HOŘICE, Gymnázium a SOŠ
Radka Nováková, Lenka Šádková

Židovské obyvatelstvo v Chomuticích

Autorky této práce děkují rodině Schwarzkopfových za jejich pomoc, za čas strávený s nimi při vyprávění a ne vždy příjemných vzpomínkách i za to, že souhlasili se zveřejněním rodinných dokumentů a fotografií.

První zmínky o židovském obyvatelstvu pochází již z raného středověku, kdy přes území Čech putovali kupci. Tito kupci, kteří do Čech přinášeli spolu se svým zbožím i nové náboženství, se na našem území začali postupně usazovat a vytvářet skupiny lidí věřící v židovské učení.Podívejme se tedy na život Židů v minulých staletích.
Život Židů v minulých dobách nebyl moc lehký. Rodiny byly ve městech trpěny jako hosté, kteří využívali královských a šlechtických ochran, za které se náležitě odměňovali různými peněžními dary. Hlavním zdrojem obživy Židů byl odedávna obchod, vetešnictví a peněžnictví. Od Židů si půjčovali peníze nejen měšťané, ale i šlechta a král. Půjčky však nebyly laciné, neboť úroky byly někdy až 20 %. V 16. století se židé začali zabývat i řemesly. Postupně se pak dostávali i k zaměstnáním, která vždy vykonávali pouze křesťané. Pracovali například jako písaři, zpěváci, skladníci tabáku, řemeslníci.
Někteří Přemyslovci začali pro Židy - potomky cizích kupců - vydávat různá omezení. Například: Usnesení IV. Lateránského koncilu r. 1215, zakazovalo židovskému obyvatelstvu vlastnit půdu, zabývat se zemědělstvím a řemeslem. Židé se mohli usidlovat pouze ve vyhrazených čtvrtích města, museli být označeni zvláštním oděvem či potupným znaménkem.
Přemysl Otakar II. Vydal naopak privilegium, které uzákonilo postavení Židů v Čechách a na Moravě. Karel IV. Toto privilegium roku 1357 potvrdil. Za doby husitské podporovali Židé samozřejmě husity, ti se však dopouštěli protižidovských násilností, jako např. v letech 1421 - 1422, kdy byli Židé a katolíci hromadně upalováni.
Po nástupu Ferdinanda I. na trůn bylo postavení Židů v království značně nejisté. Ferdinand I. proto po různých nařízeních vypověděl Židy z celého království. Toto vypovězení se ještě dvakrát opakovalo. Všichni Židé se museli vystěhovat nebo dát pokřtít. Většina proto odešla do sousedního Polska. Na toto vyhnání se však brzy zapomnělo a Židé se začali vracet do svých původních domovů. Roku 1551 nařídil Ferdinand I., že Židé jsou povinni nosit na vnějším oděvu zvláštní označení v podobě žlutého kolečka. Teprve Maxmilián II. roku 1567 znovu potvrdil židovská privilegia.
Ferdinand III. Dovolil používat pražským Židům za svůj znak švédskou helmici ve středu šesticípé hvězdy. Za vlády Karla VI. Byl proveden první soupis židovského obyvatelstva - v Čechách bylo 30 000 Židů.
Lepší časy Židům nastaly za císaře Josefa II., když vydal roku 1781 toleranční patent, a tím zrovnoprávnil judaismus s dalšími náboženstvími. Bylo zrušeno zvláštní potupné označení Židů - žluté kolečko, Židé však museli začít užívat německý jazyk. Reforma školství napomohla ke vzdělání židovských studentů, kteří dříve nesměli školy navštěvovat. Císař dovolil i cizím Židům, aby se usazovali ve městech, v nichž nejsou zapsáni. Roku 1786 se musely přečíslovat židovské domy římskými číslicemi a roku 1787 by nařízeno, že Židé musí přijmout stálé německé příjmení a vybrat si osobní jméno ze seznamu 109 povolených mužských a 35 ženských jmen.
Za Leopolda UU. Dostali Židé právo studovat na vysokých školách a následovně užívat akademických titulů v oblasti lékařství a práva. František I. povolil Židům plnou volnost bohoslužby, dovolil stavět nové synagógy a Židé mohli pracovat ve všech obchodech a řemeslech.
