BYŠIČTÍ ZMIZELÍ SOUSEDÉ

Byšičtí zmizelí sousedé - pohled z počátku ledna

projekt Židovského muzea v Praze podporováný občanským sdružením Zapomenutí

Abychom mohli zpracovávat nějaké téma místní (v našem případě "byšické zmizelé sousedy"), je potřeba se seznámit s tématem obecně. To děláme jednak ve vyučovacích hodinách (např. dějepisu, literární výchovy) a také v průběhu našich schůzek. Ty první byly věnovány práci s třídními výkazy z 30. let 20. století, které obsahovaly seznamy žáků, včetně uvedení náboženského vyznání. Převažovalo římskokatolické, ale také příslušnost k československé církvi. Nás však zajímaly především děti, u kterých bylo uvedeno náboženství izraelské (židovské). Zároveň jsme se dověděli, kde děti bydlely, čím byli jejich rodiče a také jaký byl jejich prospěch. Po jejich dalších osudech jsme začali pátrat v Terezínské pamětní knize, která je nejúplnějším seznamem všech obětí holocaustu (šoa) v našich zemích. Z nich jsme zjistili, že všechny naše děti zahynuly. Nejprve se dostaly 13. ledna 1943 transportem Cl do ghetta Terezín a odsud hned 20. ledna 1943 transportem Cq do vyhlazovacího tábora v Osvětimi.
Naše další pátrání a získávání vědomostí již vedlo mimo zdi školní budovy.

BYŠICKÝ ŽIDOVSKÝ HŘBITOV (21. října 2009)

Počátky byšického židovského hřbitova spadají na počátek 17. století. Patrně nejstarší náhrobek je z roku 1723 a patří Miriam, dceři Lejba.

Snažili jsme se přečíst nápisy na náhrobcích (nejpřijatelnější byla čeština, velice málo němčina a zcela nad naše síly hebrejština) a všímali jsme si symbolů na nich. Objevili jsme tak Davidovu hvězdu, desky Desatera, dvojice sloupů jeruzalémského chrámu, žehnající ruce kohenů i konvici levitů.

Na základě našich záznamů byla sestavena tabulka se jmény pohřbených, která jsme rozluštili, s daty úmrtí a místy, odkud pochovaní pocházeli, a s připojenými texty.

A co se jmény dále? Vyvodili jsme, která jména jsou typická pro židovskou komunitu, a za pomoci knížky Ruth Bondyové "Jména Židů v Čechách a na Moravě" zjistíme, o čem ze života Židů vypovídají. Víme též, do kdy asi se na hřbitově pohřbívalo, a uvědomili jsme si, že dnes se v důsledku holocaustu o hroby nemá kdo starat. Našli jsme však jednu výjimku. Je jí hrob Eduarda a Pavly Munkových z Dolních Přívor, který nechali pozůstalí obnovit v roce 2006 podle fotografie.

V MLADÉ BOLESLAVI (11. listopadu 2009)

Hlavním cílem našeho putování do Mladé Boleslavi byla návštěva hradu, místa, kde bylo shromaždiště Židů před jejich přepravením do terezínského ghetta. Naši Židé byli zařazeni do transportu Cl, který byl vypraven do Terezína z Mladé Boleslavi 13. ledna 1943 (521 lidí tohoto transportu zahynulo, 27 bylo osvobozeno, 2 osudy nebyly zjištěny). Tuto skutečnost připomíná pamětní deska na fasádě hradu na nádvoří. Nese nápis: "Židovským spoluobčanům internovaným zde v letech 1940 - 1943 věnovaly obce a města okresu Mladá Boleslav".

Na hradě dnes sídlí Muzeum Mladoboleslavska, do kterého jsme vstoupili, abychom složili "muzejní přijímačky", např. v oborech: kurátor, restaurátor, kurátor výstavy, architekt výstavy, lektor, produkční a grafik výstavy - jinými slovy: seznámili jsme se s různými profesemi muzejních pracovníků praktickými činnostmi. Na vše jsme si mohli sáhnout, pracovali jsme s muzejními předměty, některé jsme si mohli vyzkoušet na sebe atd. atd. Modelovali jsme, odlévali Černoboha a Běloboha, pracovali s katalogovými lístky muzejních předmětů… A neobešlo se to bez notné dávky humoru, což dokládají fotografie. Nakonec jsme výsledky své práce prezentovali - učíme se komunikovat a nestydět se při tom.

