PRÁCE STUDENTŮ -- PÍSEMNÉ ZÁZNAMY ŠKOL

Teprve nedávno se můj otec dozvěděl od přátel mého dědečka, že pochází ze židovské rodiny. Řada předků z otcovy strany nepřežila II. světovou válku. Chtěla bych se s vámi podělit o jejich životní příběhy. Bohužel nejsou úplné, informace jsou poskládány z několika málo zachovaných dokumentů, protože toto téma bylo až do nedávné doby v rodině mého otce tabu. Dědeček už nežije a babička má z minulosti strach, nikdy o ní nemluvila a nechce si ji připomínat.

Můj dědeček z otcovy strany Karol E. se narodil roku 1905 v Starej Ďale – Nových Zámcích na jižním Slovensku. Protože byl z chudé rodiny, nemohl dokončit vysokoškolská studia na ČVUT v Praze. Na vojně absolvoval školu důstojníků v záloze v Litoměřicích. Později se vrátil na Slovensko a začal pracovat jako bankovní úředník v Nových Zámcích. Pro svůj židovský původ byl koncem roku 1942 propuštěn. Krátce se živil jako dělník a v letech 1943 a 1944 byl dvakrát odvlečen na budování obranných linií německé armády v Rumunsku a jižním Maďarsku. Při průlomu fronty Rudou armádou u Békescsaby se mu podařilo v nastalém zmatku utéct ještě s několika přáteli z pracovního tábora a dostat se na osvobozené území. Tam se přihlásil do 1. československého armádního sboru v Sovětském svazu. Nejdříve byl poslán do Bukurešti, kde se formovala jednotka, která byla koncem ledna 1945 poslána na osvobozené území – do Popradu. Jednotka se zapojila do bojů při osvobozování Liptovského Mikuláše koncem března. Bojovala pak v prvních liniích až do německé kapitulace v květnu 1945. Dědeček byl demobilizován 4.7.1945 a vrátil se domů do Nových Zámků. Jeho byt byl prázdný a vyrabovaný a dozvěděl se, že jeho žena a desetiměsíční syn byli odvlečeni, pravděpodobně do Osvětimi. Už o nich nikdy neslyšel. Protože se z bytu ztratily všechny dokumenty, neznáme jméno ženy, syna a ani datum svatby.

Dědeček si založil malou účetní kancelář a jednou z jeho zaměstnankyní byla i moje babička, jeho budoucí žena. Později o své první ženě a synovi nikdy nemluvil. Můj otec se o jejich existenci dozvěděl až v roce 1993. Dědeček zemřel roku 1985. Z dědečkovi rodiny válku přežili jeho starší sestra Bela a bratr Eugen, kteří už dnes také nežijí.

Příběh mojí babičky Kláry, rozené Máté, a její rodiny známe podrobněji z jejího vyprávění a z dopisu, který krátce po válce napsala panu Janetzkému, mistrovi v berlínské továrně, kde byla na nucených pracích.

Babička se narodila 4. 6. 1913 v Szegedu v Maďarsku. Její otec István Máté byl stavební inženýr a byl spoluvlastníkem továrny na nábytek. Její matka Erzsébet Petö byla v domácnosti. Babička chtěla studovat na vysoké škole, ale pradědeček byl přesvědčen, že žena vyšší vzdělání nepotřebuje a proto ji poslal do Vídně do učení. Tam se vyučila rukavičkářkou a hlavně se velmi dobře naučila německy, což později využila a možná jí to i zachránilo život. Po návratu z Vídně v roce 1932 se vdala za bankovního úředníka doktora Ondřeje Fischera, ale roku 1937 se rozvedli. Jejich manželství bylo bezdětné. Po německé okupaci Maďarska na jaře roku 1944 začali Němci organizovat transporty maďarských Židů do vyhlazovacích táborů. Babiččina rodina byla odvlečena téhož roku. Transportu unikl jenom mladší bratr Peter, který bojoval v řadách maďarské armády v Sovětském svazu, válku ale rovněž nepřežil. V bojích na maďarsko-rakouských hranicích s Rudou armádou byl raněn do nohy a dostal otravu krve. Datum jeho smrti a místo, kde je pohřben, neznáme. Babička se svými rodiči byla odvezena do Osvětimi, kde se také viděli naposled. Prababička Erzsébet šla do plynu pravděpodobně rovnou. Podle úmrtního listu, který byl po válce vystaven v Szegedu, zemřela 15.7.1944 ve věku 53 let. Pradědeček István žil o měsíc déle a velice se trápil, protože nevěděl co se stalo s jeho rodinou. Zemřel 15.8.1944 ve věku 62 let. Domnívám se, že tato data jsou přibližná. Na úmrtních listech není ani vyplněna kolonka „Vyznání".