Rovnoprávnost Židů s ostatním obyvatelstvem byla v českých zemích plně uznána teprve rakouskou ústavou v roce 1848. Židovskému obyvatelstvu bylo povoleno svobodné stěhování a usazování se, svobodné uzavírání sňatků a byla zaručena právní rovnoprávnost s křesťany. V roce 1952 bylo Židům povoleno svobodné nabývání domovního majetku. Roku 1959 vláda potvrdila právo Židů na vlastnictví půdy. Docházelo k rozptýlení židovských rodin z uzavřených a stísněných ghett do okolních vesnic a měst. Podle záznamů bylo v Čechách do roku 1872 celkem 372 Židovských náboženských obcí (ŽNO) a 47 židovských modlitebních spolků a v roce 1890 žilo v Čechách 94 529 Židů a na Moravě 45 324 Židů.
Za první světové války se Židé orientovali na Rakousko, teprve státní převrat změnil jejich orientaci, Za první republiky se stal život Židů nejpoklidnějším v dějinách židovství.
Největší bestiality se však na lidech židovského, někdy i nežidovského původu dopouštěli nacisté za 2. světové války. Byla to ta největší muka, která Židé za celou dobu existence svého náboženství zažívali. Podívejme se tedy, jak vypadal život Židů v této době.
Podepsáním Mnichovské dohody 30. září 1938 bylo Československo přinuceno postoupit Německu pohraniční území, z nichž spolu s většinou českého obyvatelstva uprchlo do zbytku okleštěné republiky okolo 25 000 Židů. O Křišťálové noci z 9. na 10. listopadu 1938 bylo obsazené pohraniční území - Sudety - a bylo zdemolováno nejméně 35 židovských synagóg a hřbitovů. Dne 14. března zůstalo na území Čech okolo 90 000 Židů. Dne 15. března 1939 byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava a pro Židy začalo nejhorší období v historii.
Ihned po okupaci byl vydán příkaz, že se nesmí disponovat židovským majetkem, tento majetek mohl převzít pouze německý správce. Židé museli odevzdat soupis veškerého majetku, uložit své cennosti do bank a jejich bankovní účty byly vázány. Židé, kteří pracovali ve státní službě byli v únoru 1939 propuštěni - byli to hlavně advokáti a lékaři. Také byli vyloučeni z veřejného života a správy. Nesměli mít členství ve sportovních klubech, probíhaly čistky na univerzitách, divadlech a redakcích. Osobní doklady Židů byly označeny písmenem J a od 1. 9. 1939 museli nosit na levé straně obleku žlutou (Davidovu) hvězdu s nápisem Jude. Židovské obyvatelstvo mělo zakázáno opouštět dům po osmé hodině večer, stěhovat se a cestovat, používat většinu dopravních prostředků, navštěvovat restaurace, kavárny, trhy, koupaliště. Dokonce jim bylo zakázáno procházet se v parcích a nesměli chodit i do některých ulic a náměstí.
Židé museli být izolováni od ostatního obyvatelstva, a tak vznikla židovská ghetta. K jejich izolaci používali nacisté všech možných způsobů.
Dále nesměli Židé používat rádio a telefon, kupovat si noviny. Mohli navštěvovat některé obchody, ale jen ve stanovené denní době. Spisovatelé židovského původy nesměli vydávat své knihy. Židé byli vyloučeni z přídělů ovoce, sýrů, cukru, ryb, drůbeže, zvěřiny, vajec, mléka, pečiva, masa, cukroví, holícího mýdla atd. Nesměli si kupovat oblečení, čepice a zavazadla.
Dne 10. července 1941 se Hitler rozhodl, že začne zatýkat všechny československé Židy a soustřeďovat je v Terezíně, odkud budou podle potřeby dále deportováni na východ.
V říjnu 1941 byly uzavřeny všechny synagógy a modlitebny, došlo také k prvním hromadným deportacím Židů do prvních koncentračních táborů. Nastupování do vlaků trvalo vždy několik hodin. Zpočátku se jezdilo v osobních vagónech, pak v nákladních vagónech s lavicemi a nakonec jen v dobytčácích bez jakéhokoliv vybavení. První transport Židů byl 16. října 1941 a odjel z Prahy do Lodže.
Nacisté dohlíželi i na činnosti ŽNO. Funkce ŽNO byly sociální, zabývaly se likvidací židovského majetku a vykonávaly služby pro Zentralstelle.

