MORAVSKÉ BUDĚJOVICE, Gymnázium
Eliška Sedláčková

Vzpomínky

1.Vzpomínky na válku

V místě mého bydliště, tedy v Moravských Budějovicích, už nežije jediný Žid.Proto jsem se zeptala na vzpomínky na druhou světovou válku mé babičky-Bohumila Dokulilová, narozena-1.1.1934, bydliště Mastník u Třebíče:

"V té době jsem byla ještě dítě, které nechtělo, ale ani nemohlo chápat chmurnou a bolestivou realitu té skličující, pro všechny, především pro Židy, ponižující doby. Bolest a neschopnost něco udělat se ale vpíjela do všech, dokonce i do mé nezralé duše. V té době jsem ještě nechápala pořádně, co se to vlastně děje. Proč se někteří lidé k sobě chovají tak škaredě-lidé z naší vsi. Spousta lidí především v Třebíči přisluhovala Němcům.Teprve za pár let jsem pochopila , že se tak chovali hlavně z velkého strachu nejen o sebe , ale především o své milované. Myslím, že Bůh nás takto prověřoval. Válka byla vlastně taková velká zkouška solidarity, lásky a soucitu k bližnímu.Všichni jsme se narodili na téhle planetě, neexistuje rozdíl mezi námi. Doteď nechápu , proč války vznikají.
Moje vesnice se nacházela poměrně mimo oblast bojů. O válce jsem věděla tedy jenom z napjaté atmosféry a z přídělových lístků.Ty nám však příliš nevadily, vždy jsme byli chudí a nemohli jsme si toho příliš dovolit, takže nás lístky příliš neomezovaly.
Můj nejhorší zážitek z druhé světové války je den ,kdy k nám k vesnici přišli Němci s ruskými zajatci. Přespali u teletníku. Pro nás děti to bylo povyražení. Běhaly jsme kolem Němců, kteří nás neustále odháněli, a prohlížely si válečné zajatce. Vím, že nám jich bylo hrozně líto. Byli samá kost a kůže , no a ti Němci, jak ti se k nim chovali hrozně. Neustále je mlátili a nadávali jim.Brzy ráno odešli.
Můj nejkrásnější zážitek? Bezesporu to je příchod Rudé armády do naší vsi. Přišli pár dní před osvobozením. Přijeli na koních, na vozech a někteří dokonce pěšky. Vezli s sebou i některá domácí zvířata, nejspíše majetek lidí z přilehlých vesnic. Utábořili se na louce , kde postavili i své dělo. Jeden ruský důstojník k nám zašel popovídat si. Můj otec se velmi zajímal o politiku. K Cahům (jedna rodina z Mastníka) také přišli. Tato rodina byla nejmajetnější. Od nich si vzali krmení pro koně a nějaké slepice. Byli to jen lidi ,a přece museli taky něco jíst.
Tvůj dědeček, můj drahý nebožtík, byl starší o 12 let než já, si zažil za války své. Byl velice šikovný, za války montoval ještě se svým kamarádem lampy do rádia lidem, aby mohli poslouchat zahraniční rozhlas. Jenže poslouchání bylo trestné. Samozřejmě mu na to přišli a on se ve svých 23 letech ocitl na Pankráci ve věznici. To bylo asi 1943. Byl to muž snědé pleti. Neexistovaly tam samozřejmě žádné kvalitní žiletky, tudíž zakrátko vypadal jako pravěký člověk. Jak jsem již říkala byl velice snědý, Němci ho považovali za Žida. Chovali se k němu tedy ještě mnohem hůře než k ostatním vězňům. K tvrdé práci a minima jídla ještě přibyly pohlavky, kopance a hnusné nadávky dohlížitelů.
Po roce jeho zajetí, 1944, když se blížil konec války , byl tvůj děda propuštěn. V té době nejezdily vlaky příliš pravidelně, celá dopravní síť byla pošramocena. Bál se, že Němci si to s jeho propuštěním ještě rozmyslí, a tak se vydal pěšky domů- do Krahulova.Neměl ponožky, pouze chatrné boty , už polorozpadlé. Brzy mu na nohou naskákaly puchýře. Šel kolem nějakého pole a na něm uviděl papíry. Vzal si je a vycpal jimi boty. Domů přišel příšerně špinavý a zarostlý, tak tak že ho vlastní rodiče poznali. Později si prohlíželi papíry, které přinesl ve svých botách. A světe div se. Byly to letáky, které na naše území rozhazovaly anglická letadla. Vybízely k odboji. Všem přejel mráz po zádech, vždyť za držení těchto letáků byl trest smrti…."

1.Vzpomínky na Vánoce prožité v koncentračním táboře

Vzpomínka Františka Vedry z Moravských Budějovic (člověk)

Ano,vánoce přicházejí! To mi v mysli vybavilo první vzpomínku na vánoce, které jsem prožíval v roce l939. Tehdy jsem byl se čtyřmi Budějováky-Antonínem Šindlerem, Josefem Urbánkem a dr. Františkem Novákem v koncentračním táboře Buchenwald. Kromě nás tam byl též i nynější Budějovák Josef Popelínský ze Staré Říše a řada dalších z Jaroměřic a jiných míst. Prvního dne v září l939 jsme byli gestapem zatčeni a odvezeni do Dachau, odtud pak 26, září téhož roku převezeni do Buchenwaldu.
Přišel měsíc prosinec, blížily se vánoční svátky.Pro českého člověka,mám za to,jsou vánoce v roce nejkrásnější a nejteplejší rodinné svátky, zvlášť pro rodiny s dětmi. A mezi námi byli tátové a dědečkové, já sám jsem doma zanechal 4 nedospělé děti a manželka nosila pod srdcem páté. To se narodilo po 6 měsících mého pobytu v koncentráku.
Vánoce se kvapem blížily, a tu se projevila nezdolná, vtipná a vynalézavá česká povaha koncentráčníků v blocích 47 a 48, kde jsme byli samí Češi. Koncentrační tábor Buchenwald byl vybudován v bukovém lese, jak to napovídá sám jeho název, s příměsí smrků a jedlí. V té době byl nejstarším tábora,Lageralteste,také vazebník,nejmladší poslanec německého parlamentu do roku l933, komunista Erich, který byl od tohoto roku vězněn. Ten znal velmi dobře naši historii a mnichovskou zradu, kamarádil s naším Blockaltesten,nejstarším bloku Aloise Neumannem,bývalým starostou v Českých Budějovicích.Tak s jeho souhlasem a vědomím chlapci obstarali větší stromek-smrček a připravili pro všechny v blocích 47 a 48 Štědrý večer.
Tady mi, prosím, promiňte, ale já ještě dne po těch 38 letech,když na to vzpomínám, jsem opravdu hluboce dojat a ani se tomu nebráním. Vždyť jsme se sešli v tomto fašistickém pekle, sta a sta kilometrů od své vlasti a svých drahých, mezi vraždícími nepřáteli v jedné velké místnosti. Po projevech ne náboženských,ale jednoznačně vlasteneckých,jsme v tomto jednom z nejhorších fašistických táborů zpívali naši českou národní hymnu "Kde domov můj". Přitom nám všem slzy tekly po tvářích, plakali jsme a nikdo se za ty slzy nestyděl.
Proč o tom mluvím.. Abych všem našim občanům, a zvláště těm mladým při pomněl, že ne vždy náš lid prožíval svátky vánoční v klidu, míru a bohatství..