14. května 1942 byly obě děti předvolány
do Třebíče. Směly si s sebou vzít pouze kufr s nejnutnějšími věcmi o maximální
hmotnosti 30 kg. Z Třebíče pak byly poslány 18. května 1942 transportem
do TEREZÍNA. Domů stále přicházely dopisy od maminky, ale nikdo si je
už nečetl. Všichni členové rodiny byli již deportováni. Deportace byl
ušetřen pouze strýc Ludvík, který nebyl židovského původu.
Terezínské ghetto bylo označováno za „lepší” koncentrační tábor, za jakousi
přestupní stanici, odkud vedla už jen cesta na východ, kde pracoval naplno
nacistický průmysl smrti.
V Terezíně byla mezi internovanými řada přátel a příbuzných rodiny, a
tak se Haničky ujal architekt Artur Eisler a inženýr Geschmay si vzal
na starost Jiřího. Ing. Geschmay byl vedoucím tepelné služby a byl to
on, který rozhodl, že pokud válka dobře skončí, může Jiří pokračovat v
učení, pokud by to ale mělo skončit špatně, bude lepší, když bude Jiří
umět řemeslu, a proto se stal Jiří učedníkem instalatérem. Instalatérské
řemeslo Jiřího provázelo v Terezíně, zachránilo život v Osvětimi a stalo
se jeho celoživotním povoláním.
3. kapitola
Kroky Jiřího a Hany uličkami Terezína
Do koncentračního tábora Terezín dorazily obě děti 18.
května 11942.
Jiří přebýval v bloku L – 417 na pokoji číslo 1, kde byl vychovatelem
mladý profesor Valtr Eisinger ( =Prcek, Bumbrlíček ). Jiří byl na pokoji
jediný, který pracoval, a proto měl pokoj opustit a přestěhovat se jinam.
Profesor Eisinger si ho natolik oblíbil, že prosadil, aby tu mohl Jiří
zůstat. Pokoj číslo 1 byl takový elitní pokoj, první mezi všemi. Měl i
vlastní samosprávu v rámci republiky „ŠKID” a snad každý z jeho osazenstva
měl podle svých schopností něco na starosti. Název „republika Škid” vznikl
podle knihy stejnojmenného názvu, o které chlapcům V. Eisinger často vyprávěl
a zaujal je jí natolik, že se chtěli stát škidovci. ( ŠKID – zkratka z
rus ŠKola Imeni Dostojevskovo – škola pro bezprizorní v porevolučním Petrohradě
) Škid byl tajný, pro cizí lidi se název vysvětloval jako ŠKola I. Domov.
Samospráva republiky byla ustanovena na slavnostním pátečním večeru 18.
prosince 1942, zpívala se tu i hymna Škidu.
…,, JAKÁ BOUŘE, JAKÁ SLÁVA,
NA JEDNIČCE JÁSÁ LID,
ZRODILA SE SAMOSPRÁVA,
AŤ ŽIJE REPUBLIKA ŠKID …
…NÁM JE KAŽDÝ ČLOVĚK BRATREM,
AŤ JE KŘESŤAN NEBO ŽID
MY JDEM SVORNĚ POD PRAPOREM
CHLAPCŮ REPUBLIKY ŠKID”…4)
Republika Škid měla i svoji vlajku, která obsahovala:
vernovskou vesmírnou loď a hvězdu = budoucnost, knihu = vzdělání.