Činnost ŽNO byly:
1. Vybírání poplatků a daní uložených Židům
2. Pomoc potřebným Židům
3. Shromažďování statistických dat
4. Pomoc při emigraci
5. Plnění německých nařízení týkajících se nucené práce

Židovské bankovní účty byly zablokovány, Židé mohli vybírat pouze malé částky - 500 korun měsíčně. Pražští Židé se museli ze svých luxusních bytů odstěhovat do starých neudržovaných čtvrtí a jejich domy zabrali Němci.
Roku 1940 bylo v Protektorátu Čechy a Morava 103 389 Židů. Do října roku 1941 se podařilo emigrovat 26 000 Židům, převážně do Palestiny, Spojených států, Jižní Ameriky a západní Evropy. V protektorátu zůstalo 92 000 Židů.

Nás však zajímá historie Židů v Chomuticích as okolí, a proto se podívejme na historii Židovské náboženské obce v Novém Bydžově, kam Chomutice patřily.
První zmínky o židovském obyvatelstvu v Novém Bydžově pochází z roku 1432. ŽNO vznikla okolo roku 1520. Roku 1520 pronajali Židé kus obce, kde pohřbívali své mrtvé. Židovští starší se vždy dobře starali o svůj lid. Proto roku 1520 založili první hřbitov, roku 1559 židovskou školu a 1606 špitál.



Roku 1620 žilo v Novém Bydžově 9 židovských rodin, stála zde synagóga, která byla postavena roku 1568, a také židovská škola. V Novém Bydžově existovala židovská čtvrť - ghetto - snad od 16.- století, roku 1638 se skládala ze 13 domů. Tato čtvrť 15.7.1901 vyhořela a kromě synagógy byla zbořena. Obyvatelstvo čtvrti, čítající v té době 220 rodin, přesídlilo do jiných částí města. Následkem švédského vpádu za třicetileté války poklesl počet Židů na méně než polovinu. Roku 1650 zde žilo 73 Židů.
V roce 1715, v době, kdy Nový Bydžov postihla nákaza moru, byli Židé připravováni o své peníze zuboženými úřady. V roce 1717, kde celé město vyhořelo, museli dokonce Židé žádat bydžovské úřady o příspěvky do zchudlé židovské pokladny. V roce 1727 přišlo nařízení, aby Židé, kteří žijí společně s křesťany, opustili tato bydliště a založili své vlastní čtvrtě nebo alespoň své ulice. V Novém Bydžově byla tato ulice založena v 16. století. V roce 1744 vypověděla Marie Terezie Židy z království českého, ale brzy byli přijati zpět. Pražští Židé, jejichž domy byly za jejich nepřítomnosti obsazeny křesťany, začali hledat nová bydliště. Roku 1747 dostali bydžovští Židé povolení ubytovávat zdravé pražské Židy. Ti však museli bydlet ve vedlejších ulicích. V této době vznikaly různé sekty, odvozené od židovského náboženství. V Novém Bydžově vznikla sekta abrahamitů, jejichž původcem byl rabín Mendl z Nového Bydžova a vůdcem hnutí se stal Jan Pita. Pita byl však zatčen a musel své učení odvolat. I přesto byl 18. prosince 1748 upálen. Rabín Mendl byl upálen 7. března 1750 v Praze.
V roce 1725 dostali Židé povolení k rozšíření původního hřbitova. Od tohoto roku zde za mírný poplatek mohli pochovávat i cizí Židy. Na sterém židovském hřbitově se pohřbívalo do roku 1885, kdy na své náklady postavil nový hřbitov Jonáš Bergmann.



