Lidové noviny, 23.3. 2005

Studenti hledají spolužáky, kteří zmizeli za války


Netradičním způsobem dnes plzeňští studenti vzpomínají na své „spolužáky“, které před šedesáti lety umučili nacisté.

Na zdi chodby plzeňského gymnázia na Mikulášském náměstí visí nástěnka s nadpisem „naše úspěchy“. Jsou na ní jména současných studentů, kteří svými znalostmi v různých oborech předčili své kolegy. Hned vedle vítězů jsou na jiné tabulce - v rudočerných barvách - jména jejich historických spolužáků, kterým před téměř sedmdesáti lety sebrali nacisté možnost dosáhnout jakýchkoli studijních výsledků. Vydělila je tehdy nálepka „Žid“ a museli ze školy odejít. Později byli mnozí umučeni v koncentračních táborech. Plakátový památník - vzpomínka na židovské oběti holocaustu z řad plzeňských studentů - vytvořili dnešní žáci. V rámci projektu Spolužáci se vydávají po stopách těch, kteří zmizeli ze školních almanachů ve školním roce 1937/38. Norimberské zákony je tehdy ze dne na den označily jako nehodné studia, a později také života. Reflexe minulosti a hledání sounáležitosti jsou z velké části úspěchem Moniky Stehlíkové, profesorky českého jazyka. Ta nechtěla, aby se téma holocaustu pro studenty smrsklo na pouhou znalost dat a počtu obětí. Téma diskriminace totiž zdaleka nepatří jen do učebnic dějepisu. Na začátku projektu byl literární seminář vedený Monikou Stehlíkovou. Inspirací se staly podobně zaměřené projekty specializovaných institucí jako třeba Zmizelí sousedé Židovského muzea v Praze. Hlavním podnětem však byla výstavba památníku plzeňským obětem holocaustu u místní synagogy, s nímž studenti pomáhali. „Památník sestává z kamenů se jmény umučených. „Tehdy jsme tam psali jména, která nám nic neříkala. Dnes známe osudy alespoň části z nich,“ ve zkratce vystihuje hlavní myšlenku školního projektu - tedy přiblížit různé roviny nacistického bezpráví - jeden ze současných studentů čtvrtého ročníku Aleš Turnovec. „Nejdříve jsme si vzali školní almanachy, tam jsme našli osm dětí židovského původu. Jejich jména jsme pak hledali v transportních listinách. Z toho nám vyšlo, že tři děti z našeho gymnázia zahynuly v koncentračních táborech,“ popisuje výchozí bod pátrání Ilona Dvořáková, další ze studentské skupiny, která od roku 2003 vykrystalizovala z původního semináře. Další dílky skládanky pak poskytly různé archivní záznamy, ale třeba i obyčejné telefonní seznamy. Po mravenčím úsilí přicházely první úspěchy v podobě korespondence, někdy i osobních setkání s pamětníky. Pomohl i internet. Ti, kteří přežili, totiž často nezůstali ve své rodné zemi. Pokračování na straně II.

Studenti v Plzni dnes hledají spolužáky, kteří zmizeli za války Dokončení ze strany I Přes internet studenti našli jednoho z bývalých „spolužáků“, který válku přežil - Egona Löbnera. V době okupace mu bylo čtrnáct let a válku přežil v koncentračních táborech. Studenti zjistili, že kdyby ho nacistická nálepka „Jude“ stála život, svět by přišel o významného fyzika, který patentoval na čtyřicet vynálezů. Po válce Löbner emigroval do USA. Tam také čtyřiatřicet let po válce zemřel. V případě Egona Löbnera se studenti setkali se vstřícností jeho rodiny. Löbnerovi potomci na projektu spolupracují. Takový přístup ale není pravidlem. Třeba dalšího z tehdejších studentů, Hanuše Demla, který přežil Osvětim a dnes žije v Izraeli, sice zájem studentů potěšil, ale spolupráci kvůli stáří odmítl. Většinou ale pamětníci přece jen ochotně vzpomínají. Jak tehdy vnímali náhlé rozlišování na Židy a ostatní a s tím související ztráty ve studentských lavicích? „Oni si toho většinou nevšimli. Židovské děti totiž často nenastoupily po prázdninách do vyššího ročníku, takže to na jejich spolužáky působilo, jakože se odstěhovali,“ vypráví další studentka z projektu Kristýna Homolová. Celkem ojedinělým příběhem je přátelství dvou dívek, Hanky Fantové a Jarmily Lodlové, po počátku okupace Židovky a Nežidovky. Jejich přátelství vykonstruovanou bariéru překonalo, dívky se stýkaly až do Hančina transportu. Jarmila své kamarádce posílala balíčky a i jí přišel poštou nechvalně známý lístek, v němž ji kamarádka ujišťovala, jak se má s celou rodinou dobře. Hanka zemřela v roce 1942 ve východopolské Izbici. Hanka podle vzpomínek Jarmily k židovství nijak neinklinovala. Židovskou identitu jí vnutili až nacisté. Tragédii vnucené identity vystihl i další z pamětníků holocaustu, Jan Roček. Studenti ho vypátrali v rámci podobného projektu, který nese název Pokoj 127 - podle místnosti, kterou obýval za války s třemi dalšími chlapci v terezínské pevnosti. „Vyrostl jsem bez vyznání a naivně jsem se domníval, že židovství je jako každé jiné náboženství. Že tedy nejsem židem, stejně jako nejsem katolíkem nebo evangelíkem,“ říká Roček.

Tereza Nosálková