Každý z chlapců měl svoji přezdívku, která vycházela buď z jeho jména,
nebo jeho povahových i fyzických vlastností. Pro zajímavost některé uvádím:
Jiří Brady = Chladnokrevný kůň, Medvěd Brady
Jiří Kurt Kotouč = Kotolouč, Referent, Svatý
Zdeněk Ornest = Mustafa, Ohrenstein, Zdeněk, Orče,
Valtr Eisinger = Prcek, Bumbrlíček
Hanuš Hachenburg = Ha - , Hanuš
Petr Ginz = Ca-nz, Ginzero, -nz, Petruška, Soukromý profesor
Na pokoji č. 1 byl vydáván také časopis, ručně psaný týdeník
s názvem „VEDEM”. Celkem bylo napsáno asi 800 stránek. Název byl odvozen
ze sportovní terminologie, pokoj č. 1 byl jedničkou mezi domovy, tedy
vedl. Jedním z hlavních iniciátorů časopisu byl Petr Ginz. Každý týden
pronásledoval kamarády s žádostí o příspěvky, někdy byl nucen za ně nabídnout
něco málo ze svých balíčků, které mu chodily poměrně často. I Jiří napsal
do časopisu několik příspěvků:
Dálkové topení
„ Práce v Terezíně je ztížena tím, že je nedostatek nářadí.
Však nad očekávání je v Terezíně na válečné poměry více materiálu než
mimo ghetto. Poněvadž je tu dosti materiálu, dělá se mnoho velkých staveb.
Jedna z nich je dálkové topení. Chtěl bych vám o něm podat stručný referát.
Parní centrála je v pivovaře. Ze dvou kotlů je teprve jeden v provozu.
Druhý bude v pořádku až za měsíc. V kotli se topí ve dne v noci. Jsou
tři party topičů, které se střídají. Za čtyřiadvacet hodin se spálí 80-100
q uhelného prachu. Uhelným prachem jde topit, protože se vhání pod hustý
rošt vzduch. Z kotle jde pára do rozdělovače, odkud pak jde jedním směrem
do Kavalíru. Na něm je odbočka do infekční koupelny, do Zentralbadu a
do odvšivovacích lázní. V kuchyni se redukuje z vysokotlaké páry ( 8 atm,
60°C ) na nízkotlakovou ( 0,4 atm, ) a jde do kotlů, které pouštějí z
kotlů pouze vodu a páru zadrží. Z kotle teče kondenzát do nádrže, odkud
se čerpá do šachty pod zemí v pivovaře. Z L 408 teče kondenzát pod zemí
do pivovaru. Nyní se též dělá parní topení v Reitschule. V kotelně v pivovaře
je též změkčovací stanice, protože by se z tvrdé vody tvořil v kotli kotelní
kámen.
Doufám, že jste všemu rozuměli a končím referát.” 5)
Každý večer v pátek se konalo na
pokoji č. 1 předčítání příspěvků. Někdy přišel na předčítání i některý
z lektorů, který přednášel chlapcům na ilegálním vyučování. Pravidelné
vyučování jazyků a přednášky probíhaly na půdě budovy. Jedním z přednášejících
byl i Karel Poláček, na kterého Jiří rád vzpomíná. Poláček tu přednášel
ruskou literaturu, pokud se připravil, byly jeho přednášky velice zajímavé,
pokud ne, všichni to na něm ihned poznali. Pokoj č. 1 žil kulturně. Chlapci
společně navštívili i divadelní představení Prodané nevěsty, které nastudovali
vězni. V Terezíně bylo i hodně malířů, Kteří zaznamenávali život v internaci.
Když nacisté přišli na nějakou nepovolenou činnost, hrubě zakročili. Malířům
například lámali ruce a poslali je do Osvětimi.
V pokoji č. 1 bylo 42 kavalců. Vedle Jiřího spal Jiří Kotouč a oba chlapci
se velice spřátelili. Prý i jejich maminky v ženském táboře se staly dobrými
přítelkyněmi.
Osazení pokoje č. 1 se často měnilo díky transportům na Východ. Prošlo
jím na 100 chlapců, z nichž přežilo pouhých 15. Nakonec zbyl v Terezíně
jeden jediný a tomu se naštěstí podařilo „Vedem” zachránit.
Jiří byl transportu na východ dlouho ušetřen. Na Terezín vzpomíná v „dobrém”
slova smyslu, protože zažil ještě něco mnohem horšího, zažil Osvětim.