Ve 30. letech 20. století patřily k Židovské náboženské obci Nový Bydžov následující osady: Barchůvek, Skřivany, Smidary, Chomutice, Starý Bydžov, Vysoké Veselí, Chlumec nad Cidlinou, Žeželice nad Cidlinou a Mlékosrby.
U nás v Chomuticích žili v této době dvě židovaské rodiny - rodina Schwarzkopových a sŇatkem spřízněná rodina Brunerů. Tak jsme se vydali za potomkem jedné z nich, aby nám i ní vyprávěl. Rodina Schwarzkopfů žila nejprve v domě č. p. 86.
Pan Schwarzkopf vypráví: "Můj dědeček Gustav Schwarzkopf pracoval jako dělník v cukrovaru a potom se svým synem Jindřichem (mým otcem) v obchodě p. Antonína Jelínka. Později koupili náš dům č. p. 133 a otevřeli zde vlastní obchod. V roce 1935 bylo postaveno skladiště obilí se skladem uhlí a umělých hnojiv. Dědečkovi bratři žili v Praze, kde měli své firmy, strýc Arnošt měl krejčovství, strýc Bedřich obchodní společnost a strýc Rudolf advokátní kancelář. Obchod mého dědy a otce byl v porovnání k firmám jeho bratří malý, a proto i způsob a úroveň života naší rodiny byla jiná než ve městě".



Pan Jiří Schwarzkopf se narodil 20. února 1929 Jindřichu (nar. 16. srpna 1904) a Marii Winklerové (nar. 27. února 1905(, která byla árijského původu. Jindřich Schwarzkopf a Marie Winklerová spolu měli ještě dceru Hanu (nar. 21. ledna 1926), která byla starší než pan Jiří. Pan Jindřich Schwarzkopf měl setstru Annu (nar. 31. října 1900(, která se roku 1938 provdala do Číhoště za obchodníka Karla Weingerta, se kterým se v roce 1940 rozvedla z důvodu nerovného manželství. Karel byl árijec podobně jako Marie Winklerová.



"Maminka mi zemřela, když mi byly tři roky. VV roce 1937 se otec podruhé oženil. Vzal si Olgu Stráskou, která pocházela z bohatší židovské rodiny a stala se naší druhou matkou. Ze vztahu mého otce k Olze se 6. června 1938 narodila má nevlastní sestra Blanička."




Po vypuknutí druhé světové války a uplatňování Norimberských nacistických zákonů o čistotě rasy, začalo pronásledování Židů. Život rodiny Schwarzkopfů se začal měnit - nesměli obchodovat, navštěvovat kulturní a společenské akce, jezdit vlastním autem, osobním vlakem a museli nosit na oděvu Davidovu hvězdu. Začali se obávat o svou budoucnost. "Všichni jsme měli strach, ale Němci nás zatím přímo neohrožovali. V té době mi bylo 13 let a nikdy nezapomenu na ten den, kdy byli rodiče s Blaničkou vyzváni, aby se dostavili na seřadiště do Kolína. Bylo to v červnu 1942."
V té době dosahovala nacistická bestialita na území Protektorátu vrcholu, byla to odveta Němců za atentát na zastupujícího říšského protektora Heydricha. Lidé byli zatýkáni a popravováni na celém území Protektorátu. "Rodiče s Blaničkou a strýcem Karlem Brunerem (Bratrem mé babičky) museli odejít se zavazadly (každý mohl mít 20 kg osobních věcí) do Ohnišťan, kde byli naloženi do nákladních vagónů směr Kolín. Já a moje sestra jsme je mohli doprovázet. Pomáhali jsme jim nést zavazadla. Stále mám v paměti Blaničku, která se velmi těšila na výlet. Strýce Karla, starého, slepého a sklíčeného, jsme museli podepírat, aby neupadl."
Jiná chomutická rodačka vzpomíná na tento den: "Tehdy mi bylo sedm let," říká Jaroslava Hladká. "Pamatuji si na ten den a nikdy nezapomenu, jak jsem viděla malou čtyřletou Blaničku na schodech kláštera a jak mi řekla: "Heč, já jedu s rodiči na výlet a můžu si s sebou vzít tuhle panenku." Utíkala jsem s pláčem domů, aby mě neviděla, jak brečím. Bylo to hrozné, to malé čtyřleté dítě vůbec nevědělo, co ho čeká."