Protože babička byla mladá – 31 let – byla odvezena spolu s dalšími ženami na práci do Německa. Dostala se až do Berlína do továrny na letecké motory Argus. Protože uměla velmi dobře německy, dělala tlumočnici mezi vězeňkyněmi, dozorci a mistry výroby. Postupně se blíže seznámila s mistrem Janetzkym, který se snažil vězenkyním pomáhat – tajně jim nosil jídlo a hlavně je psychicky podporoval. Jeho pomoc byla opravdu hrdinstvím, protože kdyby byl odhalen byl ohrožen nejen on, ale i jeho rodina – žena a šestiletý syn Dieter. Naštěstí nic takového se nestalo a babička si s panem Janetzkym po válce dopisovala a nyní se stále stýkáme s Dieterovou rodinou, která žije v Berlíně. Pana Janetzkého viděla naposledy na začátku dubna 1945 při nástupu na dvoře továrny, kde k ní přistoupil, i přestože dvůr byl plný dozorkyň, a řekl jí, že už to nebude dlouho trvat a ona četla v jeho očích, že ji brzy čeká smrt. 20.4.1945 byly všechny vězenkyně v 9 hodin večer za stálého bombardování vyvedeny z tábora a bez přestávky musely jít 32 kilometrů do tábora v Oranienburgu. Tam dorazily ráno a až do oběda stály v dešti na dvoře. Tento tábor byl také v likvidaci. Nějakým mužům se podařilo pro ženy sehnat přikrývky. Všechny ženy byly promočené a trpěly různými zdravotními potížemi. Po večerním počítání se asi v 19 hodin opět vydaly na pochod. Druhý den odpoledne je zavřeli do stodoly a řekli jim, že mohou až do rána spát. Všechny byly tak vyčerpané, že jenom klesly k zemi na tom místě kde stály. Později, když se ochladilo, babička se spolu s přítelkyněmi Gretou a Magdou zahrabaly do slámy, která byla pod střechou. Asi kolem deváté, když se stmívalo, zaslechly povely dozorců, aby se seřadily a pochod mohl pokračovat. Greta měla slabé srdce a už nemohla jít dál, starší Magda řekla, že už také dál nepůjde. Babička byla také vyčerpaná a byla by raději, aby ji Němci zastřelili než aby musela pokračovat v pochodu. Ve tmě slyšely jen křik o pomoc a práskání bičů. Bály se, že dozorci přivedou psy, aby vyčenichali schované vězeňkyně. Pak uslyšely hlavního dozorce jak křičí, aby nechali počítání, protože Rudá armáda již je velice blízko. Transport se vydal na pochod. Všude se rozhostilo ticho a ony usnuly. Spaly celých 48 hodin. Když se probudily, babička se odvážila slézt dolů. Stodola byla plná Němců, kteří utíkali před Rudou armádou. Poprosila je o něco k jídlu. Dostala vodu a šlupky od brambor. Po dalších dvou dnech byly chyceny Landverschützem (domobranou). Byly úplně otupělé. Byly zavřeny do stodoly přeplněné dalšími chycenými lidmi, z nichž mnoho umíralo. V noci vedle ní zemřel Belgičan a Němec. Druhý den se vydaly opět na pochod. Babička se začala bavit s jedním dozorcem, který se vyptával odkud je a jak se sem dostala. Dal jí i svůj poslední chleba a pomohl jí i s přítelkyněmi znova utéct. Celý den byly schované v lese a jedly syrové brambory. Déle už to nemohly vydržet a tak se vydaly na cestu. Došly do vesnice Radensleben u Neurupinu, kde bylo plno vojáků SS. Babička řekla, že jsou Maďarky nuceně nasazené v Berlíně a že se při evakuaci ztratily své skupině. Starosta je přidělil do kuchyně, kde vařily pro vojáky SS. Dne 30.4. po poledni vesnici opustila poslední jednotka SS a odpoledne po střelbě objevil první ruský tank. Všichni obyvatelé se šli schovat do bunkrů, jenom babička a její dvě přítelkyně se vrhly k tanku, ze kterého vystoupil kirgizský voják. V Radenslebenu zůstaly až do poloviny června, kdy Magda i Greta těžce onemocněly. Babička dál pomáhala na statku, kde bydlely. Později se babička se s pomocí rumunských důstojníků (válečných zajatců) dostala se svými přítelkyněmi na nákladní auta, která jela do Berlína. Tam byly v obrovském táboře, který byl spravován Rusy. Čekaly na transport domů, ale stále se nic nedělo. Koncem června se asi 15 členná skupina Maďarů vydala na cestu domů. Za jeden týden se dostali přes Drážďany, Prahu až do Budapešti. Tam se babička shledala se svou tetou Ilonkou a jejím manželem. Vrátila se do rodného Szegedu a našla prázdný byt. Některé šperky a cennosti se podařilo zachránit jejich spřátelené rodině. Postupně se babička také dozvěděla o smrti svých blízkých. V Szegedu už neměla žádné příbuzné a proto odjela do Budapešti, kde začala pracovat v sanatoriu jako správcová. V listopadu 1946 se přestěhovala do Bratislavy. Nastoupila do firmy Karola E. a 8.8.1948 měla svatbu. Ještě před tím konvertovala na římskokatolickou víru a na oddacím listě je uvedeno, že je rozená katolička. Dne 20.9.1949 se jim narodil syn Tomáš, můj otec. Babička ho ze strachu nechala pokřtít. Obávala se, aby se minulost neopakovala.

Tito mí příbuzní a milióny dalších byli lidé jako my všichni, ale přesto ztratili právo na život. Stačila k tomu jen jediná drobnost, malá odlišnost – jiná víra, jiná barva pleti, jiný způsob myšlení.

Tento příběh jsem napsala, aby lidé nezapomněli.