Podmínky v Terezíně byly velice tvrdé , mladí se jim dokázali přizpůsobit,
starší lidé však velice trpěli.
V Terezíně byl i strýc Jiřího a Hany, nejmladší otcův bratr, který tu
pracoval v krematoriu. Vyprávěl Jiřímu o obětech, jež sem byly přiváženy
z Malé Strany, která nebyla přímo součástí ghetta, ale sloužila jako policejní
věznice pražskému ghettu, lidé prý byli „zdeformovaní”, utlučení. Strýc
Jiřího, muž noblesních zvyklostí, velice citlivý, se pod tíhou této skutečnosti
dobrovolně přihlásil do transportu a už se nevrátil.
Zpočátku svého pobytu byly Jiřímu i Haně povoleny návštěvy jednou týdně.
První jejich návštěva se ovšem nevydařila. Jiří vzpomíná,jak se před setkáním
nemohl s Hanou nijak domluvit, a tak šel každý navštívit toho druhého
a minuli se. Díky tomu, že Jiří pracoval, mohl brzy svoji sestru navštěvovat
každý den do osmé hodiny večerní. Spolu zde oba sourozenci prožili více
jak dva roky.
Hanička kvůli svému věku pracovat nemohla. Navštěvovala improvizovanou
výuku, malovala. Také onemocněla encefalitidou, ale uzdravila se. Každý
týden dostávali internovaní bílou buchtu, takovou pochoutku, kterou vždycky
Hana schovala pro svého bratra. Říkala, že jako pracující ji potřebuje
mnohem víc než ona.
Na podzim roku 1944 bylo vypraveno z Terezína posledních deset transportů
do Osvětimi. Hanička byla zařazena až do předposledního a na místo tábora
dorazila 23. října 1944. Těšila se na shledání se svým milovaným bratrem,
nechala si, aby byla krásná, učesat své dlouhé vlasy, ale hned po příjezdu
byla při první selekci určena jako práce neschopná, což se rovnalo rozsudku
smrti. Bylo jí tehdy třináct let. Hanička byla ostříhána dohola a její
první kroky směřovaly do plynové komory. Den příjezdu se rovnal zároveň
i dnem smrti. Zbyl tam po ní jenom její kufřík ( fotografii uvádím v dokumentaci
).
Jiří dorazil transportem do Osvětimi 28. září 1944. Všichni příchozí byli
ostříháni, oholeni a obdrželi vězeňské „hadry”. Pak přišlo dělení na truhláře,
zámečníky, aj.,ale byla tam i skupinka označená „JUGEND“ , kam se Jiří
domníval, že jako šestnáctiletý patří. Někdo mu naštěstí poradil, aby
řekl, že je mu osmnáct a to mu zachránilo život.
Nejdříve pracoval u zámečníků, po několika dnech se dostal do vagonky
v GLEWITZ, kde potkal přítele Edu Krásu. Tady se pracovalo šest dnů v
týdnu a v neděli, aby neotáleli, stavěli vězni rybník. Jednu neděli také
čistil Jiří latríny a tento den považuje za jeden z nejhezčích. Nikdo
na něj nekřičel, nemusel se honit a dostal navíc i polévku.
Jednou si bodl Jiří něco do nohy, noha mu otekla, a tak se přihlásil na
marodku, kde strávil Vánoce 1944.