Pan Jiří Schwarzkopf pokračuje: "Rodiče jsme doprovodili ke škole v Kolíně, kde bylo seřadiště pro Židy z celého tehdejšího bydžovského okresu. Odtud byly vypravovány transporty do Terezína - židovského ghetta v Protektorátu. Do prostor seřadiště směli jen Židé. Já se sestrou Hanou jsme dovnitř nesměli, a proto jsme se loučili s rodiči před budovou a doufali v nějaký zázrak. Nakonec jsme se ještě vyměnili fotografie na památku. I strýc Karel zůstal prozatím s našima v Kolíně. Také se k mým rodičům do Kolína přidala moje teta Anna z Čihoště. Ještě než odjela do Kolína, napsala nám dopis na rozloučenou. Dne 11. června 1942 přišel poštou i dopis od mého tatínka z Kolína. Byly to poslední zprávy, které jsme od rodičů obdrželi."
K pochopení tehdejší situace si musíme uvědomit, že Němci donutili ke spolupráci při organizování těchto transportů židovské obce, Židé byli zařazeni do transportu a již nemohli legální cestou navázat kontakt s lidmi mimo transport.
Schwarzkopfovi a jejich příbuzní byli po pěti dnech 13. června 1942 transportováni do Terezína. Tento tzv. Kolínský transport pokračoval z Terezína přerušení na východ neznámo kam.
"Jediné, co mě a moji sestru zachránilo bylo to, že jsme byli potomci míšenců - matka árijka a otec žid, ale stejně pro nás nebyl život lehký. Když jsme se vrátili z Kolína, byli jsme vystěhováni z našeho domu a bydleli jsme pak u naší babičky Winklerové v Oboře a museli jsme od roku 1942 do konce druhé světové války pracovat ve statku v Oboře jako dělníci."
"Nikdy jsme se nedozvěděli, jak, kdy a kde naše rodina zemřela. Po válce byli všichni prohlášeni za mrtvé." končí své vyprávění pan Jiří Schwarzkopf.
Rodinné hroby, které se dochovaly, jsou na židovském hřbitově v Novém Bydžově, kde jsou pochováni dědeček pana Jiřího Schwarzkopfa Gustav Schwarzkopf (zemřel 1939) a babička Marie (zemřela 1941). Další dochované hroby jsou v Praze - strýce Arnošta (zemřel 1939) a tety Idy (zemřela 1942).
Paní Hladká vzpomíná na chvíle napětí, které prožila se svými přáteli v době, kdy neměli žádné zprávy o svých blízkých: "Vzpomínám, jak přišli Jirka s Hanou do statku a jak byli oba smutní. Paní Winklerová mě žádala po skončení války v roce 1945, abych s ní šla poslouchat rádio, protože před zprávami vždy četli jména Židů, kterým se podařilo přežít, ale nikdy jméno Schwarzkopf či Schwarzkopfová neslyšely. Nikdy jsme se nedozvěděly, jak tato rodina skončila."
Pan Jiří Schwarzkopf se po válce odstěhoval do Prahy, vystudoval obchodní akademii, oženil se a má dvě dcery. Pracoval v podniku zahraničního obchodu, hodně cestoval. Hovoří anglicky a rusky. Jako obchodní zástupce pracoval čtyři roky v Iránu a tři roky v Nigérii. Pokračoval tak v rodinné tradici obchodníka.
Kamarádka Hany Schwarzkopfové Hana Plášilová: "Hana, sestra Jiřího Schwarzkopfa, byla zdravotní sestra. Po válce se také vdala, vzala si místního rodáka a vrstevníka svých rodičů, malíře Karla Šlengra. Žili v domě Schwarzkopfových. Hana Schwarzkopfová zemřela 27. dubna 1995."
Nyní dům č. p. 133 v Chomuticích rodina Jiřího Schwarzkopfa a Hany 3lengrové využívá k rodinné rekreaci.

Po skončení druhé světové války bylo v zemi asi 45 000 Židů (bez Zakarpatské Ukrajiny, která byla roku 1945 zabrána Sovětským svazem a kde bylo před rokem 1939 přes 100 000 Židů). Z nich asi dvě třetiny emigrovaly do roku 1950 a k další vlně došlo v roce 1968. První socialistická ústava (1948) vyhlásila svobodu náboženského vyznání a zakázala podněcování rasových a náboženských záští. Zákony o náboženských institucích (1949) vyvolaly silný odpor katolické církve, ale židovské komunity je uvítaly, neboť se zdály být zárukou rovnosti a finančního zabezpečení. Ve skutečnosti však byl obecní majetek (včetně synagóg) zachován, v některých případech předáván do péče křesťanským církvím. Na podporu židovských komunit byly přidělovány nepostačující prostředky a mnohé z obcí zanikly. Význační Židé ve straně a vládě byli v roce 1951 odstraněni jakožto "agenti západního imperialismu" a mezi nimi Rudolf Slánský, náměstek předsedy vlády a někdejší generální tajemník komunistické strany. Také někteří z předních "liberálních komunistů" a z roku 1968 byli židovského původu. Sovětská propaganda zdůrazňovala tuto skutečnost, aby mohla těžit z antisemitských předsudků a tito lidé byli nakonec skutečně odstraněni.
Židovské bohoslužby se nyní pravidelně konají ve dvou synagógách v Praze a v některých dalších městech. Na Slovensku je několik tradicionalistických komunit, zatímco český judaismus byl odedávna vstřícný reformě. Starší generace rabínů vymřela, takže po několik let v Československu neexistovalo žádné duchovní vědění. Obnova židovského života nastala po listopadu 1989 a dnes má česká židovská komunita opět svého vrchního pražského rabína a zemského rabína v osobě Karola Sidona a v Bratislavě působí mladý americký rabín.


