1. 2. 2007: Washington, iHNed

KDYŽ SE Z HOLOCAUSTU STANE PŘÍBĚH


Na projekčním plátně je text informuje o tom, že v polovině 19. století byla v českých zemích zrušena židovská ghetta a židům bylo dovoleno vlastnit půdu. "Kolik z vás ví, co to je talmud?" zeptá se Marie Zahradníková z Židovského muzea v Praze a ze zhruba třiceti dětí, které poslouchají její přednášku, zvedne šest ruku. "Talmud, to je vlastně taková židovská bible. Tedy že to, co je pro křesťany bible, je pro židy talmud," upřesňuje dvanáctiletá školačka Valerie. Její rodiče přišli do Spojených států z Číny, ona se už narodila ve Washingtonu. O historii židů, jejich kultuře, ale také o jejich tragickém osudu za 2. světové války toho hodně ví ze školy. Minulý týden byla její třída jednou ze čtyř skupin ze škol ve Washingtonu a v Marylandu, které se na české ambasádě ve Washingtonu zapojily do vzdělávacího programu o holokaustu. Výchozím bodem k tomu byla putovní výstava Zmizelí sousedé, která v Česku vznikla jako projekt žáků základních a středních škol. Pátrali, co se stalo s lidmi, kteří museli za války kvůli svému původu opustit domovy a ze dne na den zmizeli. Dobové dokumenty, fotografie z rodinných alb, doprovodný text - na sérii výstavních panelů ožily zapomenuté příběhy.

Rozhodl se v Praze
"Já jsem viděl výstavu v Praze a hned jsem se rozhodl, že ji dostanu sem do Ameriky," říká Henry Hahn původem z Telče, za holokaustu přišel o příbuzné, usadil se ve Virginii. Jeho zásluhou putuje anglická verze výstavy od loňského dubna po Spojených státech a u příležitosti Mezinárodního dne památky obětem holokaustu měla před pár dny pod záštitou washingtonského Muzea holokaustu vernisáž na české ambasádě. Ani další otázky, které si Marie Zahradníková připravila, nemohou americké školáky zaskočit. Asimilace? "Když se někdo asimiluje, tak to je, jako že se stává součástí místní kultury," odpovídá jeden ze školáků. Na konci krátkého výkladu, který do několika minut shrnul historii židů v českých zemích, se rozdělí do skupin a každá z nich pak podle podkladových materiálů vypracuje příběh jednoho ze zmizelých sousedů. "Povinně je holokaust v osnovách ve čtyřech amerických státech, ale myslím, že i jinde, ve většině amerických škol se o něm už učí. V posledních letech se to hodně změnilo," odhaduje učitelka Marcy Fineová. Upozorňuje, že skupina studentů z Eastern Middle School ze Silver Spring v Marylandu, kterou přivedla na českou ambasádu, není typickou ukázkou amerického školství.

Důraz na kontext
"Je to výběrová třída pro talentované děti, takže i o historii toho vědí asi více než většina vrstevníků," vysvětluje učitelka. Rozdíl je například v tom, že její školáci se o holokaustu nedozvěděli v rámci probírání světových dějin, tak jako na většině jiných škol, ale v hodině angličtiny. A navíc v určitých zajímavých souvislostech. "Základem je, aby je to bavilo a pochopili věci v kontextu," vysvětluje učitelka. Když se čte Shakespeare, znamená to, že se zároveň hned probere alespoň rámcově celá renesance. A konkrétně ke holokaustu se žáci dostávají prostřednictvím autobiografické knihy Vše, ale ne můj život od Gerdy Weissmannové Kleinové. Polky, kterou příchod nacistů zastihl jako šestiletou židovskou dívku v Bielsku a která se po válce provdala v českých Volarech za amerického vojáka.

Význam příběhu
Když žáci učitelky Marcy Fineové po skupinkách ostatním prezentují své projekty, vypadá to, jako by na zpracování tématu neměli dvacet minut, ale několik hodin. Bez zaváhání se pohybují v důležitých faktech, dějová linka se přehledně odvíjí. "Budoucí prezident?" reaguje učitelka na to, že projev jednoho z chlapců je tak autoritativní a vážný, že připomíná rozeného lídra. "Ne, on je rozhodnut stát se soudcem Nejvyššího soudu. Když prezident Bush vloni nominoval nové soudce, tak to hrozně prožíval, stále se ptal, co tomu říkám," vysvětluje Marcy Fineová, že tenhle školák si kariéru už vybral. "Šest milionů, to je číslo, které si těžko představíte. Osobní příběh je poučnější," objasňuje pak jeden z jeho spolužáků, dvanáctiletý Michael, proč si dlouhé minuty četl informace na výstavních panelech. Názvy jako Litomyšl nebo Stříbro sice dokáže v angličtině sotva vyslovit, ale slovo holokaust už pro něho má o dost konkrétnější význam.

Daniel Anýž