17. ledna 1945 začala evakuace tábora. Bylo to po nátlaku Stalina a Churchila
na V. frontu. Každý vězeň dostal na cestu bochník chleba, který musel
vydržet deset dnů. Při pochodu se dostali do táboru pro anglické zajatce,
kde tekla horká voda. Unavení vězni neodolali , ale při sprchování, když
usnul hlídač bochníků, jim chleba někdo ukradl. Všichni zůstali na další
cestu bez jídla. Další štěstí Jiří měl, když si ho Němci nevybrali mezi
padesát schopných lidí, kteří s nimi odjeli v otevřených vagónech v lednu
přes Slovensko a Německo, a tak jich většina pomrzla. Zbytek vězňů, mezi
nimi i Jiří Brady, se ocitl bez německého dozoru, a podařilo se jim uprchnout
dírou v cementové stěně. Na cestě při útěku doběhli do jedné německé vesnice,
která byla prázdná, ale všechno jídlo v ní bylo ponecháno, ukradli zde
civilní oblečení a chtěli odejít. Mezitím sem dorazili Rusové a po nich
i Němci, nastal zmatek. Jiří vzpomíná, jak se tady na Odře fronta tenkrát
zastavila. Pak už jen hledali jídlo a byli na svobodě. Došli dál na frontu
do BLECHHAMMERU, přejídali se tu a bylo jim už dobře. Tady se také snažili
dostat se do armády, ale nepodařilo se jim to, vypadali prý jako hadrníci.
A tak si Jiří s Edou našli práci. Eda jako kuchař a Jiří jako instalatér.
Českým transportem do Užhorodu se přiblížili ke svému domovu.
Do Nového Města na Moravě se vrátil Jiří v polovině května. Zůstal ovšem
sám, nikdo z rodiny již nežil. Našel zde strýce Ludvíka Hájka a tetu Hedviku,
která se vrátila z Terezína krátce před jeho příjezdem.
Některé z cenností, které si rodina stačila před Nacisty a místními zloději
uschovat, se podařilo Jiřímu získat zpět. Dům byl zpustošený a prázdný.
Jiří Brady se ocitl sám, s rukama holýma, patřilo mu jen to, co měl na
sobě.
Pod dohledem ředitele školy Josefa Tulise složil ve svých dvaceti letech
zkoušku z měšťanky a odešel na obchodní akademii do Prahy, kde složil
maturitu roku 1949.
Roku 1949 se rozhodl pro emigraci do Izraele, ale ve Vídni vyskočil z
vlaku. Pobýval v Salzburgu a po roce se dostal do Kanady, kde žil bratr
jeho dědečka, kterého do té doby Jiří vůbec neznal. První práce, kterou
si v Kanadě našel, bylo balení katalogů, po třech týdnech měl ale všechny
katalogy zabalené a musel si najít novou práci. Hledání ho přivedlo opět
k instalatérskému řemeslu. U první firmy, u které pracoval, brzy skončil,
protože se nelíbil předákovi, u druhé pak zůstal po tři roky. Poté se
osamostatnil a založil si spolu s bývalým spoluvězněm malou instalatérskou
firmu BRADY & SEIDNER.
Brzy se u Jiřího začaly objevovat další zdravotní komplikace, počínající
tuberkulosa, z níž se naštěstí po dvou letech vyléčil. Protože již nemohl
vykonávat žádnou těžkou práci, začal se ve své firmě věnovat zakázkám,
což podniku velice prospělo. V roce 1990 Jiří v práci skončil.
Jiří Brady má tři syny z prvního manželství, z druhého manželství s českou
lékařkou pak ještě dceru, která nese jméno po jeho milované sestře Lara
– Hana.
Po listopadu 1989 se začal Jiří angažovat ve prospěch své vlasti. Založil
nadaci na pomoc Lidovým novinám, stál při zrodu Česko – Kanadské obchodní
komory se sídlem v Praze, jejímž je více prezidentem.
Dnes žije Jiří Brady se svojí rodinou stále v Kanadě v Torontu. K nám
do Nového Města na Moravě se ale často a rád vracívá i přes všechno zlé,
co ho tady potkalo. Je to člověk nesmírně silný, skromný, člověk se srdcem
na pravém místě.
4. kapitola
Tenkrát tomu bylo tak … ( vzpomínky Jiřího Brady )
Pátrání po pamětnících, kteří by mi objasnili a vypověděli,
jak tomu tenkrát v Novém Městě na Moravě opravdu bylo, mě přivedlo až
do Kanady, do Toronta. Tam žije Jiří Brady se svojí rodinou a já jsem
měla možnost se s ním, alespoň prostřednictvím dopisu a e-mailů seznámit.