Odkazy

1 Fiedler, Jiří: Židovské památky v Čechách a na Moravě, Sefer v Praze, 1992, str.5
2 Hugo Gold: Židé a Židovské obce v Čechách v minulosti a v přítomnosti I., Židovské nakladatelství, Brno - Praha, 1934, str. 199
3 Fiedler, Jiří: Židovské památky v Čechách a na Moravě, Sefer v Praze, 1992, str. 6
4 tamtéž, str. 9 - 10
5 tamtéž, str. 11 - 12
6 tamtéž, str. 14, 17
7 tamtéž, str. 18 - 21
8 Hugo Gold: Židé a Židovské obce v Čechách v minulosti a v přítomnosti I., Židovské nakladatelství, Brno - Praha, 1934, str. 202
9 Fiedler, Jiří: Židovské památky v Čechách a na Moravě, Sefer v Praze, 1992, str.21
10 Hugo Gold: Židé a Židovské obce v Čechách v minulosti a v přítomnosti I., Židovské nakladatelství, Brno - Praha, 1934, str. 202
11 Fiedler, Jiří: Židovské památky v Čechách a na Moravě, Sefer v Praze, 1992, str.23
12 tamtéž, str. 23
13 Rothkirchenová, Livie: Osudy Židů v Čechách a na Moravě v letech 1938 - 1945, Trizionia v Praze, 1991, str. 29
14.Fiedler, Jiří: Židovské památky v Čechách a na Moravě, Sefer v Praze, 1992, str.23
15 Rothkirchenová, Livie: Osudy Židů v Čechách a na Moravě v letech 1938 - 1945, Trizionia v Praze, 1991, str. 29
16 Fiedler, Jiří: Židovské památky v Čechách a na Moravě, Sefer v Praze, 1992, str.23
17 Tamtéž, str. 23
18 Rothkirchenová, Livie: Osudy Židů v Čechách a na Moravě v letech 1938 - 1945, Trizionia v Praze, 1991, str. 43, 53, 55
19 Fiedler, Jiří: Židovské památky v Čechách a na Moravě, Sefer v Praze, 1992, str.23 - 24
20 Fiedler, Jiří: Židovské památky v Čechách a na Moravě, Sefer v Praze, 1992, str.113
21 Hugo Gold: Židé a Židovské obce v Čechách v minulosti a v přítomnosti I., Židovské nakladatelství, Brno - Praha, 1934, str. 416 - 418
22 Hugo Gold: Židé a Židovské obce v Čechách v minulosti a v přítomnosti I., Židovské nakladatelství, Brno - Praha, 1934, str. 416 - 418
23 Tamtéž, str. 418
24 Fiedler, Jiří: Židovské památky v Čechách a na Moravě, Sefer v Praze, 1992, str.113
25 Nicholas de Lange: Svět Židů, Knižní klub, Praha, 1996, str. 186


Seznam použité literatury

1. Fiedler, Jiří: Židovské památky v Čechách a na Moravě, Sefer v Praze, 1992, str.200
2. Hugo Gold: Židé a Židovské obce v Čechách v minulosti a v přítomnosti I., Židovské nakladatelství, Brno - Praha, 1934
3. Rothkirchenová, Livie: Osudy Židů v Čechách a na Moravě v letech 1938 - 1945, Trizionia v Praze, 1991
4. Nicholas de Lange: Svět ˇ6idů, Knižní klub, Praha, 1996