Naše další cesta vedla na mladoboleslavský židovský hřbitov, největší v České republice, vyhledávaný nejen zdejšími lidmi, ale též zájemci z celého světa. Nachází se už mimo historické jádro města, jakoby odstrčený, což odpovídalo postavení židovského obyvatelstva v minulosti. Nachází se v prudkém svahu naproti městu. Dříve býval ještě rozlehlejší než dnes, část jeho prostoru ukrojila silnice. Hřbitov na nás zapůsobil (na někoho "hororově", na někoho "podzimně romanticky") - cesta lemovaná náhrobky (stélami) ze zrušené části hřbitova, podzimní listí, kamínky na náhrobcích hustě osázených ve stráni. Náhrobky staré i novější, pískovcové i žulové, židovské symboly na nich. Za nejvýznamnější je považován barokní náhrobek Jakuba Baševiho, finančníka císařů a šlechticů, prvního Žida na území monarchie, který byl povýšen do šlechtického stavu. Na hřbitově je též dochována márnice a obřadní síň.

Naše poslední zastávka v Mladé Boleslavi byla chutná. Absolvovali jsme ji v cukrárně na náměstí :.

ŽIDOVSKÁ PRAHA (2. prosince 2009)

Naše další cesta směřovala do Prahy židovské, která je cílem tisíců turistů pro svou unikátnost. Než jsme poznali některé z jejích staveb, zastavili jsme se ve Vzdělávacím a kulturním centru Židovského muzea v Praze za Mgr. Blankou Rozkošnou, která nás seznámila se základními židovskými tradicemi a zvyky. Takže víme, že Židé se řídí jiným kalendářem než my (nový rok 5770 přivítali 19. září 2009), že každá sobota je pro ně dnem svátečním (šabat), známe pesach, který je oslavou vyvedení Židů z egyptského otroctví, poznáme svitek tóry.

Naše první cesta vedla do gotické Staronové synagogy, kde si kluci museli začít zbykat na povinnost mít pokrývku hlavy - jarmulku, nebo-li kipu. Pro naše téma však důležitější byla Pinkasova synagoga, památník obětí holocaustu z našich zemí, jejíž zdi jsou popsány 80 000 jmény. Jména, jména, jména. Zpěv žalmu. Četba jmen těch, kteří zahynuli. My na stěnách hledali naše děti. Nebylo to jednoduché, neboť výška prostoru synagogy téměř neumožňuje přečtení jmen obcí a obětí v samém jejím vrcholku. Nakonec jsme byli alespoň trochu úspěšní.

I starý židovský hřbitov byl nevšedním zážitkem. Kráčeli jsme po úzkých cestičkách mezi stovkami náhrobků, nyní už nejen v podobě stél, ale též tumb, tedy jakýchsi domečků Asi nejvýznamnější patřila slavnému učenci, dle pověsti tvůrci golema, rabi Löwovi. Tady mnozí neodolali možnosti obrátit se na něj s prosbou o pomoc při vyslyšení přání, která byla zaznamenána na papírky a položena na jeho hrob.

Závěr našeho putování po objektech Židovského muzea v Praze patřil Španělské synagoze, před níž se nachází poněkud netradiční socha Franze Kafky, významného spisovatele z okruhu tzv. pražské německé literatury. Tady vzniklo naše společné foto.

SLAVILI JSME CHANUKU (17. PROSINCE 2009)

V prosinci slavíme Vánoce, Židé chanuku. Oba svátky (křesťanský i židovský) jsou oslavou příchodu "světla" a světlo je též symbolizuje - světlo svíček adventního věnce, světlo svíček na osmiramenném svícnu zvaném chanukija. Zapálili jsme oboje s vědomím nejen křesťanských, ale též židovských základů Evropy. Začali jsme však přeci jen svíčkami adventního věnce.

Svátek chanuka je připomínkou historické události, povstání Makabejských proti syrskému králi Antiochovi, které očistilo jeruzalémský chrám, v němž měla být zapálena světla sedmiramenného svícnu, menory. Hořel v nich olej, který měl stačit pouze na jeden den, ale vydržel osm dnů, jež byly potřeba pro vyrobení oleje nového.

Zatímco zapálené svíčky na adventním věnci přibývají po týdnech, na svícnu po dnech. Večery jsou plné vyprávění i tradičních jídel. My jsme jedli koblihy a četli příběhy z knížky Leo Pavláta "Osmiramenný svícen".

A CO DÁL?

27. ledna 2010, v Den obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti pojedeme do Památníku Terezín. Začneme soustavněji pátrat - již se nám podařilo získat např. fotografii, kde je zachycena Anna Steindlerová, známe její rukopis - ze záznamu v památníku. Díky Obecnímu úřadu Kropáčova Vrutice víme, kde bydlel Josef Sladkus a známe záznam o něm a jeho otci v obecní kronice. Díky Vitaně Byšice víme bližší informace o jejím bývalém řediteli dr. Bedřichu Wertheimerovi. A budeme se snažit dále.

byšičtí účastníci projektu pod pedagogickým vedením Renaty Špačkové