Musím říct, že toto setkání mě vnitřně obohatilo, už dlouho jsem nepotkala
žádného člověka s takovým množstvím elánu do života, člověka laskavého
s otevřeným srdcem, člověka, jež i po všech útrapách, kterými ho život
provázel, zůstal plný optimismu, vitality, lásky. To všechno jsem cítila,
když jsem si četla zprávy od pana Brady.
Požádala jsem Jiřího o rozhovor pro moji práci a položila mu následující
otázky:
1. Jaké bylo Tvoje dětství? (rodiče, babička, obchod,
dum)
2. Kdo Ti řekl o tom,co se děje a jak jsi se cítil?
3. Jak to vypadalo v Terezíně?
4. A jaké byly vztahy mezi vámi kluky z pokoje č.1?
5. Byli všichni dozorci jako V. Eisinger, jak se k vám chovali?
6. Co ti dodávalo silu nevzdat se, prát se s životem?
7. Jak se Ti podařilo před Němci utéct?
8. A co se dělo po návratu domu, do Nového Města?
9. co tě přinutilo k emigraci právě do Kanady?
10. Řekni mi něco o svém současném živote, prosím.
Brzy na mě v internetové schránce čekala odpověď. Protože
je z jazykového hlediska nesprávná, chybí zde interpunkce, přikládám její
originální podobu i přepis.
Přepsaná podoba dopisu
Milá Lenko,
jsem také rád, že nám spojení funguje, ale popisovat život od babičky
po vnoučata by zabralo nejméně dvě knihy. Tak to asi časově nevyjde.
Dětství bylo šťastné, byly jsme obě děti zhýčkané. (dort k narozeninám,
dort k svátku, atd.) Jen Hitler byl mrak na obzoru. Rodiče byli optimisté
a věřili, že nakonec Hitler prohraje, tak jen přechodně uschovali věci
u přátel a já přes mladý věk jsem se těchto akcí účastnil. Hned po obsazení
republiky otce někdo křivě udal a byl vězněn na gestapu v Jihlavě. Matka
dostala povolení s ním mluvit a mě vzala s sebou, a tak se mi podařilo
otce vidět. O těch různých příkazech a nařízeních se můžeš dočíst všude
jinde, pro mě jedním z nejtěžších byl zákaz chodit do školy. To bylo v
polovině primy na reálce.
Terezín bez rodičů a s mladší sestrou byl dost těžký, ale měl také výhody;
hlavně tu, že jsme se nebáli mluvit otevřeně jeden s druhým a bylo tam
tolik intelektuálů, jako nikde jinde. Karel Poláček je jeden příklad lidí,
kteří k nám chodili na pokoj číslo jedna přednášet. Eisinger nebyl dozorce,
on byl moderní vychovatel, který dovedl talent z hochů vybičovat. Kupříkladu
Petra Ginze, Zdeňka Ornesta,od Hanise Hachenburka básně, atd. Já jsem
byl jediný v tomto věku, kdo na pokoji pracoval (14 let). Eisinger si
mě oblíbil a prosadil, že jsem mohl na pokoji zůstat. My jsme jej všichni
zbožňovali a jedině Waltr Roth byl vždy v opozici. K přežití nestačila
jen síla vůle, to nás mělo hodně., bylo zapotřebí štěstí, náhody a snad
i osud. Mám tolik náhod v životě, že si říkám, že to nemohou být náhody,
ale zatím jsem to nevyřešil.
Jak se mi podařilo z pochodu smrti utéct je zase kapitola sama pro sebe.
V Novém Městě jsem šel přímo k Hájkovým (strýc a teta) a když jsem se
potkal se spolužáky, tak jsem si neměli co říct, taková to po Osvětimi
byla propast mezi námi. Do Normálních kolejí jsem se dostal hlavně v Praze
na obchodní akademii, kde pro nás udělali vlastní třídu ( pro ty, kteří
přeskočili několik tříd).
V republice jsem měl hodně příbuzných, hlavně s otcovy strany. Všichni
byli ve smíšeném manželství, ale ty nejbližší jsem ztratil. Chtěl jsem
poznat svět a nechtěl žít v další diktatuře. V Rakousku jsem zjistil,
že dědečkův bratr, kterého jsem neznal, žije v Kanadě. Bylo mu osmdesát
let. Poslali mi vízum, a tak jsem skončil v Kanadě.
Kanada byla pro mě ráj na zemi, i když jsem měl nějaké zdravotní problémy,
jako operaci ucha (následek války) a v roce 1954 tuberkulózu ze stejných
důvodů. Ale jinak jsem vybudoval dobrý podnik, mám krásnou rodinu, tři
syny, jednu dvacetiletou dceru a šest vnoučat. Hodně cestujeme, vloni
Yukon a Alaska, před tím Nepál, Tibet a Bhutan, v roce 2001 v Japonsku
a před tím to byla Austrálie a Nový Zéland. Pracuji na filmu “Je mojí
vlastí ...“. Z instalatéra se ze mě stal řečník ve školách, tak mám neustále
shon, což mi vyhovuje. Kniha “Hanin kufřík“ již také vyšla česky, ale
ještě jsem ji neviděl. Do konce roku bude ve dvaceti zemích a dnes vydavatelka
říkala, že vyjde čínsky ve dvou jazykách. Každou tu otázku, jestli je
to důležité, mohu odpovědět podrobně, ale na všechny bohužel nemám tolik
času. V Novém Městě budu 17. října, dnes jsem to potvrdil panu Černému,
a tak se doufám uvidíme.
Mezi tím srdečný pozdrav George
Dopis v původní formě
Mila Lenko, jsem take rad ze nam spojeni funguje ale popisovat
život od babicky po vnoucata by
zabralo nejmene dve knihy. Tak to asi casove nevyjde. Detsvi bylo stastne,
byli jsme obe deti hejckani.(dort k narozeninam, dort k svatku atd) jen
Hitler byl mrak na obzoru. Rodice byli optimisti a verili pevne ze nakonec
Hitler prohraje tak jen prechodne schovavali veci u pratel a ja pres mlady
vek jsem se v techto akcich zucastnil. Hned po obsazeni republiky nekdo
otce krive udal a kdyz byl veznen na Gestapu v Jihlave matka dostala povoleni
s nim mluvit a me vzala ssebou a podarilo se mi otce videt. O tech ruznych
prikazech a narizenich se muzes docist vsude jinde, pro me jedno z nejtezsich
byl zakaz chodit do skoly. To bylo v polovine primy na realce. Terezin
bez rodicu a s mladsi sestrou byl dost tezky, ale mel také vyhody; hlavne
tu ze jsme se nebali mluvit otevrene jeden s druhym. a bylo tam tolik
intelektualu jako nikde jinde. Karel Polacek je jeden priklad lidi kteri
k nam chodili na pokoj cislo jedna prednaset. Eisinger nebyl dozorce,
on byl moderni vychovatel ktery dovedl talent z hochu vybicovat.ku pr.
Hanuse Hachenburka basne, Petra Ginze, Zdenka Ornesta atd. Ja jsem byl
jediny a tomto veku kdo na pokoji pracoval (14 let) Eisinger si me oblibil
a prosadil ze jsem na pokoji zustal. My jsme jej vsichni zboznovali a
jedine Walr Roth byl vzdy v oposici, K preziti nestacila jenom sila vule,
to nas melo hodne; bylo zapotrebi stesti, nahody a snad i osud. Mam tolik
nahod v zivote ze si rikam ze to nemohou byt nahody ale zatím "jsem
to nevyresil". Jak se mi podarilo s pochodu smrti utect je zase kapitola
pro sebe. V Novem Meste jsem sel primo k Hajkum (stryc a teta), a kdyz
jsem se potakl se spoluzaky tak jsme si nemeli co rict, takova to po Osvetimi
byla
propast mezi nami, ale eventuelne jsem se znovu dostal do normalnich koleji
hlavne v Praze na obchodni akademii, kde udelali pro nas zvlastni tridu
(pro ty kteri preskocili nekolk trid). V republice jsem mel hodne pribuznych,
hlavne s otcovi strany vsichni byli ve smisenem manzelstvi, ale stratil
jsem ty nejblizsi, chtel jsme poznat svet, a nechtel zit v další diktature.
V Rakousku jsem zistil ze dedeckuv bratr ktereho jsem neznal zije v Kanade.
Bylo mu pres 80 let ale poslali mne vizum a proto jsem skoncil v Kanade.
Kanada byla pro mne raj na zemi, i kdyz jsem mel nakdy problemy, jako
operaci v uchu /nasledek valky/ a 1954 tuberu se stejneho duvodu, ale
jinak jsem vybudoval
dobry podnik mam krasnou rodinu, tri syny jednu dvacetiletou dceru a 6
vnoucat. Hodne cestujeme, v loni Yukon a Alaska, pred tim traking v Nepalu,Tibete
a Bhutanu, 2001 vJaponsku a pred tim
Australie a Novy Zeeland Pracuji na filmu "je moji vlasti...".
S instalatera se mel stal " recnik" ve skolach atd, tak je stale
shon, coz mne vyhovuje. Kniha " Hanin kufrik" jiz také vysla
cesky ale jeste jsem ji nevidel. Do konce roku bude ve 20 zemich a dnes
rikala vydavatelka ze vyjde cinsky ve dvou jazycich.Kazdou tu otazku jestli
je to dulezite mohu odpovedit podrobne ale na vsechny bohuzel nemam tolik
casu. V Novem Meste budu 17.rijna. dnes jsem to potvrdil panu Cernemu
a tak se doufam uvidime.Mezi tim srdecny pozdrav George
5. Závěr
Při psaní mé práce jsem objevila spoustu zajímavých věcí,
které mi objasnily život českých Židů za II. světové války, blíže jsem
se seznámila s činností koncentračních táborů Terezín, Osvětim, potkala
jsem zajímavé lidi, navázala přátelský vztah s člověkem, jakých je na
světě málo.
Slovo holocaust jsem si vždy dovedla spojit s židovskou otázkou za světové
války. V knihách jsem ale také našla i jiné výrazy vypovídající o stejné
skutečnosti, které mi do té doby byly neznámé. Jsou to výrazy genocida,
šoa. Už jejich pouhé vyslovení ve mně budí pocit strachu, ale nikdy dřív
mě nenapadlo, že se za nimi ukrývá tolik zla a zrůdností.
Díky hledání nejrůznějších knih se mi dostala do rukou řada zajímavých
publikací. Snad nejvíce na mě zapůsobila kniha s názvem Je mojí vlastí
hradba ghett?? , která se skládá z nejrůznějších článků a básní, jejímiž
autory jsou malí kluci, kteří byli díky době, v níž žili, okradeni o své
dětství a byli přinuceni dospět v raném věku a bojovat. Tato kniha mi
pomohla alespoň částečně pochopit pocity chlapců žijících v Terezíně.
Knih vypovídajících o životě v koncentračních táborech či židovských čtvrtí
je spousta, složitější bylo naleznout prameny týkající se Nového Města
na Moravě. Zápisky v kronikách jsou pravidelněji vedeny až po roce 1948
a pamětníků židovského původu, kteří by chtěli vzpomínat na světovou válku
je u nás již velice málo. Proto mi byla inspirací z velké části útlounká
kniha velkého obsahu od pana Ing. Černého, vzpomínající na naše novoměstské
židovské spoluobčany. Pokusila jsem se také navázat kontakt s panem Jiřím
Brady, pocházejícím z židovské rodiny z Nového Města na Moravě, který
byl pod tíhou válečných událostí přinucen k emigraci. Po dlouhém čekání
a několika nevydařených pokusech na mě v e-mailové schránce přeci jen
čekal překrásný dopis plný citu a opravdovosti, jenž mi nabízel pomoc.
A já jsem za ni i za ty další zprávy velice vděčná.
Téma židovské otázky mě vždy zajímalo a to, že jsem našla člověka, jehož
se tyto věci přímo dotýkají a jež žil ve městě, kam od mala jezdím a nyní
zde navštěvuji i gymnázium, mě ještě více inspirovalo pro napsání této
práce. Pátrání po nejrůznějších pramenech ať už v archivu novoměstského
muzea, starých novinách i na Stavebním úřadě v Novém Městě na Moravě bylo
pro mě také velice zajímavé a nesmírně mě ta práce těšila.
Řadu věcí mi tato práce objasnila, ale čím více jsem přečetla knih, viděla
televizních dokumentů a dětských kreseb z Terezína, přečetla dopisů od
Jiřího Brady, tím se pro mě, pouhého člověka, holocaust stává víc a víc
nepochopitelným, neuvěřitelným.
6. Dokumentace
a) seznam obrazových příloh
1. žádost F. Skuteckého k domovní přestavbě
2. příkaz o poárijštění podniků – Karel Brady, Mořic Skutecký
3. stavební plán domovní přestavby domu Mořice Skuteckého
4. žádost Adolfa Bradyho o povolení stavby skladiště
5. žádost Karla Brady o povolení výstavby čerpací stanice
6. protokol o povolení výstavby skladiště
7. rodina Brady – Metzl před obchodem ( Hana a jiří v popředí, zleva Markéta,
babička a dědeček Dubských, Karel Brady – Metzl )
8. Hana, Jiří a maminka
9. Hana a Jiří se učí lyžovat
10. malá Hana se svojí panenkou a bratrem Jiřím
11. Jiří Brady dnes
12. vstupenka na terezínské kulturní pořady
13. dárky, které poslala maminka Brady rodině o Vánocích 1942
14. jeden z Haniných obrázků z Terezína
15. titulní stránka časopisu „Vedem” se znakem „Republiky Škid”
16. řez pecí terezínského krematoria
17. Hanin kufřík
b) seznam použité literatury
-Je mojí vlastí hradba ghett? Marie Rút Křížková Praha
1995; (207 stran)
Kurt Jiří Kotouč
Zdeněk Ornest
-Byli jedni z nás Ing. Jaromír Černý Novoměstský okrašlovací
spolek 2003; (40 stran)
-Hana’s suitcase Karel Levine Toronto 2002; (111 stran)
-Židé – dějiny a kultura Židovské muzeum Praha Praha 1997;
(144 stran)
-Dějiny židovského národa Paul Johnson Praha 1995; (845
stran)
- Horácké listy č. 33; ročník 28., 6. listopad 1936
-Továrna na smrt Ota Kraus Praha 1959; (300 stran)
Erich Kulka
-archivní materiál Stavební úřad Nové město na Morav
c) seznam uvedených citací
1) Židé – dějiny a kultura; Židovské
muzeum Praha; strana 70
2) Továrna na smrt – dokument o Osvětimi; Ota Kraus,
Erich Kulka; strana 60
3) Horácké listy č. 33; ročník 28., 6. listopad 1936;
úvodní strana
4) Je mojí vlastí hradba ghett ??; Marie Rút Křížková,
Kurt Jiří Kotouč, Zdeněk Ornest; strana 36
5) Je mojí vlastí hradba ghett ??; Marie Rút Křížková,
Kurt Jiří Kotouč, Zdeněk Ornest; strana 141
